Druhá světová válka

Zakázané knihy

Úvodní poznámka: 

Náhrada za DMD č. 6: Inter arma silent Musae (Ve válce mlčí Múzy)

Drabble: 

Tatínek našel mojí knihu. A hrozně se mi smál. A říkal, že tohle není doba na psaní knih. Ale já chci psát knihy. Chtěl bych tam zapsat i našeho kuchaře s velkým nosem. Vlastně všechny ty lidi v proužkovaných oblečkách. Ale nenapíšu tam, že náš zahradník říkal, že tatínek je zlé zvíře! Proč to říkal? Tatínek by nikomu neublížil! Je tak chytrý a hodný. Ne, do knihy patří čarodějnice a hejkal a starý pan Oberstein, ten je nejhorší, má ruce jako pařáty a hlas jako skřípění. Ale tatínek mne má rád.

*

Jako první dokument spálil Hauptsturmführer Höss knihu svého syna.

Obrázek uživatele Gilnar

Das Überotaku

Drabble: 

"Herr reichsführer! Obersturmbannführer Skorzeny!"
Heinrich Himmler prudce vstal. "Ihned uvést!"
"Haillo," Skorzeny vkulhal do místnosti.
"Nu, meine liebe?" Himmler nervózně třepal rukama.
"Bylo to těžké," odpověděl výsadkář. "Těsně jsme unikli anglickým pumám, sovětským delfínům a americkým torpédům. Japonsko bombardují. Všechna ta papírová města hoří-"
"Máte to?!" zaječel Himmler, nadskakuje.
Skorzeny ze záňadří vylovil nepromokavé pouzdro. Položil ho na stůl.
Himmler roztřeseně vyňal obsah. Šlo o barevný japonský časopis, na obálce zobrazující skupinu dívek v kratičkých sukních a s obrovskýma očima.
"Poslední číslo! Kawaii!" zakvílel Himmler. "Eisernes kreuz! Grosskreuz! Vlastní letadlo! Jděte!" Se šťastným smíchem padl do křesla a začetl se.

Závěrečná poznámka: 

Heinrich Himmler byl posedlý asijskou kulturou a osobně vyslal koncem třicátých let expedici do Tibetu. Její členové přivezli množství cenného etnologického materiálu, hromadu nesmyslných krainometrických údajů, a pár tajuplných tibetských artefaktů, které zmizely při všeobecné devastaci druhé světové války.

Obrázek uživatele Palečka

Pěšák

Drabble: 

Měl jsem strach.

I když jsem byl jen pěšák na bitevním poli, právě proto jsem musel poslechnout. A přitom mi to bylo pořád proti srsti. Dlouhé dny vyčerpávajícího výcviku neměli přijít nazmar.
Jdeme do boje, teď! Právě teď...
A já... mám strach.
A přitom rozkaz zněl jasně: Ať nikdo z nepřátel nepřežije.
To bylo to, co mi vadilo, nechci být vrah.
Nechci!

Zmocnila se mě báze, kterou nešlo překonat, které jsem se nechtěl zbavit. Možná to byla jediná možnost, jak vyběhnout do pole s pistolí v ruce a klidnou myslí.

Jedna rána za druhou, kulky letí vzduchem. A nemám strach.

Konvoj HX90

Drabble: 

„Třista námořníků na nákladních lodích. Transport vojáků, dva tisíce. Doprovodné korvety a torpédoborce, necelý tisíc“, vypočítával z hlavy První lord admirality složení konvoje HX90. K němu teď míří aspoň tucet německých ponorek.
„Pošleme konvoji varování? Jenže když zničehonic změní kurz, Němci se mohou dovtípit...“
Při představě následků vyzrazení nejcennějšího spojeneckého tajemství se i jemu sevřel žaludek. Usrkl skotské.
„Ne... Němci prostě nesmí ani vytušit, že Enigmu umíme číst“. Viděl bezejmenné hrdiny plavící se nocí ledovým oceánem v životně důležitém konvoji na pomoc Velké Británii. Stiskl rty a v duchu za ně poslal kamsi vzhůru bezeslovnou prosbu. Dnes už asi potřicáté.

Závěrečná poznámka: 

Omlouvám se, poslední dobou mě napadají samá zasmušilá témata.

Obrázek uživatele 3eli30

Smrt rádia

Drabble: 

Místností se rozléhá tiché praskání rádia. Zprávy pochycené až z Británie. Několik tisíc mil odtud.
„... Všechno se mění, nikdo to nepoznává. Lidé v Evropě ztrácejí svobodu. Němci všem odebírají přístroje zachycující zprávy jiných zemí. Za sebemenší přestupek trestají na místě smrtí...“
Škrábání pera. Šustění papíru. Pálení slov.
„... Každou chvíli prý dojde k největšímu transportu dějin do vyhlazovacích táborů. Koncentrační tábory jsou již plné. Je pouze otázka času, kdy všichni bezpodmíněčně pojedou na smrt.“
Před domem zastaví velká korba. Zvuky rádia přehluší divoké bouchání na dveře.
Stále sílí.
„Gestapo, otevřete!“
Drsné hlasy se probíjí dovnitř.
Už není cesty zpět. Je konec.

Obrázek uživatele Leon

Správnej chlap

Úvodní poznámka: 

Děkuji všem, kteří mou malou letošní exkurzi do období Protektorátu četli, užili ve zdraví a třeba si i připomněli něco, na co by člověk neměl zapomenout.

Drabble: 

Mé činy kráčí se mnou jako můj stín.
Mé odhodlání žene mě kupředu.
Má víra jako berla mne podpírá.
Můj Bůh je můj štít.
Moje pistole jsou má jistota.
Miluji svou zemi jako syn miluje svou matku.
Až opustím tento svět, doufám, že čest zůstane zákonem.

***

František s Josefem stáli pod pamětní deskou v Morávkově parku na Prašném mostě.
Přemýšleli o muži, který zde před osmdesáti lety padl v divoké přestřelce s gestapem.
„Nosil zákon v sobě. Zákon dobrýho a špatnýho. Zákon o odvaze a cti. To už se dneska moc nevidí.“
„Jo, dneska každej radši zdrhne, aby nemusel bojovat.“

Obrázek uživatele Leon

Sny v temnotě

Úvodní poznámka: 

Nahrazuji téma č. 23 - Malebná slova.

Navazuje na drabble: Řízením psích tlapek

Drabble: 

Drahý Václave,

dnes jsem opět četla Vaše vznešená slova plná útěchy, která mne povznesla na duchu a dodala odvahy k tomu, na co bych ještě před pár lety ani nepomyslela.
Jste zářivá lucerna v neprostupné temnotě tohoto světa.
Vaše verše jsou mé světlo.
Přeji si, abychom se co nejdříve setkali.
Vím, že naše shledání nebude nic než další zoufale krátký okamžik štěstí v mém životě, přesto dychtivě očekávám, kdy opět společně posnídáme.

Vaše Marie

PS - Maxovi se po mně určitě stýská.

Morávek upustil list papíru, který před chvílí vytáhl z navoněné obálky, zavřel oči a pár minut prostě jen... snil.

Obrázek uživatele Leon

Naděje umírá až po cti

Drabble: 

Peltán k Morávkovi zdvihl oči podlité krví a naplněné zoufalstvím.
„Nemyslíš, že těch pokusů bylo dost? Kolikrát ses ho pokusil vysvobodit? Šestkrát?“
Morávek mu pohled oplácel očima stejně unavenýma, z kterých však proudem tryskala naděje.
„Sedmkrát. Dnes už to určitě vyjde.“
„To jsi říkal i minule a jak to dopadlo. Já se strachy pochcal a ty jsi...“
Peltán s jistým odporem hleděl na Morávkovo počínání u jídelního stolu. Na to, jak si pilkou na železo odřezává ukazovák.
„...přišel o prst. Václave, neblázni přece! Už mu nepomůžeš!“
„Nikdy jsem Jožkovi pomoc neodmítl! Kdybych to udělal teď, nedokázal bych se sebou žít.“

Závěrečná poznámka: 

Když v Morávkově bytě zatkli Josefa Mašína, Morávek jako zázrakem stačil gestapu uniknout. Po tenkém uzemňovacím lanku se spustil z okna, přičemž si ošklivě pořezal prst, který pak vinou špatné cirkulace krve postupně odumíral. Morávek byl nucen si ho kvůli gangréně sám amputovat.

Co se týče Morávkova úsilí vysvobodit Mašína ze spárů gestapa, byl opravdu vytrvalý. Nejenže podnikal bezpočet riskantních akcí, aby ho dostal nejprve z podolského lazaretu a později z pankrácké věznice, ale neváhal kontaktovat i exilovou vládu v Londýně a přesvědčovat je, aby Mašína s Balabánem vyměnili za německé zajatce.

Obrázek uživatele Leon

Rváč

Drabble: 

Radiová zaměřovací služba wehrmachtu konečně vystopovala vysílačku, která dlouhé týdny mlčela a kterou teď odesílali depeši do Londýna.
Ten večer bylo v Morávkově bytě poněkud rušno.
Mašín rozrazil dveře a začal střílet do přepadového komanda.
Morávek kryl přítele od prahu pokoje, kde radista Peltán ještě vysílal zprávu o jejich svízelné situaci a ničil záznamy.
O pár minut později Mašínův osud zpečetila vzpříčená nábojnice v Morávkově pistoli.
Bez účinného krytí byl snadnou kořistí.
Ačkoli ne tak docela.
Než ho opravdu dostali, stačil se porvat s osmi gestapáky a třem se vysmeknout ze surového sevření. Zbraň pustil, až když mu prostřelili zápěstí.

Závěrečná poznámka: 

Josefa Mašína takto zatkli 13. května 1941, pouhé tři týdny po Josefu Balabánovi. Během této akce schytal ještě střelné zranění do stehna a otevřenou zlomeninu holeně při pokusu o únik po schodišti. Proto ho odtamtud neodváželi do Petschkova paláce, nýbrž do lazaretu v Podolí. Nicméně ještě v sanitním voze napadl esesácký doprovod a byl přemožen teprve, když ho omráčili několika ranami do hlavy pažbou pistole.

Obrázek uživatele Leon

Řízením psích tlapek

Drabble: 

Morávek se procházel rád.
Autem se nechával vozit z donucení a do tramvaje naskakoval pouze v případě, že potřeboval urychleně zmizet. Preferoval jízdu na koni, uznejte ovšem, že hokynářství dva bloky od domu, biograf nebo místa konspiračních schůzek není úplně ideální navštěvovat koňmo.
A tak chodil pěšky poměrně často.
Ze všeho nejvíc ale miloval ranní procházky se psem.
Pokud to zrovna nebyl ten nejpitomější vořech na světě.
„Maxi, k noze! K dámě se nečuchá, Maxi!“
„Je roztomilý,“ řekla a usmála se. „Kouše?“
„Jen toho, kdo mi ublíží.“
„Slibuju, že já to nebudu. Marie Magda, těší mě.“
„Václav. Už jste snídala?“

Obrázek uživatele Leon

Slušivý obleček

Úvodní poznámka: 

O Morávkově dvorním krejčím panu Cabicarovi už jsme si něco pověděli. Esesácké uniformy nebyly rozhodně to jediné, co uměl ušít. Jeden z převleků, které vyrobil na zakázku, byl bavorský kroj.

Drabble: 

Morávek se několikrát prošel před zrcadlem, zálibně přejel rukama po zelené prošívané vestičce, zastrčil palce do kapes krátkých kalhot z jelení kůže a zhoupnul se na podpatcích naleštěných holínek.
„Co soudíte o mém novém kroji?“ obrátil se na své společníky. „Jak to vypadá zezadu? Á, málem bych zapomněl!“ Sundal z věšáku klobouček s brkem a nasadil si ho na hlavu.
Balabán si ho kriticky prohlížel a nevěřícně kroutil hlavou.
„Václave, je tobě vůbec něco svatý?“
Morávek vytáhl ze zadní kapsy kalhot Bibli a výmluvně na ni poklepal.
Mašín se zalykal smíchy.
„Zezadu dobrý. Můžeš Fleischera pozvat na rande. Tomuhle neodolá.“

Obrázek uživatele Leon

Sbohem a křížek

Drabble: 

Na stromech pod Petřínem voněly květy magnólií.
Pomalým tempem dvou lidí vychutnávajících vzájemnou blízkost kráčeli k Malostranskému náměstí, odkud měli dál pokračovat každý svou vlastní cestou.
Jako by někde hluboko v podvědomí tušil, že jde o jejich poslední setkání, záměrně oddaloval okamžik, kdy se budou muset rozloučit.
U kostela Panny Marie Vítězné se Josef Balabán zastavil, sňal z krku svůj starý křížek a vtiskl jí ho do dlaně.
Zatvářila se zmateně.
O půl roku později ze stromů pod Petřínem padalo listí.
Dana Vávrová strnula uprostřed kroku a dotkla se křížku, který náhle zastudil jako led.
Naděje na opětovné shledání zemřela.

Závěrečná poznámka: 

Josef Balabán byl zatčen 22. dubna 1941. Po několikaměsíčním věznění, brutálních výsleších a mučení ho Stanný soud odsoudil k trestu smrti. 3. října 1941 byl zastřelen popravčí četou v jízdárně ruzyňských kasáren.

Obrázek uživatele Leon

Dopisy ze kdysi

Drabble: 

Věděla, že porušuje pravidla, když podléhá milostným citům v době, jako je tato.
Věděla, že není profesionální zaplétat se s lidmi, kterým poskytuje podporu.
Věděla, že nesmí očekávat víc než prchavé okamžiky štěstí.
Věděla, že tím riskuje vlastní bezpečí.
Věděla, že Němci jsou prvotřídní honicí psi.
Věděla, že gestapácká mašinérie je stejně jednou všechny semele.
Věděla, že Václava nakonec dostanou.
A pak už bude jen dlouhé, všeprostupující, naléhavé, nezrušitelné, bolavé ticho.
Ve schránce jeho konspiračního bytu se budou hromadit dopisy, které už nikdo neotevře.
Nikdo už na ně neodpoví.
Přesto je bude posílat dál.
Dokud si nepřijdou i pro ni.

Závěrečná poznámka: 

Řeč je samozřejmě o Marii Magdě Rezkové a Václavu Morávkovi. Pokud to někoho pohoršuje, tak se omlouvám, je to licence, rád si jejich vztah romantizuji.

Obrázek uživatele Leon

Hospodské hovory

Úvodní poznámka: 

Nahrazuji téma č. 20 - Shoď skopce z kopce.

Drabble: 

Jenda s Jožkou dostali po třech týdnech intenzivního výcviku ve Skotsku a ještě náročnějším týdnu v Ringway dva dny osobního volna.
Bylo příjemné držet v ruce místo pistole pintu piva a namísto samopalu svírat v náručí mladou Angličanku.
„Velšanku,“ opravila Jožku maličko načuřeně. „Nejsem Angličanka, ale Velšanka!“
„Já taky nejsem Čech, ale Slovák,“ poučil ji na oplátku. „To je tak, když se několik národů domluví, že budou mít jeden stát.“
Jak přibývalo vypitého piva, atmosféra u stolu se značně uvolnila.
„Měli by na Hitlera spáchat atentát,“ řekla ta Velšanka. „Pořád se staví na nějaké pódium. Tak ať ho shoděj dolů.“

Obrázek uživatele Leon

Já nikdy nebudu utíkat

Drabble: 

Šestiletá Zdenička sleduje, jak muži v kožených kabátech vyráží dveře jejich bytu. Stojí v košilce na prahu dětského pokoje a tiše přihlíží několikahodinovému výslechu své matky.
Devítiletá Zdenka pozoruje, jak nakládají zbitou matku do vozu mířícího na Pankrác. Zázrakem uniká deportaci do koncentračního tábora. Babička slibuje gestapu, že ji vychová jako řádnou občanku Říše. Potichu vzdoruje.
Třiadvacetiletá Zdena obhlíží Ďáblický hřbitov ve snaze objevit místo posledního odpočinku své komunisty utýrané matky. V tichém utrpení vytrvá tak dlouho, dokud se jí to nepodaří.
„Opustit vlast? Proč? Oni jsou okupanti, oni ať táhnou!“ promluví k bratrovi během setkání v Kodani roku 1969.

Závěrečná poznámka: 

Zdena Mašínová mladší, dcera Josefa Mašína.

Obrázek uživatele Leon

3/3

Drabble: 

Už jako malý chlapec mimořádně vynikal ve hře na vojáky. Jeho družstvo vždycky zvítězilo.
Když dospíval, neměli to s ním lehké. Neminul týden, aby ředitel gymnázia nevzkazoval, kde se zase porval. Nutno podotknout, že úspěšně.
Jako legionář v Rusku s vervou vymetal bitvu za bitvou. Odměnili ho hodností podplukovníka.
Když se schylovalo k okupaci, hodlal vyhodit do vzduchu muniční sklad ruzyňských kasáren, aby ho Němci nezískali. Byl souzen a suspendován.
Balabán se na něj zpytavě zahleděl přes stůl. Pak si vyměnil pohled s Morávkem.
Oba přikývli. Oba věděli, že Mašín je pro jejich nově vznikající skupinu přesně to pravé ořechové.

Obrázek uživatele Leon

Vzdušné zámky

Drabble: 

Na louce plné bodláčí, schovaní ve stínu košaté jabloně, leželi vedle sebe a snili.
„Až válka skončí, pozvu tě na takový rande, že se z toho-“
„Aťo!“ vypískla Rozárka pohoršeně.
„-rozbrečíš radostí, samozřejmě!“
„Brečet radostí přece můžu i na téhle schůzce.“
Přivinula se k němu a zavřela oči v očekávání polibku.

***

S vlasy plnými bodláků, schovaný ve stínu hřmotného gestapáka, stál v předsíni a žil svou noční můru.
Dnes ráno slíbil Rozárce svatební dort s pravou šlehačkou.
Teď v pyžamu plakal nad mrtvou matkou a nedokázal přestat.
Aťa Moravec se přitiskl ke zdi a zavřel oči v očekávání dalšího úderu.

Závěrečná poznámka: 

Vlastimil Moravec byl spolu s rodiči přepaden gestapem 17. června 1942. Jeho matka si při policejní razii vzala život. On a jeho otec byli převezeni do Petschkova paláce, kde mladý Moravec teprve po čtyřiadvaceti hodinách krutého mučení prozradil, že se Heydrichovi vrazi nachází v kostele sv. Cyrila a Metoděje, kam jim nosíval jídlo a vzkazy.

Obrázek uživatele Leon

U Marie

Drabble: 

Když ho Rezková kukátkem uviděla stát na chodbě, okamžitě otevřela.
Morávek přepadl přes práh a zůstal nehybně ležet na podlaze.
Na poslední chvíli v sobě zdusila výkřik.
Zabouchla, přiklela k němu a opatrně mu odhrnula límec kabátu z obličeje.
Byl bledý, zpocený a velmi slabě, sípavě dýchal. Přiložit mu dlaň k čelu bylo jako sáhnout na rozpálenou žehličku.
Tu noc nespal na rozkládacím lůžku. Ležel po bradu přikrytý její peřinou a v horečce stále dokola opakoval, že to nakonec všechno postřílí.
Občas se ho bála.
Častěji však měla strach o něj.
Od doby, co chytili Jožku Mašína, už nežil.
Přežíval.

Závěrečná poznámka: 

Marie Magda Rezková ve svém bytě pravidelně poskytovala azyl Mašínovi a Morávkovi a byla pro ně velmi důležitá.

Obrázek uživatele Leon

Drzý až vyzývavý

Úvodní poznámka: 

Nahrazuji téma č. 11 - Upřednostňuji osobní setkání.

Drabble: 

Židle zakvílela, jak se Oskar Fleischer natáhl pro svoje pivo. Nikdy nenechal číšníka jej řádně obsloužit. Vždycky mu sklenici nedočkavě vytrhl z ruky.
Svlažil hrdlo a skřípavě se zachechtal morbidní historce z Mauthausenu.
O chvíli později k němu přikročil muž v pečlivě nažehlené uniformě. Svíraje mezi prsty nezapálenou cigaretu, srazil paty k sobě a s okouzlujícím úsměvem požádal o oheň.
Kdyby Fleischer tušil, kdo před ním stojí, připálil by mu o poznání důrazněji.
Když mu týden nato šéf gestapa předával Morávkův vzkaz, tváře mu hořely studem.
„Pozdravuje tě a ujišťuje, že příště už zapalovač nezapomene. Můžeš mi to vysvětlit, Oskare?“

Závěrečná poznámka: 

Toto setkání se skutečně odehrálo. Kriminální inspektor gestapa Oskar Fleischer, který byl pověřený dopadením Tří králů, nepoznal Václava Morávka převlečeného za příslušníka SS, a ochotně mu připálil. Morávek Fleischerovi u jeho přímého nadřízeného později zanechal vzkaz, v němž se o tragikomické situaci provokativně zmínil.

Ztracená varta

Úvodní poznámka: 

Možná je divné, neveselé a asi je znát, že jsem to musel v rámci 100 slov hodně prosekat, chtělo by to ještě dočesat, ale co už...

Drabble: 

Poručíka jsme našli v polorozpadlém hospodářství za lesíkem.
„Na konci údolí máme poslední opěrný bod, bývalou vodárnu. Tam vám poradí, kudy do zákopů. Z nich provedete průzkum směr jihojihovýchod. Jasné?“
„Ano, pane.“
Z vodárny zůstalo návrší a kus zdi. Za ní se krčili čtyři špinaví vojáci.
„Hodně štěstí,“ opáčil desátník, „my už dopředu ani nechodíme, ani nevíme, jestli tam někdo z našich ještě žije.“
Pádíme s Tomem přes pláň, ale v půlce už o nás vědí a šijí do nás. Srdce v krku. Konečně zákop. Skáčeme po hlavě dolů do bezpečí na blátivé dno.
Zničehonic mě zaplavuje iracionální pocit štěstí.

Obrázek uživatele Leon

Na míru

Drabble: 

Morávek doběhl k proskleným dveřím obchodu, stlačil kliku a vešel.
Cinknutí zvonečku upozornilo pana Cabicara na příchod nového zákazníka. Krejčovský metr pověsil na krk a uctivě vzhlédl od započaté práce.
Když se jeho oči setkaly s dvakrát přepásaným objemným kufrem, zamračil se, oběhl prodejní pult, zamknul a obrátil ceduli na ZAVŘENO.
„Vy mě nevidíte úplně rád, že?“ poznamenal Morávek s rozpačitým úsměvem, zatímco ho pan Cabicar táhl do zadní části svého krejčovství a přebíral do úschovy tři zmuchlané uniformy důstojníků SS.
„Já vidím rád každého zákazníka, Václave. Musím ovšem přiznat, že dokud jste mi nepřešel přes práh, spal jsem klidněji.“

Závěrečná poznámka: 

Pan Cabicar šil pro Tři krále (a speciálně pro Morávka) na míru německé uniformy a jiné převleky a fungoval jako menší sklad kostýmů.

Obrázek uživatele Leon

Pyrrhovo vítězství

Drabble: 

Bylo jich sedm.
Sedm proti osmi stům.
Sedm odvážných mladých mužů proti dvěma praporům esesáků.
O půl páté ráno byl kostel svatých Cyrila a Metoděje obklíčen.
Tři pistole a pár náhradních zásobníků proti kulometům a ručním granátům.
Opálka, Kubiš a Bublík drželi kostelní loď neuvěřitelné dvě hodiny.
Čtyři colty s omezenou municí versus ostře nabité bergmanny, slzný plyn a tři tisíce litrů ledové vody za minutu.
Gabčík, Valčík, Hrubý a Švarc vzdorovali pokusům dostat je z krypty pět a půl hodiny.
Ve tři čtvrtě na dvanáct je Němci zezdola konečně vytáhli.
Sladce spící mrtvoly, které už jim k ničemu neposlouží.

Obrázek uživatele Leon

Údery Strachu

Úvodní poznámka: 

Na přání Faoba, který chtěl něco na téma Čurdovy motivace.

Drabble: 

Krev už mu zase bušila do spánků jako válečný buben.
A tím bubeníkem, který ho celého rozvibroval, nebyl nikdo jiný než Strach.
Strach z odhalení.
Strach z ponížení.
Strach z bolesti.
Strach ze smrti.
Cožpak není normální cítit ho ve chvíli, kdy riskujete všechno?
Cožpak není pochopitelné cítit ho v té všudypřítomné nenávisti?
Cožpak není přirozené cítit ho tváří v tvář hrozbě?
Cožpak není v pořádku cítit ho, když nad vámi visí Damoklův meč?
Krev v jeho hlavě hučela jako vodopád ledové řeky, když ho matka prosila, aby udal ty vrahy.
Strach bubnoval staccato, když Čurda klepal na vrátnici gestapa.

Obrázek uživatele Leon

Vzhůru k těm nebeským schodům

Drabble: 

Adolf Opálka pohlédl na to, co mu zbývalo z nohy, a překvapeně si uvědomil, že necítí žádnou bolest.
Pravá ruka byla v půlce loketní kosti zlomená a jeden z úlomků trčel ven dírou v rozervané košili. Přesto stále urputně svíral nabitý colt. Někde na okraji mysli se té skutečnosti podivil.
Pak vrátil pozornost schodišti, které bránil.
Dusot holínek příslušníků wehrmachtu sílil.
Poté, co balkon nad oltářem vyklidili granátem, pospíchali ho konečně obsadit.
Teď už se k němu nezadržitelně blížili.
A proto Opálka vyrazil také.
Jen k úplně jinému schodišti.
Nebe ještě nikdy nebylo tak blízko.
Poslední místo, které ještě neprozkoumal.

Závěrečná poznámka: 

Nadporučík Adolf Opálka spolu s dalšími parašutisty dne 18. června 1942 bránil úkryt v kostele svatých Cyrila a Metoděje na Karlově náměstí poté, co toto místo vyzradil gestapu Karel Čurda, muž z jeho výsadkové skupiny.

Obrázek uživatele Leon

Vykonat, co je třeba

Úvodní poznámka: 

Nahrazuji téma č. 6 - Čas hesel

Drabble: 

Dva muži seděli uprostřed holobytu v činžovním domě na Letné.
V pokoji se zabedněnými okny stál pouze otlučený stůl. Plamínek v petrolejce byl to jediné, co vrhalo světlo na hromadu papírů, které jim ještě zbývaly vyřídit.
Jejich vysílačka jela v nepřetržitém provozu víc než hodinu, přesto stále neodeslali vše, co bylo potřeba sdělit.
Veškeré zprávy musely být před odvysíláním zakódovány podle nejnovějšího klíče. Klíče, který existoval pouze v hlavách radistů.
Náhle jeden z mužů zpozorněl. Z chodby k němu pronikly podezřelé zvuky. Jako by snad...
„GESTAPO! OTEVŘETE!“
Věděli, co musí udělat.
Zapálili stoh papírů a vytáhli zbraně.
Spoušť stiskli společně.

Obrázek uživatele Leon

Ten, který se schovával

Drabble: 

Když byl mrně, často utíkal pod matčinu zástěru, aby ho neobjevili sourozenci.
Ujídal jim čokoládu.
Když dorostl školnímu věku, často se krčil za hřbitovní zdí, aby ho neviděly sousedky.
Kouřil otcova viržinka.
Když přišla telecí léta, často se ukrýval do seníku, aby ho nenašli rodiče.
Vodil si tam Karolínu.

***

Po smrti Heydricha se schoval do stodoly, aby ho nevypátrali Němci.
Znal atentátníky.
Po zrušení stanného práva se skryl pod novým jménem, aby ho nepoznali přeživší.
Udal je všechny.
Po konci války si Karel Čurda přestal hrát na schovávanou. Přihlásil se četníkům.
Jenomže už nebyl dítě.
Oběsili ho 29. dubna 1947.

Obrázek uživatele Leon

Odvaha přiznat strach

Drabble: 

Paní Moravcová o ně pečovala s profesionalitou zkušené hospodyně a laskavostí milující matky. Poskytovala jim přístřeší, krmila je tak dobře, jak to jen s přídělovými lístky šlo, prala jejich nuzné oděvy, vyměňovala propocené ložní prádlo, ošetřovala drobná zranění a naslouchala, kdykoli některý potřeboval sdílet kousek svého trápení.
Ukrývala parašutisty půl roku, než ji obavy oslabily natolik, že vyhledala Alfréda Bartoše v bytě Krupkových.
„Jednou už jsem vám ji nabízel, pamatujete?“ okomentoval Fredy krabičku s jedovou kapslí, kterou jí podával přes stůl. „Odmítla jste.“
„Tehdy ano. Dnes ale vím, že bych jejich výslechy nevydržela. A má slabost by stála životy ostatních.“

Obrázek uživatele Leon

Profesní selhání

Drabble: 

„Proberte se, člověče!“ zařval Heydrich a vstal od stolu. „Vládce se přece nebude schovávat jako nějaká krysa!“
„Herr Obergruppenführer, já vám samozřejmě nechci odporovat, nicméně -“
„Nicméně to právě děláte, Pannwitzi!“
Komisař Heinz Pannwitz, vedoucí referátu II G pražského gestapa, zodpovědný za bezpečnost všech vysokých funkcionářů v Protektorátu, zrudl a návrh na přidělení doprovodného vozu pro Heydrichovy cesty do úřadu spolkl společně se svou hrdostí.

27. května 1942 seděl u Heydrichova lůžka v nemocnici Na Bulovce a přestože hlásek v jeho hlavě ho chtěl spoluviny na té tragédii zbavit, Pannwitz věděl své. Profesně selhal.
„Jen se prosím proberte, pane,“ zašeptal zlomeně.

Obrázek uživatele Leon

Hrdinové v exilu

Drabble: 

Plukovník Moravec seděl před pracovním stolem Edvarda Beneše a mlčky vyčkával, až prezident dočte zprávu, již mu před okamžikem předal.
Trénovanému oku zpravodajce nemohly uniknout změny v Benešově vzhledu, které se udály od jejich posledního setkání. Kolem úst přibyly vrásky, ve tvářích ubylo barvy.
„Čili mám tomu rozumět tak, že si lidé v Protektorátu nepřejí, aby se na jejich situaci cokoliv měnilo?“
„Odboj to prezentuje tak, že mají strach z represí, které nevyhnutelně budou následovat.“
„Strach,“ opakoval Beneš a unaveně si mnul kořen nosu. „Odpusťte mi kacířskou myšlenku, ale občas mám pocit, že poslední český hrdina zemřel už před staletími.“

Obrázek uživatele Leon

Ta jediná správná

Drabble: 

Kubiš s Gabčíkem stáli na vrcholu Kirchmayerstrasse a shlíželi dolů na křižovatku ve tvaru písmene Y.
Jedna silnice vedla na libeňské předměstí, ta druhá k mostu přes Vltavu, který mercedes říšského protektora překonával každé ráno.
První cesta se rovnala a svažitá byla jen mírně. Ta druhá ovšem vedla z prudkého kopce a měla podobu ostré zatáčky. Tak ostré, že v jejím apexu auta téměř zastavovala.
„Tohle je přesně to, co potřebujeme!“ zajásal Kubiš.
„Nic perfektnějšího už být nemůže,“ přitakal Gabčík.
„Jediný problém by mohl být, kdyby pozměnil trasu.“
„On cestu nikdy nemění, Jendo. Což z něj už teď dělá mrtvolu.“

Stránky

-A A +A