Tajemná města - Město moře a železa

Obrázek uživatele Eillen

Město moře a železa

Pokud se vám poštěstilo a našli jste dveře do Tajemného města, platilo tu jediné pravidlo. Mohli jste procházet časy minulými. Setkávat se s osobnostmi, které v tomto městě žili. Zažívat události, které byly pro město určující. Ale nikdy jste nemohli vstoupit do časů budoucích.
Jen jednou to Tajemné město dovolilo a od těch dob toho lituje...

Město moře a železa otevírá své brány. Račte vejít.

Upozornění: V roce 2017 v rámci DMD bylo možné hádat o jaké město se jedná. Jelikož již došlo k jeho odhalení, v komentáři naleznete seznam všech nápověd.

Obrázek uživatele Eillen

Prázdné město

Úvodní poznámka: 

Předchozí část: http://sosaci.net/node/31675

Drabble: 

Jindřich pomalu procházel prázdným náměstím. Zatočil do Palackého ulice a spatřil Šťáhlavskou bránu. Musel se nutit, aby se k ní nerozběhl. Těch pár metrů pro něj byla najednou nepřekonatelná dálka.

Když konečně došel k bráně, zjistil, že je zamčená. Jindřich netušil, co by měl dělat. Scházela mu Janova inteligence a Salixin vnitřní klid. Rezignovaně si sedl na zem a rozhodl se počkat. Určitě se někdo objeví a předá mu poslední klíč. Seděl přes hodinu. Pozoroval slunce zapadat. Ale nikdo nepřicházel.

No tak, pomyslel si naštvaně. Přestaň si se mnou hrát a prostě mi ten klíč dej, oslovil v duchu Město.

Obrázek uživatele Eillen

Zpět do středověku

Úvodní poznámka: 

Předchozí část: http://sosaci.net/node/31531

Drabble: 

Když dorazili k penzionovanému železničáři, Gabčík s Kubišem mu poděkovali a rychle se schovali dovnitř.

"Tušil jsem, že by se jim mohlo dostat pomoci. Jen jsem nečekal, že to bude přímo od vás," pronesl Stehlík s úsměvem na tváři. "Vydržte chvilku, hned to bude," dodal a zmizel v domku.

Když se vrátil, v ruce svíral klíč. Jindřich netušil, jak k němu Stehlík přišel, ale s radostí jej převzal.

Když poté odcházel směrem k Šťáhlavské bráně, začal věřit, že získání posledního klíče bude stejně snadné jako u těch posledních. Město kolem něj se začalo měnit a opět se ocitl ve středověku.

Závěrečná poznámka: 

Vím, že klíč měl být získán u Pražské brány. Ale v místech, kde dříve stála Jindřich narazil na lidi, které ho ke klíči dovedli, takže to snad není v rozporu s tím, co jsem si sama na začátku dubna vymyslela.

Obrázek uživatele Eillen

Bez zaváhání

Úvodní poznámka: 

Předchozí část http://sosaci.net/node/31443

Drabble: 

Jindřich pomalým krokem přešel náměstí a ocitl se v místě, kde měla být Pražská brány. Přemýšlel, kdy se prostředí kolem něj změnilo, a opustil středověk. Možná prošel mezi časy a nevšiml si toho. Rozhlédl se. Všiml si muže v nacistické uniformě sledující dva muže. Přestal uvažovat nad bránou a rozběhl se.

„Wer bist du?“ křičel nacista s puškou namířenou na toho z dvojice, který nekulhal.

Jindřich do něj v rozběhu vrazil. Skopčák spadl a skutálel se do řeky.

„Honem, pomůžu vám!“ houkl na dvojici a podepřel kulhajícího z druhé strany.

„Musíme ke Stehlíkovi. Přinášíme pozdrav od Hradeckého.“

Jindřich oněměl úžasem.

Závěrečná poznámka: 

Další střípek z historie Rokycan. Oni dva muži, kterým Jindřich pomohl, nebyl nikdo jiný, než Gabčík s Kubišem, kteří u železničáře v penzi Václava Stehlíka navázali kontakt s domácím odbojem. Přinášíme pozdrav od Hradeckého bylo předem domluvené heslo.

Pražská brána byla zbořena roku 1844, proto si Jindřich uvědomil, že se musel posunout v čase. A pokud by mu nestačila jako nápověda chybějící brána, myslím, že díky nacistovi by mu to muselo dojít.

Obrázek uživatele Eillen

syn kovářův

Úvodní poznámka: 

Doufala jsem, že se mi to podaří uhrát, Jan přežije a na konci se shledá s Jindřichem shledají. Ale člověk míní, téma mění.

Předchozí část: http://sosaci.net/node/31411 (i když zmizení Jana proběhlo o pěkných pár drabblů dřív)

Drabble: 

Do srdcí nás všech se zapsal nesmazatelnou stopou a nikdy na něho nezapomeneme.

Muž, který pocházel ze skrovných poměrů a při studiích se nestyděl přivydělávat si žebráním.
Muž, který byl vyslán za pražské mistry na Basilejský koncil, kde hrdě stál v čele českého poselstva.
Muž, který byl českým sněmem zvolen arcibiskupem a snažil se o smíření všech stran pod obojí.
Muž, se kterým si dopisovali dva papežové.
Muž, který kázal podporovat zvolení krále, byť ten se snažil snížit vliv kněžstva.
Muž, který měl mnoho možností otočit se zády. Nestarat se o utrpení jiných. Což však odmítal!

Jan Rokycana, syn kovářův.

Závěrečná poznámka: 

U osoby, jakou byl Jan Rokycana, jsem nedokázala najít žádný čin, který by vyhovoval tématu "já nic, já muzikant" - tedy, že by něco provedl a dělal jako by nic. Vzala jsem to tedy tak, že takových možností měl mnoho, ale nikdy je nevyužil. Pochopím, když mi to nebude uznáno.

A jen pro upřesnění. Jan Rokycana byl sice zvolen arcibiskupem, ale tato volba nikdy nedosáhla kanonické platnosti.
Zajímavostí z jeho života bylo mnohem víc, ale bohužel sto slov je sto slov.

Obrázek uživatele Eillen

Poděkování

Úvodní poznámka: 

Předchozí část http://sosaci.net/node/31326

Drabble: 

Jindřich se vzedl a rozhodl pokračovat. Začal Plzeňskou branou, která byla od kostela vzdálená jen pár kroků.

Všiml si muže nedbale opřeného o bránu, jak jej pozoruje. Jeho úsměv mu byl povědomý. Pomalu k němu došel.

„Děkuji Vám,“ pronesl neznámý, objal Jindřich a předal mu klíč.

„Za co?“ nechápal Jindřich.

„Za dceru. Kdybyste ji neopustil, čekalo by ji těžké rozhodnutí,“ odpověděl cizinec.

„Koho?“ divil se Jindřich.

„Salix. Musela by zvolit, zda žít nesmrtelným životem a být svým způsobem sama. Nebo se stát člověkem. Bojím se, že je až moc po mně a po zbytek věčnosti by si vyčítala svoji volbu.“

Závěrečná poznámka: 

Plzeňská brána se opravu nacházela jen pár kroků od současného parku. Kdyby stále stála, stačilo by přejít přechod na kruhovém objezdu a před vámi by byl první vstuo do města http://rokypedie.rokycanstipatrioti.cz/images/thumb/Plzeňská_brána_-_pohlednice_1.jpg/180px-Plzeňská_brána_-_pohlednice_1.jpg

A vysvětlení volby tatínka vrbové dívky je prosté. Miloval smrtelnici, ale zůstal nesmrtelným právě kvůli Salix, aby nebyla nikdy sama. Proto je rád, že Salix nemusí volit. Pokud by si vybrala nesmrtelnost, jako otec by trpěl její bolestí nad ztrátou milovaného. Sám si tim prošel a stále to bolí. Kdyby však zvolila smrtelnost, trpěl by mnohem víc, protože by o ni přišel na vždy. A samotného by ho čekal nesmrtelný život v osamění.

Obrázek uživatele Eillen

Touha po poznání

Úvodní poznámka: 

Předchozí část http://sosaci.net/node/31185

Drabble: 

Jindřich nakonec opustil zahrádku starého pána bez vrbové dívky.

Cestou zpět k náměstí si pohazoval s šesti klíči a přemýšlel, proč by měl pokračovat. Byla to cesta za Vypravěčem. Salix ho toužila znovu spatřit. Ale ona s ním teď nebyla a Jindřich tedy neměl důvod dál shánět klíče.

Posadil se u kostela Nejsvětější Trojice na lavičku a uvažoval, že by se prostě vrátil ke svému starému životu. Jen by o svém dobrodružství sepsal knihu. Byl by slavný a Katka by se k němu vrátila, protože by pochopila, jak úžasný je.

Jenže něco ho nutilo pokračovat.
Zvědavost!
Toužil poznat toho Vypravěče.

Závěrečná poznámka: 

Snad to téma v tom je vidět...

A zde je kostel Nejsvětější Trojice: http://www.rokycany.cz/assets/Image.ashx?id_org=14069&id_obrazky=42373&d...

Obrázek uživatele Eillen

Pozvánka na svačinu

Úvodní poznámka: 

Předchozí část http://sosaci.net/node/31091

Drabble: 

Starý pán pozval Jindřicha a vrbovou dívku na návštěvu k sobě domů. Vidina kávy a bábovky byla lákavá a Jindřich bez váhání souhlasil. Salix se omluvila, že by ráda zůstala a pozorovala mladé ráčky.

„Víš, chlapče, nejtěžší je odejít a víckrát se neohlédnout za minulostí,“ prohlásil muž, když odemykal branku na zahradu.

Jindřich si vzpomněl na slova, která vše odstartovala. Až získá šestý klíč, bude muset pokračovat sám.

„Šel bych hned. Jen aby se jí nic nestalo,“ odpověděl tiše Jindřich s pohledem upřeným k vrbové dívce.

„To, co hledáš, najdeš ukryto mezi bělotrny,“ prohlásil starý pán a vstoupil do domu.

Závěrečná poznámka: 

Ano, jsem si vědoma, že získání klíčů je snadnější, ale ono to má důvod a na konci to bude vysvětleno.

A pro jistotu, i když to každý určitě ví. Bělotrn je nádherný ozdobný bodlák. Jeden čas oblíbený u majitelů rodinných domků nejen podél Rakováčku.

Obrázek uživatele Eillen

U Rachtáku

Úvodní poznámka: 

Předchozí část http://sosaci.net/node/30866

Drabble: 

Cestou k Rakováčku Jindřich mlčel. Získání posledních dvou klíčů bylo moc snadné a on netušil, co si o tom má myslet. Navíc z vrásek, které přibyly na tváři vrbové dívky, pochopil, že i ona nad tím přemýšlí.

„A co teď?“ pronesl Jindřich, když dosedl na břeh potůčku, skopl boty a namočil si nohy.

„Vy tam! Neděste mi je!“ křikl chlápek ze zahrádky a houpavým krokem se k nim blížil. Jindřich se nemohl zbavit představy tučňáka v montérkách.

„Chlapče, hlavně nekopni do toho kovového koše,“ pronesl pán s úsměvem. „Víš, chovám tam raky. Choval je i děda, když jsem byl dítě.“

Závěrečná poznámka: 

Potok, u kterého se právě nacházíme, se jmenuje Rakovský a název má podle nedaleké vesnice Raková. V Rokycanech mu ale nikdo neřekne jinak, než Rakováček. Říká se, že voda v Rakováčku byla tak čistá, že v ní žili i raci. Ti pak bohužel kvůli špatné kvalitě vody vymřeli. Když jsem ale byla malá, pod jednou lávkou bylo vymleto koryto do hloubky necelého půl metru. No a právě tam jeden pán měl kovový koš, ve kterém raky zkoušel chovat. Bylo to příjemné sedět na trávníků, nohama se cárat ve vodě a poslouchat, jaké to bylo, když byl on sám malé dítě.
Další výraz, který se pro Rakováček používá (nebo ho alespoň za mých dětských let používala mládež) je Rachták. Proto ten název...

Obrázek uživatele Eillen

Seznámení na břehu Padrťského potoka

Úvodní poznámka: 

Předchozí část http://sosaci.net/node/30738

Drabble: 

"Děkuji za návštěvu. Zaslechl jsem o vás a toužil vás poznat osobně," ozval se hlas mužský hlas vedle Jindřicha.

Kdyby vrbová dívka nezalapala po dechu, asi by se Jindřich neotočil. Muž, který proti němu stál vypadal jako kopie sochy ve vitríně.

Možná dřív, před všemi těmi blesky, topením se, temnotou a ztrátou přítele, by byl překvapený. Ale teď ne. Fyzickými silami byl na dně a jel už jen na setrvačník.

"Doufám, že to není jediná vaše návštěva. Rád bych si vyslechl všechny vaše úchvatné příběhy," dodal muž, stiskl Jindřichovi ruku a zmizel.

Zůstal po něm jen klíč v Jindřichově dlani.

Závěrečná poznámka: 

A protože to jinak nešlo, tak se jméno potoka objevuje alespoň v názvu stoslůvky.

Díky upozornění od Aries, že to není na první pohled pochopitelné, raději dovysvětluji.

Onen neznámý muž má být právě trpící Kristus, jehož socha ve vitríně stojí. Nápad vyšel z toho, co mi vyprávěla babička jako malé, když jsme chodili na Práchovnu. Podle ní prý jen hodní lidé mohou toho pána spatřit a některé z nich i pozdraví a poté opět zmizí.

Obrázek uživatele Eillen

boží muka

Úvodní poznámka: 

Tak trochu víc BJB...

Předchozí část http://sosaci.net/node/30594

Drabble: 

Jindřich nasupeně svižným krokem opouštěl Borecký rybník. Vrbová dívka měla co dělat, aby ho stíhala. V rukou svírala klíč, který se jí nakonec podařilo získat. Jak Jindřich předpokládal, tak se hned poté tma vytratila.

"Zlatá práce na pokladně," mumlal si Jindřich. "Klidně by mohl přijít i samotný Lucifer a já bych se na něj usmíval."

Salix raději mlčela a nechala svého společníka se vyvztekat.

Když konečně došli k Práchovně, zamířil si to Jindřich k božím mukám. Vztek najednou vystřídal smutek.

"Podívej, Salix. Proč má někdo potřebu to ničit?" zašeptal a dal se do úklidu historického sloupu se sochou trpícího Krista.

Závěrečná poznámka: 

Zmiňovaná boží muka

Stojí na druhé straně malého parčíku, kterému se říká "Na Práchovně" - je to místo kousek od centra. Z náměstí je to tak deset minut svižnou chůzí.

Bohužel opravdu došlo k poničení božích muk vandaly a neznámým řidičem a to roku 2006. Opravy byly provedeny toho samého roku. Od té doby se naštěstí nic podobného nestalo.
Podle tradice stávala boží muka původně o něco výše proti proudu potoka, přibližně u hostince Pod Starou hutí. Při jedné povodni je velká voda odnesla po proudu. Od té doby jsou boží muka na stávajícím místě.

Obrázek uživatele Eillen

Poslepu

Úvodní poznámka: 

Předchozí část http://sosaci.net/node/30522

Drabble: 

Zpěv ptáků utichá.

Vrbová dívka (vyděšeně): Jindro? Jindřichu! Jsi tu? Prosím, ozvi se!

Jindřich (naštvaně): Co to sakra je? Kdo vypnul světlo? Tohle už přestává být vtipné!

Ticho protrhá žabí kvakot.

Jindřich (klidněji): Musíme se dát do hledání. Třeba až najdeme klíč, tak ta tma zmizí. Salix, opatrně si klekni a začni hledat u kořenů stromů kámen. Jen u kořenů! Mluvilo se o patě modřínu.

Vrbová dívka (zoufale): Ale já nic nevidím.

Jindřich (odhodlaně): Najdi kámen. Zvedni ho. Dotkni se místa pod ním. Když tam klíč nebude, posuň se dál. Ničeho se neboj. My dva to spolu zvládneme. Důvěřuj mi.

Obrázek uživatele Eillen

... se dívá za dívkou ...

Úvodní poznámka: 

Předchozí část http://sosaci.net/node/30479

Jdu na první nápad, protože zítra nebude asi moc času...

Drabble: 

Jindřich konečně poznal, kde se nacházeli. Byli u Borečáku. V duchu zaúpěl.
Rada, kterou jim Jan poslal po vlnách rybníka, jim byla k ničemu. Jako to, že dokázal poznat modřín ještě než nastoupil do první třídy na Jižňáku.

"Skvělé. Hledej u kořene modřínu v jediném místě, kde je modřínů háj," pronesl nahlas a měl co dělat, aby z hlavy zapudil melodii známé písně. Moc mu nepomáhala představa, že se modříny otáčí za vrbovou dívkou, jako by ji vítali.

"Co asi bude ten malý bratr skály?" zamyslela se Salix.

"Prostě nějaký kámen," odpověděl Jindřich a doufal, že jich tu nebudou mraky.

Závěrečná poznámka: 

Momentálně se nacházíme zde: http://www.rokycany.cz/assets/Image.ashx?id_org=14069&id_obrazky=51113 Přiznám se, že jsem tam už nebyla dost let (cca 10), tak doufám, že modřínový háj tam stále je...

Další zmínku o Jižňáku jsem si nemohla vzhledem k tématu odpustit. Jedná se o základní školu, dříve jmenovanou Jižní předměstí, kde jsem strávila devět let svého života a na kterou nedám dopustit!

A kdyby náhodou někdo netušil, tak jde o tuto píseň: https://www.youtube.com/watch?v=DbGwH5ZVYSU

Obrázek uživatele Eillen

Třetí klíč

Úvodní poznámka: 

Předchozí část http://sosaci.net/node/30350

Drabble: 

Jindřich vyplaval na hladinu. Netušil kde je. Věděl ale, že nesmí panikařit. Rychle doplaval k nejbližšímu břehu, kde už na něj čekala Salix. Veškerá zranění, která jí zvířata způsobila, byla pryč.

U paty modřínu zdvihni malého bratra skály, nesl se vzduchem Janův hlas. Jan však nikde nebyl.

Salix se rozplakala. Jindřich ji objal. Chtěl ji utěšit, ale byl v šoku, že ze sebe nedostal ani slovo.

„Mám klíč,“ fňukla vrbová dívka. Jindřich jej od ní převzal a přidal k ostatním.
Třetinu cesty měl za sebou. Ale za jakou cenu? Přesto že trpěl ztrátou Jana, byl rád, že je Salix zdravá.

Obrázek uživatele Eillen

U studánky

Úvodní poznámka: 

Předchozí část http://sosaci.net/node/30231

Drabble: 

Zastavili u studánky kousek pod vrcholem a začali Salix omývat vodou.

„Nevím, kdo vymyslel tohle putování za klíči, ale ještě že tu není,“ zavrčel Jindřich.

„Také upřednostňuji, když mohu jednat s dotyčným osobně. Ale město asi nemá lidskou tvář,“ pokrčil rameny Jan.

„Studánka. Dno,“ zašeptala Salix. Jan se otočil. Všiml si klíče na jejím dně. Vypadalo to jednoduše, jen pro něj sáhnout. Přesto se bál.

„Odteď to bude podle našich pravidel,“ prohlásil Jindřich. „Klíč bereme všichni nebo nikdo.“

Jan vděčně kývl. Vložili ruku do vody. Najednou se zdálo, že je něco táhne ke dnu.
Jindřich měl pocit, že se topí.

Závěrečná poznámka: 

Studánka u které se nacházejí je tato: http://www.kudyznudy.cz/aktivity-a-akce/aktivity/studanka-pramen-krasy-u...
V reálu není moc hluboká, jak je vidět, tak ani široká. Přesto dokázala Jindřicha, Jana a vrbovou dívku vtáhnout do sebe...

Obrázek uživatele Eillen

Mrholení

Úvodní poznámka: 

Předchozí část http://sosaci.net/node/30107

Drabble: 

Při stoupání do vrchu se musel Jan s Jindřichem střídat v nesení vrbové dívky častěji. Kopec sice nebyl prudký, ale to vynahrazoval ve své délce.

Jindřich byl zpocený a tak uvítal, když začalo mrholit. Zaklonil hlavou, zavřel oči, nechal deštík dopadat na svoji tvář, zaposlouchán do zvuku kapek narážejících na listy stromů. Lehké bubnování ho vrátilo do dětství. Do doby, kdy mu dědeček vyprávěl, že to matka příroda hraje zvířatům na listové bubínky, aby je potěšila.

„Jindřichu, podívej!“ vyrušil ho Jan. Jindřich se otočil a překvapeně zamrkal. V místech, kde kapky dopadaly na Salix, se kúra jejího těla začínala hojit.

Závěrečná poznámka: 

Nakonec to snad není tak hrozné. První nápad byl, že Jindřich už začíná bláznit (nebo spíš mu začne hrabat) a cestou si zpívá Tluče bubeníček...

Obrázek uživatele Eillen

Strach z neznámého

Úvodní poznámka: 

Předchozí část http://sosaci.net/node/29863

Drabble: 

Jindřich s vrbovou dívkou v náručí pospíchal k poslednímu vrchu.
Jan jej neochotně následoval.

Měl strach.
Nepřiznal to nahlas, ale ten vrch ho od mala děsil a nikdy k němu nešel. Možná za to mohl ten název - Kotel. Vyvolával v něm představu pekla.

Jan toužil utéct a předstírat, že nikdy nevstoupil do skrytého města a cesta za klíči byla jen sen.
Jenže nemohl. Ne po tom, čím si prošla Salix.

A tak se zhluboka nadechl, zrychlil krok, došel Jindřicha a opatrně od něj převzal vrbovou dívku. S jejím tělem v náručí našel odvahu postavit se strachu a probádat neznámé území.

Obrázek uživatele Eillen

Zraněná

Úvodní poznámka: 

Předchozí část: http://sosaci.net/node/29800

Drabble: 

Jindřich opatrně objímal pokousané tělo vrbové dívky.

"Jsem v pořádku," zašeptala Salix a pokusila se vstát.

"Jen odpočívej," odpovídal stejně tiše Jan a hladil ji po zlámaných vlasech.

"Budeš v pořádku," pronesla Salix a zadívala se Janovi do očí. Nemusela nic říkat. Janovi to bylo dávno jasné. Získat klíče nebylo nic snadného a tentokrát pro něj bude muset jít on.

"Nemusíš mě utěšovat. Už dávno nejsem ten vystrašený chlapec," pousmál se, ale úsměv mu nedošel do očí.

"Vím. Ale dokud tě utěšuji, nemusím myslet na bolest," přiznala Salix.

"Jak ti můžeme pomoc?" zeptal se Jindřich.

"Netuším," rozbrečela se vrbová dívka.

Závěrečná poznámka: 

Nenávidím vymýšlení názvů.
Pokud vás napadne něco lepšího, budu jen ráda, když mi poradíte.

Obrázek uživatele Eillen

Druhý klíč

Úvodní poznámka: 

Předchozí část http://sosaci.net/node/29661

Drabble: 

"Půjdu já," prohlásila Salix. "Nemohu zemřít. Vy dva ano," dodala, a ač byli Jan s Jindřichem proti, neměli argument, kterým by změnili její názor.

Salix prošla brankou a mířila k hájence. Zvířata ještě chvíli pozorovala, zda se k ní přidají i oba muži. Nakonec však šla za ní. S každým dalším krokem do vrbové dívky kousali a odtrhávali z ní lísteček po lístečku.

Jindřichovi bylo do pláče. Viděl, jak sebou Salix pokaždé cukne bolestí. Přesto nevydala ani hlásek.

Když už se konečně vracela s klíčem v ruce, díval se jí do očí.
Ve chvíli, kdy za ní zaklapla vrátka, omdlela.

Obrázek uživatele Eillen

Hájenka na Čilině

Úvodní poznámka: 

Předchozí část: http://sosaci.net/node/29466

Drabble: 

Tentokrát to byla Salix, kdo je vedl k druhému vrchu - Čilině. Jestli měl předtím Jindřich tušení, kde by se mohl nacházet první klíč, Salix vypadala, že jde na jistotu.

Oproti Žďáru byla cesta pozvolnější, ale delší. A tak, ve chvíli, kdy došli na místo, byl Jindřich rád, že popadá dech.

"Páni, úplně jsem na hájenku zapomněl," pronesl po chvíli. "A asi zase rád zapomenu," dodal, když si všiml zahrady plné zvěře, která se na ně dívala jako by byli potrava. Snažil se nevšímat si, jak se mlsně olizují.

"Blesk. Krvelačná zvěř. Sakra, kdy nastane čas na obyčejná hesla?" prohlásil zoufale.

Závěrečná poznámka: 

https://www.pubec.cz/share/cache/image/900x650/outsidebox/reference/250.jpg

Až na tu zvěř jde o docela kouzelné místo. Nemyslíte?

Obrázek uživatele Eillen

První klíč

Úvodní poznámka: 

Předchozí část http://sosaci.net/node/29325

Drabble: 

"Prosím, prober se!" slyšel Jindřich zoufalý hlas vrbové dívky.

Pokusil se pohnout, ale tělo ho neposlouchalo. Cítil se strašně slabý.

"Klíč. Máme ho?" zašeptal a pomalu otevřel oči.

"Ano. Ale to není podstatné," prohlásil Jan a pomohl mu na nohy. "Jsi v pořádku?"

Jindřich nechápal, proč se jeho společníci tváří tak vystrašeně
A pak si vzpomněl...

Měl ruku uvězněnou v kmeni stromu. V dlani cítil klíč, ale ruka byla zaseklá. Jakoby vrostla do kmene.
A poté, ač byla blankytně modrá obloha, do stromu udeřil blesk.

Jindřich nechápal, jak to přežil. Jedním si ale byl jistý. Další klíč vyndá někdo jiný.

Závěrečná poznámka: 

A kde že to Jindřich, Jan Rokycana a Salix byli?

http://img19.rajce.idnes.cz/d1902/3/3605/3605885_9f624ab8535af3362ded458...

Ano, to je onen strom po zasažení bleskem.

Obrázek uživatele Eillen

Žďár

Úvodní poznámka: 

Předchozí část http://sosaci.net/node/29277

Drabble: 

Naposledy byl na Žďáru jako kluk. Tehdy hráli s kamarády hru na hrdiny. A on byl posledním udatným bojovníkem chránícím brány města před nájezdem nepřátelských vojsk. Jak byl tehdy jeho život jednoduchý.

„Kde začneme hledat? Přímo na vrcholu?“ zeptal se Jan.

„Za mě je u jedné skalní vyhlídky kmen stromu zničeného bouří. Já bych začal tam,“ navrhl Jindřich.

„Proč tam?“ zeptala se vrbová dívka překvapeně.

„Mám pocit, že je to dobré místo,“ pokrčil Jindřich rameny. Tvářil se, že neví, ale pravdou bylo, že právě tam jako chlapec svedl boj s lítou příšerou a zachránil město. Přišlo mu symbolické začít tam.

Obrázek uživatele Eillen

Strážkyně cest

Úvodní poznámka: 

Předchozí část http://sosaci.net/node/29073

Drabble: 

Děsivý hlas utichl. Salix se začala třást potlačovanými vzlyky.

Jindřich, ač byl naštvaný, do čeho ho zatáhla, se na ni nedokázal v tu chvíli zlobit. Přistoupil k ní a objal ji.

„To bude v pořádku. Najdeme klíče. Dojdeme pro Vypravěče. Všechno bude jako dřív,“ utěšoval Salix. O tom, že ho na konci bude hledat zřejmě sám, se nezmiňoval. Odmítal si to připustit.

„Vrbová královno, ty která strážíš cesty do skrytého města, pověz. Kudy se vydat pro první klíč?“ pronesl vesele Jan. Salix se přestala třást. Odstoupila od Jindřicha a plaše se usmála

„Tři vrchy, tři potoky, tři brány,“ naznačila nesměle.

Obrázek uživatele Eillen

Devatero klíčů

Úvodní poznámka: 

Předchozí část

za skvělý nápad na zpracování tématu vděčím Lomeril, kterou už několik let přemlouvám aby DMD zkusila. Ani letos to nevyšlo. Tak snad příští rok...

Drabble: 

Jindřich se pomalu uklidňoval. Co jiného mu také zbývalo.

"Takže bez Vypravěče se odsud nedostanu," pronesl unaveným hlasem.

"Netuším, ale myslím si, že to tak bude," odpověděl Jan Rokycana zatímco mu pomáhal vstát.

"Hele, děvče, proč mám pocit, že ty něco tušíš," otočil se Jindřich na Salix.

Zelené duhovky vrbové dívky zbělely a z jejího hrdla se ozval prastarý hlas: "Při hledání Prvního tři býti musí. Společně započnou pátrání a tří klíčů naleznou. Druhou trojici klíčů již jen dva hledati budou. Poslední trojici klíčů však vypátrat může pouze ten, který Tajemné město jako poslední odhalil. To on Vypravěče nalézti smí."

Obrázek uživatele Eillen

Slib

Úvodní poznámka: 
Drabble: 

Před Jindřichem stála dívka připomínající vrbu.

"Ty! Tohle všechno je tvoje vina!" vykřikl a popadl ji za zápěstí.

"To bolí," snažila se vykroutit. Naštěstí zasáhl Jan a Jindřicha od vrbové dívky odtrhl.

"Pusť mě!" zmítal se Jindřich, ale sevření jeho věznitele bylo pevné.

"Salix, o čem to mluví?" zeptal se Jan vrbové dívky.

"Město. Slíbilo, že se vrátí Vypravěč. Chtělo abych přivedla jeho," popotahovala vrbová dívka.

"Doufám, že ho má jen najít a není obětí za Vypravěčův návrat," zašeptal Jan.

Oběť? Mám umřít? blesklo Jindřichovi hlavou.
V šoku padl na kolena.
Kočičí hlavy, tak jako dříve, mlčky přijímaly slzy strachu.

Obrázek uživatele Eillen

Tváří v tvář muži z portrétu

Úvodní poznámka: 

Tak jo. Tohle téma by se mi sice hodilo spíš tak do druhé půlky příběhu, nejlépe skoro až na konec, ale co se dá dělat.

V nultém tématu byli představeni hlavní hrdinové letošního příběhu na pokračování. Dva jsou staří známí, jeden nováček. Je na čase je vypustit do Města.

Drabble: 

Stál a nevěřícně pozoroval čilý ruch tržiště. Ne, že by na náměstí nebývaly trhy. Jen si byl stoprocentně jistý, že nebyly středověké.

"Klid, Jindro, všechno se ti jenom zdá," pronesl sám k sobě. Na pár minut zavřel oči, aby nalezl ztracenou rovnováhu.

A pak, ve chvíli, kdy je otevřel, spatřil muže, jehož portrét si pamatoval z hodin dějepisu.

"Vítej v tajemném městě," pronesl Jan Rokycana.

"Nebo jinak. Nic se ti nezdá. Tobě kamaráde regulérně hráblo," pokračoval Jindřich v samomluvě.

"Zbytečně se trápíš. Nesníš, ale ani nejsi blázen," ozval se další hlas za jeho zády. Nechtěl se otočit, ale zvědavost zvítězila.

Závěrečná poznámka: 

Těšila jsem se, jak popíšu Jindřichův vstup do města. Jenže na tohle téma to prostě nešlo. Tak snad zítřejší dá a bude možnost to popsat alespoň retrospektivně.

Obrázek uživatele Eillen

Všechno má svůj čas

Úvodní poznámka: 

V loňském ročníku vyšlo najevo v jakém městě se příběh odehrával. V letní dobročinnosti Vypravěč zachránil svého bratra a zřekl se nesmrtelnosti. Město přišlo o svého Vypravěče. Ale po tolika staletích už bez něj nedokáže existovat...

Drabble: 

Jindřich

Procházel web a přemýšlel, že je na čase překonat svůj strach a vyrazit poznávat svět na vlastní oči.

-*-

Vrbová dívka

Seděla na kraji Padrťského potoka. Vzpomínala na chvíle strávené ve společnosti Vypravěče. Toužila po tom ho opět spatřit. Sama to ale nezvládne. Bude muset opět začít někomu důvěřovat.

-*-

Jan Rokycana

Stál před dveřmi, které tam neměli co dělat. Najednou mu hlavou proudily vzpomínky na podivné události z jeho dětství. Salix, Vypravěč, Alois. Bublina zapomění praskla a on po tolika letech opět vstoupil do tajemného města.

-*-

Město

Pozorovalo trojici.
Mělo plán.
Ale zatím jej nehodlalo odkrýt.
Všechno má svůj čas.

Závěrečná poznámka: 

Vítejte zpět v Rokycanech. Jsou ještě místa, která stojí za to navštívit. A to nemluvím o významných osobách, které jsem v loňském roce nestihla představit. Snad téma dá a podaří se mi vypovědět vám zbytek příběhu...

Obrázek uživatele Eillen

Ochránce

Věnováno všem, kteří mi svými komentáři dodávali v dubnu chuť pokračovat v tom šíleném nápadu, který jsem na sebe upletla. Bez vás bych ten příběh nikdy nedokončila.

Upozornění: neprošlo beta-readem
za případné chyby se dopředu omlouvám

Příběh Vypravěče pokračuje. Podaří se mu zachránit svého bratra? A bude ten o to vůbec stát?

Obrázek uživatele Eillen

Životní cesta

Úvodní poznámka: 

Celý duben jsem si říkala, jakou část příběhu (a jestli vůbec nějakou) dám to svého výběru. A dnes, cestou domů z práce, jsem nad příběhem přemýšlela a neustále se vracela k jedné scéně, která vznikla snad sama od sebe a vůbec jsem nad ní nemusela přemýšlet.
Doufám, že se vám bude tento střípek příběhu líbit.

Drabble: 

Stáli proti sobě. Stejní a přesto jiní.
Jeden chtěl přinést městu smrt.
Druhý dal městu celý svůj život.
Protivníci.
Nepřátelé.
Bratři.

Stáli a nemuseli říct jediného slova, aby si rozuměli.
Minulost jim oběma stále připomínala den, kdy se zpřetrhalo jejich bratrské pouto.
Den, kdy jeden z nich zahodil své jméno na zem a zadupal jej do prachu.
Den, kdy si jeden vybral zkázu a smrt.

Mohl dělat cokoliv. Neměl žádné zábrany. Když jdete cestou mrtvých, můžete cokoliv.
A tak se druhý stal ochráncem města. Bránil jeho život všemi dostupnými prostředky. Navěky stál na cestě živých. Neměl na výběr. Prostě musel.

Obrázek uživatele Eillen

Probuzení

Úvodní poznámka: 

Dnes jsem jela na návštěvu k rodičům a protože celý duben píšu o Rokycanech, nedokázala jsem jít z autobusu přímo do bytovky a zpět. A tak jsem chvilku bloudila kolem náměstí, než mě kroky dovedly...
No, o tom si přečtete v letošním posledním drabble.

A pokud někoho zajímá, zda Vypravěč zachrání svého bratra, zastavte se na letní dobročinnost. Budu se snažit to do té doby napsat.

Drabble: 

Bylo předposlední dubnový den roku 2017. Procházela Rokycanami a nepoznávala město, ve kterém vyrůstala. Dřív jí připadalo plné života.

A teď?
Netušila.

Došla až k řece. Zastavila se u sochy svatého Jana Nepomuckého.
Její pohled však přitahovala vzrostlá vrba.
Doběhla k ní.

"Vrbo, vrbičko, probuď se. Vím, že v tobě spí vrbová dívka," pronesla tiše a pohladila kmen. Ve svých třiceti jedna letech byla stále snílkem.

Po chvíli zpoza kmene vykoukla zelená dívka s vrbovými proutky místo vlasů. S nesmělým úsměvem zamávala.

Ona ji však nespatřila. Zbývala jediná klapka na jejích očích.
Nespadla.
Neviděla ji.
Salix však stačilo, že věřila.

Závěrečná poznámka: 

Když se Salix rozhodla stát se vrbou, bylo to u bývalého děkanského rybníčku. Ten je však zasypaný a žádná vrba tam neroste. Když jsem ale byla malá, babička mi vyprávěla, že někdo odlomil pár proutků a zasadil je na různých místech. A že ona smuteční vrba u řeky je jedním z těch, který se uchytil.
A i když vím, že to nemůže být pravda (přeci jen na pohled je jasné, že ona vrba zde stála už v době, kdy rybník ještě existoval), ráda bych tomu věřila.
A jeden smutný pohled, jak to vypadalo v roce 1908 a poté v roce 1999: http://i.imgur.com/4c7OGpn.jpg

Stránky

-A A +A