Gustavova degustace

Začali bezovým medem a sirupem. Došel dřív, než dozrály maliny, takže malinový mohli dát do stejných lahví. Mezitím tři druhy jahodového džemu: obyčejný, s vanilkou, s rebarborou. Pak přišly na řadu třešně, maliny, černé maliny, směs. Souběžně meruňky, rybíz. Ještě jedna směs. Léto se překulilo do druhé poloviny. Dozrávaly ostružiny, hrušky, jablka, švestky. Nakonec se Gusta vypravil na šípky.
Víčko zaklaplo, postavil sklenici dnem vzhůru. „Tak poslední! Až mě z toho jímá určitá nostalgie…“
Jana si spíš oddychla.
Po týdnu přinesl domů dva litry za studena lisované ananasové šťávy – byla zlevněná.
„Je dodneška, to nevypijem,“ upozornila.
„Ne. Uděláme ananasovou marmeládu!“

„Ovesné mléko?“ vyjevila se babička, když viděla, co si starší vnučka lije do kávy. „Pavlínko, co je tohle za móresy? Snad neblázníš s dietami jako Anička!“
„Některý diety nejsou úplně dobrovolný,“ zastal se sestry Gusta a nabídl všem zákusky.
„Se šlehačkou nemůžu,“ odmítla Pavlína. „S pudinkem a tvarohem taky ne.“ Zarazila se. „Malá v kočárku pláče, musím ji nakrmit.“
„Drží striktní bezmléčnou dietu,“ vysvětloval zatím Gusta babičce.
Ta se zhrozila ještě víc. „Co ji to napadlo?! Vždyť kojí! Mléko potřebuje.“
„Jenže Zuzanka je na bílkovinu kravského mléka alergická.“
„Alergická?! Za nás prostě trápily miminka větry, na alergie se to nesvádělo!“

„Stlejdo! Takový nádhelný mečouny!“
Gusta se usmál. Neteř hlídal rád. „To jsou mečíky do jednohubek.“
„Plopícháváš houbičky? Ploč?“
„Jednohubky jsou malé obložené chlebíčky. Aby všechno drželo pohromadě, takhle se to připíchne.“ Demonstroval na kolečku rohlíku, šunce a rajčátku. „Chceš na večeři jednohubky?“
Zavrtěla hlavou. „Blambolovou kaši a žízeček.“

Když mu během večeře zazvonil telefon, šel si hovor raději vyřídit na balkon.
Po návratu nevěřil vlastním očím. V každém kousku rozkrájeného řízku byl zapíchnutý mečík, kaše uhlazená a zbrázděná mečíkem, který holčička držela v ruce.
„Koukni, jak pěkně jsem tu kaši zolala!“ ukázala radostně. „Udělala jsem jednohubky a kaši s pluhy!“

„Kéž bysme měli zmrzlinovač,“ vzdychne Gusta.
„Prosím tě, proč?“ diví se tatínek. „Zmrzlinu dneska koupíš všude. Obchody plný nanuků a vaniček se zmrzlinama, výběr obrovský. Dřív byl akorát polárkáč. A mezi námi, kamaráde, docela hnusnej. Jo a ještě sníh v kelímku, ten měla ráda babička.“
„Opravdu kvalitní zmrzlinu jen tak neseženeš,“ poučuje Gusta. „Co dostaneš běžně v obchodě, jsou většinou mražené krémy plné různých rostlinných tuků. Ani se neptej jakých. O umělých ochucovadlech a barvivech ani nemluvím. Jedině u domácí zmrzliny opravdu víš, co obsahuje.“
„Klidně si na ten krám našetři. A teď mi nekaz chuť,“ dodá, zatímco rozbaluje nanuk.

„Táto, nemáš problémy s vysokým tlakem?“
Tatínek labužnicky upije svoje latte. „Nemám. Proč se ptáš, Gusto?“
„Zdá se mi, že piješ moc kafe.“
Otec zvedne obočí. „Vždyť je to samý mlíko. Ujišťuji tě, že proti zalévaným turkům, co jsme pívali za mlada, to vůbec nic není.“
„Kolik piješ?“ nedá se odbýt Gustav.
„Asi tři. Ale říkám ti, takovéhle latte nebo cappuccino, to ani není kafe.“
„Tak proč je piješ?“
„Chutná mi to. Jak jsem říkal, zamlada jsme měli akorát turka. To byly lomcováky! Navíc ze Standardky. Žádná fajn arabika. O takovýmhle labužnickým kafi jsme si mohli nechat akorát tak zdát.“

Na pověru, že na houby se musí ráno, děda nevěřil.
Chodil kdykoli. Tatínek jeho houbařskou vášeň sdílel, a jakmile Gusta dorostl do věku, kdy byl schopen ujít čtyři kilometry k lesu, rád se k nim přidával.
„Rostou, rostou,“ pochvaloval si děda.
„Mám křemenáče, ale jakýho!“ hlásil tatínek.
Gusta nezůstával pozadu. „Já našel dva plaváky! Koukej!“
„To jsi král hub, Gustíku!“ pochválil ho děda. „Ukaž, pomůžu ti je očistit. Jo, i dneska plné košíky. Babička bude valit oči!“

Valila.
„Chlapi, máte rozum?! Co s tím budeme dělat?“
Děda ji poplácal po zádech. „To jsou přece krásný starosti, ne? Hlavně, že rostou!“

„Poslyš, Gusto,“ obrátila se Aňa na bratra. „Já jako chápu, že co je velký, to je dobrý, protože je toho hodně. Ale nebylo by jistější místo těchhle zelenej třiceticentimetrovejch voblud koupit banány menší, ale zralý?“
„To mi poradil Claudio,“ odkázal se Gustav na svého mexického kamaráda. „Že je mám určitě vyzkoušet.“
„Proč jsou veliký zelený banány lepší? Že by v nezralém ovoci bylo víc vitaminů?“ dodala uštěpačně.
„Mýlíš se, ó drahá sestro. Nejsou to banány, nýbrž plantainy – a jsou konzumovány jako zelenina. Jsou víc škrobovité, moučné, vysoce výživné. A považ: vaří se. Konečně jsem je sehnal!“ zamnul si potěšeně ruce.

Skorotchýně přivezla mazanec, krásně kulatý, zlatavě hnědý, posypaný mandlemi.
„Opravdu povedený!“ chválil Gusta. „Rodinný recept?“
„Kdepak,“ pousmála se skromně. „A myslím, že bychom si už mohli tykat, Gusto, ne? Já jsem Apolena.“
Skorotchán pravil, ať mu říká Pavle a hlavně ne tatínku a že to tykání musejí zapít.
„Já vám taky něco přivezl. Trvanlivějšího než mazanec!“ dodal hrdě.
Proč si Gusta myslel, že to bude salám?

„Tatínek maluje hodně rád,“ řekla Jana večer omluvně. „Ale…“
„Vypadá to kubisticky,“ zhodnotil obraz Gusta.
„Určitě zase kopie Muncha.“
„Naštěstí jsi talent nepodědila po něm.“
„Ale vařit umím po mámě. I mazanec radši koupila.“

Jsou jídla, která člověk prostě nejí.
Učitelky to věděly, proto mělo mít každé dítě před školou v přírodě od rodičů napsáno, jaké pokrmy nemá rádo. Pokud se během pobytu objeví některý z nich na stole, budou vědět, že nimrání se v talíři není žádný rozmar, a dovolí porci odnést.
Gustův seznam obsahoval pět položek: krupicovou kaši, ovesnou kaši, žemlovku, křenovou omáčku a ledvinky (ty jedl, ale jen od babičky).
S rýžovým nákypem se ovšem nikdy nesetkal, protože maminka ani babičky ho nedělaly.
První kontakt byl šok. Lepivá rýže, rozblácené ovoce. Málem vrhnul. Odnést ho však nesměl.
Nebyl totiž na seznamu.

Stal jste se nejmladším inspektorem Michelinova průvodce pro střední Evropu. Jak jste se k této práci dostal?
Klasicky, přes konkurz. Musel jsem prokázat rozsáhlé znalosti gastronomie a hotelnictví. Naštěstí jsem vystudoval hotelovou školu, mám i zahraniční praxi.
V restauraci?
Mimo jiné ve špičkové německé restauraci.
Co vše sledujete v posuzovaném podniku?
Kvalitu jídla, foodstyling, chování personálu i celkové prostředí. Chce to cit pro detail.
Inspekce jsou anonymní?
Zásadně. Proto nemohu zveřejnit svou fotografii.
Vaše koníčky?
Rád vařím, ale pouze pro přátele. Ještě raději ovšem jím. (Smích) Také obdělávám zahrádku po babičce. Je to relax.
Za rozhovor děkujeme panu Emilu Kozelkovi.

Když byl Gusta malý, jezdívali s rodiči na borůvky. Sbírání ho zpravidla ukrutně nebavilo.
Jedna do pusy, dvě do kelímku. Jedna do pusy, jedna do kelímku. Dvě do pusy, jedna do kelímku. Tři do pusy…
„Drásej, drásej,“ povzbuzovala maminka. „Přece to nenecháš všechno na nás s Pavlínkou.“
Gusta mrkl na starší sestru, která usilovně plnila nejméně patnáctý kelímek.
„Podívej, jaké jsou tu velké,“ pokračovala maminka. „Kelímek máš plný raz dva. Jejda, koukni. Taková obrovská spadla pod keřík. Škoda ji tu nechat.“
Když „borůvka“ dva centimetry od maminčiných úst začala zběsile hýbat nožičkama, Gusta se málem smíchy počůral. Byl to brouk.

„Prosil bych smetanu.“
Kyprá blondýna za pultem zvedne obočí. „A jakou, mladý muži?“
Gustovi je třináct. Mladým mužem ho snad ještě nikdo nenazval. Začervená se. Stydí se přiznat, že tomu vlastně moc nerozumí. „No, smetanu.“
„Smetanu na vaření? Anebo do kávy?“
„Určitě na vaření. Babička potřebuje do omáčky.“
Blondýna našpulí rty. „To by mohla chtít i zakysanou smetanu. Anebo šlehačku.“
Šlehačku? Panebože, co má ta ženská pod tím blonďatým přelivem? „Vezmu si smetanu na vaření,“ oznámí Gusta pevným hlasem.

Babička spokojená není. „Gustíčku, cos mi to přines? To je ta hnusná dvanáctiprocentní. Vždyť bych tu svíčkovou akorát pokazila! Šlehačku neměli?“

Starší sestra se švagrem dostali lístky do divadla, a tak rádi využili Gustovy nabídky, že jim pohlídá tříletou dceru.

„Hlášek nebudu!“ ohradila se u večeře.
„Proč?“
„Nemám láda hlášek.“
„Ale hrášek a mrkvička jsou tým. Mrkvičce by v bříšku bylo smutno.“
„Mlkvičce smutno nebude. Hlášek je zelenej. Zelený nepapám.“
Děti se do jídla nutit nemají, tak nad tím jen mávl rukou.

Po večeři si žádala zmrzlinu.
„Nedojedlas večeři.“
Udělala na něj psí oči. „Jenom hlášek, stlejdo. Ten zelenej.“
„Zmrzlina je ale taky zelená,“ namítl vítězoslavně, když viděl, že v mrazáku mají jen pistáciovou.
„To nevadí, zmlzlinka se v puse lozpustí.“

„Jíš moc sladkýho,“ obrací se sestra na babičku.
„No a?“
„Není to zdravý!“ Dodává cosi o jednoduchých cukrech a metle lidstva.
Gusta mhouří oči. Babička je pořád šik. Ani za mlada nebyla žádná vyzáblina. Natož teď. Ale copak by to v jejím věku bylo vůbec hezké? Vždyť by byla samá vráska. Co s tím ty ženské pořád blbnou? Chtějí být hubené, hubené, hubené…
„Sladké jsem jedla vždycky, děvečko,“ uculí se babička. „Nejdřív oběd a potom dobrotku. Nevím, proč bych nemohla, cukrovku nemám.“
„Sladký je dobrý na psychiku, víš?“ přisazuje si Gusta. „Radši si vzít čokoládku, než ze stresu polykat antidepresiva.“

Seznámili se na internetu.
Gustav si doma vyslechl množství poznámek, jak je to krátkozraké, nebezpečné, naivní, moderní a cool. Poslední výraz užila sestra.
Slečna měla přezdívku Makovice. („Doufej, že to je slečna, Gustíku,“ vyjádřila své obavy babička. „Nikdy nevíš, koho potkáš na těchhle ánternétech.“)
Dopisovali si půl roku, než se domluvili, že se setkají osobně. („Hlavně někde na veřejnosti, Gusto,“ nabádal otec. „Ať z toho není malér. Makovice – aby to nebyla nějaká holka rohypnolka.“)
Nedal se odradit.
Rozhodl se, že jí na první schůzku přinese koláč. Makový samozřejmě.
Jenže Jana byla sice Maková, ale jen příjmením.
Na mák měla alergii.