Magický realismus

Odděleni hrází staletí

Úvodní poznámka: 

Tak dlouho jsem uvažovala o někom určitém, koho by se mohlo téma týkat, až z toho vyšlo něco jiného.

Drabble: 

Někdy je to zřícenina, kdysi výstavný hrad, nyní jen několik zdí.
Nebo ruiny slavného opatství, štíhlé zdi a elegantní žebroví pod širým nebem, bělostné zdi na zeleném trávníku.
Ulice, kudy kráčely dějiny, a ulice s domy, které již neexistují.
Hrad či zámek slavného rodu, nyní jen udržovaná vzpomínka.
Žili a chodívali tady, ti lidé z minulých staletí. Nacházím se na témže místě, a přitom jinde. Nemůžu je zahlédnout.
Protože vězím ve svých časech a oni zase v těch svých.
Jsme tu spolu a přitom nekonečně daleko od sebe.
A někdy mám dojem, že stačí málo a potkáme se.
Snad. Jednou

Závěrečná poznámka: 

A vlastně jde o místa stejnou měrou jako o lidi, ne-li víc. Prostě o to, co zažilo svou slávu v jiných dobách, než to potkáváme my.
Ale jsou i místa a lidi, která naopak v těch jejich časech určitě vidět nechci, dodává ta, co musí někdy jezdit do Terezína.

Obrázek uživatele Achája

Kometa

Drabble: 

Seděli pod noční oblohou, choulíce se k sobě. Vzduch byl chladný, léto už ztrácelo svou sílu. Cikády a cvrčci dali dohromady orchestr a zrovna vrcholila první část jejich symfonie.
Hvězdy zářily jako perly na černém sametu, občas se nějaká zachvěla ve větru.

Skládaly mozaiky příběhů.

Sladká vůně nočních květů nesla se loukou a mámila smysly, lákala do jiných světů.

Lásko padá hvězda, něco si přej.

Padají celé roje, na spoustu malých přání.

Obzor se rozzářil, tou kterou čekali.
Jasná jak královna s vlečkou posetou diamanty.

Snad přináší vítr změn, blýskání na lepší časy.

Až příště přiletí, my už tu nebudem...

Závěrečná poznámka: 

Dost narychlo spíchlá patlanice, ale pusťte si prosím tohle a bude to lepší :-) https://www.youtube.com/watch?v=vs1DRPAEkQE

Obrázek uživatele Lejdynka

Bílá zeď

Úvodní poznámka: 

Pro striggu, aby viděla, že se fakt dá něco napsat i na bílou zeď. :D

Drabble: 

Jednou za sto let bílá zeď zmodrá a objeví se na ní moře.
Když se ho dotknete, přenesete se na pustý ostrov.
Tam musíte zachránit Týden, aby ho neunesli Piráti.
I dnes?

Jednou za sto let bílá zeď zezelená a objeví se na ní strom.
Když se ho dotknete, přenesete se do koruny.
Tam sedí svatý Václav na koni, a plete koblihy.
Zachraňovat ho nemusíte.

Jednou za sto let bílá zeď zčervená a objeví se na ní jablko.
Když se ho dotknete, stanete se ptákem Ohnivákem, kdykoliv a kdekoliv.
Ha!

Když se ho dotknete, taky se neuvidíte. To není marný.

Závěrečná poznámka: 

Závěrečný verš je Bratrů Ebenů.

Jinak kdyby to téma bylo moc vágní, tak si asi stejně napíšu ještě jeden drabble... tohle byl jenom experiment :)

Obrázek uživatele wandrika

Vlasy vo vetre

Drabble: 

Mestom zavial prudký vietor, rozstrapatil jej vlasy a vzal ich so sebou.
Nedobrovoľne holohlavá, rozbehla sa za nimi. Hnedý chuchvalec vlasov uletel prirýchlo a stratil sa v bludisku ulíc.
„Nevideli ste tu vlasy?“ spýtala sa v kaderníctve. Ukázali jej dlážku plnú rôznofarebnej ľudskej plsti, ale jej vlasy nikdy neboli fialové, modročierne ani peroxidovo vybielené. Pobrala sa ďalej.
„Preleteli cez kvetinový záhon,“ prezradil jej deduško na lavičke. „Vynorili sa plné bodliakov. Potom šli tamtým smerom...“
Dobehla k autobusovej zastávke.
„Nevideli ste tu také vlasy plné bodliakov?“
„Pred chvíľou nastúpili do autobusu.“
Rezignovane pokrútila holou hlavou. „To už teraz môžu byť kdekoľvek!“

Do světa snů

Úvodní poznámka: 

Takové téma si prostě říká o lyrizování.

Drabble: 

Hlavu mám v oblacích,
všechen shon, pokřik, smích
téměř už nevnímám.
Zbavím se zemských pout,
mysl má může plout
k vábivým výšinám.

Do vzdušných zámků
na vlnách vánku
nechám se unášet.
Vysněnou říší
v závratné výši
nahradím pustý svět.

K zemi mě táhne blíž
stále ta strašná tíž,
útrapy všedních dnů.
Pusťte mě, nechte jít,
já už si nedám vzít
svou krásnou říši snů.

Do vzdušných zámků
na vlnách vánku
nechám se unášet.
Tam květ nezvadne,
tam radost vládne,
tam je můj pravý svět.

Na lehkých vlnách vánku
do svých vysněných zámků
snad alespoň ve spánku
můžu se nechat unášet.

Obrázek uživatele Rya

Pan Grenadin: Most

Drabble: 

Toho dne postaví pan Grenadin vzdušný zámek. Sám sebe změní v most, půvabným obloukem se klene mezi zemí a podnebím. Nemá již stehna, hruď, břicho, obličej, přesto cítí váhavé kroky. První přeběhne zvědavá kočka, pan Grenadin si vzpomene na Mínu. Pak hlouček školáků, smíchem si navzájem dodávají odvahy. Dvě staré dámy a jejich staří psi přejdou pomalu a důstojně, neboť na místo, kterému se blíží, již nepotřebují spěchat. Poslední, v půlnoci, mladí milenci, ani k zámku nedojdou, touha je přemůže uprostřed mostu.
Ráno jde pan Grenadin domů, ramena ho bolí, ale usmívá se.
Na jeho těle byl počat nový život.

Obrázek uživatele Peggy Tail

Košatec

Úvodní poznámka: 

Náhodou jsem vždycky něco takového chtěla pár hodin před půlnocí napsat!

Drabble: 

Jak tlustokotníkářka sedí na trampolíně letního květinářství čekajíc na nic, tu koutkem oka zahlédne v periferii bicáčka ždímajícího své blbé tělo v záři teplometu. Protože však strom krásou oplývá něžněji, věnuje pozornost právě zelenokoštěti statečně přežívajícímu marný lidský záběr, přesto, že netuší ani zbla volání druhu tohoto košatce. Odevzdaně pak škrábe na mrtvostrom grafitem bludný čmáranec a nechápe, kdo na takový oddíl myšlenek zase přišel. Inu, kdyby blábol nebyl, dorty fantazie těžko by se rodily.
Najednou košatec jakoby se zhlédnul v nesmyslu tlustého kotníku a tiše se k ní nakloní. Tlustokotníková vzhlédne a košatec promluví: "Už budeš mít sto slov."

Závěrečná poznámka: 

Jen pár blábolů zahrnující mluvící strom. Jdu si radši lehnout.

Neviditelný fandom: 
Obrázek uživatele Achája

Brána do jinam

Drabble: 

Nevnímaje hluk putyky, párkrát se zhluboka nadechl, aby se naladil na svůj oblíbený rituál.
Broušenou sklenici naplnil ze třetiny zelenou tekutinou.

Na vrch sklenky položil prořezávanou plochou lžíci.

Na ni kostku cukru.

Vzal karafu a velmi rozvážně lil studenou vodu, až nebohou kostku úplně rozpustil a sklenka byla skoro plná.

Lžičkou zamíchal a odložil ji.

Opálově mléčný lektvar vířil ve sklenici.

Charles si s blaženým výrazem pořádně zavdal a opřel se do křesla. Povolil si vázanku, vyndal sešit a pero.
S úsměvem vítal svou múzu, tu nestoudnou zelenou vílu.
Už mu do ucha šeptala o jiných světech a on psal.

Závěrečná poznámka: 

Kdysi mě fakt bavili Prokletí básníci a taky mě fascinovala správná příprava absinthu. Žel jsem ještě neměla příležitost ho takhle okusit :-D

Zelená čarodějka

Úvodní poznámka: 

Prostě mám chuť si napsat bylinkovou.

Drabble: 

V antických dobách rostlina zasvěcená Artemidě, paní divoké přírody, panenské měsíční bohyni. Mocná ochrana proti zlým silám a nemocem. Někdy odměna pro vítěze sportovních her, protože dobré zdraví je přece to nejcennější.
V křesťanské společnosti svatojánská bylina, plná tajemné síly. Jan Křtitel ji prý nosil při sobě na poušti na ochranu proti démonům a pokušení. Nezbytná rostlina pro všechny čarodějnice i na obranu proti jejich úkladům.
Časy se opět změnily. Smaragdově zelený nápoj září ze sklenic. Přináší opojení, roztodivné vidiny, inspiraci… delirium.
Zvláštní rostlina. Před všemi možnými zlými silami chrání, jenom s jednou je zřejmě velice zadobře. S démonem alkoholu.

Závěrečná poznámka: 

... i když se pelyněk užíval i proti kocovině, takže zase aspoň zahlazoval bezprostřední následky řádění tohohle démona.

Obrázek uživatele Taarg

Démon sílí!

Úvodní poznámka: 

Z dnešní procházky po Kunratickém háji.

Drabble: 

Máma:"Neříkej to slovo, ať si nevšimne, že ho nemá."
Kamarádka: "Ale pro jistotu bychom ho najít měly, dyť třeba bude brečet."
M.:"To je jedno, snažíme se ji z něj odvykat."
K.:"A usne?"
M.:"Uvidíme."

Zlý duch čekal na vyvolání. Snažil se vloudit do mysli malé holčičky, pomalu, polehoučku, ale s jistotou. Její mladší sestru ovládal úplně, ale starší dvouapůlroční mu stále víc vzdorovala.

K.:"Hele, tady na cestě se válí dudlík, tak ho aspoň dáme na lavičku."

M.:"A do háje."

Dcerka:"Já chci dudlík."

Kamarádka ho vytahuje z tašky. Dcerka s temnými sny v kočárku odpadá.

Závěrečná poznámka: 

Mno, ještě asi pár měsíců ho mít bude.

Obrázek uživatele siani

Příjemné dny, příjemné noci

Úvodní poznámka: 

radši nic

Drabble: 

Příjemné dny, příjemné noci.
Padnout a neusnout, před večerem mám dost ticha a čas se vleče tempem mořských koníků. Po dlouhém dni na mě klesá hutný, horký vzduch. Chvěje se jako elektronický oscilátor, výboje mi nabíjí vlasy, nehybný vítr jim asi vyrval několik elektronů.
Ztráta projektil způsobuje teplotní změny v mém těle. Je mi trochu teplo, ale v mrazicím boxu už místo není.
Nohy ve vodě, tváře v ohni, horkožár jde shora dolů. Já vypařím celé jezero. Voda kolem syčí, když se jí dotknu a z chladu mi brní prsty na nohou.
Upadnout a usnout, příjemné dny a příjemné noci.

Závěrečná poznámka: 

Určitě se to dá zařadit to nějakého směru... /alespoň doufám/

Docela jiné město

Úvodní poznámka: 

Tak zkouším, jestli mě v určené lhůtě něco napadne...

Drabble: 

Návštěvníci to netuší, vlastně ani my většinou ne. Procházíme místy, kde se odehrálo mnohé, přemnohé. Ale už nejsou k poznání.
Široká, elegantní ulice, samé nablýskané výklady, jen naproti se choulí stařenka synagoga a kus dál trčí z navýšené země kameny s hebrejskými nápisy.
Na Zderazi bychom marně hledali hrad krále Václava i klášterní zahradu se studánkou.
Na Karlově náměstí si těžko představíme, jak vyděšená dívka z nárožního domu pohlíží na zlověstné stíny polozborcené kaple.
Nenajdeme Kanálskou zahradu, kam chodívali přátelé F. L. Věka.
Od Vltavy nezazní písničky vorařů. Ani vodník pod Vyšehradem už nebudí strach.
Snad alespoň ty vzpomínky přetrvají.

Závěrečná poznámka: 

Jako obvykle se do sta slov dostala nakonec jen malá část toho, co tam mělo být.
Zmínka o Karlově náměstí je narážkou na drastickou scénu z polozapomenutého románu Karolíny Světlé Zvonečková královna (měšťanská dcerka spatří z okna v houstnoucím šeru vraždu svého milého a následně zešílí), protože jsou v ní zachyceny už zaniklé budovy a také dřívější zvláštní ponurá atmosféra tohoto náměstí, které bývalo dějištěm různých pověstí, kriminalistických historek a městských legend.

Obrázek uživatele Vinpike

Bez bezstarostnosti tíže

Úvodní poznámka: 

Téma bylo "Malebná slova"...

Drabble: 

Do sedmnácti let ani slovo, tichý brach.
Jen občas řekl otci, že tě huba nebolí, ten bezprostřední bolest v ústech přičítal nedbalé péči o chrup.
Pak se jednou neudržel a bližnímu pravil:
„Když mluvíš jako anděl, nechť narostou ti křídla.“
Odrfnkl dotyčný, svědci se vyděsili.
Ostýchali se, načež pokoušeli:
„Naše řeka řídká, zmohutni ji!“
Bez míry vymaloval slovy tok, až povodně.
„Raději zase zmlkni,“ odbahňovali sklepy.
Chtěli, nechtěli, nemluvil, nemaloval.

Upozaděný, hřiven nedbalý, zakrněl trochu. Bouři vykreslí, ba hladoví-li, nají se jablek ze zátiší. Boje se, neumí říci přitažlivé, krásná jsi. Změnila by se v jinou, neoslovenou. Váha slov tíží.

Obrázek uživatele Vinpike

Rozprava na obranu pyje českého

Drabble: 

„Když mě vyhodíte,“ hrozím, „zbořím svět.“
Tušil jsem, že ta chvíle přijde, ministerstvo pro jazykové výstupy bobtnalo, s každým poradcem přibylo technického, organizačního a FKSP (fond kulturních a sociálních potřeb) zázemí, nakonec jsme byli největší v zemi. Poradci většinou cizinci, když to kolem mě kosili, říkal jsem si, aspoň hlavního korektora nechají.
„Počítač tě nahradí,“ řekli mi, „jsi nadbytečný.“
Divili se, když já už pod drnem, nehoď si mašli, máš-li nahrazen být tupou hmotou.
Holubi honili jestřáby, honili kdesi cosi, neomezeni, náhle mocní.
Zákonodárství zborcené, plné čárek tam, kde nemají být.
Vedlejší důležitější hlavního, pletli si úd od pokynu pít.

Obrázek uživatele Faob

Tam, kde slunce zapadá ráno

Úvodní poznámka: 

Škodolibý Vinpike psal o mně, tak já si půjčuji jeho fandom.
Je to hymna na magický realismus.

Drabble: 

Levněs pořídil, tučňáku, svůj smoking z pampelišky!
A ty, žirafo dvouhrbá, neplivej na nás z výšky!
Kalhoty nasaď, velrybo, máš promočené spodky.
A ty, králíčku opilý, nechlemtej tolik vodky!

Kde srdce mé, tam domov můj,
sním svou vlast bez obručí,
tam páchne pýcha, voní hnůj,
smrt spoutána, nechť bručí.

Čardáš zatancuj, beznohý, na hrobě oceánu,
vyvedeš mladé, bezdětná, budeš-li hnízdit ve zdi,
připíjím zvonku na cink, vždyť je už pozdě k ránu,
a želva zbrklá utíká, čas pozpátku ji zpozdí.

Kde srdce mé, tam domov můj,
sním svou vlast bez obručí,
tam páchne pýcha, voní hnůj,
smrt spoutána, nechť bručí.

Obrázek uživatele Vinpike

Noční výzva k navzdory vol. 2

Úvodní poznámka: 

Věnováno Lejdynce, mé jazykové lásce

Drabble: 

„Kdo nezaseje na hlavě své,“ děly pomněnky pod pampeliškami, „nenávidí přírodu a lidstvo!“
Vidouc, že jsem zpozdilý, zíraje jinam, rozepnula kalhoty a ukázala bodláčí: „Jsem ortodoxní.“
Obolavělý, vyhnán, plešatý oportunista, ptal jsem se holohlavých: „Není venkovcem jedno?“
„Je vidět,“ pokyvovali koleny, „žes indoktrinován! Kdo se nevyholí, pod semením zhyne!“
„Já mám rád,“ věřím v pochopení, „svá šedivá křídla u uší!“
„Tady jde o tradici,“ vědí, „když se nepřipojíš, zrazuješ přírodu a lidstvo!“

Nechci nikoho nenávidět ani zrazovat.
Chvíli jsem vysadil na půlku hlavy růže, druhou zbavil žiletkou poslední šediny.
Nenáviděn o to víc.
Vrátil jsem se do před, k vikingovi.

Obrázek uživatele Vinpike

Daně za smrt

Drabble: 

Starý jak Metuzalém, týden se kodrcám na radnici, vyhládnu, ale co zbývá, mnoho jídla nepotřebuji.
„Vážený seniore,“ řekne úředník, „to by mohl říct každý! Smrt je luxus a nic není zadarmo! Zaplatil jste daň? Nezaplatil.“
„Všechno, co mám, vám dám!“ snažím se obměkčit jeho srdce, „Ale vy jste mi to vyměřili strašně vysoko!“
„Protože dlouho žijete, občane!“ vysvětluje, „Není nic logičtějšího! Čím déle se tu trápíte, tím více co? Naplňujete daňové plnění.“
„Já vám zhebnu na ulici,“ vyhrožuji.
„To těžko,“ usadí mě, „na optimalizátory máme svá opatření!“
Slza mi skane.
„Děti nemáte?“ ustrne se.
„Zemřely ve válce,“ hlesnu, „za vás.“

Od krásných slov až k celým světům

Úvodní poznámka: 

Obyčejná realita se mi sem úplně nehodí.

Drabble: 

Odmala ho poutala rozmanitost jazyka.
Mateřština, cizí řeči, které se postupně učil, zejména latina.
Když jednou zabloudil do odlehlého kraje, okouzlila ho slova v nové, neznámé řeči.
Ještě víc si oblíbil původní jazyk svého národa, tak odlišný od současného a přece jemu blízký.
Časem začal pro radost vytvářet vlastní krásně znějící slova, z nich celé jazyky. A ty spolu s nekonečnou fantazií mu jako zaklínadla otevřely cestu do jiných světů.
Zemí pod zářícími hvězdami, zachmuřených horstev, zelených i temných lesů, hlubokých slují, nádherných měst. S mořem, které šeptá o zármutku i touze.
My, poutníci, v nich dodnes bloudíme a žasneme.

Závěrečná poznámka: 

Pocta J.R.R.Tolkienovi, tvůrci malebných slov, fantastických světů a úchvatných příběhů.
Neznámou řečí odlehlého kraje je míněna velština. Původní jazyk národa je samozřejmě stará anglosaština.

Obrázek uživatele Vinpike

Bez bezstarostnosti tíže

Drabble: 

Do sedmnácti let ani slovo, tichý brach.
Jen občas řekl otci, že tě huba nebolí, ten bezprostřední bolest v ústech přičítal nedbalé péči o chrup.
Pak se jednou neudržel a bližnímu pravil:
„Když mluvíš jako anděl, nechť narostou ti křídla.“
Odrfnkl dotyčný, svědci se vyděsili.
Ostýchali se, načež pokoušeli:
„Naše řeka řídká, zmohutni ji!“
Bez míry vymaloval slovy tok, až povodně.
„Raději zase zmlkni,“ odbahňovali sklepy.
Chtěli, nechtěli, nemluvil, nemaloval.

Upozaděný, hřiven nedbalý, zakrněl trochu. Bouři vykreslí, ba hladoví-li, nají se jablek ze zátiší. Boje se, neumí říci přitažlivé, krásná jsi. Změnila by se v jinou, neoslovenou. Váha slov tíží.

Obrázek uživatele Vinpike

Smutný osud vyznavače polní trávy

Drabble: 

„Nechci být proslulý jako násilník,“ řekl si Patricio jednoho dne sebeupřímně, „ale jsem nezřízeně ctižádostivý a bez svých deseti minut slávy, ať nežeru, i pět skousnu, prostě nemohu žít!“
Vlastníma rukama postavil kostel, nic, ani zmínka.
„Chce to něco velkolepějšího,“ usoudil.
Moře do země mezi horami natahal, žádné vrty, poctivě s putnou na zádech.
Všem putna, koupají se, aniž poděkují.
Kdejakého diktátora a štváče obrátil, bez odezvy, dokud se neválčí, mír nikoho nezajímá.
„Věda, ty troubo,“ ťukl se do čela, zahloubal, lék na rakovinu objevil.
Ani kotěhůlskému občasníku nestál za zmínku.

Když umíral, vyhlížel pointu.
Ani té se mu nedostalo.

Obrázek uživatele Vinpike

Tělo dala hlína, duši vdechl Bůh

Drabble: 

První ruka se chytila v drtiči na odpadky, táhnul, táhnul, ale nevytáhl. Nohy se mu krátily odmalička, s každým křížkem na krku o půl stopy, k padesátce pátý palec delší dolních končetin.
Neopatrně ztloustl, snad z podvědomé touhy rozšiřovat se, další brady spojily hlavu s trupem v jedinou hroudu. Aby nezmalomyslněl, chodil na safari dívat se na rozmanité tvary Boží architektury: závidě vysokým, taky chtěl pohladit; pravačku uhryzl krokodýl.
Zůstav vajíčkem s bičíkem, před ženami slepl, aby nenarušil rovnováhu. Pády bolely.

A bolelo tak nějak všechno, světe, mumlal bezzubě, polohluchý, už mi nemáš co vzít. Nelpěl, druhý břeh vyhlížel, optimista.

Obrázek uživatele Lejdynka

Mučedníkem, poustevníkem, hlava pomazaná

Úvodní poznámka: 

... Komentář na konci.

Drabble: 

V té rakvi je muž.

Jak ho popsat? Práchnivost padesátiletá, ale ten prach voní, chutná, zázrak člověka, jak dýchá pokora?

Křik mučených světců, zatrpkne, nezatrpkne?

V Německu Bůh, v Čechách, v ne-srdci lidí není, umučilo ho Gestapo, SNB, KGB. Nedopřejeme ti kříž, táhni.

Táhl, za sebou břemeno, ke sv. Petru, možná Františku, a tam usedl.

Nepomucenum. Nepokořit. Nepotopit. Nenapomenout. Nezapomenout.

Pak ji nalezli, předaleko ve zlatě (v blátě?), tu rakev.

A teď padá. Padá, padá, dosedá měkce, na prachové peří, do pražské kotliny.

Spočine s povzdechem, úsměvem, duše odlétá, je volná.

Kardinál Josef Beran se vrací, snad nikdy neodešel sám.

Závěrečná poznámka: 

Fakt se omlouvám, ale může za to Hayato Okamura, který na svém profilu na FB sdílel příspěvek o tom, jak se kardinál Beran po 50 letech vrací domů. Uvědomuju si, že jsem magor, děkuji za optání.

Doufám, že jsem tímhle splnila zadání, ale nikdo nemůže říct, že by tam nebylo shazování "skopce" z kopce. Jako.

Obrázek uživatele Vinpike

Kazi jako když najdeš

Drabble: 

„Bijte je, bledule!“ křičel jsem, albín, ve školce.
Chci být, bít i bát se s vámi, většino, druhé palce na rukách amputovány, třetí oko zašito, zášť přizpůsobena, vše marno.
Zkusil jsem bílé, černé, hliněné a skleněné, slabé i pětipalcové, stejně mi řekli, když na to přijde, víc škodíš než.
„Nejste nic,“ věděl jsem jim neodpovědět, „když pomíjíte energii, která ve mně dříme!“
Kdo si počká, ten se dočká, já pana Šedého.
„Bojuj,“ vystihl mě.
A je to terno: za lež chválí mě, nad trapasem se tetelí.
Jeho protivníci se ode mě distancují, ale vše marno: najat, hlásím se k nim.

Obrázek uživatele Vinpike

Dům holubí pln trusu

Drabble: 

Vrátil se do rodné vsi, bohatýrsky bohat, spořivý syn.
„Chceš-li se zapojit,“ poučil starší bratr, „musíš se dát buď k bodláčí, nebo k trní.“
„Jaký je rozdíl?“
„Bodláčí nesnáší trní a trní nesnáší bodláčí.“
„A když budu mezi nimi?“
„Tak tě budou nesnášet všichni.“

Zkusil nejdřív s trním. Maje hroší kůži, snášel jejich bodání a píchání, ale vylamovaly si na něm zuby; nepřirostl jim k srdci i vyhnali ho.
Bodláčí nadšeně přijalo, přitulilo se, drápky zachytilo, jenom tak šimrali, pořád s ním.
„Chci trochu soukromí,“ řekl.
„Kdo má tajemství, ponižuje celek,“ poučili.

Utekl, ale dodnes na sobě nějaký ten bodlák.

Obrázek uživatele Vinpike

Černobílí: hovory z pouště

Drabble: 

Potkal jsem ho na poušti, tučňáka.
„Není ti horko, bráško?“ „Je.“
„Nálada pod psa?“ „Nejsem dobře naložen.“
„Jak ses tu...?“ „Zabloudil jsem.“
„To je hned,“ pravil, „oblek se sem vůbec nehodí.“
„Od tebe to sedí! A zatoulal ses z větší dálky.“
„Všechny cesty vedou na poušť.“

„Zdržuješ mě, strašně pomalu se kolíbáš!“
„Nakonec se ti budu hodit. Jeden z nás to nedá. Druhý se nají.“
„Tísní mě představa,“ vyhrkl jsem, „že bych byl ten první!“
„Tak si představuj, že to budu já.“
Uklidňovalo to, skutečně.
„Měl jsi být psycholog, tučňáku.“
„Však jsem. Ale maso mám tuhý. Jak si mě naložíš?“

Obrázek uživatele Vinpike

Jen chci vědět, já, popravený

Drabble: 

Justiční omyl řekne se, ale popraven nechtěl to nechat být.
Křivopřísežnictví přišlo od přátel, prý příliš nepřizpůsobivý.
„Na jásání jsi kašlal,“ přiznal domovní důvěrník, „kdybychom nenahlásili, sami podezřelí. Město to mělo odložit!“
Budova radnice pevně zakořeněna, jak pštros starostu někde v hlubokém podzemí.
„Já nic, já pošťák!“
Adresátem soudce, hrášek pod matracemi paragrafů, když nezalehne princezna, nehrbolatí.
„Toť litera.“
A kdo ji naškrábal?, kutal dál, dobere se dna?
„Lid si to přál!“ vlaje třtina, ač v podsvětí nefouká.
A kde jsou kořeny tvé, můj lide?

„Jdeš špatným směrem,“ volá za ním dolů sousední rakvář, „ve středu země tě to spálí!“

Obrázek uživatele Vinpike

Pozdní bycha honitba

Drabble: 

V týden starých botách připadal si jako hastroš.
Sotva vstoupil do obuvnictví, vyrostly mu rohy, jazyk se protáhl, druhý ocas vzadu, ťuká kopytem!
„Alou ven,“ vzkřikl švec, „jednonohým neprodáváme!“
Vylezl a vše zmizelo.
Jenže v knajpě jak přes kopírák!
„Naše pálenka spálí i pekelníky!“ vykropil ho dryákem výčepní.
„Čadit mi tu nebudeš, čerte!“ hnala koštětem Káča, trafikantka.
V pekárně zůstal svůj, rohlík nakoupil.

To před měsícem.
Špatná pověst rychlejší světla a nábalnější laviny.
Pekelnému zákazníkovi vstup zakázán, obrnily se obchody.
Marně vysvětloval; teď hladoví.
Cpe se knihami, mezi zuby drtí přísloví.
Kup, čeho nepotřebuješ, a brzo prodáš, bez čeho nelze.

Obrázek uživatele Vinpike

I slepý musí vážit slova

Drabble: 

Slepec (vyděšeně): Nevidím na krok, tma za mnou, tma přede mnou! Tma tmoucí všude kolem!
Slepcova žena: Protože jsi slepý.
Slepec (ulehčeně): Aha, já zapomněl.
Slepcova žena (nazlobeně): Jsi hrozně zapomětlivý, choti, budeme s tím muset něco dělat!
Slepec: Protože nic nevidím. Úplně jsem z toho zmalomyslněl!
Slepcova žena: Něco zkusím. (mumlá) Možná jen nikoho nenapadlo, že je to návod…
Slepec: Co to děláš?
Slepcova žena: Potírám ti oči hlínou, kterou jsem smíchala se svými slinami!
Slepec (nadšeně): Vidím! Vidím!
Slepcova žena: To jsem ráda.
Slepec (uznale): Ty jsi docela hezká baba, to mě překvapuje!
Slepcova žena: Že tě kopnu!

Obrázek uživatele Vinpike

Lítý boj o levý bok

Drabble: 

Farář řekne, že jeho dcera zbožná, spanilá, rozumu rozprostřeného, věna věru věhlasného, boku levého, dám jen tomu nejlepšímu!
Statní a lepí jak koně já a Simeon, vzájemně se upřednostňujeme, až kolárek zakokrhá:
„Budete se o ni bít, nebo!“
Nelze odmítnout, nejsme rouhači ani svatokrádežníci; však-li holka krev a voda, v kříži krapet pokřivená, trochu šizuňku i Pánbu přehlédne: bijeme se nedomrle.
„Pořádně a po hlavě!“ skanduje skanzen.
„Kdo prohraje,“ povstane z balvanu velebný pán, „dostane ji!“
Z taktiky harakiri kohoutí bitka na jednom smetišti.
Domlátiv, zvednu vítězně paži.
„Je tvá,“ zeširoka směje se ta liška podšitá, „první slovo platí, druhý...“

Obrázek uživatele Rya

Pan Grenadin: O kráse a lásce

Drabble: 

Ten den se pan Grenadin proměnil v dívku nevídané krásy. Jde po ulici, pohledy se lepí jako kočičí chlupy na samet. V lidském chumlu chlípník se zezadu přichlípne, na krku cítí dívka horký dech, otočí se do drzého úsměvu, na zlomek okamžiku ukáže svou pravou tvář, planoucí oči a mohutný knír pana Grenadina. Chlap padá dozadu, ona vznosně kráčí dál. Proti mladý muž, úžasem bledý, v očích zraněný pohled náhle zamilovaného. Pan Grenadin hbitě zahne do uličky a proměněn v sebe spěchá domů. Až do tmy chová Mínu na klíně, konejší tlukoucí srdce a stydí se za bolest, kterou způsobil.

Stránky

-A A +A