Magický realismus

Obrázek uživatele Vinpike

Bez bezstarostnosti tíže

Úvodní poznámka: 

Téma bylo "Malebná slova"...

Drabble: 

Do sedmnácti let ani slovo, tichý brach.
Jen občas řekl otci, že tě huba nebolí, ten bezprostřední bolest v ústech přičítal nedbalé péči o chrup.
Pak se jednou neudržel a bližnímu pravil:
„Když mluvíš jako anděl, nechť narostou ti křídla.“
Odrfnkl dotyčný, svědci se vyděsili.
Ostýchali se, načež pokoušeli:
„Naše řeka řídká, zmohutni ji!“
Bez míry vymaloval slovy tok, až povodně.
„Raději zase zmlkni,“ odbahňovali sklepy.
Chtěli, nechtěli, nemluvil, nemaloval.

Upozaděný, hřiven nedbalý, zakrněl trochu. Bouři vykreslí, ba hladoví-li, nají se jablek ze zátiší. Boje se, neumí říci přitažlivé, krásná jsi. Změnila by se v jinou, neoslovenou. Váha slov tíží.

Obrázek uživatele Vinpike

Rozprava na obranu pyje českého

Drabble: 

„Když mě vyhodíte,“ hrozím, „zbořím svět.“
Tušil jsem, že ta chvíle přijde, ministerstvo pro jazykové výstupy bobtnalo, s každým poradcem přibylo technického, organizačního a FKSP (fond kulturních a sociálních potřeb) zázemí, nakonec jsme byli největší v zemi. Poradci většinou cizinci, když to kolem mě kosili, říkal jsem si, aspoň hlavního korektora nechají.
„Počítač tě nahradí,“ řekli mi, „jsi nadbytečný.“
Divili se, když já už pod drnem, nehoď si mašli, máš-li nahrazen být tupou hmotou.
Holubi honili jestřáby, honili kdesi cosi, neomezeni, náhle mocní.
Zákonodárství zborcené, plné čárek tam, kde nemají být.
Vedlejší důležitější hlavního, pletli si úd od pokynu pít.

Obrázek uživatele Faob

Tam, kde slunce zapadá ráno

Úvodní poznámka: 

Škodolibý Vinpike psal o mně, tak já si půjčuji jeho fandom.
Je to hymna na magický realismus.

Drabble: 

Levněs pořídil, tučňáku, svůj smoking z pampelišky!
A ty, žirafo dvouhrbá, neplivej na nás z výšky!
Kalhoty nasaď, velrybo, máš promočené spodky.
A ty, králíčku opilý, nechlemtej tolik vodky!

Kde srdce mé, tam domov můj,
sním svou vlast bez obručí,
tam páchne pýcha, voní hnůj,
smrt spoutána, nechť bručí.

Čardáš zatancuj, beznohý, na hrobě oceánu,
vyvedeš mladé, bezdětná, budeš-li hnízdit ve zdi,
připíjím zvonku na cink, vždyť je už pozdě k ránu,
a želva zbrklá utíká, čas pozpátku ji zpozdí.

Kde srdce mé, tam domov můj,
sním svou vlast bez obručí,
tam páchne pýcha, voní hnůj,
smrt spoutána, nechť bručí.

Obrázek uživatele Vinpike

Noční výzva k navzdory vol. 2

Úvodní poznámka: 

Věnováno Lejdynce, mé jazykové lásce

Drabble: 

„Kdo nezaseje na hlavě své,“ děly pomněnky pod pampeliškami, „nenávidí přírodu a lidstvo!“
Vidouc, že jsem zpozdilý, zíraje jinam, rozepnula kalhoty a ukázala bodláčí: „Jsem ortodoxní.“
Obolavělý, vyhnán, plešatý oportunista, ptal jsem se holohlavých: „Není venkovcem jedno?“
„Je vidět,“ pokyvovali koleny, „žes indoktrinován! Kdo se nevyholí, pod semením zhyne!“
„Já mám rád,“ věřím v pochopení, „svá šedivá křídla u uší!“
„Tady jde o tradici,“ vědí, „když se nepřipojíš, zrazuješ přírodu a lidstvo!“

Nechci nikoho nenávidět ani zrazovat.
Chvíli jsem vysadil na půlku hlavy růže, druhou zbavil žiletkou poslední šediny.
Nenáviděn o to víc.
Vrátil jsem se do před, k vikingovi.

Obrázek uživatele Vinpike

Daně za smrt

Drabble: 

Starý jak Metuzalém, týden se kodrcám na radnici, vyhládnu, ale co zbývá, mnoho jídla nepotřebuji.
„Vážený seniore,“ řekne úředník, „to by mohl říct každý! Smrt je luxus a nic není zadarmo! Zaplatil jste daň? Nezaplatil.“
„Všechno, co mám, vám dám!“ snažím se obměkčit jeho srdce, „Ale vy jste mi to vyměřili strašně vysoko!“
„Protože dlouho žijete, občane!“ vysvětluje, „Není nic logičtějšího! Čím déle se tu trápíte, tím více co? Naplňujete daňové plnění.“
„Já vám zhebnu na ulici,“ vyhrožuji.
„To těžko,“ usadí mě, „na optimalizátory máme svá opatření!“
Slza mi skane.
„Děti nemáte?“ ustrne se.
„Zemřely ve válce,“ hlesnu, „za vás.“

Od krásných slov až k celým světům

Úvodní poznámka: 

Obyčejná realita se mi sem úplně nehodí.

Drabble: 

Odmala ho poutala rozmanitost jazyka.
Mateřština, cizí řeči, které se postupně učil, zejména latina.
Když jednou zabloudil do odlehlého kraje, okouzlila ho slova v nové, neznámé řeči.
Ještě víc si oblíbil původní jazyk svého národa, tak odlišný od současného a přece jemu blízký.
Časem začal pro radost vytvářet vlastní krásně znějící slova, z nich celé jazyky. A ty spolu s nekonečnou fantazií mu jako zaklínadla otevřely cestu do jiných světů.
Zemí pod zářícími hvězdami, zachmuřených horstev, zelených i temných lesů, hlubokých slují, nádherných měst. S mořem, které šeptá o zármutku i touze.
My, poutníci, v nich dodnes bloudíme a žasneme.

Závěrečná poznámka: 

Pocta J.R.R.Tolkienovi, tvůrci malebných slov, fantastických světů a úchvatných příběhů.
Neznámou řečí odlehlého kraje je míněna velština. Původní jazyk národa je samozřejmě stará anglosaština.

Obrázek uživatele Vinpike

Bez bezstarostnosti tíže

Drabble: 

Do sedmnácti let ani slovo, tichý brach.
Jen občas řekl otci, že tě huba nebolí, ten bezprostřední bolest v ústech přičítal nedbalé péči o chrup.
Pak se jednou neudržel a bližnímu pravil:
„Když mluvíš jako anděl, nechť narostou ti křídla.“
Odrfnkl dotyčný, svědci se vyděsili.
Ostýchali se, načež pokoušeli:
„Naše řeka řídká, zmohutni ji!“
Bez míry vymaloval slovy tok, až povodně.
„Raději zase zmlkni,“ odbahňovali sklepy.
Chtěli, nechtěli, nemluvil, nemaloval.

Upozaděný, hřiven nedbalý, zakrněl trochu. Bouři vykreslí, ba hladoví-li, nají se jablek ze zátiší. Boje se, neumí říci přitažlivé, krásná jsi. Změnila by se v jinou, neoslovenou. Váha slov tíží.

Obrázek uživatele Vinpike

Smutný osud vyznavače polní trávy

Drabble: 

„Nechci být proslulý jako násilník,“ řekl si Patricio jednoho dne sebeupřímně, „ale jsem nezřízeně ctižádostivý a bez svých deseti minut slávy, ať nežeru, i pět skousnu, prostě nemohu žít!“
Vlastníma rukama postavil kostel, nic, ani zmínka.
„Chce to něco velkolepějšího,“ usoudil.
Moře do země mezi horami natahal, žádné vrty, poctivě s putnou na zádech.
Všem putna, koupají se, aniž poděkují.
Kdejakého diktátora a štváče obrátil, bez odezvy, dokud se neválčí, mír nikoho nezajímá.
„Věda, ty troubo,“ ťukl se do čela, zahloubal, lék na rakovinu objevil.
Ani kotěhůlskému občasníku nestál za zmínku.

Když umíral, vyhlížel pointu.
Ani té se mu nedostalo.

Obrázek uživatele Vinpike

Tělo dala hlína, duši vdechl Bůh

Drabble: 

První ruka se chytila v drtiči na odpadky, táhnul, táhnul, ale nevytáhl. Nohy se mu krátily odmalička, s každým křížkem na krku o půl stopy, k padesátce pátý palec delší dolních končetin.
Neopatrně ztloustl, snad z podvědomé touhy rozšiřovat se, další brady spojily hlavu s trupem v jedinou hroudu. Aby nezmalomyslněl, chodil na safari dívat se na rozmanité tvary Boží architektury: závidě vysokým, taky chtěl pohladit; pravačku uhryzl krokodýl.
Zůstav vajíčkem s bičíkem, před ženami slepl, aby nenarušil rovnováhu. Pády bolely.

A bolelo tak nějak všechno, světe, mumlal bezzubě, polohluchý, už mi nemáš co vzít. Nelpěl, druhý břeh vyhlížel, optimista.

Obrázek uživatele Lejdynka

Mučedníkem, poustevníkem, hlava pomazaná

Úvodní poznámka: 

... Komentář na konci.

Drabble: 

V té rakvi je muž.

Jak ho popsat? Práchnivost padesátiletá, ale ten prach voní, chutná, zázrak člověka, jak dýchá pokora?

Křik mučených světců, zatrpkne, nezatrpkne?

V Německu Bůh, v Čechách, v ne-srdci lidí není, umučilo ho Gestapo, SNB, KGB. Nedopřejeme ti kříž, táhni.

Táhl, za sebou břemeno, ke sv. Petru, možná Františku, a tam usedl.

Nepomucenum. Nepokořit. Nepotopit. Nenapomenout. Nezapomenout.

Pak ji nalezli, předaleko ve zlatě (v blátě?), tu rakev.

A teď padá. Padá, padá, dosedá měkce, na prachové peří, do pražské kotliny.

Spočine s povzdechem, úsměvem, duše odlétá, je volná.

Kardinál Josef Beran se vrací, snad nikdy neodešel sám.

Závěrečná poznámka: 

Fakt se omlouvám, ale může za to Hayato Okamura, který na svém profilu na FB sdílel příspěvek o tom, jak se kardinál Beran po 50 letech vrací domů. Uvědomuju si, že jsem magor, děkuji za optání.

Doufám, že jsem tímhle splnila zadání, ale nikdo nemůže říct, že by tam nebylo shazování "skopce" z kopce. Jako.

Obrázek uživatele Vinpike

Kazi jako když najdeš

Drabble: 

„Bijte je, bledule!“ křičel jsem, albín, ve školce.
Chci být, bít i bát se s vámi, většino, druhé palce na rukách amputovány, třetí oko zašito, zášť přizpůsobena, vše marno.
Zkusil jsem bílé, černé, hliněné a skleněné, slabé i pětipalcové, stejně mi řekli, když na to přijde, víc škodíš než.
„Nejste nic,“ věděl jsem jim neodpovědět, „když pomíjíte energii, která ve mně dříme!“
Kdo si počká, ten se dočká, já pana Šedého.
„Bojuj,“ vystihl mě.
A je to terno: za lež chválí mě, nad trapasem se tetelí.
Jeho protivníci se ode mě distancují, ale vše marno: najat, hlásím se k nim.

Obrázek uživatele Vinpike

Dům holubí pln trusu

Drabble: 

Vrátil se do rodné vsi, bohatýrsky bohat, spořivý syn.
„Chceš-li se zapojit,“ poučil starší bratr, „musíš se dát buď k bodláčí, nebo k trní.“
„Jaký je rozdíl?“
„Bodláčí nesnáší trní a trní nesnáší bodláčí.“
„A když budu mezi nimi?“
„Tak tě budou nesnášet všichni.“

Zkusil nejdřív s trním. Maje hroší kůži, snášel jejich bodání a píchání, ale vylamovaly si na něm zuby; nepřirostl jim k srdci i vyhnali ho.
Bodláčí nadšeně přijalo, přitulilo se, drápky zachytilo, jenom tak šimrali, pořád s ním.
„Chci trochu soukromí,“ řekl.
„Kdo má tajemství, ponižuje celek,“ poučili.

Utekl, ale dodnes na sobě nějaký ten bodlák.

Obrázek uživatele Vinpike

Černobílí: hovory z pouště

Drabble: 

Potkal jsem ho na poušti, tučňáka.
„Není ti horko, bráško?“ „Je.“
„Nálada pod psa?“ „Nejsem dobře naložen.“
„Jak ses tu...?“ „Zabloudil jsem.“
„To je hned,“ pravil, „oblek se sem vůbec nehodí.“
„Od tebe to sedí! A zatoulal ses z větší dálky.“
„Všechny cesty vedou na poušť.“

„Zdržuješ mě, strašně pomalu se kolíbáš!“
„Nakonec se ti budu hodit. Jeden z nás to nedá. Druhý se nají.“
„Tísní mě představa,“ vyhrkl jsem, „že bych byl ten první!“
„Tak si představuj, že to budu já.“
Uklidňovalo to, skutečně.
„Měl jsi být psycholog, tučňáku.“
„Však jsem. Ale maso mám tuhý. Jak si mě naložíš?“

Obrázek uživatele Vinpike

Jen chci vědět, já, popravený

Drabble: 

Justiční omyl řekne se, ale popraven nechtěl to nechat být.
Křivopřísežnictví přišlo od přátel, prý příliš nepřizpůsobivý.
„Na jásání jsi kašlal,“ přiznal domovní důvěrník, „kdybychom nenahlásili, sami podezřelí. Město to mělo odložit!“
Budova radnice pevně zakořeněna, jak pštros starostu někde v hlubokém podzemí.
„Já nic, já pošťák!“
Adresátem soudce, hrášek pod matracemi paragrafů, když nezalehne princezna, nehrbolatí.
„Toť litera.“
A kdo ji naškrábal?, kutal dál, dobere se dna?
„Lid si to přál!“ vlaje třtina, ač v podsvětí nefouká.
A kde jsou kořeny tvé, můj lide?

„Jdeš špatným směrem,“ volá za ním dolů sousední rakvář, „ve středu země tě to spálí!“

Obrázek uživatele Vinpike

Pozdní bycha honitba

Drabble: 

V týden starých botách připadal si jako hastroš.
Sotva vstoupil do obuvnictví, vyrostly mu rohy, jazyk se protáhl, druhý ocas vzadu, ťuká kopytem!
„Alou ven,“ vzkřikl švec, „jednonohým neprodáváme!“
Vylezl a vše zmizelo.
Jenže v knajpě jak přes kopírák!
„Naše pálenka spálí i pekelníky!“ vykropil ho dryákem výčepní.
„Čadit mi tu nebudeš, čerte!“ hnala koštětem Káča, trafikantka.
V pekárně zůstal svůj, rohlík nakoupil.

To před měsícem.
Špatná pověst rychlejší světla a nábalnější laviny.
Pekelnému zákazníkovi vstup zakázán, obrnily se obchody.
Marně vysvětloval; teď hladoví.
Cpe se knihami, mezi zuby drtí přísloví.
Kup, čeho nepotřebuješ, a brzo prodáš, bez čeho nelze.

Obrázek uživatele Vinpike

I slepý musí vážit slova

Drabble: 

Slepec (vyděšeně): Nevidím na krok, tma za mnou, tma přede mnou! Tma tmoucí všude kolem!
Slepcova žena: Protože jsi slepý.
Slepec (ulehčeně): Aha, já zapomněl.
Slepcova žena (nazlobeně): Jsi hrozně zapomětlivý, choti, budeme s tím muset něco dělat!
Slepec: Protože nic nevidím. Úplně jsem z toho zmalomyslněl!
Slepcova žena: Něco zkusím. (mumlá) Možná jen nikoho nenapadlo, že je to návod…
Slepec: Co to děláš?
Slepcova žena: Potírám ti oči hlínou, kterou jsem smíchala se svými slinami!
Slepec (nadšeně): Vidím! Vidím!
Slepcova žena: To jsem ráda.
Slepec (uznale): Ty jsi docela hezká baba, to mě překvapuje!
Slepcova žena: Že tě kopnu!

Obrázek uživatele Vinpike

Lítý boj o levý bok

Drabble: 

Farář řekne, že jeho dcera zbožná, spanilá, rozumu rozprostřeného, věna věru věhlasného, boku levého, dám jen tomu nejlepšímu!
Statní a lepí jak koně já a Simeon, vzájemně se upřednostňujeme, až kolárek zakokrhá:
„Budete se o ni bít, nebo!“
Nelze odmítnout, nejsme rouhači ani svatokrádežníci; však-li holka krev a voda, v kříži krapet pokřivená, trochu šizuňku i Pánbu přehlédne: bijeme se nedomrle.
„Pořádně a po hlavě!“ skanduje skanzen.
„Kdo prohraje,“ povstane z balvanu velebný pán, „dostane ji!“
Z taktiky harakiri kohoutí bitka na jednom smetišti.
Domlátiv, zvednu vítězně paži.
„Je tvá,“ zeširoka směje se ta liška podšitá, „první slovo platí, druhý...“

Obrázek uživatele Rya

Pan Grenadin: O kráse a lásce

Drabble: 

Ten den se pan Grenadin proměnil v dívku nevídané krásy. Jde po ulici, pohledy se lepí jako kočičí chlupy na samet. V lidském chumlu chlípník se zezadu přichlípne, na krku cítí dívka horký dech, otočí se do drzého úsměvu, na zlomek okamžiku ukáže svou pravou tvář, planoucí oči a mohutný knír pana Grenadina. Chlap padá dozadu, ona vznosně kráčí dál. Proti mladý muž, úžasem bledý, v očích zraněný pohled náhle zamilovaného. Pan Grenadin hbitě zahne do uličky a proměněn v sebe spěchá domů. Až do tmy chová Mínu na klíně, konejší tlukoucí srdce a stydí se za bolest, kterou způsobil.

Obrázek uživatele Vinpike

Zklamání na vrcholu

Drabble: 

"Sni svůj život, žij svůj sen," říkala maminka.
"Čím déle budeš mlčet," poučoval otec, "tím mohutněji zakřičíš."
"Sklonit dýku žádná hanba," našeptával strýc, "když pak bodneš."

Jsa loajální, stoupal jsem výš a výš. Prohlíželi mě zprava zleva, zmateni, ale co vytknout ohebnosti?

Nakonec zdráhavě jmenovali vrchním ředitelem otázky přechylování a skloňování jména panovnice. Můj život mohl odumřít, kdyby... Nezemřela stará, nepřišla nová.

"Máte tu čest," přišli.
"Chci osobní setkání."
"S ministrem vnitra? Premiérem? Prezidentem?" znali své pappenheimské.
"S ní!"

"Připadá mi ptákovina Vaše ctěné jméno nepřechylovat a neskloňovat," těšil jsem se na reakci, abych naplil do tváře.
"Mně taky," děla.

Obrázek uživatele Vinpike

Já, buben

Drabble: 

Přemíra pití piva přivedla mě k hudbě.
Kapelník skupiny Tlučte a bude vám otevřeno totiž hledal další nástroj a vida můj březí břuch, zaplesal. Zkouška dopadla na výbornou, linul se ze mě libý ruch.
„Na cizí kůži snadno bubnovati,“ vyučoval mě v muzikologii, „hlavně nesmíte přestat chlastat!“
Zaslzel jsem; toť žádost, která se nedá odmítnout! Splněný sen, vyslyšená modlitba. Tělo dostalo smysl.
Jezdil jsem vzadu v dodávce, mezi nejrůznějšími pokličkami, dřezy, konvemi, kbelíky a kyblíky, jedna stará pračka tam byla, dvě lebky a radiátor.
„Zpevnit břišní zpěv!“ velel kapelník před koncertem a já dal pár kousků.
Jen uf, uvázat uzel.

Obrázek uživatele Rya

Pan Grenadin: O samotě

Drabble: 

Ten den byl pan Grenadin kocourem. Proměnil se po snídani, prohlédl se v zrcadle, pak vyskočil na prádelník; ta nově nabytá pružnost, síla svalů, čirá slast! Pečlivě si upravil kožich, s přimhouřenýma očima se ponořil do kočičí meditace, dokud hluboce neusnul. Osvěžen vzbudil se v půli dne, proběhl se, pohrál si s ponožkou nalezenou pod gaučem. Dokonalý pocit soběstačnosti; ale s večerem přišel hlad, samota, touha po pohlazení.
Proměnil se zpátky, pojedl tuňáka a přitom přemýšlel.
Nazítří si přinesl z městského útulku kočku Mínu.
Dosud ani netušil, že na mapě svého srdce chová prázdný kout; teď se cítí radostně zabydlen.

Obrázek uživatele Vinpike

My a oni: kritika obého

Drabble: 

"Chce-li někdo něco," pravil, "musí být ochoten překonávat překážky. Proto jsme naši radnici − jednu jedinou pro celou zemi − vybudovali v horách. Na nejnepřístupnějších místech jsme zřídili stížnosti, trochu níže pak poradenství, stále dost vysoko jsou žádosti..."
"Nemusím souhlasit, abych se neptal: jste opuštění?"
"Právě naopak, naše slavné velehory, do reformy kartograficky nepodchycené, jsou nyní jedním velkým bulvárem! Děti, starci, beznozí, všichni jsou s to vyšplhat se až do nebes, aby nám nadávali!"
"Pak není bílých míst..."
"Jedno zbylo, s kostřičkou úředníka, kterého jsme před lety najali. Čekal, až někdo přijde, až z toho umřel. Šéfoval oddělení pochvaly. Při úpatí hor."

Obrázek uživatele Vinpike

Hledám tvou matku, synu, starče

Drabble: 

Narodil jsem se těhotný.
„Není to zrovna obvyklé,“ řekli máme doktoři, když ze mě vyndali vrásčitého stařečka, „ale stává se to. Musíte vašemu obsynovi najít maminku, my ho do ní zašijeme, a pokud to bude jeho pravá biologická matka, tak se život vnoučete vrátí do normálních kolejí.“
„To nedává smysl!“ zoufala si.
„Čas je občas prevít,“ krčili rameny.
Rostl jsem a potomek mládl. Dost jsme se hádali, rozčiloval se, ať mu laskavě neříkám „mé dítě“, když je o tolik let starší.
Poznával jsem jeho povahu, z vrásek se vylupovaly rysy.
Usilovně hledám svou nevěstu, jeho mámu. Budeme si všichni podobní.

Obrázek uživatele Vinpike

Třtinovatění

Drabble: 

S nabubřelými hesly najednou bobtnali. Smáli jsme se, všichni ti vůdci a alfa samci se nám před očima měnili v balónky, zadul vítr a mizeli za obzorem.
Hesly dne se stala pokora a skromnost a drobná práce. Jenže úkaz pokračoval, nástupci chvíli bez vrásek a hladcí, ale pak průsvitněli, nafukovali se, nehmotní poletovali dle toho, kdo kde silněji zafoukal.
Smáli jsme se, ale smích nás přešel. I my jsme mládli a ztráceli rysy.

Jak chmýří z pampelišky odlétali bližní.
Báli jsme se mluvit, najednou každý blábol a přežvýkanost potenciální pumpičkou.

Nevážná slova nadnášela, udržet se při zemi volalo po tíze!

Obrázek uživatele Vinpike

Jejich nářky vzlínají až k nebi

Úvodní poznámka: 

Nebo krutá realita?

Drabble: 

„Já už za ty věky zežloutla, panna nerozřezaná,“ hlásí nešťastná Krásnohorská z bidýlka, „zleva se na mě tlačí ohmataný Kundera, zprava malomocný Kopta.“
„Co mám říkat já?“ huhlá rozklepaně z kufříku pod stolem psací stroj, „Bez soudu jsem v téhle temnici už bez dvou měsíců dvacet let!“
„Ale aspoň jsi někdy sloužil!“ triumfuje puzzle mačkající se mezi skříní a stropem. „Že mám spousty malebně blankytné oblohy, nikdy mě ani nesložil!“
„Psst,“ hájí si své monitor, „nerušte ho! Nemůže se vynadívat na mé hladké bříško!“

„Probuď se, spáči!“ vykřikne růženec, vyhákne se z hřebíčku a z letitého oběšence stane se škrtičem.

Obrázek uživatele Vinpike

O veverce a moci

Drabble: 

"Tady vládnu já!" řekne veverka.
"A co já s tím?"
Jsem z práce unaven vší tou nadřazeností.
"Nekuř tady!"
I ty, Brute?
"Nebo mi dej cigárko!"
Kouříme spolu, to sbližuje.
"A komu vlastně panuješ?!"
"Nechci žádné poddané! Pořád jen něco chtějí a nic jim nevoní! Kraluji tichu a kamení a houbám."
"To se nikdy nedozvíš, zda dobře..."
"Ani... že špatně."

"Vypadněte odsud," řekne on, protože vlastní. Něco, někde, jinde, více než já.
"Tahle cesta patří královně Veverce," řeknu odhodlaně.

Nechci nikomu brát žádná práva. Nechci nic zpochybňovat.

Ale když se střetnou mocní, tiše se směji. Rozsápala ho, starší, rezavější.
Tak.

Obrázek uživatele Vinpike

Oře, oře Jan

Drabble: 

„Třikrát a dost,“ řekla řízně, když potřetí otěhotněla.
„Ani celibát zjevně nepomáhá,“ hlesla zhluboka nad šestým dítětem, „nesmíš se na mě ani podívat, ty plodný kanče!“
Jak přišel z práce, nasadil pásku přes oči, aby ne. Myšlenkám se však neubránil.
„Já už nevím,“ vzdychla vzdutá při přebalování osmého syna, „z tebe to vyžene snad jen kastrace!“
Bolelo to, ale zase doma nezakopával o nábytek a ratolesti.
Devět chlapců rostlo jako z vody, než bys řekl švec, rozprchli se po světě. Vráňata vzlétla. Hnízdo prázdné.
„Vlastně bych chtěla holčičku,“ přitulila se.
„To dáme,“ nepochyboval.
S každým dalším potomkem se stávala přitažlivější.

Obrázek uživatele Vinpike

O prasečím ocásku a popravě (ne)vinného

Drabble: 

Marcel, syn Popeláře, přivedl do jiného stavu Violu, dceru Zedníkovu, jenže místo andělských křídel jí narostl na pozadí prasečí ocásek. Skandál se nepodařilo ututlat, neb všichni chtěli u soudu vidět dívčí zadeček jako předmět doličný, a Cech stavitelů žádal nejvyšší trest.
Popelářstvo mě podplatilo, abych svědčil proti Františkovi z kantorské rodiny, mají brýle a žádné peníze. Soudce byl o všem zpraven, porota též, spiknutí všeobecné, jen Franta se bránil a kulil oči. Stačilo pod přísahou ukázat prstem.
„Pane svědku, koho jste viděl vejít do Violy?“
Nebyl jsem s to vydat hlásku, náhle němý.
Za trest to svedli na mě, nemluvu.

Obrázek uživatele Vinpike

Tlučhuba ve dni blbci

Drabble: 

Dával nabídku, která se nedá odmítnout.
„Peníze, nebo život!“

Ten první, kravaťák, se rozesmál.
„Měl jste přijít dřív, mladíku! Uvěřil jsem a rozdal vše, co mám... Nehromadím pokladů časných, co stejně rzi, molům a zlodějům podléhají! Chcete-li oblek, berte, nahý jsem byl zrozen. Ale bude vám velký.“
Peněženka vybílená, kreditek prázdná.

Druhý pracháč po čichu.
„Vás mi, zbojníku, seslalo samo nebe! Peněz mám jak šlupek, ale nedám zadarmo ani korunku! Život mě ale nebaví, ba jsem ze své lakoty zhnusen! Vemte si ho, pro mě je nic.“
Prosil, láteřil, proklínal, ale já jsem zloděj, nikoli vrah.

Uprostřed úpadku světa hladový.

Obrázek uživatele Vinpike

Němý křik

Drabble: 

Když jsem se ráno probudil, nebyl jsem brouk, ale něco se dělo.
Kolem mě bílé rámy. Můj pohyb trhaný, nekontinuální, ruce čtyřprsté. Tíživé ticho, neslyším vlastní dech.
„Mami!“ zasténám.
Nevydám ani hlásku, jen bublina s ocáskem vzejde z mých úst. Je dvourozměrná, musím ji natočit, abych mohl rozluštit její poselství:
„Mami!“
Praskne a zmizí a já zas v dalším ohraničení.
Máma už je přeci mrtvá, napadne mě a nade mnou se vznáší nový bílý ovál s malými kroužky směrem k mé hlavě.
Než se rozplyne, stačím přečíst:
„Máma už je přeci mrtvá…“
„Nechci být bublifuk!“ bezhlesně křičím z plna hrdla.

Stránky

-A A +A