DMD č. 3. pro 3. 4. 2017. Téma: Zbraň civilizovanější doby

Doktorovi přezdívají Přicházející bouře. Tak proč by potřeboval zbraň?

Jack každého odzbrojí svým osobním kouzlem. Kdyby to náhodou nestačilo, na tajném místě schovává skutečnou zbraň (neptejte se kde, to ví jenom Ianto).

Spock se brání vulkánským nervovým stiskem, ale dokáže svoje ruce využít i lepším způsobem. Jim by mohl vyprávět.

Captain America už dávno zjistil, že jeho štít není ideální pouze k boji. Dá se s ním zažít též hodně zábavy.

Sherlock si vystačí se svým geniálním mozkem (a s Johnem po boku).

Merlin je Artušova tajná zbraň (a obráceně).

Jediný problém je, že ani jednoho to neochrání od bolesti.

Horáček a Pažout stáli zoufale nad novou EET pokladnou v železářství, Horáček se rozčiloval, že ten krám zapálí a Pažout nevěděl, jestli myslí kasu nebo železářství, ale ani jedno se mu nelíbilo, krčil rameny a koukal na Horáčka, jak zuří. A pak najednou Horáček vykřikl, Mám to, když tě všechno zradilo, pomůže ti kladivo! a hnal se k regálu. Pažout se ho snažil zadržet a povídá, prosím tě, Horáčku, žijeme v jednadvacátém století, chovej se trochu rozumně, existují civilizovanější způsoby, načež Horáček vykřikl, že si teda vezme sbíječku. A Pažout hlesl, že spíš myslel, že jako příště půjdou k volbám.

Voldemort byl zlikvidovaný, nikoli však všechny jeho horcruxy. Lucius se Severusem, ač neradi, uznali, že pomoc vybraných členů Řádu byla užitečná a že ji budou potřebovat i nadále. Proto uspořádali malou poradu.

„Víme, jakým způsobem horcrux zničit,“ začal optimisticky Kingsley. „Nebelvírův meč se osvědčil.“
„Nevíme ale, kde jsou, a hlavně, co jsou,“ zavrčel Severus.
„Potřebujeme informace,“ přikývla Minerva.
„Přesně. Kdesi jsem četla, že slovo je mocnější meče. Musíme jít s dobou,“ dodala Tonksová.
„A mě napadl někdo, kdo je ve vyhledávání informací naprosto dokonalý,“ ušklíbl se Bill významně.
„Nepřichází v úvahu!“ vyprskl Severus, kterému okamžitě došlo, koho má na mysli.

Píšu. Píšu a baví mě to. Naplňuje. Dává mi to pocit síly a moci. Věřím, že svým psaním ovlivňuji okolní svět. Měním ho, přetvářím, činím lepším. Ukazuji na to, co je špatné, formuji charaktery postav, usměrňuji jejich činy.
Ale nejde jen o psaní. Každá věta, každý odstavec vyžaduje přípravu. Hodiny, dny, týdny pozorování a přemýšlení. Hledání souvislostí. Slova známe všichni, ale to jak jsou seřazená za sebou, jaký dávají smysl a výklad, k jakým vedou myšlenkám, to je umění. A já ho ovládám.
Jen jedno mě mrzí - že se nikdy nedočkám žádného ocenění.
Svá díla, odesílaná v obálkách, totiž nepodepisuji.

Jedna lidová moudrost říká, že pero je účinnější zbraň než meč. Jiná zase, že lepší než o skutku mluviti je konati. Každý ať si vybere sám. Dřív se bojovalo naprosto hmotným mečem, pak konkrétní myšlenku zastupujícím perem a teď neviditelným a nepochopitelným programem. Na takový civilizační vývoj jsem už příliš starý, děti.

Jenom se bojím, aby ten náš krásný svět nedopadl jako v tom vtipu, který vlastně ani vtipem není. Neznáte? Vážně ne? No přece: Nevím sice, jakými zbraněmi se bude bojovat ve třetí světové válce, ale v té čtvrté to budou klacky a kameny. Smutné, že jo? A pravdivé?

Tým SG-1 trvá po návratu z mise na okamžité poradě.
Dr. Jackson přispěchá s vytištěnou fotografií: „To je on!“
„Vysvětlíte mi konečně situaci?“ mračí se Hammond.
„Toho chlapa musíme zabít, než bude pozdě!“ reaguje rázně O´Neill.
„Dostali jsme se na budoucí verzi naší planety,“ chopí se slova Carterová. „A narazili jsme na strašnou zbraň…“
„Ta věc dokáže neuvěřitelně jednoduše ovládat masy lidí!“ rozhazuje rukama Dr. Jackson.
„A dohnat je až k sebevraždě,“ doplňuje Carterová. „Je to ta nejděsivější zbraň vyspělejší civilizace, se kterou jsme se dosud setkali.“
„Co je to?“ ptá se napjatě Hammond.
„Říkají tomu Facebook,“ odpoví vážně Teal´c.

Muž má dlouhé vlasy, strniště, plášť přes polovinu těla, pronikavý pohled a v ruce těžký meč. Nemoderní zbraň zpracovaná moderním kovářem. Mistr šermíř má pláštěm zakrytou ochrnutou polovinu těla. I v moderní době můžete onemocnět dětskou obrnou.
Sestra odváží kočárek pryč.
Ostré záblesky a oslňující řinčení, stín osamělé věže se mísí se stíny roubených chalup, a stačí udělat pár kroků a jste jinde, v jiné době. Mistr má dvě tváře a ta druhá špinavá a postrádá eleganci, učedník je zároveň mnohem mladší, a čeština zni úplně jinak.
Nesnáším, když se mně před očima rozdvojuje svět.
Možná právě tady čeká vysvobození.

Experimentální vesmírný koráb sebou neforemně hodil do kotliny stíněné stromy. Jediný člen posádky, poznamenán krvavým šrámem na čele, se vyplazil dírou mezi zkřivenými plechy. Mezi exotickými stromy zaznamenal pohyb. Něco ho pozorovalo. Ozval se šramot přímo za ním. Oproti hvězdné obloze spatřil obrys mohutné, nad ním tyčící se chlupaté bytosti. Tlumené světlo hvězd dopadlo na sukovitou větev sevřenou ve svalnaté paži v nápřahu.
Vytasil pistoli.
„Pojď, ty vesmírnej zmetku.“
Zbraň mu prázdně cvakla v rukou. Matně si vzpomněl, že náboje byly přes váhový limit mise.
***
Astronaut John McIntyre (35) zahynul včera ve večerních hodinách při nouzovém přistání v Centrální Zoo.

Prokop ho vedl spletitými uličkami na okraj města. To tam bylo dláždění, vystřídala ho udusaná hlína. Došli na periferii, domky zde byly malé jako dlaň. Zde bydleli ti, na jejichž bolavých zádech a ztvrdlých dlaních leželo bohatství města. Pro ně rynek nebyl, jen plácek, kterému říkali Cabryk.
"Jsi z doby, kdy se země neotvírá kladivy, ale mocnými nástroji poháněnými neviditelnou silou," prohlásil Prokop a otevřel dveře jednoho z domků. "Ale tady je kladivo silnější slova. Musíme tě dostat zpět do tvé doby. Jak jsi sem přišel?"
"Dveřmi. Byly na místě, kde neměly být. A v mé době už doly neexistují."

Kuchyně voní skořicí, čokoládou a kávou. Okolo stolu posedává Mlátička, Sidol a zbytek Mejdla, i maminka - kulatá paní s kudrnatými, jemnými bílými vlasy...
"Jé, mamčo, kurva, ty máš na hlavě vobláček!" chichotá se Sidol.
"Vobláček, kurňa, jojo," zahihňá se ona.
"Já vás mám ráda, i s vobláčkama, doprdele," přiznává Mlátička.
Pepank cení oranžové zuby v širokém úsměvu.

Předtím:

"To bude kurva peklo!"
"Neboj, jsem na tvojí straně..."
"Máti jsi říkala něco jinýho!"
"Ty vole, válečná strategie!"

U kuchyňské linky Brajgl s Pepankem zadělávají těsto na sušenky.
"I prd válka," šeptá bubeník a vydatně koření. "Tohle je zbraň toho... lepší doby."

Smažené kuře patřilo v ministerské jídelně k nejoblíbenějším pokrmům a Arthur se naň celé dopoledne těšil. Moc si však nepochutnal. Dovnitř jak velká voda vpadla skupina bystrozorských uch, bývalých spolužáků.
„Hele, Weasley, honem snězte kuřata, než vám je odčaruje,“ posmíval se Dawlish.

Zrzek se zvedl a odešel. Zalezl by smutnit do kouta, kdyby ho neodchytila Molly Prewettová: „Arthure, počkej! To kvůli těm kachnám, že?“
Nešťastně přikývl.
„Vy chlapi si taky s ničím nevíte rady. Pojď.“
„A kam?“ divil se.
„Přece na Odbor záhad pro Obraceč času. Vrátíme se. Přemnožené kachničky nemůžeš nechat zmizet, ale musíš je zredukovat na původní stav.“

"To byl úžasný výkon, Zame, jak ses naučil takhle střílet?"
"Uvědomil jsem si, že potřebuji rychlou zbraň. Pokud jsou nepřátelé dostatečně hbití, nemůžu je vyřídit kouzlem, pouze si je udržovat od těla. Oni se po chvíli rozhodnou pro jeden konečný útok. Já to očekávám a útok odkloním. Mou reakcí z míry vyvedení nepřátelé pak na kulku zareagovat nestihnou.
A jak to, že umím tak skvěle mířit? Vytrvalost, technika, píle... a taky prokletí kulek krvelačností."
"To ale znamená, že kulky jdou po nejbližším cíli, takže i po nás, ne?"
Zametloděj se mlčky otočil a odešel.

"Nemáte se mi plést do cesty."

Rukavice z tvrzeného adamantia a pastocele, pokrytá ablativní vrstvou keramitu, stiskne spoušť.
Řízená fúzní exploze, kterou jinak naleznete pouze v nitru hvězd, je směrována sérií propustí a konvertorů ven v úzkém paprsku směřovaném mocnou rukou tvrzenou vláknovými servomotory.
Proud spalující energie mění vzduch, živou tkáň, skálu i kov ve žhnoucí plazmu, kterou strhne sebou a nabírá tak na síle a teplotě, dokud nedosáhne kritického stavu, kdy dojde k náhlému rozpětí v podobě gigantického výbuchu, který tlakovou vlnou smete vše v okruhu dvou set metrů.
„Takovéhle zbraně už Adeptus Mechanicus dneska nevyrábí,“ povzdechne si seržant kapituly Vesmírných Vlků, sledujíce umírající kacíře.

Alžběta si nepamatuje, jak se sem dostala. Neví, proč ji tu drží, ani z čeho je obviněná. Snaží se rozpomenout - k uzoufání marně. Občas jako by koutkem oka zahlédla stín vzpomínky, ale když se po ní ohlédne, je pryč. Uvědomuje si bolestně to prázdné nic uvnitř sebe. Cosi tam bylo a teď už není.

Alžběta ví, co se jí stalo. Když nezlomí člověka násilím, mají jinou zbraň. Dokonale civilizovanou a dokonale účinnou: drogu. Drogu, která zlomí člověku vůli. Prý se jí nedá vzdorovat.
A má vedlejší účinky.
Velké výpadky paměti.

Vyrvali jí kus duše, rána krvácí úzkostí a nejde zhojit.

"Byl jednou jeden muž a ten muž měl ženu. Mladou, krásnou, ale tuze lakomou. Počítala každý zlaťák, každý peníz obrátila. Hospodářská zvířata bedlivě hlídala, aby žádné neuteklo.
Tu se jednou na jejich dvoře objevila husa, a žena hned za mužem, cizí husa! Nová by stála dva zlaté!
Muž byl poctivý a řekl, že je přece sousedovic, včera viděl, jak přivezli z trhu nové ptáky na chov.
Žena se mohla pominout, křičela, že umře, když neřekne, že je přece jejich.
Muž býval voják, a tak když žena nepřestala mlít svou, vzal pušku a zastřelil ji.
Taková je v naší době spravedlnost."