Tajemná města - Město kamene a koření

Kolem kostelíka rostou kaštany. Sbírá jejich hladké čerstvé plody. Převaluje je v ruce, jako kdyby se nedokázala nabažit normálnosti. Je o rok starší. Lidé stárnou. Strážci jsou mladí a staří zároveň. Tenhle strážce ví, jaké je plout s časem. Nerad na to vzpomíná.
Poblíž kostelíka je i dětský tábor.
"V kostele straší," říká jí jakýsi chlapec. "Viděli jsme tam zelené záblesky."
"Opravdu?" usmívá se ona.
"Vymýšlí si," řekne jiný.
Kamarád ho žene pryč.
"Jsi tady?"
"Ano," odpoví. Ona ho neuvidí ani neuslyší. Strážce se dotkne struny světa. Z kaštanu se uvolní list, sveze se vánkem a přistane jí v ruce.

Nastartuji. Auto je z kovu. Kov, kdysi pluh, předtím meč, předtím ruda. Je požehnáním nevidět mezi čas. Sousední město je kolébkou starodávných aut, ale tam nejedeme.
Dojedeme ke skupině domků a nápisem na modrém pozadí. V lese se schovává prastarý kostelík s dřevěnou střechou. Zaniklá ves a nová na jejím místě.
Zastavuji.
„Má tohle místo strážce?“ řeknu.
„Ne.“ Vystoupí z auta.
Projdeme dřevěnou branou. Sedáme na kamenné schody. Beru tužku na oči a v opačném kreslím strážci bez města na čelo kouzlo, které jeho bratr kreslil na čelo mně.
Když propojím nekonečný uzel, on zmizí.
Možná jsem ho právě zabila.

Strážce bez města mě upřeně sleduje, když do sebe láduju loupák. Toho svého se ani nedotkne. Nechci přemýšlet, k čemu potřebuje lidské uši a oči. Uši. Zabloudím pohledem do regálu. Ironie.
„Nemůžu tady zůstat,“ řekne.
„Proč?“
„Nejsem člověk. Tenhle svět se pohybuje.“
„To přejde. Pil jsi svařák nalačno.“
„Nepřejde. Stojím v proudu času.“
„Musí existovat kouzlo, které tě vrátí zpět,“ prohodím.
„Nikdo z nás si Knihu nepamatuje celou.“
Kniha je v mezičase. Sakra.
„Mluvila jsi s ní. Byla ve tvé hlavě. Pořád tam je.“
Chvíli mlčím. „Pomůžu ti. Mám podmínku,“ řeknu pak. „Najdeš si město a lidi necháš na pokoji.“

Začínám rozumět písmu Knihy. Čára je pohyb, pětimílová křížová cesta, magie smrti a života. Nekonečný uzel propojuje živly, začíná a končí ve nekonečnu. Závěr kouzla. Možná se mi rozum rozpadá na kusy.
Něčí ruka sevře moje zápěstí. Konce uzlu se spojují, opouštím mezičas a strážce města mi mizí z očí. Musím se opřít o hradby. Nevydržím ani sedět.
Vedle se kdosi opře o kameny. Plášť poznávám. Strážce bez města.
„Stáhla jsi ty mě. Takhle to být nemělo.“ Rozhlíží se, jako kdyby poprvé viděl svět. Následuje hysterický smích.
Stánkářka mi podává svařené víno. „To nechte. Vy dva jste zralí na panáka.“

„Pamatujeme si mokré kameny, vítr ve vlasech, shořelou roubenku, výšku pod věží. Ale vy lidé, když jste uzavřeli sňatek s městy a jejich strážci, přinesli jste něco víc. Pamatujete si melancholii z mokrých kamenů, euforii z větru ve vlasech, zlost ze shořelé chaty, závrať z pohledu z věže. To je tvá cena. Zaplatíš ji Knize. Pak budu mít sílu kouzlo provést.“
Sedíme ve stínu věže na studených kamenech a vlhkém mechu. Je mi zima.
„Zůstanou na jejích stránkách. Můžeš si je přečíst.“ Ale nikdy nebudou tvoje a budou napsány cizím písmem.
„Které?“ zeptám se.
„Ty nejsilnější. Ty mají největší moc.“

Jdeme mezi starými domky, k úpatí věže. Říká se jí bergrift. Poslední útočiště v případě napadení. Přemýšlím, kde je to moje. Možnáje to zbytek příčetnost schovaný vzadu v mé hlavě.
Rozhlížím se. Snažím se nehledět na Strážce. Snažím se najít jeho odpadlého bratra. Je pryč. Zatím.
Něco zachytí můj pohled. Kniha. V první chvíli netuším, proč. Pak si uvědomím, že je pořád stejná a neměnná.
"To nemůže být ona," řekne Strážce.
"Je zvláštní," říkám. Dotknu se ornamentů na vazbě. Na stránkách jsou také ornamenty. Obrázky. Jen obrázky.
"To nejsou obrázky. To je písmo. Slova a kouzla. To je Kniha času."

„Nemám zájem,“ odpovídám.
Určitě se usmívá. Doufám, že řekne, na které baště ho najdu, až se rozmyslím, a zmizí a nechá mě na pokoji.
„To nebyla otázka,“ řekne místo toho.
Oka mžik a jsem jinde.
Proti mně stojí muž. Nemluvně, dítě, chlapec, třicátník, padesátník, stařec a prach zároveň.
„Nedívej se na mě.“
Poslechnu.
On si povzdechne. „Neměla bys nás vůbec vidět. Žijeme mimo čas.“
„Kdo…?“ vypadne ze mě.
„Hlídám tohle město. On si začal hledat jiné cíle. Stáhl tě do mezery v čase.“
„Proč?“
„Města nám dávají sílu. Jemu už ne.“
„Můžete mě dostat zpátky?“
Smutně zavrtí hlavou. „Nevím jak.“

Zastavila jsem se až uprostřed pole. Makovice mně chřeští u kolen a suše naráží na kůži, vítr hladí po tvářích, slunce je teple oranžové a vítr lehce přívětivý. Nebe zlátne a město tiše stojí za mnou a čas se líně protahuje ulicemi. Drobný polní hlodavec mizí v noře.
Jdu, vdechuji teplo a chlad a snažím se dívat co nejméně. Minulost útočí na všechny smysly. Tady bylo vždy pole. Mnoho polí. Mohu zakopnout o brázdu, která tady už dávno není?
Jsem na úpatí malé místní vrchoviny. Nechci jít dál. Neodvážím se.
Jeden kopec tady zároveň je a zároveň mu půlka chybí.