Jistý nejmenovaný bar uprostřed Lost Heaven byl místem, na kterém jsem poslední dobou strávil až příliš mnoho času. Zápach z levných cigaret mě štípal v nose; už jsem si zvykl na lepší. Ale týpkovi na protější straně stolu kouření zjevně pomáhalo.
„Tak ven s tím, chlape. Kam ten chlast odvezli?“ naléhám na něj po dobrém.
„Hele, já fakt nic nevím… Ale možná bych si mohl vzpomenout…“
Povzdechl jsem si. Pořád dokola ta samá písnička: „Tak za kolik?“
„Já mu můžu rozbít držku za pět vteřin, Tome,“ ozve se vedle mě už zjevně netrpělivý Paulie.
Vypadalo to na další zábavný večer.
