Paní Owensová se podívala na hlavičku, která oddechovala zachumlaná v peřině na marách u zdi. Ještě před pár lety by nevěřila, že zase bude vstávat každé ráno a že ji to bude těšit. Že bude připravovat toast s marmeládou a nalévat mléko. Hotovila se tehdy spát déle a déle, nezajímat se už o svět, neprobouzet se, až … To ale netušila, že se její velké přání může vyplnit i po smrti.
„Vstávat, Niku Owensi!“
„Mmm … proč musím vstávat a učit se,“ zakňouralo dítě. „Proč nemůžu spát také několik dnů jako mrtví …“
„Mrtví můžou, živí musí,“ popadla jej a vytáhla z peřin.