Všude se rozprostírá tma, chlad, ticho. Cítí tu jen náznak, myšlenku, příslib hřejivého pocitu. Jako příjemné zašimrání.
Je tu celou věčnost, uzavřená ve vězení pod ledovými spáry, které pomalu mizí.
Nastal čas se probudit.
Pohne se. Opatrně, pomalu, váhavě protahuje končetiny, zkouší jimi okolní hebkou měkkost, zkoumá cestu směrem k tomu vzdálenému pocitu.
Teď už to není šimrání, je to volání.
Probuď se. Je čas.
Zapře se nohama a zatlačí vzhůru. Třese se námahou, v jejím promrzlém těle začíná proudit krev. Ještě výš...
Teď. Obrátila tvář vzhůru. Dopadl na ni první paprsek, a její vlasy se rozzářily jasnou zelenou barvou.