Tíží mne mé mládí,
které mne k psím kusům svádí
a jak rychle pádí.
Je spousta věcí, které nestihnu,
když se v životě teď jen mihnu
a zdá se mi, že čím víc křehnu.
Můj porcelán se začíná víc a víc třepit,
protože zatím ho nikdo neuměl slepit,
zatím jsem ho jen já uměla slzami kropit.
Opakuji pořád ty stejný hlouposti,
nestihla jsem ještě nabýt moudrosti,
možná jen větší choulostivosti.
Jestli na mě někde čeká stáří,
doufám, že se na mě aspoň hezky tváří,
že jako všechno není jen v mém snáři.
Snad doženu své štěstí,
snad mi nedá pěstí.