DMD Bonus č. 7 pro 27. 4. 2017. Téma: Recyklace - Pohádka

„Zima přichází a s ní se probouzejí Bílí chodci,“ pustila se Stará Nan do dalšího ze svých oblíbených příběhů. „V jejich stopách kráčí zkáza a děs, mají schopnost nejenom zabít, ale z mrtvých vytvářet své věrné služebníky. Tak jejich moc stále roste.“

Bran s Rickonem na ni hleděli s očima doširoka otevřenýma, ani se nepokoušeli svůj strach maskovat. Sansa předstírala povznesenost velké dámy, ale lehké zadrkotání zubů ji usvědčilo. Arya… ta byla zvědavá.

„Kdo je porazí?“ zeptala se.
„Málokterý člověk to svede. Po každé zimě, byť sebedelší, však vždy nastoupí jaro. To zažene tvory temnot zpět a zachrání svět lidí.“

V jednom malém britském lesíku žila rodina králíčků. Maminka králíček, tatínek králíček, dědeček králíček a kupa malých králíčat.
Jenže jednoho dne snědl dědeček králíček poslední lístek salátů a pak bylo dočista po něm.
"A co teď," ptala se králíčata: "bude teď z dědečka duch?"
"Kdepak," řekl vědec, který se z ničeho nic vynořil z křoví: "duchové nejsou. Váš dědeček se rozloží na malé kousky - molekuly uhlíku."
"A pak z něj bude duch?" zeptal se jeden králíček, který měl delší vedení.
"Kdepak," řekl vědec: "příroda ty molekuly hezky zrecykluje. Z vašeho dědečka bude třeba další salát!"
"Fuj," řekla králíčata a odhopkala.

Bylo, nebylo, do jedné rodiny přibylo malé koťátko. Mělo modrá očka a nikdo netušil, že je ve své malé kočičí dušičce oddaným ochráncem přírody a milovníkem recyklovaných věcí. Noví majitelé byli jak u vytržení. Koťátko si ani nevšimlo myšek, cinkajících kuliček či mávacích peříček. Koťátko si pro svou hru zrecyklovalo celou domácnost.
Křesla a pohovky si proměnilo ve škrábadla.
Záclony transformovalo v houpačku, postupně i prolézačku.
Z postelí si udělalo svůj pelíšek, a to tak, že ze všech.
Stůl změnilo v jednu velkou misku.
Jen jediná věc (naštěstí i pro ně samé) unikla jeho recyklační vášni.
Kočičí záchůdek používalo vzorně.

Za devatero horami a devatero řekami, kdysi dávno a předávno komolil král a jeho dvořané slova a ta byla bachratá a těžkopádná a nesrozumitelná, neb se vůbec nevztahovala k ničemu, co v onom království bylo. A poddaní proto neposlouchali a bavili se o úplně jiných věcech, ale to se nelíbilo biřicům, a tak se vůbec nemluvilo. A všichni zapomínali vlastní řeč a byli celí mátožní z těžkého mraku slovního hnoje. Až se našli blázni, co propíchli mraky a z padajícíh písmenek skládali věty, kterým ostatní rozuměli. Jedině král nerozuměl, bouchl do stolu a řekl: „Připadám si jak kůl v plotě!“

Na jednom salaši žili Pištík a Jarík. Niekedy sa Jarík takto opýtal: „A či si mi tu, Pištík môj?“ „No a kde by som mal byť?“ odpovedal Pištík.
Spokojne nažívali, až im predseda niečo doniesol. Doniesol im hromadu plechoviek piva. Z kamiónu za dedinou vypadli.
Pištík s Jaríkom sa potešili, pretože alkoholu zadarmo na zuby nehľadeli. Predseda im na salaš ešte kontajner postavil. I divili sa Jarík a Pištík, načo to je.
„Či ste len krepí. Na recykláciu, kua,“ vysvetlil im predseda.
A Pištík s Jaríkom ešte vedľa toho vedro postavili, pretože keď recyklovať, tak poriadne. Okrem plechoviek aj pivo.

V nedalekém lese žila osamělá Liška. V tom lese také poletoval Vrabčáček, který znal všechno a všechny. Liška ho ráda pozorovala, ale sama byla moc ostýchavá.

Jednou Vrabčáček do lesa přiletěl s nápadem uspořádat bleší trh.
„To máme prodávat svoje blechy?” ptali se.
„Kdepáák,” cvrlikal. „Lidi tomu říkají resyslace?”

Další den se konal bleší trh a každý donesl něco svého. Liška donesla staré ukradené noviny.
„To se mi hodí do hnízda,” řekl Vrabčáček.
„Jsou tvoje.”

Další den Vrabčáček donesl Lišce barevný bavlněný náramek na oplátku. Liška udělala pro Vrabčáčka něco pěkného a on jí to oplatil a přátelí se dodnes.

Bylo nebylo, Jan, třetí syn třetího syna šel na cestu do světa. Z vrozené dobročinnosti dal stařečkovi chléb s máslem a dostal meč, s tím porazil draka a získal královskou dceru za ženu.
***
O čtyřicet let později následující král, král Emil, vyhodil moly a červotoči prožranou dračí hlavu do odpadu. Druhý den přiletěl drak, jehož hlava byla poněkud olysalá.

U cesty už postával stařeček a významně kručel břichem.

***

O rok později král Emil potajmu vyhodil hnusnou dračí hlavu a nechal vyrobit repliku.

Druhý den jakýsi Kryštof prý porazil draka, ale žádné důkazy nepředložil. Prý se dračí hlava sama rozpadla. Prý!

„Vážně, zazvonil zvonec. Všichni jste ho slyšeli,“ pravila princezna Ocelový medvěd svým pomocníkům. „Nebo jste vnímali vibrace ve vzduchu,“ upřesnila pro kovové stonožky cvakající dýkovitými nohami.
„Pohádky je konec,“ pokračovala a železní ptáci svěsili trojúhelníkové hlavy. „Zničili jsme všechny protivníky, osvobodili jsme mé bratry z obležení, zakopali jsme zbytky nepřátel.“ Významně pohlédla na přerostlý mlýnek na maso, který provinile zatočil čelistmi.
„Začnete pracovat na obnově země,“ rozhodla státnicky. „Jako pluhy, sekery, kování kol, okapy…“
Slitinové okapi se zaradovalo a zbytek pomocníků poslušně změnil tvar.
Červené světlo na princeznině koruně zhaslo.

A stejně tak zhasneme světlo i my.
Dobrou noc, děti.

Byl jednou jeden domeček a v něm bylo tolik místa, že když někdo umřel, pozůstalí bloudili a cítili kolem sebe veliké prázdno. A nemluvili spolu a nikdo se nechtěl radovat. Děti byly zaražené, nekřičely, neběhaly a nedělaly nepořádek.
„Srdce mi to trhá,“ nevydržela to matka a otec kývl.
I narodila se jim holčička a domeček se naplnil křikem, zase již nebylo tolik místa. Všichni spolu mluvili, děti běhaly a dělaly nepořádek a rostly.
A tatínek pak cítil, že už to na něj jde, a pravil nejstarší dceři: „Musíme se recyklovat.“
Dcera byla poslušná, a když Filcin umřel, už byla samodruhá.

Bylo jednou jedno město. Mělo sedm kruhů hradeb. Proti hejkalům, jezinkám, čarodějnicím, vodním žínkám, bludičkám, upírům a popelářům. Nikdo proto nevěděl, kde se na ulicích vzaly kontejnery na tříděný odpad. Na plast, sklo a papír, na kartony od limonád... Na bioodpad... Drobná elektrozařízení....
Hejkal měl malou starou televizi na autobaterii. Měl ji rád; byla malá, mobilní, měla výkonné reproduktory... Jenomže televize jednou dosloužila.
Zákonů dbalý hejkal ji chtěl hodit do kontejneru. Jenomže ochranné kruhy městské ho nechtěly ke kontejneru pustit. Hejkal se celý týden snažil do města proniknout. Marně. A tak milou televizi pohodil poblíž města. Založil tak první skládku.

Za dalekými horami, ale možná i docela blizoučko, žila, byla v chaloupce babička.

Když měla narozeniny, vymyslel jí její vnouček čarovný hrneček. Takový, co sám vařil lahodná jídla. Babička měla velikou radost a poroučela si hnedle škubánky s mákem a jindy zas silný makový vývar.

Jednou babička uklízela a hrneček jí spadl na podlahu. Babička, nedbaje jeho stavu, si poručila kyselo.

Ale hrneček měl prasklé dno… a tak začal zvracet všechno jídlo, co babička kdysi snědla. Babička ho zkoušela ochutnat, ale nakonec také začala zvracet a po ní celá vesnice.

A pokud nezemřeli na dehydrataci, tak tam všichni zvrací dodnes!

Za devatero řekami, devatero lesy a osmero horami, byla hora devátá. V deváté hoře byla jeskyně a v jeskyni bydlel drak. Veliký, tlustý, zlý drak, který, jako jiní draci, sežral už mnoho princezen a svým ohněm spálil mnoho princů. Na rozdíl od jiných draků ale tento drak nebyl zelený.
Zelený byl Honza z podhůří deváté hory. Zelený Honza draka navštívil, když drak odpočíval, a viděl, že sebelepší brnění před dračím ohněm neochrání.
Přesto si Zelený Honza z každé návštěvy odnesl nějakou součást zbroje, kterou odnesl na sběrný dvůr a brzy si vydělal na to, aby se od deváté hory odstěhoval.

"Na jedné louce, tam nedaleko mlází, je pařízek.
U pařízku plot a za plotem zahrádka a tam bydlí..."
"Kůzlátka!"
"Ne kůzlátka. Tam bydlí pruhovaná..."
"Jůlie! "
"Žádná Jůlie. Žirafa."
"A proč pruhovaná? Žirafy mají přece flíčky jako koláčky."
"To je možné, ale tahle žirafa je pruhovaná."
"A prooóč?"
"Protože ona byla strááášně vybíravá. Ona chtěla být nejprve růžová a pak fialová a zase modrá a ne - červená. Prostě si pořád vybírala a na hodnou vílu dotírala, až se víle hlava zamotala. A udělala kouzlo a na žirafě všechny barvy vyplácala, co kde na skládce potkala. Zazvonil zvonec a pohádky je konec."

Kdysi dávno, u vsi kudy létali čápi k horám, vyhloubili rybník. Hned vedle něj druhý, třetí, další a další... A v každém z těch rybníků bydlel vodník. V Kocandě bydlel ten jménem Josef. Byl to hodný vodník, lidi netopil, ještě jim pomáhal proti vrchnosti. A lidé mu za to ledacos dali. Staré hrnce, pánve, peřiny, ba i dveře a povozy. Všichni si ho vážili. Dokonce i ta vrchnost. Když si ale zámecká dcerka usmyslela, že si ho vezme, bylo zle. Hradní pán na něj poslal biřice. Ale Josefa nenašli. Zmizel i s dcerkou hradního pána. A všemi rybami v povodí.

Byla jednou jedna slupka od banánu. Jednoho krásného dne prostě skončila v popelnici a nikoho nezajímala.
I potkala ve svém novém domově upatlaný sáček. Přišlo jí podivné, co tu dělá plastový sáček, když toho tolik slýchala o recyklaci. Ani on nevěděl.
Povídalo se s ním hezky, ale jednoho dne přišlo Velké temno a vše pohltilo. Oškliví čarodějové ani nemrkli, když je do něj házeli. Ztělesněná krutost.
Sáček naříkal, že za to může hloupost lidí - nemá tu co dělat a čarodějové se zlobí! Slupka mu musela pomoct. Vystrčila jej ven a sama ujížděla s Temnem pryč.
Stala se hrdinkou všech odpadků.