Přístav volá

Obrázek uživatele hidden_lemur

Až na dřeň

Ten kopeček od Faustova domu nebyl velkej, ale klukům se táhl jako horkem rozteklá žvejka. Nikomu z nich se TAM nechtělo.
Protože tohle bylo fakt děsivé.
Mnohem děsivější než stará dobrá Přístavní čtvrť. Tohleto totiž bolelo. Bolelo vidět, jak je Michal, ke kterému takovou dobu vzhlíželi jako k největšímu frajerovi ze všech, ve skutečnosti zranitelnej.

Obrázek uživatele hidden_lemur

Skoč!

Úvodní poznámka: 

Tohle téma si o to přímo říká. Zpátky k Michalovi a jedné staré zdi.

Drabble: 

Zeď byla prastará, stupňovitý předěl se dávno drolil pod nohama. Z ulice sem vidět není – což bylo, jak jsem si uvědomoval – tenkrát naše jediný štěstí. Štěstí jsme měli víc. Jak jsem tam tak stál, a zíral na Zeď zdola, čím dál víc mi docházelo, jak jednoduché by bylo srazit si vaz. Změnit náš život způsobem, překonávajícím všechny rvačky a dětské krádeže.
Zaclonil jsem si oči před sluncem a počítal. „Můj“ devátý schod se zdál být neskutečně vysoko. Dražanův jedenáctý skoro v oblacích. V zápěstích mně příjemně zamrazilo a špička polobotky skoro vykročila. Skoro.
Pud sebezáchovy.
Cena, kterou platíme za dospělost.

Obrázek uživatele hidden_lemur

Sami

Drabble: 

Stalo se to v srpnu, v polovině toho podivnýho léta. Parta zmizela. Karos skončil v polepšovně, Mandragora ve špitále. I Dražan zmizel někam na venkov. Po Vilemínovi ani památky.
Ploužili jsme se s Lexou ulicí. Vedro útočilo na Přístavní čtvrť jako nějaký vzteklý zvíře. Vysušilo louže a v uličkách to poprvý nesmrdělo zatuchlinou, která sem patřila stejně jako stíny, Dvouhlavec a my. Horko všechno zpomalovalo. Nechtělo se nám mluvit ani myslet. Ale s Lexou se mlčelo překvapivě dobře.
Když přišla bouřka, neřekl nic, jen mě vtáhl pod přístřešek. Bylo to rychlý. Rychlý jako záblesk pochopení, proč jeho jsem nikdy nepraštil…

Obrázek uživatele hidden_lemur

Zpátky

Úvodní poznámka: 

Vzpomínky jsou mrchy. Ale někdy nekoušou. Ahoj všichni a příjemnou psací jízdu.:)

Drabble: 

Byl to pitomej nápad, to mi bylo jasný. Jenomže u všech nápadů, odstartovanejch chvilkovým okouzlením – a vzpomínkou – je taky jasný, že prostě neodoláte.
Chvilku to vypadalo, že se v tom smradlavým průjezdu mineme a půjdeme si po svých. Náhodní kolemjdoucí. Vilemín si zavázal botu a vstal. Oční kontakt. Dvě vteřiny. Tři. Usmál se. A najednou jsme zase běželi.
Loveckej instinkt. Zběsilá radost. Sousedka v přízemí: „Počkejte, haranti, až na vás vlítnu!“
(Paměť je zrádná – vynechává to hnusný.)
„Skvělý trénink,“ zavolal u mostu.
„Kdykoli,“ řekl jsem já.
Nevím, kdy se z Kodaně vrátil. Ale na některý věci nikdy nebudeme dost starý.

Obrázek uživatele hidden_lemur

Nápovědy

Úvodní poznámka: 

Únava materiálu. Pokračování tohoto.

Drabble: 

Stejná pracovna. Na hodinách pět, na obzoru tušená čárečka prozatím neviditelného svítání. Na područku historikova ušáku upadl sloupec cigaretového popela a tiše, pozvolna se rozpadá.

Hlas:

Já vím, na co se chcete zeptat. Ty schody, že jo? (Chraplavé, trochu rozpačité zasmání.) Jestřába to zajímalo zrovna tak. Připadalo mu to nějak… symbolický. Parta troubů, co se před sebou předvádí. Na to nejdůležitější se ale nezeptal. Pamatuju si, že mně to trochu překvapilo.

(Odmlka)

Byl moc slušnej, aby to pochopil správně, to si myslím. Protože já si nepotřeboval upevnit pozici v partě. Já chtěl udělat dojem na NĚJ.
Ne, opravdu nemyslím Dražana.

Obrázek uživatele hidden_lemur

Co bylo pak?

Fandom: 
Úvodní poznámka: 

Pro vás.:) A díky za přízeň, lidi.

Drabble: 

Ptáte se, co bylo pak? No, vyrostli jsme. To kluci obvykle dělaj. Jen autor – dej mu Pánbu věčnou slávu – o týhle eventualitě nechtěl ani slyšet. Ne že bych se mu divil. Dospělost není žádná sranda, totiž.
Co jsem to jenom…
Jo, už vím. Co bylo pak?
Parta se samozřejmě rozpadla. Dětinský srandičky nějak ztratily na lesku, nebo co, a přinejmenším v mým případě udělaly místo něčemu jinýmu. Důležitějšímu, určitě. Jedinej, s kým se vídám, je Lexa. Taky vím, že se Dražan o posledních prázdninách sebral a odjel do Kodaně. Asi nemusím říkat, koho chtěl vidět. Dobrej konec?
Jo, asi. Rozhodně.

Neviditelný fandom: 
Obrázek uživatele hidden_lemur

Bez rozhřešení

Fandom: 
Úvodní poznámka: 

Dneska to nějak nejde. Ale zkouším. Pro ty, co četli a čtou.:)
AU

Drabble: 

Zas sedíme tam nahoře. Na posledním, nejvyšším schodu, ze kterýho dokázal skočit jenom on. Když si dneska vzpomenu, jak šíleně mě to tenkrát štvalo, přijde mi to k smíchu.
Kouřím třetí cigáro, choulím se do saka – tenhle duben je sakra studenej – a on mluví. Potichu. Se skloněnou hlavou. Jak v nějaký zpovědnici. A zpověď to taky je.
Povídá o blbinách, zdánlivejch maličkostejch, který se zničehonic můžou stát tím nejdůležitějším na světě. O jeho puse. O rukou, co se nedaj zahřát, ani když je pohladí. Myslím na díru v Lexově svetru, a poprvé mi dochází, že nás dva žádný rozhřešení nečeká.

Neviditelný fandom: 
Obrázek uživatele hidden_lemur

Z nebezpečné čtvrti

Fandom: 
Úvodní poznámka: 

Pro všechny, kteří si je pamatují.

Drabble: 

Ale vždyť já mu rozuměl, jen si nemyslete. Hned mi bylo jasný, proč se od nás trhnul. Protože, víte, najít v tý době spřízněnou duši nebylo jednoduchý. Proto sem zabloudil. A co si budem povídat, ten ulízanej vzorňáckej pitomec v bělostnejch ponožkách odpovídal jeho vkusu mnohem líp než my. Už tenkrát byl nějak dospělej. Ušlechtilost z něj úplně tryskala. No, a Dražan se prostě rozhodnul. Co rozhodnul, přímo zamiloval, když ho poprvý uviděl. Scéna jak z filmu: on, rytíř v bělostným odění, a my, banda špinavejch usmrkanců, co mu dává kapky. Tohle nemohlo jinak dopadnout.
Každej potřebuje svýho Lexu, no.

Neviditelný fandom: 
Obrázek uživatele hidden_lemur

Bez party

Úvodní poznámka: 

Jediné, co mě omlouvá, je fakt, že se mi stýská po přístavních grázlech. Tohle je technicky vzato Foglarovské AU, psané ze sentimentu především pro ty, které zajímal pohled ze strany "záporných" postav. A taky, co se s nimi dělo dál. Jen pro úplnost, předloha této drabble obsahuje (byť celkem decentní) slash.

Drabble: 

Brzy jsem zjistil, že přizpůsobit se není tak těžký. Stačí odfiltrovat vnější vjemy. Společně s debordelizací myšlenek vám to dělá život snadnější. Snesitelnější, hlavně.
První den, to mě ještě doprovázel táta, jsem si svůj štít opatrně vyzkoušel. Nová škola. Internát.
Taky vám přijde, že jsou všechny ředitelny na světě stejný? Mají podobnej pach, kterej když ucejtíte, všechno se ve vás sevře, jako byste něco provedli. Ředitel, vysušenej chlápek, se na mýho otce usmál:
„Nemějte obavy, pane Stránský. S problémovými hochy si tu poradíme. Píši vám také číslo výchovného poradce…“
Štít držel jako skála. Jen já se pod ním trochu přikrčil.

Obrázek uživatele hidden_lemur

Výš a ještě výš!

Musíte chápat, že mi šlo o hodně. Tenkrát. Protože můžete být sebevětší drsňák, ale stejně ho slyšíte. Hlásek, co vám našeptává, že o ně můžete přijít. O kámoše, co k vám vzhlížej. Takže jsem to udělal. Vystoupal na devátej schod a skočil...
Pořád je vidím, ty pusy otevřený dokořán. Koukal jsem na ně, mojí partu, a cejtil se jako vítěz. Chvilku.
A pak už jen zíral, jak se ten přivandrovalec Dražan pouští nahoru, míjí devátej schod, desátej... A zastavuje se až na jedenáctým.
Už vím, že pitomci jsme byli oba. Ale stejně dobře si pamatuju, jak jeho trumf tenkrát bolel.

Obrázek uživatele hidden_lemur

A nebo tak...

Varování: nespisovná čeština a vůbec jazyk, jakého by autor originálu nikdy neužil. Dokonce ani v případě záporné postavy... Nevadí. I tak ho máme rádi.

A stejně jsou zajímavý. Cestičky, kterejma se ubírá lidská paměť. Jsou dny, kdy se nápovědy povalujou všude kolem. Stačí se zakoukat a ocitnete se TAM. O třicet let dřív...
Ta fotka byla mizerná. S foťákem, co Lexa šlohl doma bráchovi, nikdo zacházet neuměl.
Pro leckoho by to byl jen obrázek grázlů z Přístavní. Rozcuchaný vlasy, úšklebky... Jenže oni měli jména. A příběhy...
Civěl jsem na tu fotku jako uhranutej.
Pak jsem opatrně pohladil místo, kde byla vidět krvavá skvrna na Lexově rozbitým koleni. Stejná jako na mým.
Pokrevní bratrství. Srandovní myšlenka, co?

"Jdu vám vyměnit kapačku... Pane Stránský, vy pláčete?"

Obrázek uživatele hidden_lemur

My jsme TI

Nábřeží se leskne deštěm. Dlažební kostky kloužou, člověk si musí dávat majzla, když v běhu zahýbá do zatáčky.
„Stůjte, darebáci! Já vás dobře viděl! Nechám si vás zjistit! Poč... Jauvajs!“
Hlídač z kurtů si zjevně majzla nedával. Stejně nás nedostane. Na to by si musel přivstat....
Smějeme se jako blázni. Zítra ho převezeme znovu. A potom zas. Známe všechny zkratky. Tmavý průjezdy. Díry v plotech. Zídky, který se dají přelézt.
„Lexo! Dělej,“ křiknu a vytáhnu toho padavku nahoru. Odře si loket, ale ani necekne. Navzdory andílkovský tváři je totiž jeden z nás. A my jsme TI.
Přístavní čtvrť máme přečtenou...

Obrázek uživatele Anne

Nic netrvá věčně

...a taková to byla láska!
Poznámka: slash

Rozvleklé loučení, bolestné pro obě strany. Strach z posledního dne. Vlak ujíždějící z nádraží, sklíčené pohledy, knedlíky v krku a zvlhlé oči.
První dny v osamění duchem bez sebe. S nadějí v: , Někdy se uvidíme. ´ Ale Dánsko je od Prahy daleko a Praha daleko od Dánska.
Z počátku vzpomínky přicházely neustále. Za měsíc už jen jednou denně, za tři několikrát do týdne, pak jednou za měsíc, za delší dobu už jen občas neočekávaně. A taková to byla láska. Jenže i v Dánsku se najdou hezcí a správní hoši. Láďa Vilemín nebyl jediný čestný a na vzhled dbající hoch v Praze.

-A A +A