„Potíž je v tom,“ vysvětloval můj průvodce, „že si každý chce něco ponechat.“
Sledovali jsme průhledného muže, jak se dohaduje s jednou ze zářících postav.
„Spravedlnost! Nic jiného! Byl to ožrala? Byl. Sedl za ten volant? Sedl. Nechápu, proč se ho zastáváš, vždyť to byly tvoje děti, který takhle zabil!“
„Víš, tady už o tom tak neuvažujeme.“
„Jak to, že ne? Celý život, každou neděli, jsem prosil, abysem jednou viděl, jak se ten vrahoun smaží!“
„Nech to být. Pojď se mnou. Tam,“ pokynula k horám v dáli, „jsou už všichni. Nechceš je vidět? Moje děti – a tvá vnoučata?“
„Chci spravedlnost!“