DMD č. 2. pro 2. 4. 2018. Téma: Němí svědci

Šest nohou, očima je nepostihnete, odskočí, bodnou.
Neviditelné. Jen ti vězni, tam dole, o nich vědí.

Skotský rytíř, co u Stirlingu prapor zvedal.
Jeho pán, byl první, zároveň i šestý.
Anglický král rodového jména, dva dětští princi v černém.
Snílek s dokonalou zemí v srdci, a černou sutanou.
Královna několika let, královna, co přežila století.

...a tam stále, ty zdi, němé zdi, mlčící hradby, kruhový příkop, kosti v časech míru i války, řev vězněného lva, který ač hlas má, mluvit nemůže, a ony, ty malé, drobné, nepatrné, a vítr a slunce a mraky nad Towerem, mlčí historie, tihle psát neumí.

Drožkou to hrklo a individuum uvnitř zamručelo. Je příliš brzy! Venku je příliš Vídeň!
Kočí otevřel dvířka, osoba se prosmýkla a vstoupila na známou půdu. Drožka odklusala.
Nora se rozhlédla po tiché ulici a zaškaredila se na karyatidu. Zírala na ni a potutelně se usmívala. Zatracení němí pozorovatelé. Sedla si na okopaný kufr a zapálila si cigaretu.
„Tohle je tvoje dílo, co?“ sykla na šklebící se ženu na fasádě. Zpoza rohu vyšla distinktivně mužská silueta. Mladík zaváhal, než kývnutím zastal svatý obřad pozdravu. Lepší němí lidé než kamení, pomyslela si a kývla na oplátku. Usmál se a pokračoval v cestě.

Z pouti v Pošné se chasa vracívá s veselou lesem. Noc je chladná, přesto lze létu ukradnout chvilku ke krátkému milkování, k laškovnému pomuchlání. Stromy ani kameny nic nevidí, nic neřeknou.

Ráno na zlátenském statku chybí děvečka i čeledín. Rychtář dlouho nepátrá - oba mladí, oba svobodní. Rozáru, která mluví o zemi, co divně duněla, nikdo neposlouchá, všichni přece ví, že je bláznivá.

------

Z pouťovky se jezdí svozovým autobusem, jenže Lojza se vyblil na sedačky. To se nedá. Flašku rumu na cestu a vezmou to lesem.
Zem zaduní. "Techno, vole," zasměje se Jarda, ale pak zvážní.
"Kde je Karel a Věra?"

Tak a nakonec úklona, opona jde dolů. Kritika si na tomhle nejspíš smlsne, ale rád bych všem připomněl, že jsem jen pouhý amatér. Hrál jsem pro radost.
Uznávám, ten konec mohl být zahraný procítěněji, ale prosím berme v potaz, že to byla převážně improvizace.
Předně bych chtěl poděkovat Slunci a Zemi. Pak větru, mírnému deštíku i pořádnému slejváku, květinám, stromům, zvířatům a taky mrakům. Na mraky bych nerad zapomněl. Byli jste báječné publikum, mlčenlivé, ano, ale báječné. Byli jste svědky mých vzestupů, mých pádů, ale hlavně toho největšího představení ze všech, představení, které jsem miloval do posledního dechu. Mého života.

Kalormen nebyl nijak něžný k těm, kdo se narodili jiní. Ctil sílu a výsledek. V tašbánských slumech ovšem pohlíželi na nemocné údy či zakalený zrak pragmaticky. Žebrající slepé děvčátko či chlapec bez nohou dokázali uživit celou rodinu, protože Kalormen se občas rád dojal.
Rodina, kde vyrůstal chlapec bez sluchu, byla pokládána za Tašovy milce. Tisrok takové děti vykupoval v pěti letech za sumu, za kterou mohlo po dlouhá léta žít mnoho hladových krků. V paláci je pak vychovávali jako otroky, kteří asistovali při nejtajnějších jednáních. Neměli sluch a hlas. Nemohli nic vyzradit. Kdopak by si všímal nenucených pohybů jejich rukou.

The Hogwarts library is full of knowledge. But it is also full of secrets. The tomes within its walls see everything... and tell nothing of the excitement and boredom, friendship and rivalry.

They see Hermione cry, and smile, and sneak off with Viktor. They see Draco desperately searching for spells to fix magical artefacts. They see Harry's childhood disappear.

When Potter's generation returns for Eight Year, they see words like 'Slytherin' and 'Gryffindor' lose meaning. They see hesitant truce, quiet conversations. They see kisses, stolen underneath an invisibility cloak.

They see, bearing mute witness to the blossoming of something... new.

Dračí kněz právě dokončil svůj obřad. Obvykle bylo na svatbě takových mladých lidí spousta hostů, ale tady byli jen ženich s nevěstou a za svědka jim šla jen starší dvojice.

Když ho Tran poprosil, jestli by mohl někoho tajně oddat, zeptal se ho, zda je to legální. Dostal odpověď, že důvodem tajné a uspěchané svatby je nesouhlas rodiny.

Kaple v Talronu byla svědkem mnohých historických událostí a teď byla nevědomky svědkem další historické události. Když totiž kněz zjistil, že ženichem není nikdo jiný než korunní princ Michael, doufal, že draci jako němí svědci souhlasí a tento krok nevyvolá bouři hněvu.

,,Dneska je úplně jasno," prohodil. Zvedla oči k temnému nebi. ,,To jo. Hele, tamhle je Velký vůz!" ,,Kde?" ,,No tam...!" Ukázala. ,,Tam nic není," zavtipkoval, přistoupil k ní zezadu a vzal ji kolem pasu. ,,Počkej," zasmála se. ,,Vážně tam je!" ,,No jasně," souhlasil a vtiskl jí letmý polibek do vlasů. Na malou chvíli zaváhala...

Leželi v trávě a zatímco ji líbal po nahém těle, dívala se do tváře noční obloze. Hvězdy je mlčky sledovaly.

------------

,,Vím, že mě podvádí. Někoho má," trvala na svém její kamarádka.
Povzdechla si, stočila pohled k noční obloze a zadívala se do té spousty zářících očí...

Jako by na něj stěny kanceláře padaly. Neuškodí mu zase po dlouhé době vyrazit do terénu.
Před vysokou věží už na něj čekal Malcolm, který okamžitě spustil:
„Augustus Pírko, 62 let, stejný způsob jako ostatní. Byl to...“
Harry se bez okolků protáhl úzkým vchodem do věže, ve které ho uvítaly ohlušující skřeky.
SOVY! Jako by mu v hlavě zazněl dávný výkřik strýce Vernona.
„...chovatel poštovních sov,“ dořekl Malcolm.
„Máme nějaké svědky?“ zeptal se Harry.
Malcolm se jen ušklíbl a pozvedl ruce ke stovkám bidýlek.
Harry zavrtěl hlavou. Tihle svědkové byli sice velmi hlasití, přesto se od nich ale nic nedozví.

Neokázalý, mírně shrbený, působil trošku těžkopádně. Skromně se uklonil.

Potom překvapil ladností a energií. Dirigoval celým tělem. Levá ruka chvílemi téměř modelovala hudbu. Přidupl nohou. Šel do podřepu. Pak, když housle hrály tak vysoko, že by to nevyzpíval žádný soprán, balancoval na špičkách. Souzněl s tóny ve výponu. Člověk měl dojem, že za nimi vyletí.

Náhle v rychlém sledu jeho prsty jako by hrály na klavír. Zase podřep, rozevřená dlaň vynášela melodii z hlubin. Taktovka podebrala tóny a jako pletací jehlice kmitala vzduchem.

Fascinoval publikum. Razantně dirigoval a zároveň elegantně tančil. Jeho hůlka i frak - němí svědci, baletily s ním.

Již je tomu dávno, kdy do země vpadl krutý útočník, dobyl ji a většinu obyvatel pobil.
Ti, co zbyli, uprchli daleko do hlubokých lesů, kde bohužel postupem času zdivočeli, zhoupli a oněměli.
Stromy upadly do hlubokého spánku. Z něj se budí jen občas a jen napůl, když jimi náhle pohne dávná vzpomínka na nekonečné tance pod hvězdami, na udatné činy a zašlé časy. Tiše si šeptají staré příběhy.

Stromy si pamatují. A čekají.

...

Jednoho rána (stejně obyčejného jako každé jiné, ale zároveň tak neobyčejného jak to
jen jde), se právě s rozbřeskem rozlehl Narnií Lví řev. Hluboký, mohutný a nádherný.

Nic neříkala. Už několik dní. Ty poslední dva raději mlčel taky. Služebná každý den vynášela popel, ačkoli byl horký srpen. V jejich ložnici už nikdo nespal. On nesměl a ona... nemohla. Jednoho rána strhala závěsy kolem postele a přihodila je k doutnajícím papírům. Když přijela její sestra, doufal, že ho konečně někdo pochopí. Jenže ona přivezla sekeru a... Prostě se rozhodl přespávat v kanceláři. Ten den shořelo povlečení. Postupně oheň strávil skříň, toaletní stolek a potom i masivní postel.
Nakonec dala místnost nově vytapetovat. V odstínech burgundské.
Poradil jí to Aaron Burr. Věděl, jak moc Alexander nenávidí barvu Jeffersonova kabátu...

Slunce se prodíralo korunami, aby tiše přihlíželo.
Ležely spolu líně v nedávno uválené trávě. Úplně samy a naprosto šťastné. Hrála si s Lenčinými vlasy a nemyslela. Na všechny ty zmijozelské, kteří by nepochopili.
Byly to ty nejkrásnější letní prázdniny. I když hodiny trávily hledáním vymyšleného magického hmyzu. Když se dívala jejíma očima, viděla i neviditelné.
Večer se domů vracela pozdě, za uchem kopretinu a snění vepsané do úsměvu. Myslela jen na ni, na polibky a doteky, na motýly a škrkny. Svět byl skoro dokonalý.

Té noci od ministra odešel pokyn k zatčení Xenofilia Láskoráda. Někdy němí svědci jako záruka nestačí.

Stařecký pot chladl v duchnách na posteli.

"Je tu a přitom není, co se stalo?" napadlo polštáře Mojmíra. To jméno mu kdysi dala Ona, černou barvou ho vyšila do lemu.

V peří leželo něco jako Ona, vonělo to jinak a přitom stejně. "Co s námi bude," napadlo Elvíru, nejmladší peřinu, které však už také táhlo na pětapadesát.

Za chviličku přišla vůně pečeného kuřete. Po chvíli se proměnila ve strach a zmizela.

Zápach psa. Ona/cosi bylo vytaženo ven.

Po několika hodinách si Ona znovu lehla do postele.

"My se toho stáří snad nezbavíme," poplakal si Mojmír.

A doma Karkulku přivítala maminka.

,,Rakovina. Jedno z nejzákeřnějších onemocnění minulosti, minimálně do doby, než byl vynalezen antikarcin," ujal se výkladu doktor Zrzavý.

,,Ten zkoušíte na těch dobrovolnících z bé čtyřky?" na to zvídavý student.
Profesor ho umlčel mávnutím ruky.

,,Spočívá v tom, že přirozená buněčná smrt - odborně apoptóza - je neúčinná
a buňky se počnou nekontrolovatelně dělit.
Stačí jedna pilulka a je po chorobě.
Enzym v ní obsažený vyhledá všechny nádorové buňky a upraví jejich genetickou informaci zpět do optimální podoby! Jak vidno i na zmíněných pacientech z oddělení B4!"

Na obrazovce naproti však byla vidět jen mrtvá těla.
Němí svědci si zapomněli vzít dávku.