Potácí se ve vlhké a studené noční můře, tak jako každou noc. Temnota, kloubnaté prsty, roztahují se jí v hlavě, ševelivé vzdechy.
Svírá ji hrůza. Výkřik, zdušený polštářem. Sto rukou. Sto střípků bolesti, šlehající z útrob. Řeka krve. Topí se. Zachránce je vrah. Bližší, než kdokoli jiný.
A pak...
"Probuď se!" volá na ni hlas z přízračné dálky ložnice. "No tak, miláčku! Je to sen, jenom sen"!
Ulehčení. Otevírá se do horkého náručí.
"Tak, zlatíčko, a teď uděláme, abys mohla klidně spinkat".
Okamžik úlevy. Jen jeden, maličký, vteřina po procitnutí. Víc!
A pak...
"Dceruško".
Noční můry.
Kloubnaté prsty.
Každou noc.