DMD č. 6. pro 6. 4. 2018. Téma: Čas hesel

90 dní je dlouhá doba. Dostatečně dlouhá na to, aby lidé zapomněli...

Máme to s kolegou pěkně nastavené. Upozornění začnou chodit dva týdny předem, většině lidí zhruba ve stejnou dobu. Někteří poslechnou hned. Jiní to nechávají na poslední chvíli. Ale v každém stádu se najde černá ovce.

"Haló, mně vypršelo heslo."

"Aha. Budeme to muset změnit od nás. A maily o změně nechodily?"

"Nóóóó... chodily denně, ale já jsem to nechávala, až tam bude jen jeden den, a on byl pak víkend, a dneska už mě to nepustí..."

Minimálně jedna černá ovce, každé tři měsíce, když opět nastane čas hesel...

They moved from hostel to hostel. When possible they stayed in different dorms each, to get more coverage. There were some... interesting things to notice.
And other things.
Combination lock for the hostel, for a room. Different locks, different combinations.
It opened something in Risa. She started to notice. Everything.
“The man in front of us,” she muttered to Fox when they were at an ATM one day, “had PIN 5672.”
“You couldn’t not notice, could you?”
“Nope.”
“Now we have to follow him, kill him, take his card and clear his account.”
“Ok.”
“Kid, you are a good one.”

Znala případy bezpráví. Vídávala nešťastné a zlomené, kteří se topili v beznaději. Nejprve se bála, přivírala oči, snažila se přesvědčit samu sebe, že s tím nelze nic udělat.

Nemohla odvracet tvář věčně. Rozhodla se. Bude bojovat. Proti systému. Stane se iniciátorem hnutí za lepší budoucnost. Měla vize, ale její hlas byl slabý… Dokud nepoznala jeho. Objížděla s ním města. Hlásala naději. Pomáhala mu vést kampaň…
Věřila, že společně něco změní…

Když vyhráli volby, stála vedle něho a usmívala se. Ze zvyku. Uvnitř se cítila prázdná, zdevastovaná.

„Přichází čas změny!“ slyšela ho říkat.
Hořce se ušklíbla. Prozřela. Nadešel čas prázdných hesel.

Dva muži. Dýmající cigarety. Houstnoucí napětí.
Dmýšek zuří: „Heslo dne: Zapečetit, utajit, zatlouct! Tady přišli k vážné úhoně lidi, slyšíte? Lidi! Ne položky z protokolu!“
Šimon dohlíží na uzavření bariéry.„Žádná magie, žádný zločin. Je to duch. Co už s tím.“
„Vím. Nejsou lidi. Zase fráze! Až někoho zabije...“
„Posílíme hlídky.“
Dmýšek sám nechápe, co se ho tolik dotklo. Osud zbědovaných bezdomovců? Naléhavý pocit křivdy? Lhostejnost kolegů?
„Usmířím ho. Najmu externistu.“
Odhodlaně mávne směrem k západu.
„U sester! Vy myslíte toho...“ Šimon se vyjeveně zakucká. „Ale na vaše triko. Šéf by mě zabil.“
Nenápadně Dmýškovi předá znak k otevření bariéry.

Franta nepřestává zaříkávat, Natálie ale cítí, jak je už unavený. Zavře oči a dělí se o svoji sílu.

Náhle pod víčky zabolí ostrý záblesk, země vydá hluboký zvuk, pak svět ztichne. Natálie se vytřeštěně rozhlíží, zůstala sama. Připadá si nepatřičná. Nechtěná.

Zapře se a čaruje. Zaklíná a zaříkává. Prosí. Pak už jen buší pěstí do kamene.

"Otevři se!"
"Alohomora!"
"Open!"
"Zaklínám tě, nech mě projít!"

Na mellon a sezam už nedojde, vyčerpaná se zhroutí na zem.

"Jsi-li zvaná, vejdi," ozve se za ní tichý hlásek. Kobold. Chytí ho pod krkem a zasípá: "Pusť mě, nebo otevřu tu skálu tvojí hlavou!"