DMD č. 14. pro 14. 4. 2018. Téma: Pekelný zákazník

"No je to peklo. Tenhle chce lepší tarif, tenhle frfňá, že Pražská plynárenská to má levnější... ale nejhorší byl tuhleten dávno, chtěl po mně dočista modrý z nebe a nakonec jsem mu musel vlízt dovnitř stropem. A..."
"Tady ste na zákaznický lince, člověče Satane!" zařve mu do uší šéf plynárny Pekelné ohně "Co si tady vyřizujete soukromý hovory?"
"A na tebe taky dojde," mumlá si Satan, zatímco vytáčí číslo na pana Anděla, co má špatný kotel a vyhodili ho z práce a jestlipak víte že v putyce Nebe majitel šikanuje zaměstnance. "Však ty mi taky jednou tu výplatní pásku podepíšeš."

Nad dveřmi cinklo.
“Dobrý den,” pozdravila dívka s nevinnýma modrýma očima.
Majitelka hokynářství ji odhadovala tak na šestnáct. “Dobrý den, slečinko, copak vám můžu nabídnout?”
“Prosila bych rozinky. Deset deka, prosím.”
Navážila, zabalila.
Dívenka zaplatila a slušně se rozloučila.

Hana Krásová sezobla dvě rozinky hned za rohem. Byla zklamaná. Doufala, že uvidí toho legionáře, co se do něj zakoukala Poldýna. Tedy, ne, že by jí sestra pověděla, že má jeho matka v téhle ulici hokynářství, vlastně jí ani neřekla, že existuje nějaký legionář… Potutelně se usmála. Nevadí, zkusí to někdy příště. Jednou ho uvidí - a pak si ho pořádně prohlédne.

Otec Marcus stál vedle sochy zeleného draka a čelil zlostnému pohledu hraběte Tarnaka.
„Platím vám za to, aby se naučila základy, ne aby se z ní stala odbornice na hospodářství,“ vyštěkl.
„Poskytuji všeobecné vzdělání všem stejným metrem. Pokud je úroveň takového vzdělání přespříliš, připlaťte jí soukromé hodiny a já svou výuku zaměřím na poezii a vyšívání,“ odvětil kněz příkře.
Hrabě se hlasitě uchechtl, než pokračoval: „Jak si dosud vede?“
„Je bystrá. Učí se rychle.“
„Výborně… ale nepřehánějte to. Chci, aby byla vzdělaná a nedělala ostudu u dvora svou negramotností, ne aby se z ní stala emancipovaná přítěž.“
„Jak si přejete.“

Zvonek zněl ostře a výrazně, jako mince vyhozená do vzduchu a rotující v rudém světle zapadajícího slunce.
„Uličníci!“ vbelhal se do krámu prodavač.
Žádní rozpustilí chlapci u dveří, jen jeden zákazník.
„Červené balonky,“ pečlivě vyslovil a když kroužil hlásku o, prodavači se vybavila vzpomínka z dětství, jen tak proběhla mozkem a donutila ho otřást se. Zákazníkova ústa mu na okamžik připomínala mihuli, kterou mu kdysi podstrčil do postele starší bratr.
Vytrhl se z myšlenek a otočil se k polici.
„Červené mi zrovna došly. Mohu vám nabídnout nějaké jiné?“
„Můžete mi je nabarvit,“ odpověděl zákazník.
A pak... už jen ty zuby.

Oběť se nejdříve musí postavit na několik metrů čtverečního igelitu a svléknout. Můžou z ní odpadnout nosiče DNA — vlasy, chlupy, šupinky kůže. Její oblečení je důkazní materiál a putuje do papírových pytlů. Pak je třeba prohlédnout a zdokumentovat zranění. Lékařem, popisem, fotografiemi. Všechna zranění. Pak je třeba odebrat vzorky DNA oběti a vzorky ze všech dostupných sliznic a tělních otvorů.
Vše se děje jen se souhlasem oběti.
“Jsi naživu a podezřelá.”
Petr ji celou dobu drží za ruku. Zlatíčko. Přinese náhradní oblečení a odveze ji domů.
“Věřím ti. Víš, co to znamená?”
Nedokáže myslet.
“Ten útočník mohl jít po tobě.”

Z dáli to mohla být obyčejná večeře. Střídmě bohatá tabule, v tom nejlepším odění stolovníci. V čele stolu patriarcha, po jeho pravici paní domu. Naproti němu novomanžel, po jeho pravici mladá paní. Zdvořilosti padly rychleji, než se předpokládalo.
„Kolik vám je let?“ vypadlo z Anety při polévce.
„Více než vám. Ani jeden věk nemá relevanci.“
„Proč právě Alexandr? Co z něj budete mít?“
„Aneto,“ pravil soudce varovně, zatímco očima prosil Noru o klid.
„Nejsem kus masa, co si kupujete na trhu!“ Lžička jí efektně vypadla z prstů, knedlíčky z polévky se se silou vůle udržely v talíři. „Nedlužím vám odpovědi!“

Delegát: Jedeme v celou z prvního nástupiště!
Klient 1: V kolik to jede?
Delegát: V celou.
Klient 1: Z kterého nástupiště?
Delegát: Z prvního.
Klient 2: V kolik to jede?
Delegát: V celou.
Klient 2: Z kterého nástupiště?
Delegát: Z prvního.
Klient 3: V kolik to jede?
Delegát: V celou.
Klient 3: Z kterého nástupiště?
Delegát: Z prvního.
Klient 4: V kolik to jede?
Delegát: V celou.
Klient 4: Z kterého nástupiště?
Delegát: Z prvního.
Vlak z druhého nástupiště ve 21:05 jel směr Polipsy. Když do něj delegát cestovní kanceláře nastupoval, věřil, že tam jistě najde nové životní poslání.

The next step was getting the lawyer guy to safety.
“Follow me,” Risa said, passing the man in a smart suit who was leaving the bank. “I’m your ticket out.”
“Where are we going?”
“Far away.”
“I’ll get taxi then.”
A car stopped next to them.
“Hop in.”
“No!”Risa pushed him to the nearby building, lead him through and into the back alleys.
“Suicidal much?” she muttered.
They took the airport express.
“Where do we fly?”
“Nowhere.” Risa ignated the portal activator.
After showing the lawyer through, she looked around.
Someone was here.
“Raven.”
Debriefing?
They need the safe house.

Johnny nakupoval v naší večerce pravidelně v úterý a pátek, a občas nárazově nějaké drobnosti - cigarety, víno, kondomy.
Zdravil, usmíval se, platil hotově, nepotřeboval účtenky, ideální zákazník.
Jednou se nám svěřil, že jinde nakupuje ghí, tatínek tedy ghí objednal, prodávalo se slušně, a Johnny si ho kupoval pravidelně.
V průběhu let nám doporučil japonskou vodku Naushikaa, belgické pralinky Graaeul, slimky Estherházy, chleba ze Stránčic. Pamatuju si tak sedminu, ale všechno byly prodejní šlágry.
Pak nám doporučil prodávat střelivo .45 ACP. Tatínek po váhání podlehl, a dnes prodáváme devatenáct balení denně.

Včera si Johnny posteskl po kokainu. Tatínek stále ještě váhá.

„Ještě přesně nevím, co vlastně chci, ale nebojte se, včas se to dozvíte. Slyšel jsem, že máte v oboru značné zkušenosti, takže nepochybuji, že mým požadavkům vyhovíte. Vím, že asi nejsem váš jediný zákazník, ale přesto bych potřeboval, abyste byl na příjmu 24/7, kdybych měl nějaké připomínky k vašemu postupu. Je možné, že nezareaguji okamžitě, v zásadě jsem dostupný jen zvečera, ale na to si zvyknete. Bohužel mi momentálně nepřebývají žádné prostředky, takže to budete muset udělat zadarmo. Odměnou vám budiž má (skoro) nehynoucí vděčnost. Ostatně neděláte to pro peníze, ne?“

Bůh si povzdechl. Modlící se ho ovšem neslyšel.

Na přání knížete dorazil z daleka, odkudsi z Kavkazu. Byl impozantní, silný a velmi vytrvalý. Pověřený zaměstnanec se ho ujal jako jednoho z nejváženějších zákazníků. Hned mu věnoval největší péči. Měl být ozdobou zámeckého parku v Kynžvartu.

Za obětavou starostlivost se bohatě odměnil. Nebyl to žádný troškař. Byl velmi plodný a měl na patnáct tisíc semen.

Z vítaného se časem stal přímo pekelný zákazník: velmi obtížný, přizpůsobivý, zákeřný a tuze nebezpečný. Kdo se ho dotknul, toho potřísnil a potrestal puchýři.
Lidé na něj byli alergičtí. Chtěli se ho zbavit. Marně. Nedal se vykázat.

Pekelně zní i jeho jméno - Bolševník velkolepý.

Do dveří vstoupil vousatý pán. "Vida, vida, můj první zákazník," pomyslel si prodavač.
Vstřícně se zeptal: "Co si přejete?". Zákazníkův hlas zněl podrážděně. Vstal brzy ráno, aby se vyhnul frontám, a vlastně vůbec nepomyslel na to, co chce. "Můžete mi něco nabídnout?" Prodavač pokýval hlavou. "Můžu vám nabídnout malé hříšníky jako například zloděje nebo cizoložníky," podíval se na zákazníka. "Nebo ty větší, jako vrahy a sebevrahy."
"Dejte mi jednoho vraha... Zamyslel se. ...třeba z Číny, z Tokia."
Prodavač přikývl, že rozumí. Chvíli se přehraboval ve skříňce za ním. Po chvilce vytáhl zavřenou sklenici.
"17 hříchcentů."
Ďábel mlčky zaplatil a odešel.

Bídák své štamgasty miloval. Nechávali u něj kompletně celou výplatu a ještě mu děkovali za příjemně strávený čas.

Jenže byl tu jeden, kterého jako by mu poslalo samo peklo.

Chodil po zavíračce.
Pil jeho nejlepší alkohol.
Dostával delikatesy z kuchyně.
A co nejhůř! Nikdy za nic neplatil.

A Bídák proti tomu nic nenamítal. Nechával mu otevřená zadní dvířka. Jídlo mu vařil sám a o sklenku se s ním vždy podělil.

Děsil se jediné věci. Dne, kdy se nevrátí a on zůstane sám.
Nedokázal si bez něj představit život.
Jenže jeho přítel stárl.
Jedinou útěchou bylo, že si to Hraničář uvědomoval.

Všichni přítomní poznali, že vstoupila vznešená dáma. Bílé vlasy řádně učesané, pevné držení těla, oko živější a výraznější než všechny vrásky. Pravda, hodila se do přístavní krčmy velmi málo, ale pánové se mohli přetrhnout, aby jí uvolnili místo.
Poručila si na zahřátí ostrou rybí polévku. V místnosti to zašumělo, a když dáma jala se smočit lžíci v misce, sledovaly ji zvědavé oči ze všech koutů. Leč kuckání ani rudé tváře se nedostavily. Naopak, požádala ještě o trochu papriček a pepře. Když přidávala si již třetí špetku chilli, zamumlal číšník cosi o tom, že vyrůstala v pekle.
"Nikoliv, drahoušku, v Indii."

Jess obsluhovala v baru Křižovatka, kde se scházeli nadpřirozené bytosti všech druhů a typů. Už jí neděsily chapadla, nad chlupy ve sklenicích jen pozvedla obočí a dýška brala ve všech měnách zemských i nadpozemských.

Dnes jí u baru seděl přiopilý pekelník, kterému se nepodařilo získat duši.
"Škyt... Nějak mi nenalejváš, to jsme my ďáblové tak mizerný zákazníci?"

Jess se zasmála a nalila čertovi další whiskey.

"Naopak, pekelníci vždy plní svoje sliby a platí zlatem. Takový andělé, naproti tomu, se mi vždycky snaží požehnat místo placení a tváří se, že je alkohol hřích, jenom aby se ztřískali a ničili mi bar!"