DMD Bonus č. 4 pro 15. 4. 2018.

Překrásné oči plné strachu.
Srdce mu divoce tluče, špicuje uši.
Je sám. Ve tmě. Chvilka nehybnosti. Pak se dává do pohybu.
Utíká, co mu síly stačí, země duní.

Kulky prořízly tmu a ostrá ozvěna výstřelů se nese savanou.

Leží. Nehýbe se. Už neuteče.

Našli ho tam po několika dnech. Zohavená hlava, neodborně uřezaný roh, vykrvácel.
Strážce parku potlačil slzy a vztekle praštil kloboukem o zem. Tenhle měsíc už druhé zvíře! Zatracená práce!!

Tak to šlo roky. Ubývalo jich. Postupně, nenápadně, jejich počet stále klesal. Až jednoho dne... zbyl poslední.
Poslední samec. Súdán. Byl nemocný, ale statečně bojoval až do konce.

Podsvětí, to nejhorší, co si lze představit.
Šeol - místo bez šoel.
Místo, kde zůstanou otázky, ale odpovědi už nelze nalézt.
Místo, ze kterého se nelze dovolat Hospodinovy vševědoucnosti.
Vědí o něm, tolikrát o něm četli, uvažovali... a jsou tak přesvědčení, že se jich netýká.
Oni přece vědí. Oni studují. Oni znají.
Oni jsou ti, za nimiž ostatní chodí pro moudrost, radu, vedení.
Otázky ostatních, na které odpovědi znají, přebíjejí dotěrné nezodpovězené, které se o slovo hlásí v jejich nitru.
Nejsou schopní přiznat, že toho tolik nechápou.
Proto uslyší: "Jste jenom obílené hroby."
Proto jim zbyde jen pláč a skřípění zubů.

Nad údolím se nesl řev litého boje. Bojovníci se znovu a znovu vrhali do vražedné řeže a se skučením pajdali za spřátelené linie, aby si prohlédli rozbitá kolena a natržené rukávy.
Nejmenší děti se boje nemohly zúčastnit, to dá rozum, tak aspoň zdálky pozorovaly a jako malí špehové nosily zprávy maminkám.

A tak se stalo, že když se se soumrakem šourali radotínští kluci zbědovaně domů, čekaly je mámy s vlídným úsměvem a koláči nebo plněnými knedlíky bohatě posypanými tvarohem a zalité máslem. Zato Tichovákům zmrzly vítězné škleby na rtech, když dostali chleba s okurkou a ještě vyplísněno za roztrhané šaty.

Jedna z loňských mistryň světa v synchronizovaném plavání po dramatické změně vzhledu vyměnila i sportovní disciplínu.
„Rodiče ze mě chtěli mít akvabelu, jenomže já odjakživa toužila po gymnastice. Naštěstí už nejsem žádný pulec a mohu se rozhodovat sama.“
Ropuší gymnastka se svého snu nevzdává, přestože se potýká s různými obtížemi. Například při prvním vystoupení se zasekla v obruči a poté zamotala do stuhy jednu z much sedících v publiku.
„Ještě se nenaučila ovládat své tělo na souši. Ve vodě vypadala elegantněji,“ shodují se porotci. „Možná by měla najít nějakého prince, který by ji políbil. Změna proporcí by jí rozhodně prospěla.“

Cinkl zvonek nade dveřmi. Azirafal se trochu nerudně otočil.
Do jeho obchůdku vešla postava zahalená do dlouhého balóňáku s prapodivnou hučkou naraženou hluboko do čela. Zpoza šátku, kterým měla zahalený téměř celý obličej, se ozvalo chraptivě: „Dobrej!“
Azirafal zabručel. To tak, aby se jeho knížky dostaly do rukou takovému individuu. Odhodlaně se vydal tomu zabránit.

...

„Crowley, představ si, že dneska byl u mě nějaký divný týpek a koupil si pět knih! Pět!“ zoufale vykřikoval anděl do sluchátka.
Crowley vrhl pohled na stoh knih na stole, a zatímco si odmotával šátek, pokoušel se potlačit smích: „Vážně? No to je ale hrůza!“

Než se nebe nad tabulí naplnilo tvrdými slovy a měkkými nudlemi, byla Aneta deportována do kuchyně.
„Omluvte nás,“ pravil zbývajícím duším soudce, než za svou ženou a sebou zavřel dveře.
„Hádejme se tiše,“ obrátil se pak na Anetu.
„Nic o ní nevíme! Jak si můžeme být jistí, že mu neublíží?“
Odpovědí jí byl stoicky klidný pohled.
„Cožpak ani trochu nežárlíš?“
„Informoval jsem se, má drahá,“ usmál se Wilhelm vědoucně. „Zaplnil jsem bílá místa na mapě.“
„A?“ Prakticky se třásla nedočkavostí.
„Náš Alexandr může být před ní v naprostém bezpečí, pokud se jisté komorné dá věřit. Prý spolu trávily mnoho času.“

He came in the bunker's kitchen very grumpy, to his surprise he wasn't the first one there. His daughter and brother were already sitting there with very similar expression on their faces.
"Can you do something, please?" That came from both of them unison. Sam just sighed. "I'm sorry but you know him. The angel radio is driving him crazy and he is trying everything to drown it down."
"I get is Sam I really do, but this is madness. It's three o'clock in the bloody morning. And he is playing the drums! Not one drum but the whole set!"

Franta si myslel, že být bubeníkem bude nejklidnější zaměstnání. Jen občas přijít na náměstí, přečíst nový edikt a potom jít na pohodu do hospody.

Jenže; nejdřív se na něj vesničtí rozčílili, jaktože zvyšuje daně - jako by za to mohl, že se bude platit i paušál z prodaného vajíčka.

Pak mu vynadali, že neumí bubnovat jako jeho předchůdce, prý má "tupější" úder.

A nakonec, když se na ně rozkřikl, že umí hrát stejně nejlíp, tak jedna dívka zabubnovala tak krásně, že vztekem zlomil paličky.

Hrozná práce a namáhavá. Ale i tak je to lepší než východní fronta, došlo mu před spaním.

Kapitán seděl ve svém stanu, když se ozvala vysílačka na jeho stole. Nečekal to a nerozuměl co se z ní ozvalo. Co vylezli z krytu, tak v rádiu nikdy nic nechytili.

„Haló, slyšíme se? Tady kapitán Leraux z Údolí.“ zkusil odvysílat.

„Tady generál Reitz. Údolí je od teď pod naší kontrolou. Máte tři dny jej opustit.“ ozvalo se z vysílačky.

„Tak to ani omylem, tábor v Údolí je náš. Pokud chcete vyjednávat nebo obchodovat, přijďte osobně, jinak táhněte k čertu.“ odvětil kapitán.

„To nebyla žádost, ale příkaz. Vypadněte, jinak to tam srovnáme se zemí.“

„To se ještě uvidí ...“ zamumlal kapitán.

Jestli se nesetkáme, nebudeme se moci okouzlit. Nepostavíme si spolu vzdušné zámky, nepoletíme na křídlech lásky vysoko nad hlavami kolemjdoucích, zemdlených všedností, připoutaných k zemi osidly lhostejnosti. Neprožijeme spolu věčnost okamžiku a prchavost věčnosti. Nepoznáme, jaké to je, zahlédnout cizí duši, téměř nehmotnou a roztřesenou ve své obnaženosti. Nebudeme moci mluvit pohledy a křičet těly, ztrácet se a nalézat se v sobě samých, stále znovu a přesto pokaždé jinak. Nepůjdeme vedle sebe, bez sebe, k sobě, od sebe, do sebe, nepochopíme nic z toho, co každý tuší, ale málokdo ví. Nezměníme se, ale přesto se nepoznáme. Nebudeme se moci zklamat.

Při pohledu na ni tane na mysli jediné slovo - dokonalost.
Celé hodiny bych mohla sledovat její ladné linie. Hladké a zvoucí.
Dokázala bych se ztrácet v její exotické vůni. Ponořila se do ní a pokusila se v ní hořkosladce rozplynout.
Zlehka bych se jí dotýkala. Dívala se jak sladce taje pod mou horce roztouženou dlaní. Nechala bych na sobě ulpět odlesk její dokonalosti.
Tak to je.
Mohla bych se jen dívat.
Mohla bych k ní jen vonět.
Mohla bych se jí jen zlehka dotýkat.
Ale když jde o tabulku kvalitní čokolády, upřednostňuji co nejosobnější setkání a prostě ji celou sežeru.

Venku se strhla bouřka a jindy plný hostinec ‚U Tří košťat‘ osvětlovalo jen několik prskajících svíček. Barmanka, zabalená do kabátu netrpělivě postávala za pultem a odpočítávala vteřiny do zavíračky. Vtom se otevřely dveře a čtyři postavy zamířily přímo k baru.
„Dobrý večer, Rosmerto, to je dneska počasí, viď?“ sundal si Sirius mokrou kapuci a obdařil barmanku úsměvem. „Čtyřikrát ohnivou whisky,“ dodal nezávazně. Rosmerta jen přikývla. Neměla by nalít nezletilým. Budou z toho problémy. To jí za to nestojí.

Přesto kývla znovu a teď už veseleji nalila čtyři skleničky. Pátou pro sebe. Déšť neustával. Ale svět se zdál tak nějak snesitelnější…

Kolem farmy hoří protiohně v nepřerušené linii. Hoří nízko a líně se plazí vstříc obřímu nepříteli.

Přibíhá Jiří, Nany se probere. Mrňous běží na pomoc a ona tu nečinně brečí jako prvňáček! Rychle máčí jutové pytle v nádrži, pospíchá k pásu vypálené trávy, voda crčí na střevíce, nevnímá.

Horečně buší mokrým hadrem do oharků, zadusit každou jiskru, každý plamínek vystřelený požárem příliš blízko. Tvář jí pálí žárem, do očí stékají čůrky potu.

Pak se znesvářené ohně potkají. K nebi se vzedme obrovská ohnivá vlna, noc prozáří oslnivý záblesk světla. Když pohasne, démon ohně zakolísá a potom pomalu, váhavě změní směr.

Na tom klukovi se mi něco nezdálo. Hnedle jak vešel, na sál padl stín. Takovej zagroškudla to byl, vyzáblý tváře, kudrnatej. Nejsem dnešní - takovýho se raděj zeptáte, jestli má čím zaplatit.
Vytáhl zlaťák. Opravdickej zlaťák, jakože tu stojím před váma. Kousnu do něj - sichr je sichr, - a pak to začne lítat. Hned před ním přistál půllitr vorosenýho. A teď se podržte - von se vám bál napít, že prej nemůže! Tak to teda né, povídám - aspoň vochutnat. A vochutnat, to znamená vypít!
Když přišli verbíři, podepsal jim to ouplně sám.
Teď jen, jak se zbavit těch divnejch myšlenek na Čertovu skálu...

Složil jsem
zkoušku dospělosti
hned napoprvé.

Složil jsem se,
když rodiče
hůl nade mnou zlomili.

Složil jsem
veškeré funkce,
funkci dítěte i funkci milovaného syna.

Složil jsem
všechny své věci
do krabic od banánů.

Složil jsem
banánovky na ulici,
pak přijeli stěhováci.

Složil jsem
své kosti a krámy
do staré garsonky.

Složil jsem
trička a slipy
do vyrovnaných sloupečků.

Složil jsem
tisíc jeřábů
ale přání se nesplnilo.

Složil jsem
tenhle protestsong
ale nikdo mě neposlouchá.

Složil jsem
nákup do ledničky
a do spíže.

Složil jsem
tisícidílkový puzzle
a chystám se na větší.

Složil jsem
sám sebe
z dílků a kousků.