DMD č. 28. pro 28. 4. 2018. Téma: Co když řeknu ne?

Margaret slyšela svůj dech mnohem hlasitěji než slova kněze. Chladný vzduch nechával ve vyprahlých ústech pachuť zatuchliny. Stejně jako tyhle svatební šaty, jako její nastávající, který nemiloval ji, ale její jméno a dědictví.
Prohlédla si jej přes mlhu závoje. Jak samolibě se díval na oddávajícího, jako na obyčejného štolbu, který by si měl pospíšit!
Otevřenými kostelními dveřmi zazněly vzrušené hlasy. Margaret se ohlédla právě včas, aby spatřila svého drahého Thomase, jak vyskakuje z koše osobní vzducholodi.
"...za právoplatného manžela?"
"Margaret...!?"
Zářivě se usmála. "Ne."
Než ji kdokoliv stihl zadržet, rozběhla se vstříc Thomasově náruči. Zase ji zachránil, teď už napořád.

„Pracky nahoru, tak abych na ně pěkně viděl.“
Kruh samopalů mířil na neznámého, který před okamžikem vkráčel přímo doprostřed dojednávaného obchodu se zbraněmi.
„Otevři ten kabát, parchante.“
Muž mlčky odhalil vlastní samopal.
„A kurva! Hoď to na zem!“
Muž se zastavil, jakoby přemýšlel. Potom řekl jediné slovo: „Ne.“
Ozvala se salva výstřelů a mluvčímu pašeráků kulka utrhla půl tváře. Pašeráci odpověděli vlastní střelbou, ale muž se změnil v rozmazanou skvrnu. Odněkud vytáhnul glock desítku a sázel kulky jednu za druhou do pašeráckých pršiplášťů.
O pár okamžiků později o zem klepla poslední mrtvola a Patejl stál v rozšiřující se kaluži krve.

"Co se děje?” zeptal se tiše. Měl pět sester, dokázal rozpoznat, když něco nebylo v pořádku.
Nadechla se. Vydechla. Teprve pak odpověděla: “Budu mít dítě.”
Tohle nečekal! Strnul. “Samozřejmě, že si tě vezmu.”
Nevesele se zasmála. “Co když řeknu ne?!”
“Neblázni! Je to jediné rozumné řešení.”
“Jediné. Rozumné. Řešení,” odsekávala. “Dělala bych ti jen ostudu. Stydíš se za mne, dobře to vím. Kdyby sis mne opravdu chtěl vzít, mohls dávno. Ale tvoje rodina…”
Nedokázal jí říct, že je to jinak. Že ji před svou rodinou tají z úplně jiného důvodu. Že nechce, aby poznala jeho babičku, matku a hlavně sestry…

Povinností ředitelky je mnoho. Povinností Minervy McGonagallové, kličkující mezi požadavky ministerstva a požadavky svědomí, je mnohem víc. Nemůže vědět všechno.

„Nepřicházím za ředitelkou,“ sdělí Aurora opatrně, „ale za hrdou Nebelvírkou, kterou jsem znala a která by tohle nikdy nedopustila.“
Položí na stůl zkrvavený vzkaz.
Ředitelka mlčí. Nebelvírka takové bezpráví zamítá.

Toulavá kočka prochází nočními Prasinkami. Je na lovu.
V zákoutí temných uliček zní sténání a vzdechy. Dva stíny se od sebe oddělí, jeden se sveze k zemi a slastnému bezvědomí, druhý se otře a šátrá po spuštěných kalhotách.
Ve tmě zazáří dva zelené body. Ostré drápky najdou svůj cíl.
Výkřik.

Vran dožvýkával druhou půlku Liščiny večeře. Nabídla mu ji s tím, že musí myslet na svou linii. Nevěděl, co by to mělo znamenat, ale jídlo navíc nikdy neodmítl.
Teď se z přilehlé komůrky ozýval zvuk deště.
Trvalo dobrou hodinu, než se Liška vynořila. Byla zabalená do dvou velkých ručníků a za ní se ven vyvalila oblaka páry.
„To je fakt teplý déšť?“
„Byl,“ řekla, zatímco si ručníkovala vlasy. „Obávám se, že jsem všechnu teplou vycmrndala...“
„Nevadí,“ polknul poslední sousto, skopnul boty a hopnul do postele.
„Padej se umejt.“
„Proč?“
„Smrdíš. Když se neumeješ, budeš spát na zemi.“
Zvolil si pohodlí.

Stojí dům s bílou věží, se zahradou plnou květů.
Těsně pod střechou jsou bytečky pro kuchaře a vychovatelku.
Vůz s odklápěcí střechou tažený 120 koni čeká ve vlastní stáji, běžný na ulici.
V domě žijí On, Ona a jejich děti, šťastné a rozesmáté.

Splnění svého snu musím přinášet oběti, zejména svou morálku.
S tímto snem nemohu přeci říci ne na obálku s tučnou sumou za pomoc, která vlastně nikomu moc neublíží.
Co když řeknu ne?

V temné sluji v jedenáctém patře na zchátralém sídlišti se levným vínem upíjí schopný a čestný úředník magistrátu. Před domem parkuje trabant z druhé ruky.

Podstatný je říct NE. A vybrat si tu nejvhodnější chvílí. (Dobře, asi neexistuje žádná nejvhodnější, ale i tak - časem se můžete utěšovat, že jste se přinejmenším snažili.)
"Tati?"
"Hm."
"Hele, víš, jak jsem teďka udělal ty zkoušky na akademii?"
"Hele, jestli ze mě chceš vyrazit prachy na prázdniny, máš smůlu, mladej."
"Ale ne, jenom... Ona to vlastně nebyla obchodní akademie."
"Cože?"
"Teda, klid - na obchodku jsem se dostal taky."
"V čem je problém?"
"Taky jsem se dostal na taneční konzervatoř. Berou deset lidí z šedesáti. Ehm."
"Ty tu obchodku..."
Vidíte? TEĎ to můžete říct. Pak záleží, jak rychle umíte zdrhat.

"Frundore, mohl bys mi prosím říct, proč jsi mě tady přivedl?" zkusila jsem se ho zeptat, když jsem byla jednou sama.

"A co když řeknu ne?" ozvalo se mi najednou v hlavě.

"Tak to mě nepotěšíš. Jenže s tím asi moc neudělám. Myslím, že na to stejně není těžké přijít."

"A proč se mě teda ptáš, když to zvládneš zjistit," odvětil pobaveně.

"No a co když se mýlím, co když se snažím zbytečně a svou energií plýtvám špatným směrem."

"Možná můžeš pomoci ty, možná někdo může pomoci tobě. Je více důvodů, které vedlo k tomu, že se naše cesty proťaly."

„Věž na C4.“
„Střelec C4,“ ušklíbl se Sirius a napil se čaje. Věž mezitím sváděla se střelcem poslední souboj.
„Nemůžeš ten hrnek na chvíli položit? Jsem z tebe nervózní.“
„A když řeknu ne?“ usmál se tím strašně provokativním způsobem.
„Tak se asi přestanu soustředit úplně…“
„To by byla strašná škoda. Asi bych si měl uvařit další.“
„Siriusi, nemusíš si čaj vařit. Jsi kouzelník,“ podotkl Remus netrpělivě.
„Něco jako čaj nemůžeš prostě vykouzlit. Chce to trpělivost, cit… A tak podobně.“
„Ale ještě jsme neskončili,“ namítl.
„Málem bych zapomněl,“ obrátil se Sirius se suverénním úsměvem zpět na šachy. „Dáma na F5. Mat.“

Když jsem byla mladší, myslela jsem, že všichni lidé okolo mne jsou jako já.
Měla jsem za to, že když mne někdo o něco požádá a vyhovím, tak na oplátku mohu očekávat stejné od něj.
Změnit své plány, zrušit schůzky, abych pomohla.
Na oplátku: "Nemám vůbec čas. Nehodí se mi to."
Jako klíšťata - vysát a nic nedat.
A tak jsem postupně začala zjišťovat, co se stane, když řeknu ne.
Stalo se.
Někteří se odvrátili, mnozí se už neozvali.
Avšak zůstali ti, se kterými si nemusíme ani říct a víme, že jeden druhému pomůžeme. Někdy jen tím, že si spolu sedneme.

"Ne," řekl jedno ráno Laurent, když ho našli milované ruce. "Dneska ne, prostě..."
Čekal protesty, výčitky, přemlouvání. Ale Damen jenom kývl a přesunul se na druhou stranu postele. Nastala chvíle ticha.
"Ani se nezeptáš proč?"
"Důvod nepotřebuji. Pokud nechceš, tak nechceš," pokrčil rameny Damen.
"Zase noci mi v noci zdálo o něm. On mě nikdy nenechal říct ne, vždycky mě přesvědčil, že to chci. A někdy jsem to opravdu chtěl," slova se z něj řinula s překvapivou překotností. Jako odtrhnout obvaz z rány, vypustit bolest ven co nejrychleji.
"Jsem rád, že je mrtvý," řekl Damen tiše a stiskl mu dlaň.

Né, dneska vaří Jarda svíčkovou! Nechápu tenhle jeho páteční rituál, jím to jenom abych ho neurazila. Na šetrný naznačování nikdy nemám sílu a celý to do sebe vecpu. Musim si koupit nějaký pečivo, abych to měla čim zajíst. Fuj, to je pach. "Ahoj Jardo!" "Ahoj lásko!" odpovídá zpěvně, "udělal jsem trochu svíčkový, dáš si?" Zastavila jsem se .
Proč se mě vždycky zeptá? Mám snad na výběr? On se přímo vyžívá v mém "ano, drahý", v mém slitování. Citový parazit. Víš co? Má se říkat pravda, nebo ne? Ať už je jakákoliv. "Ne." vyhrkla jsem
Překvapená nevinnost jeho pohledu mě udeřila.

Thrúðr nakonec kopí restartovala a odešla, což Edvinovi vesměs nevadilo. Jednak to nebyla ta jeho, druhak mohl sledovat, jak odchází, jestli mi rozumíte…
Každopádně potřeboval odvoz a na bandu rozhádaných pirátů se spolehnout nemohl. Vlastně se mohl spolehnout na jedinou osobu v tomhle vesmíru, shodou okolností taky boha básnictví, pivovarnictví a antikoncepce. A tak si povzdechl, napsal na pergamen souřadnice a zachránci slíbil poklad a zánovní plachetnici. Pak ho nacpal do flašky od turbomedoviny a hodil do moře.
Jenom se bál, aby nenastal nějaký paradox a jeho minulé já to současné nenechalo na holičkách, protože to by bylo fakt trapné.

Princezna Veverka se prohlížela v odraze studánky, když si za jejími zády kdosi odkašlal. Otočila se a uviděla fešného prince. Který smrděl jako starý kozel.
„Rád tě poznávám, princezno. Už dlouho o tobě sním a vidím, že realita tentokrát předbíhá sny a je vskutku pohádková.“
„Kdo jsi?“
„Princ z Nemanic. Jsem tu, abych tě vysvobodil z tvého zajetí a vzal si tě za ženu.“
„Aha. A co když řeknu ne?“ vyhrkla Veverka.
„Proč?“
„Víš, celá tahle historie s drakem mi ukázala, že nemá význam plnit očekávání druhých. Já se vlastně vdávat nechci. Chci poznat svět. A pak budu vládnout sama.“

Proroctví bývala málokdy lichotivá pro příjemce a příjemná pro toho, kdo je nesl.
Často mluvila o tom, co je špatně, občas vyhrožovala zkázou.
Vždycky se v nich skrývala i šance k záchraně, šance k nápravě.
Tohle proroctví bylo jiné.
Zpráva zněla standardně - obraťte se, litujte toho zlého, zachráníte si život.
Co bylo neortodoxní, byl adresát.
Jdi do hlavního města nejmocnějšího a nejnepřátelštějšího národa v okolí.
Na jejich ulicích kaž nabídku Boží milosti.
Pokud přijmeš ty i oni, bude tvoje proroctví rozsudkem smrti pro Boží lid.
Když přijmeš a oni odmítnou, zabijí tě.
A co když odmítneš?
Hospodin ti pošle velrybu.