DMD č. 15 pro 15.4.2011 Téma: Stověžatý tatíček

Ještě jedna nesoutěžní variace.
Fandom: Originální

Je ještě jedna Praha, kterou nikdo nezná.
Nezavítají do ní turisté, nechodí do ní ani domácí.
Můžete do ní zabloudit někdy v noci, když svítí měsíc a ulice jsou opuštěné.
Projdete tajemným průchodem a spatříte Prahu stínů, zapomnění a vzpomínek.
Budovy i ulice, které zmizely beze stopy. Zde se dosud rozkládají uličky Židovského města, stojí tu Krocínova kašna, kaple Božího těla z Dobytčího trhu, hrad Václava IV. na Novém Městě.
V zahradách dávno zbořených paláců dál šumí větve stromů a voní tu květiny. Můžete si jednu utrhnout a odnést, na důkaz, že toto město existuje.
Říkejme mu třeba tatíček stověžatý.

poznámka: Pokud by to někoho zajímalo, odehrává se v prvním díle trilogie v pěti dílech na planetě Magrathea.
-------------------------------------------------------------
Dočetl pasáž o propisovačkovitých formách života. Výprava stále nikde. Marvin byl uraženě vypnutý, proto Arthur četl dál:
O tom, že většina měst roste samovolně a proti vší logice, dnes už pochybuje málokdo. Šok v odborné veřejnosti však vyvolal objev planety Qabutala, jejíž města jsou živé, poměrně inteligentní bytosti na bázi křemíku. Rozmnožují se, jak je dáno už jejich povahou, dělením, a to vždycky před koncem volebního období místních starostů. Opravdickým frúdem je pak ten, komu naroste věží sto. Je znám případ, kdy vesnička obvinila svého otce z nespravedlivého dělení věží,…
Arthur Průvodce znechuceně odložil. Asi bude radši sledovat západ sluncí.

Fandom: originální
Upozornění: Lehce morbidní

Hrad!
Každý chce mít hrad, to je přece jasné.
K létu patří moře, pláž, hrad z písku.
Takové bylo poslední léto s tatínkem.
Ale teď už tatínka nemají.
Když postaví hrad, znamená to, že se léto vrátí?
Venku prší, obloha je šedá a Pavlík s Ivankou se doma nudí. Ven sami nesmí.
Proč by si nemohli postavit hrad v obýváku? Ale musí být správný! Musí mít hradby a věže a věže na věžích a všechno!
Maminka byla překvapená.
„A kde jste vzali takový pěkný...“ čvacht, čvacht, „bahýnko?“
„Namočili jsme ten prášek z plechovky.“

Na kuchyňské lince se smála otevřená urna.

Fandom: Ludvík Souček: Pevnost bílých mravenců
Poznámka: dělala jsem, co se dalo, ale tentokrát jsem to tahala až z paty.

Na jižním veldu jich byly desítky, možná spíš stovky. Bizarní věže z rudohnědé hmoty čněly k nebi a kolem nich se posunovaly nekonečné řady bílých mravenců na svých cestách tam a zpět.
Jako otroci bez ustání, bez únavy postupovali vpřed a stavěli nové a nové věže. Jako otroci vznikali a umírali.
Celé dny a noci. Bez ustání.
Dokud nepřišla bouře.
Pak byli jiní. Sbíhali se na volných plochách mezi věžemi a zvučeli. Neustále, neúnavně, dokud je nerozprášily vlny z vysílačů.
Bylo-li v jejich mozečcích místo na jednu komplexní myšlenku, byla to víra.
Jednou to dokážou.
Spojí se v celek.

Fandom: Hetalia (a trocha staročeských pověstí)
Poznámka: Moje sestra prohlásila, že v tom vidí slash, já to s tím úmyslem sice nepsal, ale… stalo se.

Starý Slovan poslal své děti do světa (zůstal jen Rusko a ten mu přerostl přes hlavu). Netrvalo dlouho, než jedna skupina vyhnala narkomana Markomana z útulného brlohu.
Jedním z nich byl zručný Lučan: uměl obdělávat pole, pást dobytek a dokonce i příst (jediná dívka ve skupině, Děvínka, byla poněkud emancipovanější než se by slušelo). Nejvíc ho bavilo vyřezávat šachové figurky.
Zabral se do toho tak, že vyřezal sto věží. Byli tak krásné, že si jich všiml Česko (který se prohlásil za hlavu rodiny) a začal se jich dožadovat.
Lučan mu je odmítl vydat.

Proto dodnes utěšuje Tešínsko v Propadlišti dějin.

Fandom: Profesor von Drak
Poznámka: Ten příběh není dokončený. Ani nevím, jestli má být.
---
„Znáte příběh o Cestě sta věží?“ zeptal se Viktor W.
„Ne. Vyprávěj.“
„Kdysi dávno bylo jedno město. Neví se už, kdy a kde. Možná, že ani nebylo z tohoto světa.
Vedla jím cesta, kterou strážilo sto věží. Sto mohutných a vysokých bašt, jediných v celém městě. Nejvyšší z nich se říkalo Tatíček.“

***

„Tatínku, já ci k velkým domům…“

„Nenávidím tě, slyšíš!“
Lháři...

„Otče, já nechci umřít… Prosím…“
„Je mi to líto, synku. Věže zmizely.“

***

Daniel von Drak zmateně zamrkal. Během vyprávění se mu podařilo usnout a teď hleděl do ustaraných tváří kolegů. Věděl, že o tomhle snu jim nikdy nepoví.

Místností je v zámku nepočítaně a chodby, ač jsem tady mnoho let, jsem ještě nikdy neprošla všechny. Jsem tu sama; za celá ta léta jsem nepotkala živého člověka. Chodím po dlouhých tichých chodbách, hladím chladné kamenné zdi a mluvím s nima. I kámen se rozpovídá, když jste s ním sami a umíte mu naslouchat. Vím, že tam venku zůstali rodiče, přátelé, obloha, slunce, vítr, ale už si je nevybavuji. Zámek je mi matkou, otcem i přítelem, stovky jeho věží jsou mi oblohou. Jsem tu zakletá již dlouho. V zámku je několik místností s kostmi těch, kteří se mne pokoušeli vysvobodit.

To bylo zase příšerné téma. :) Doufám, že svou malinkou historickou spatlaninou nikoho neurazím, obvzlášť s postavami, které jsem si vybrala.

Fandom: historie

Praha, 1377

„Ale tatíčku, pane králi, já chci a chci a chci!“
„Markéto, kolikrát ti mám říkat, že stavím nový kostel na Novém městě a daroval jsem velkorysý příspěvek pražskému arcibiskupovi a...“
„Ale Anně jste koupil poníka, proč nemůžete udělat i něco pro mě?“
„Markéto, říšská pokladna není bezedná!“
„Ale já chci a chci a chci!“
„Já bych chtěl, aby tvůj starší bratr Václav byl aspoň trochu šikovnější v lekcích mezinárodní diplomacie a měl lepší vztah k církvi!“
„Moje přání je maličko skromnější...“
„...“
„A já chci a chci a chci!“
„Tak tedy dobře, já ti tu stou věž postavím...“

Fandom: antropomorfní personifikace

Byl/a součástí malé komunity. Celkem jich tu žilo 595. Musel/a je přesvědčit všechny. Postupně. Teď a tady seděli jen ti nejdůležitější. Měli rozhodnout, jestli celou tuhle „aféru” vůbec stojí za to brát vážně.
Ne snad že by svůj úkol dostatečně soustředili. Ostrava s Olomoucí si něco spiklenecky šuškaly, Liberec si nepokrytě listoval katalogem Hudy sportu a Jihlava se soustředěně malovala. Brno ji/ho pozorovalo s mírně znechuceným výrazem. Hajzl jeden bezpohlavní, zaklel/a v duchu, ten bude určitě proti.
„A jak si tu změnu pohlaví vlastně představuješ?” zeptal se konečně její/ho největší odpůrce. „To z tebe má být stověžatý tatíček, či co?”

Budečské věže sní. O oblacích ubíhajících vysoko. O kořenech pronikajících hluboko. O lidech, kteří v nich prožívají životy. O síle, která je pozvedla. O architektovi. O otci věží.
Zatím se pod nimi trochu nespokojeně zavrtí Spirálová chodba. Věci jdou příliš pomalu. Je neklidná. Věže se ve spánku otřesou.
Nespočetné budečské věže. Každá z nich má svůj odraz ve vnějším světě. Každá z nich koření ve Spirálové chodbě. Ani ten, který jim první začal dávat tvar to netušil. Pokládal základní kameny tam, kde už dávno ležely.
Věže sní. Sní, dokud chodba neusoudí, že je čas některou z nich probudit.
Právě teď.

Fandom: asi Bible (horko těžko ;))
Poznámka: Aneb kdo vlastně může za zmatení jazyků

Nervózní úsměv.
„Můj projekt je velice prostý.“
Znuděné výrazy.
„Chci dát našemu nádhernému městu něco, co ho už navždy učiní výjimečným.“
„Co by to mělo být?“
Mladík nasadil úsměv o něco sebevědomější.
„Mou hlavní ideou jsou věže. Mnoho věží,“ dodal pro jistotu.
„Kolik asi věží máte na mysli?“
„Přesně sto. Plus mínus.“
Znuděné výrazy se změnily ve výrazy skeptické. Na čele mu vyrazil pot.
„Tak osmdesát?“
Ticho.
„Padesát.“
…
„Dvacet pět!“
Zoufalství se prohlubovalo.
„Jednu velkou.“ Rukama opsal kruh.
Napětí povolilo.
„To se mi líbí,“ zaznělo.

Tentokrát neuspěl.
„Ale jednou – jednou postavím svou stovku věží!“ brblal Čech, když odcházel zpátky domů.

Z časoprostorového okna vyplouvá loď s černými plachtami. Nespočet vesel zabírá jako jeden muž a plachetnice začíná brázdit Atlantský oceán. Na přídi se tyčí majestátní postava v plášti.
„V tomto světě budu konečně neomezený pán! Já, Sauron!“
Před zraky lorda se pomalu objevují obrysy města.
„Podrobím si celou tuto civiliza-“ plechová huba náhle sklapne.
„U všech prstenů! To je věží… Nejméně sto! Vládce, kterému patří, musí být ten nejmocnější! Otec všech věží!“
Sauron se prudce obrací ke svým otrokům.
„Zpátky do Mordoru! Okamžitě!“
Plachetnice se spěšně a kymácivě obrací a vyprovází ji popěvek ze vzdáleného přístavu.
New York… New York…

Kirkwall má mnoho věží, ale někteří lidé jsou zrozeni pro pobyt pod povrchem. Špína, smrad, krysy, otrokáři na každém rohu.
Já k těm lidem nepatřila.
Ostatní obyvatelé se za mnou otáčeli s obdivem v očích. Ale věděla jsem, že jakmile zajdu za roh, tak začnou mít řeči. Že prý spím s elfím otrokem. Že se bavím s renegátem. Že zabíjím mágy ve jménu Meredith, ale že krvavá čarodějka mi dělá společnost.
Že možná, přestože jsem Šampión, bych měla být s lúzou někde ukryta.

Kirkwall. Město bohatsví, město bídy. Čarodějové, templáři a jedna zmatená Hawke. V Hightownu jsou věže tak blízko.

Kopce se rozestoupily. Z průchodu mezi nimi se vylévala mléčná záře, obestírala Erika úponky písní a on jí odpovídal. Šel blíž a blíž, krajina se za ním zavírala a z jasu před ním se vynořovala jedna štíhlá věžička za druhou. Teď viděl: ta záře tryská z nich a každičká kamenná ozdůbka zvučí vlastním tónem.
Je to snad... živé?
„Jsem,“ zazpíval hrad. „Jsem Otec písní hrající stovkou píšťal svých věží. A ty jsi Erik Píšťalka.“ Naklonil se k němu všemi věžičkami, otevřel bránu a zašeptal hlubokým zvonovým hlasem: „Kde se touláš? Jak dlouho má ještě čekat mé srdce složené z ptáků?“

Spokojeně přehlížel shromáždění. Lavice byly plné ježků, kaktů, kartáčů na vlasy se železnými hroty a tu a tam se opatrně zaleskl i morgenstern, který tu byl jistě na zapřenou. Byl čas začít. Pokynul a shromáždění se naježilo.
„Dopřej nám sluchu, Stove!“
Shromáždění nejasně zamumlalo.
„Ó, Stove, nenech nás vyhladit ni uhladit!
Ó, Stove, nedej uspěti zákeřnostem brusek a pilníků!“
Mumlání zesilovalo.
„Ó, Stove, nechej nás přijmouti posvátný špíz! Nechť je každá omáčka ta nejostřejší!“
Shromáždění se začínalo dostávat do varu a on cítil, že je čas přejít na finále.
„Neb ty jsi velký a jediný, Stov, ježatý tatíček nás všech!“