DMD č. 1. pro 1. 4. 2019. Téma: Desátá hodina odbila lampa ještě svítila

„Vidíš tu odřenou židli, mladej? Přesně tady sedával. Říkalo se mu Rocco, protože, když si na něj někdo dovoloval, vyhrožoval, že zavolá svý bratry z Palerma. Ale bejt tebou, stejně bych si tam nesedal. Starej Luca ho tady uškrtil filmovým pásem, že mu prý líhal se starou… A tady tím okýnkem budeš koukat do sálu, jestli se ti tam nemucká mládež... A hlavně nezapomeň vypnout lampy, až skončíš. Ten před tebou nechal svítit lampu do druhýho dne a našli ho tady docela tuhýho. Říkali mrtvice, ale to jen Rocco poslal pro svý bratry. Haha… Jinak jsou tu lidi milý. Uvidíš.“

Třesu se zimou, přešlapuju na zledovatělých dlažebních kostkách, zimomřivě očekávám odbíjení.
Nedomrlé cinknutí.
Jedno!
Cože?
Znechuceně pohlédnu na kostelní hodiny.
Čtvrt…
Dokonce na dvanáct!
Před hodinou by na kostkách ležela rychle chladnoucí mrtvola.
Sakra!
Stisknu časovač, octnu se v Nicotě, z čehož je mi na blití, navolím požadovanou hodnotu, pomodlím se ke Svaté Přibližnosti a…
… třesu se zimou, přešlapuju, zimomřivě očekávám odbíjení…
Odbila devátá.
Ale už!
Na potřetí se trefím. Deset!
Opile vrávorá po náměstí, padá…
Zachytím ho včas. Blábolivě děkuje.
Vrátím se do budoucnosti, až když se za otcem zavřou dveře.
Tu noc budu zplozen.
Ale dalo to fušku!

Optický mikroskop má jako osvětlovací systém lampu, elektronový vlásenku. Oboje je z wolframového vlákna, které se žhaví na vysokou teplotu za sníženého tlaku - v žárovce ve zředěném plynu, v katodě ve vakuu. V žárovce je vlákno smotáno do dvojité šroubovice, v katodě má tvar písmene V. Žárovka vysílá světlo z celé šroubovice, zatímco ze zahnutého místa na vlásence vylétává do prostoru svazek elektronů.

Žhavíme-li vlásenku na teplotu tři tisíce kelvinů, vydrží šest hodin. Snížením teploty o stovku zvýšíme životnost o dvacet hodin. A snížením o další sto stupňů na čtyřicet hodin, ale to je maximum. Pak prskne a zhasne docela.

Kovový hlas zvonu se rozléhal tmou. První hlídka se přehoupla do druhé poloviny. Frances osaměla. Poprvé od chvíle, kdy vstoupila na palubu. Oči pálily únavou. Myšlenky se řítily po cestě bez cíle. Svlékla frak. Jako by mohla odložit i zběsilý kolotoč posledních dní. Vlněná pokrývka konejšila. Světlo lucerny malovalo na stěny kajuty stíny. Důvěrné a přece cizí.

Patřila otci. Kolik let uplynulo od doby, kdy tu stála poprvé? Uplakané, osiřelé děvčátko.
Patřila starému Harrisovi. A kolik od doby, kdy se za ni zaručil ten, od koho to nečekala?

Teď patřila jí. Vrátila se domů.
Věděla, že to nebude snadný návrat.

Alice se těšila na klidný večer. V pokoji nechala svítit jen stolní lampičku, nachystala si pěkný film a otevřela láhev vína. Rozhodla se taky udělat něco k večeři.
Vyrušilo ji zvonění telefonu.
„Ahoj Alice.“
Hlas šeptal a byl podivně nakřáplý, nepoznávala ho.
„Kdo volá?"
„Zahrajeme si hru. Co se stane ženám, které v sérii Vřískot v noci telefonují?"
„Tohle je nějakej vtip? Já na horory nekoukám."
„Tvoje chyba, Alice."

Zrovna odbíjela desátá hodina, když dorazila na byt Aliciina spolubydlící. Jídlo bylo spálené, lampa svítila, ale Alice nebyla nikde. Jen na zemi byl velký flek, který vypadal až příliš podobný krvi.

Do tmy svítilo jediné okno. Mihotavý plamínek ozařoval Sheilu, která přecházela po místnosti a drtila mezi zuby:
„Křídlatci. Gronghové. Rewanijské bestie. Všichni po zásahu zmizí. Vlastně bestie nemizí. Nebo jo?“
Sedla si. „Létavci. Dušežroutky. Ghomini... Kdo si to má pamatovat?“
„Ty,“ řekl Riaggon, který právě vešel. „Dalas přednost jízdě na koni, střelbě, šplhání, uzlování. Teď nic neumíš, vyletíš od zkoušky a do terénu zas nepůjdeš.“
„Ale Gonny!“
„Jdi spát, Šej. Je po večerce. Stejně už to nedoženeš.“
S touhle jsem to vyhrál, pomyslel si. Talent, osobnost – a nezkrotnost.
Bude z ní skvělý strážce rozhraní.
Sklonil se a foukl.
Lampa zhasla.

Desátá hodina odbila, lampa ještě svítila.
Ležím nepohnut, držím to v ruce. Kvůli této věci se schovávám.
Desátá hodina odbila, lampa ještě svítila.
Nedokáži přestat. Je to tak zajímavé a dobrodružné.
Desátá hodina odbila, lampa ještě svítila.
Slyším otevírání dveří, schovávám se pod deku. Mám strach.
Desátá hodina odbila, lampa ještě svítila.
Vešla do pokoje. Ani nedutám. Zastavila se. Tiše si mumlá a nejspíš se rozhlíží.
Desátá hodina odbila, lampa ještě svítila.
Prudce vyrazila k mé posteli. Prosím, ať mě nenajde!
Desátá hodina odbila, lampa ještě svítila.
Odhrnula deku, sebrala mi knihu a řekla: "Spát!"
Desátá hodina odbila, lampa zhasla.

Sedí. Opírá se o strom. Prsty probírá trávu. Dýchá vlahý večerní vzduch. Mluví sám se sebou. Ač jsou jeho slova prodchnutá mnohými emocemi, je tichý. Jeho přátelé spí. Světla dohořívají, chléb osychá, kapky vína se mění v rozpité skvrny.
Jsem světlo? Pouhý flek na tváři historie? Drobek smetený ze stolu dějin?
*
I on sedí. Na kraji lůžka, ledový pot stéká po čele, níž a níž, mísí se se slzami. Lampu na noc nezhasíná. Nechce se o své noční můry dělit. Nechce dát najevo svou zranitelnost.
Jsem příliš slabý, abych ti vzdoroval. Ať už je to za námi, muži z Galileje.

Čelo profesora Snapea nabylo jisté svraštělosti. Nevrle pozoroval brk, který právě pečlivě napsal konečné číslo. Inkoust se výsměšně vpíjel do pergamenu. Vrásnění čela postupovalo a brk se poněkud nervózně ošil.
Bylo jich tisíc, rovných tisíc, merlinžel i obsah byl znepokojivě v pořádku (Grangerová?!).
Plamínek petrolejové lampy unaveně zablikal. Hodiny zamumlaly něco o desáté hodině.
Snapeovy oči se nebezpečné zaleskly. Nosem takřka rejdil po papíře. Náhle se vítězoslavně napřímil. Vida ho, ignoranta!

"Jistě víte, že nehodnotím práce s nižším počtem slov. Hrubky vás stály tři slova. Dle očekávání jste svůj úkol opět odbyl, ovšem hodina odbila s měkkým i, pane Pottere."

O rok dříve…

Byl už pozdní večer. Po desáté hodině určitě. V pokoji následníka Kurdiského trůnu se však stále svítilo.
Princ Caesonius seděl za stolem v pravé dlani křečovitě svíral prsten, zatímco levačka s perem bolestně tančila po pergamenu:

Víčka se mu zachvěla. Slzy potřísnily text, rozpily slova…