DMD č. 4. pro 4. 4. 2019. Téma: Kolektivní vina

„Já ti rozumím,“ kývl Rotolf, když se mu bratr svěřil s úmyslem nechat dvorský život za zády a cestovat. „Chceš žít po svém.“ Část věděl od Céliny, zbytek domyslel: zlomené srdce.
V dětství dělali všechno spolu; spolu, bez ohledu na viníka, nesli i následky, pokud otec či nejstarší bratr nepovažovali jejich činy za hodné budoucích rytířů. Když dospěli, jejich cesty se rozdělily. Rotolfa nelákalo být rytířem. Spřízněnou duši našel v matčině sestře, citadinské kamenodomské paní. Nápad, ať se stane knížecím diplomatem jako jeho otec, vlastně vzešel od ní.
S Kamenným domem bude napříště svázán víc, než kdokoli z rodiny vytuší.

Charlie opatrně mrkne doprava. Sally stojí u linky, v jedné ruce toust, v druhé nůž bodnutý do sklenice s burákovým máslem a chystá svačinu. Mlčky. Neměl by se ptát, jestli si nechce kazit náladu... "Stalo se něco?"
Jeho sestra se nechystá pronést projev ani po pobídnutí. Stalo.
"Co nová krabička na jídlo?" vzpomene na otevírací berušku.
Sally zuřivě zakvedlá nožem. "Frank ji vzal. S ostatníma se mi smáli!"
Oh...
„Tak jsem mu řekla, ať ji navalí, jinak bude zle, a kopla ho do nohy, aby to pochopil.“
Oh. „Ale máš ji zpátky...“
„Čert vem krabičku, voni mi sežrali celou svačinu!“

Děvčinka se sesypala u ohně, zmrzlá jako rampouch. Jako by se do plamenů nejradši stulila.
„Co tu pohledáváš?“ obořil se na ni nejstarší zbojník s kyjem v ruce.
Jeden z mládenců odnaproti přes ni přehodil plášť.
„M-macecha mě v-vyhnala z domu. P-prý m-mám přinést fialky.“
„Co tvůj otec?“
„Z-zemřel. P-před rokem. Z-zima n-nekončila a on pořád kašlal.“
Zbojníci se podívali na stále bezvládného Dubna.
„Je to moje vina, že mě pověsili? Než jste se mě obtěžovali přijít sundat, byl podzim,“ protestoval.
Mohli za to všichni. Tu velkou zámeckou loupež zvrtali. A očividně nejen to.
Březen vstal. „Bratře, půjč mi kyj.“

"To kvůli tobě jsme ve vězení!" vykřikl Elladan a zhnuseně odhodil pero přes stůl.
"Nene, tys ječel, takže je to kvůli tobě," opáčil jeho bratr.
"Tobě!"
"E-e."
"Buď zticha!" Elladan se vyhoupl na parapet okna a upřel rozhořčený pohled na překrásné letní počasí, které mu bylo tak krutě odepřeno.
"Beztak to vymyslela pani učitelka," zamumlal Elrohir, zatímco popadesáté škrábal na papír už nikdy nepolezu krz jezkyně do Hlubinné.
Elladanovi zasvítila kukadla. "Správně! Navedla nás!"
Elrohir soustředěně ohlodával násadu. "Akorát, když to naprášíš otci, tak..."
"...nás místo ní bude učit někdo trapnější," prskl Elladan. "Dobrá. Tak snadno se z toho nevykroutí."

4:30 Svítá. Keny snídá. Otouš se naparuje. „Nikoho nenapadne, že ten vlak vyjíždí už odsud.“

4:50 Keny snídá. Otouš básní o prázdných kupé.

4:55 Sumec hovoří se strakou

5:20 Sumec se podrážděně ptá, kde je vlak

5:40 Přichází muž, předává nám oranžové vesty a odchází

5:43 Muž se vrací, pobízí nás k odchodu

6:30 Křižák vysvětluje, že nejsme dopravní učiliště. Muž křičí a vyhodí nás z nádraží

7:40 Stojíme na chodbičce vlaku. Otouš uznává omyl. Nikdo ho však nevaroval, jedná se tedy o kolektivní chybu. Sumec mu vyhrožuje kolektivní defenestrací.

Keny snídá.

Krajinu přikryla tma.
Gellert sevřel Albusovy prsty a zašeptal: „Máš ledové ruce.“
Pak vytáhl hůlku a udělal tři rychlé pohyby. Čára, kruh, trojúhelník. Znamení nakreslené ohněm zastínilo hvězdy.
„Potřebujeme je,“ vydechl Albus a snad to znělo jako otázka.
„Potřebujeme je,“ potvrdil Gellert. „A potřebujeme jeden druhého.“
Albus otřel nos o Gellertovu tvář, zhluboka se nadechl a zavřel oči.
„A co bude pak?“
„Budeme zářit, Albusi. Vyjdeme ze stínu. Budou nás ctít a budou se nás bát.“
„Zaslouží si to,“ opět to znělo jako otázka.
„Zaslouží. Vzpomeň si, co udělali tvojí sestře.“
„Všichni ale takoví nejs…“
Slova se ztratila v polibku.

„Ne, nikoho sem neviděl. Mám spoustu práce se stánkem.“
„Který smrdí!“
„Zopakuj to…!“
„Tvoje ryby smrdí!“
*
„ŽLoděj? Šem š ním! Rožmlátím mu všecky košti!“
„Klid, miláčku, prosím tě!“
„Dej mi pokoj!“
*
„Hmm, krádež v naší vesnici za bílého dne? To je velmi nemilé… Že by neblahá konstelace hvězd? Musím to ověřit…“
*
„Až toho zloděje najdeš, můžu si s ním hrát, Asterixi?“
*
„Takhle moje krásné zrcadlo nikdy nenajdeme!“ sténá bard.
„Nikdo z nás nemůže za to, že si neumíš dávat pozor na majetek!“ dme se náčelník.
„Právě naopak,“ odporuje vážně Asterix. „Můžou za to všichni, protože se starají jen o sebe.“

Skřivánek se s každou mílí vzdaloval chladu zimy. Šědí se prodralo slunce. Zprvu nesmělé jako mladá debutantka. Vlídnou tvář halilo do mraků. Muži odložili pršipláště.
Lodníci nastavovali křivé úsměvy váhavým paprskům.
Pan Keith se neusmíval.
„Zdá se, že jsme tu slotu nechali za zády.“
„Zdá se,“ přitakala Frances.

Stoupající rtuť barometru. Dobré znamení. Posel tišících se bouří. Stoupala příliš brzy. A příliš rychle. Svrchníky vystřídaly slamáky. Šmolka se táhla od obzoru k obzoru. Hladina oceánu zmrtvěla zlatem. Plachty zplihly.

Když vyplouvali vyzývali zimní vichry. Koňské šířky přinesly trest za troufalost. Trest, který nečekali.
A nehybnost bude tím nejmenším. Zaplatí všichni.

Třikrát klepněte hůlkou na označené místo a otevřete víčko. Mlha, která následně vystoupá z plechovky, spolehlivě zahubí všechen obtížný hmyz v okruhu padesáti metrů. Účinek přetrvává až sedm dní.
Hagrid zamračeně dočetl návod k použití, a pozorně si prohlédl naturalistický obrázek komára s vyvalenýma očima, ležícího strnule na zádech.
Pak se podíval na hřbet své ruky, na kterém se červenaly čtyři pořádné štípance. Namířil, a plechovka vzápětí s rachotem dopadla do kbelíku na odpadky.
Tesák leknutím zavyl.
„Klid, psisko jedno pitomý. Ty štyry potvory co mě kously, sem přeci zamáčk. Nemusí to za ně vodnýst i všici vostatní, no ne?“

Zdálo by se, že když v machistickém Mexiku je jediný muž v naší skupince zároveň tím, který umí nejlépe španělsky, bude zařizovat všechny zásadní věci. Omyl…

Takže když nám v La Paz oznámí, že do Chihuahuy neodletíme, neboť rezervace byla stornovaná a letadlo je plné, jsem to já s kamarádkou, které běháme a zařizujeme – zrušení auta čekajícího v Chihuahuvě, koupení nových letenek, nocleh v Guadalajaře, kam se neplánovaně podíváme, protože jinudy se do Chihuahuy nedostaneme.

A náš malý velký muž nám na konci řekne, že je to naše vina, protože všechno děláme zbrkle a ten původní let jsme zarezervovaly špatně…

„Já čekám,“ pronesla madam Bittnerová hrozivě tichým tónem.
Tři provinilci statečně mlčí, klopí oči a skoro nedýchají, aby na sebe náhodou neupozornili. Madam Bittnerová čte ve studentech jako v knize.
„Kdo z vás dostal tak neskonale pošetilý nápad oživit toho koně? A kdo to provedl?“
Odpovědí je znovu mlčení.
Ředitelce je celkem jasné, kdo z těch tří celou věc vymyslel. Zrovna tak ví, že jedině Bára je dostatečně vyzrálá a silná čarodějka, aby takové náročné kouzlo zvládla.
Bez problémů by mohla každého potrestat podle míry provinění. Ale soudržnost spolužáků oceňuje. Nenaléhá. Dostanou stejný trest. Koneckonců u toho taky všichni byli.

Plameny stoupaly k nebesům a vzduch se zabarvoval do černa.
Spálily stovky myšlenek. Umlčely stovky nepohodlných.
Víru však nikdy zničit nemohly.

Krok.
Nic nemá smysl.
Otevření dveří.
Ale pokud tu máme všichni zdechnout.
V jedné ruce pevně sevřený dopis od rodiny a zbraň v druhé.
Tak alespoň ne sami!
Prásk.

Cesta byla nekonečná. Nohy bolely a svaly naříkaly. Lidé padali. Jedinou skutečnou motivací byly výstřely ozývající se v dáli za nimi. A občas si říkala, jestli by přece jenom nebylo lepší zůstat na místě a počkat si na ně.

Přišel uprostřed modlitby.
Přišel, aby se někteří jiní už nikdy nevrátili.

Dvě tůně se v roztřeseném parnu ovívají pavími vějíři. Ve vodopádu okolo se perou a proplétají vlny, která z nich je klikatější. Pták vyletí zpoza obzoru a oblouky křídel rozvlní hladinu nebe. Úpatí tak dlouhých, tak vysokých hor se srazí v průsmyku pod čupřinou osamělé lípy. Někde vzadu podpírá jeden kopec druhý, až splynou v jablko bez šťopky.
Jsi nebeská krajina, má, má, má ženo!
Růže vzdychne, jak šroub zachytí závit matky.

„Proč jsem na světě?“ hartusí o patnáct let a devět měsíců později syn. „Čí je to vina?“
„Pána Boha,“ díme, „my jsme jen prostředníci.“
„Takže kolektivní,“ má jasno.

„Tak nějak bych řekla,“ řekne Thea, „že na kolektivní vinu nám zadělali už Adam s Evou.“
„Ó šťastná vina,“ tiše zanotuje Linkva, „pro kterou přišel Vykupitel tak vznešený a veliký!“
„Felix culpa,“ překládá pro nepřítomné latinské mnichy Sikar. „Svatý Hugo z Cluny nesouhlasil!“
„Husiti byli taky dost hrozný kolchozníci,“ doplňuje Apolo, „plenili vpravo vlevo napříč všechno.“
„Lalalá, amé,“ křižuje Viktorka nejprve sebe, pak panenku, medvídka a dýni.
„Jestli jsme z nich trochu nevychovali náboženské fanatiky?!“ obrátí se Filcin na Tauru.
„Nech si to mykání,“ vrtí hlavou matka, „a neschovávej se za sdílenou vinu! V tomhle máš prsty jenom ty osobně!“

Rozmlácená střecha, krovy vytrhané
Hned se nastěhujte, to je barák, pane!
Z rudých cihel komín napůl pokácený
Kam byste šel jinam, mám nejnižší ceny!

Sklíčka oken lepí, dveře - škrábanice
Neváhejte, o ten bude tahanice!
Na zdi nápis 'Luder', 'verrick' a 'Deutsche Hure'
Tohle zkuste škrábnout, třeba Jarem Pure.

V prachu hostiovém kapky vína s mákem
Kdo tu kdysi bejval? Děvka se Skopčákem.
Kříž je odlomený, kaple slabě dýchá
Furt ta stejná verbež, enom fašoun vzdychá.

Nic se nezměnilo, každý Čech je Židem
Tak se rozmyslete, zejtra zase přídem.
Mrtvé duše sklepa pláčou v odpuštění
Helejte, dyť Skopčák stejně člověk není.