S radostí mě vítali, když jsem se tehdy vrátil domů. Byli naštvaní, ale báli se o mně. Proto se snažili rychle zapomenout. A mně nezbylo, než udělat to samé. Potřeboval jsem rodinu. A tak jsem se stal takovým, jakého mě chtěli.
***
Prameny dlouhých tmavých vlasů mi v chomáčích padají k nohám. Místo své noční košile mám na sobě oblečení, které jsem ukradl otci. Perfektně zakrývá mé křivky. Takhle je to správně. Ale vidět mě takhle nemůžou. A nedokážu už dál žít ve lži.
Otevřu okno. Je chladno. Naposledy zaváhám, když zaslechnu zvonění. Chvíli mi trvá, než se rozpomenu.
"Zvonilko?", zašeptám.
