DMD č. 13 pro 13. 4. 2019. Téma: Pořád spolu

"Děkuji Vám, drahý Zajíci. Je to od Vas tak milé, ale to jste nemusel." Usmála se na něj a pohled ji zklouzl zpět na mrkve, které byly vyskladany do tvaru kuřete. "To já rád, vážená Lisko". Oblizla se. Snad si toho nevšiml, pomyslela si. Asi to tak budu mít vždycky. Inu, mám na něj chuť. Zajíce to jen tak jemne znervoznilo. Asi to tak bude mít vždycky, prohopkalo mu hlavou. Uši mu mírně zastrihaly. "Známe se tak dlouho, přece bych Vas nezakousla."

Některé duše, když už se najdou, nerozdeli ani těla.
Usmál by se les pod fousy, kdyby nějaké mel.

Drahá Dezinvektilo,

jestli je v pekle odbor, který se může pochlubit opravdu skvělými výsledky, je to Odbor lingvistiky a jazykových asociací. Přišli mimo jiné na to, že kromě degradace významu pozitivních slov je také účinné přesvědčit pacienty, že určitý pojem má neodmyslitelného společníka.
Vhodným příkladem je „odpustit a zapomenout“. Nevěřila bys, kolik lidí (kromě toho, že mají dost pomýlenou představu o podstatě a smyslu odpuštění) si myslí, že odpustit znamená nutně i zapomenout, resp. že bez zapomenutí není odpuštění úplné. A protože zapomenout na ránu se jim zdá hloupé, brzy považují za stejně hloupé i odpouštění.

Tvůj milující strýc Zmarchrob

Police v skleníku zapĺňalo desaťtisíc semenáčikov. Kaktusár Eiji Watanabe starostlivo prehliadal rastlinky veľké ako hrášky. Zdalo sa mu, že sa celkom uchytili.
Náhle sa zarazil. Medzi zelenými hlavičkami zazrel jednu tmavočervenú. Mohla to byť hniloba? Alebo sa mu medzi semiačka priplietla nejaká burina?
Nie. Bol to rovnaký kaktus gymnocalycium mihanovichii ako ostatné... ibaže očividne bez chlorofylu.
Watanabe si vzdychol. Rastlinka bola pekná, lenže bez chlorofylu nemala šancu príliš dlho prežiť. Taká škoda... nevadilo by mu starať sa o kaktus, ktorý by pre zmenu nebol celý zelený...
Pohľad mu padol na mladý hylocereus a rozhodol sa.
Tie dva budú rásť spolu.

„Budeme pořád spolu, to ti přísahám. Nikdy neopustíme jeden druhého. Jsi to nej, co mám, protože s tebou mám na světě ráj,“ ozvalo se z obýváku. Žena, která vedle v kuchyni připravovala nedělní oběd, nejprve nemohla uvěřit vlastním uším. Pak přímo vletěla ke svému choti a vrhla se mu okolo krku. „Romane, miláčku, po dvaceti letech manželství takové krásné vyznání lásky. Úplně jsi mě dojal.“

„Co vyvádíš,“ zareagoval její manžel. „No, jak jsi tady říkal, že je ti se mnou blaze a tak dál, “ opakovala Lenka. „Jo tohle,“ zabručel Roman. „To neplatilo tobě, to jsem mluvil k týhle plechovce piva!“

Poté, co Tomáš zjistil, co se s Jirkou stalo, se snažil držet. V práci by na něm nikdo nepoznal, že se něco děje. Byl, tak jako vždy, precizní a i když se vedení snažilo najít důvod, aby ho mohlo z případu unášených kožoměnců stáhnout, nedával jim záminku.

Horší to ale bylo večer. První noc po poradě vzbudil Nelu telefon. Tomáš ji volal a prosil, aby k němu přijela, jinak to nezvládne.

Tak se k němu Nela nastěhovala. V práci i doma, pořád byla s ním.
Nebylo v tom nic romantického. Byli jen dva kamarádi, kteří si pomáhají v době krize.

Teprve při svatební slavnosti zjišťuje, že ji dali za ženu starému Finnovi, kterého považovala za dohazovače pro svého syna. Navíc při pohledu na černovlasého válečníka poznává, že právě našla lásku svého života. Opije všechny hosty a společně prchají.
Mstou zaslepený Finn je štve celým Erinem.
Nekonečné roky na útěku. Často trpí hladem a zimou. Jsou však spolu.
Pak zasahuje král víl a nařizuje mír.
O pár let později padne do léčky a smrt kance zaplatí vlastním životem.
Král víl odveze Diarmaida do své říše. Grainne musí zůstat, děti ji potřebují.
Až přijde čas, v říši víl se opět setkají.
Navždy.

Všichni tě opustili, jenom já ti zůstal věrný. Vyštvali tě, lži na jejich rtech, ale já s tebou zůstal.

Budeme spolu navždy, druhové ve strádání.

Jenom já ti rozumím, hlubinám tvojí duše, skrytým zákoutím a přáním. Jsem tvým věčným společníkem, tvým rádcem, tvým přítelem.

Jsem tvé všechno, jediná věc, na které záleží. Naslouchej mému hlasu a nech se vést.

Nepotřebuješ nic, jenom mně. Já jsem tvou žílou života, tvým jediným smyslem bytí.

***

Milášček byl pryč. Místo prázdné, jenom voda kapající ze stropu jeskyně.

"Žloděj, žloděj Pytlík! Nenávidíme ho až na věky!"

Byl najednou sám. A jaký zvláštní to byl pocit.

Neexistuje nic lepšího, než vzbudit se takhle překotně. Za tmy. Pánbu mu pomoz, už to dělal zas. Vždycky to bylo stejný. Divné záškuby ve svalech. Trnutí v břiše. Pak, když nic z toho nezabralo, chladný úponek, co mu přejel po uchu.
Vztekle zafuněl, posadil se a stáhl ze sebe pokrývku.
"Máme nějakou dohodu, sakrapes!"
HLAD.
"Velký kulový. Jsou dvě ráno. Drž zobák a spi."
KUCHYNĚ, EDDIEEE. LEDNIČKA.
"Nic takovýho, hele. JÁ hlad nemám."
V žaludku významně zakručelo. Bolelo to.
SSSTEJK.
Eddie Brock se s povzdechem vyhrabal na nohy.
Někdy toho vesmírnýho vola, co se stal jeho neoddělitelnou součástí, fakticky nesnášel.

Severus ji našel u bílé hrobky. Seděla na zemi a objímala si kolena. Posadil se vedle ní.
„Takže… Grodon,“ nadhodil po chvíli ticha.
„Jo,“ hlesla.
„Všechno v pořádku?“
Přikývla, ale vypadala, že má slzy na krajíčku.
„Albus by byl rád, Minervo. Chtěl, abyste byla šťastná.“
„Tak proč mám dojem, že ho zrazuju?“ Jedna slza se jí skutálela po tváři. „Přísahala jsem si, že mu budu vždy po boku… “
„A byla jste. Teď je na čase jít dál," řekl pevně.
„Bolí to,“ šeptla, naklonila hlavu do strany a spánkem se opřela o Severusovo rameno.
„Já vím,“ pronesl stejně tiše. „Já vím.“

„Jsme zase rodina," matka tančila po chodbách.
Hill House zůstával mlčícím, velkolepým a zetlelým. Její tanec všichni sledovali. Hugh, Poppy s ironickým úšklebkem i Dudleyovi, malou Abigail nevýjimaje.
Všichni byli mrtví. Spokojení ve své prázdnotě a připraveni pohltit kohoholi, kdo vejde dovnitř.
Nell to cítila jinak. Celý život pro ni byl neustálou noční můrou a pokračuje to i po smrti. Je uvězněna ve své bolesti a jedinou útěchou je myšlenka na to, že sourozenci unikli ze spárů strašidelného domu. Alespoň na krátkou dobu. Vždy jsme žili v Domě na kopci. A všichni v něm musíme zemřít.

Alespoň matka bude šťastná.

Chlapec zaraženě poposedl.
„Jakože fakt nevíš?“
„Proč bych měl? Nepotřebuju to.“
„Jenže..." urputně přemýšlel, k čemu by anděl mohl čas potřebovat, "nehodilo by se ti třeba vědět, kdy mi ráno zvoní budík?“
„K čemu? Jsem pořád s tebou.“
„Ale ty jsi přece říkal, že...“
„To, že mluvím s jinými anděly, nebo s Bohem, neznamená, že tě opouštím.“
„Takže jsi se mnou od narození vážně pořád?!“
„Jistě, od toho tu přece jsem.“
„Jak to můžeš vydržet?“
„Nejsem člověk,“ připomněl mu s úsměvem.
„Ale vypadáš.“
„Pochopitelně.“
Chlapec se na něj tázavě podíval.
„Kdybych se ti ukázal jinak, dost by tě to vyděsilo.“

Konečně si připadali svobodní. Stačilo pár stanic vlakem. Město, kde je nikdo neznal. Giulietta kráčela zavěšena do svého milého, který ji oblažoval galantními duchaplnostmi okoukanými z filmů. Mhouřili oči proti slunci. Smáli se jako děti.
„Podívej ten krámek,“ vypískla nadšeně, „jako dívčí pokojíček… Takový útulný.“
Sám by si ho býval nevšiml. Přemýšlel, jestli by měl svoji milou fotit univerzální padesátkou nebo zvolit delší ohnisko.
„Tak se podíváme dovnitř,“ zaostřil pohled směrem, kam ukazovala, „koupím ti něco pěkného.“
Rozeběhla se nadšeně k výloze. Obdivovala dekorativní drobnůstky za sklem.
Vito za ní zasněně hleděl. Takové by to mohlo být už napořád. Bezstarostné.

Zlodějka nemilosrdně žene koně, ale její pronásledovatelé se přibližují. Napjatě se připravuje k boji.
Už slyší dusot nohou a odhodlaně se otáčí k úderu dýkou, když… Kolem proběhne neforemný tvar.
„Budli! Budli!“
Zlodějka zírá, zkoprnělý kůň rovněž.
Valící se kouli zastavuje až výkřik: „Stůj, Obelixi!“
Nohy obrovitého Gala vykrojí v cestě dvě brázdy a zlodějka rozeznává hlupáka, který ji dovedl k zrcadlu.
„Belene! Takový tupec jako ty mne dokázal vysledovat?“
Bílý čoklík v jeho rukou výhrůžně štěkne a z jeho zad sklouzává další Gal: „Dobře ti radím, neurážej mého kamaráda, Vlčice!“
No jo… Zas měl s sebou toho mrňavého chytrolína.

„Tak se pochlub.“
Je odpolední klid. Školčata spí a učitelky obklopily mladou kolegyni, vytahující fotku své známosti.
„Hmm, fešák.“
„Žejo? A píše mi básničky. Že budeme pořád spolu a tak.“
„To ten můj tvrdil taky. Teď je spíš pořád v hospodě,“ ušklíbne se starší kolegyně.
„Někdy je to lepší,“ kontruje druhá. „Ten můj nevyleze z domu a už mi jde na nervy.“
„Chce to rovnováhu,“ míní třetí. „Koukněte na Rebeku. Ten její dorazí na pár dnů a pořád jsou jak hrdličky.“
„Nekažte Janě iluze,“ směje se Rebeka. Ale Jana je stejně nevnímá. Nepřítomně kouká z okna a zamilovaně si brouká.

Česťa se snažil dostat z magických pout, ale bylo to marné.

„Všechno je marné,“ pronesla žena. „Nepohnete se, dokud z vás nesejmu kouzlo.“

„Pusťte mne a pomohu vám. Nevíte, jaké následky to kouzlo bude mít,“ snažil se ji Česťa přesvědčit.

„Budeme už napořád spolu. Nebude mít důvod utíkat do posilovny, aby tam cvičením zaháněl výčitky svědomí,“ odsekla žena.

„Ale za jakou cenu? Město zanikne. Víte, kolik rodin se zde mohlo usadit? Kolik párů se tu mělo seznámit? Kolik dětí se kvůli vám nenarodí?“ snažil se jí promluvit do duše.

„Kouzlo bylo vyřčeno. Vypravěč odklizen. Vy jste svázán. Nic mě nezastaví!“