DMD č. 14 pro 14. 4. 2019. Téma: Vítr ve vlasech

Obrázek uživatele Arenga

Ještě není deset, ale lampa nesvítí

Úvodní poznámka: 

Navazuje na drabble Sama u zámku, ale mělo by snad fungovat i samostatně.

Horní Hrádek, 1955

Drabble: 

Při návratu domů se zvedl vítr, brzy začalo pršet.
Nemá deštník, ale i kdyby měla, byl by jí k ničemu. Nedbale spletené vlasy jí kolem hlavy povlávají jako Medusini hadi, tenký kabát proti dešti nestačí.
Veřejné osvětlení v Horním Hrádku sice samozřejmě mají, nicméně lampa na rohu si buď rozhodla vzít dovolenou, nebo ji někdo rozbil...
Najednou Eliška do kohosi vrazí, vykřikne leknutím. Možná až neadekvátně, jenže to, co zaslechla u zámeckého parku, je v ní dosud příliš živé.
Muž, který ji chytí do náruče, má na sobě uniformu se svobodnickými výložkami.

Později se dozví, že se jmenuje Alfréd Ronček.

Závěrečná poznámka: 

Myslela jsem, že už to před spaním nenapíšu, ale nakonec bleskl nápad a nějak to vyplynulo.

Kdo přijde na to, koho to právě potkala, má u mně drabble na přání. ;-)
Tipování uzavřeno, první odpověděla správně Aveva.

Poprvé

Drabble: 

Nemohla tomu věřit. Sice jí strýček Bob říkal, že se ve škole budou učit létat, ale ono je něco jiného o tom slyšet a něco jiného je stát na travnatém prostranství před školou s koštětem v ruce.
´Budu jako opravdová čarodějnice z pohádky´, napadlo ji. Po očku mrkla na Pavlu. Spolužačka se nezdála nijak rozrušená.
Alenka začala pociťovat mírnou nervozitu. Co když z koštěte spadne a ztrapní se přede všemi? Nebo co když vůbec nevzlétne? Zavřela oči a soustředila se.
Náhle už nevnímala zem pod nohama. Cítila naopak neuvěřitelnou lehkost. A vítr, který jí cuchal dlouhé vlasy.
Otevřela oči.
Letěla!

Obrázek uživatele Faob

Neposedný fanfarón

Fandom: 
Drabble: 

Cuchám čerstvě načinčané účesy, nadzvedávám svatební šaty až po kalhotky, unáším staromódně vyšňořené klobouky, lámu deštníky nad natupírovanými. Když lije jak z konve, zaduji do klaviatury kapek a pozháším cigarety kuřáků na kryté zahrádce.
Na samolibý, dohladka oholený úsměv svůdníka nafoukám z piva pěnový vous.
U neobratně postaveného stanu stačí, když se trochu opřu zevnitř.
Můj majstrštyk byl do nebes vynesený rukopis etablovaného autora, co tak rád psával na zahrádce. Právě vedle svého psacího stroje odložil poslední stránku.
„Zatracený vítr,“ klnou mému kulimu. Do nebe vztyčené pěsti nechávám za zády, ani se neohlížím, lehkomyslný.
Plachtím na stvořitelově vlně, já, Větroplach.

Obrázek uživatele Vinpike

Ale vy nebuďte na ulicích

Úvodní poznámka: 
Drabble: 

„Nabrat vás oficiálně nesmím,“ vraští čelo Jeroným, „ale paní Břicháčková s kočárkem dnes nejede, tak si vlezte na prostřední plošinu… Kam jedete?“
„Jenom na kopec!“
Silnější cyklistická rodinka se nasouká do autobusu.
„Děkuju,“ přihrne se tatínek dopředu, „jsme docela zmožení, ono se řekne vítr ve vlasech, ale jak z toho bolí nohy, o tom ani muk!“
„A co děláte tady, u nás?“ vyhrkne Necka.
„Ále,“ otočí se otylec, „máte tu prej kněze, co řídí autobus! Chtěli jsme se s ním vyfotit…“
„Takže z Prahy,“ zaťuká hůlkou Chromajzlová.

„Vyřiďte hlavnímu městu,“ loučí se kněz, „že nejsem žádná atrakce! Bůh s vámi!“

Závěrečná poznámka: 

Život velkoměsta

Fandom: 
Drabble: 

Očka jasná, jež v dálce tetelí se, mrkají na mě jako světlušky duše, každá bíločerná, černá záře, bílá tma. Za každou tečkou života, jež se jako tráva v dechu času vlní, tiká hodinář zrnka mezi prsty chytající. Vzpomínky, ty děti hravé, srdce rozcuchají jako vítr ve vlasech. Vánek mrzne, v létě vločky poletují. V mlze paměti na tom místě samém stojím, kde růže plna smíchu kvetla. Déšť štěstí vybledl, jen reflektory citů míhají se, vzdalují. Nit kouře píše ódy na obloze, ze střech kane prázdnota. Další stránka knihy zjevila se, nepopsaná. Noc se snesla, lampa zhasla a slunce zase spí.

Obrázek uživatele Killman

Na vzhledu občas záleží

Fandom: 
Drabble: 

Profesorka Alaemma de Liccaragon je na Aagrenské universitě známa svými extravagantními účesy.
Jednou dopoledne šla do práce, když si všimla postavy stojící na střeše hlavní budovy.
Aniž by byl čas na bližší zkoumání, postava skočila přes okraj.
Přístup na střechu university je zabezpečený, přesto se na ni tu a tam někomu podaří proniknout.
Většinou jsou to studenti, co zkoušejí létací kouzla či proměny v létavce.
Tentokrát však rychlost pádu naznačovala cosi jiného.
Trhnutím hlavy profesorka rozevlála své dlouhé vlasy, ze kterých se uvolnili vzdušní elementálové.
Na poslední chvíli stihli zachytit sebevraha ještě před dopadem.
Ještěže je budova university tak vysoká.

Závěrečná poznámka: 

Hlavní budova Aagrenské university pochází ze starých, Předmytnaxských dob. Je to prosklený kvádr s výškou 240 metrů.

Obrázek uživatele Lejdynka

Milostný dopis

Fandom: 
Úvodní poznámka: 

Neodesláno.
Pak už je pozdě.

Drabble: 

Lidé jsou stejní.
Bojí se a křičí, když vidí něco, co neznají.
Tys nikdy nekřičela.
Tys vždycky křičela. Jsi taky křehká, plachá.
Mám tě rád.

Kéž by mohli létat.

Věděli by, že smrt je neviditelný kůň.
Věděli by, že zapomnění je hlasitý pták.
Věděli by, že strach je bílá opice.
Věděli by, že radost je obří oranžová kočka.
Ale nic si nepamatují.
Mám tě rád.

Proč zavíráme do klece všechno, co je jiné?
Proč jsem jiný?
Kdybych byl stejný, měla bys mě ráda?
Mám tě rád.

S větrem ve vlasech bys nebyla smutná.

Ach.
Leto, tebe bych svezl na Bouřlivákovi.

Obrázek uživatele netopýr budečský

Volání jara

Úvodní poznámka: 

NESOUTĚŽNÍ

Aby bylo jasno, vypravěč není periferní bicásek, ale fajn kluk ze sousedství.

Drabble: 

Na podzim jsem přežil nehodu. Jako když se vás barák najednou převrátí a vy vypadnete z balkonu. Měl jsem smůlu. Praštil jsem se do hlavy a skončil v záchranné stanici.
Rád jsem se schovával pod lidskou ruku nebo do rukávu. Bylo to jako u mámy pod křídly, v teple a bezpečí. Když jsem předl, hladili mě ještě více. Asi mají rádi předení.
Lidé slyší naše hlasy. Poznají, když máme hlad. Poznají, co znamená zvednutý ocas.
Vykrmil jsem se do krásy.
Jednoho dne mě zase vytáhli, nalevo rukáv, napravo les a hlasy hezkých děvčat.
Bylo to dilema.
Vítr v křídlech vyhrál.

Obrázek uživatele Aplír

Před bouřkou

Úvodní poznámka: 

Opět obrazové.
Jakub Schickaneder: Plečka
https://cs.wikipedia.org/wiki/Jakub_Schikaneder#/media/File:Jakub_Schika...
_Plecka_(1887).jpg
Nevím, jak vám, ale mě odkaz nerozbalí obraz. Musím se jet na stránku dole na galerii a tam v 2. řadě kliknout na obraz plečky.
Jestli to máte také tak, omlouvám se.

Drabble: 

„Maruško, slyšíš? Nech toho. Pojď domů,“ prosebně volá manžel.
Shrbená záda mlčí.
„Koukni na obzor. Něco se žene,“ Juro zesiluje hlas, bezradně přešlapuje.
Skloněná žena ani nepozvedla hlavu.
„Marie, pojď už!“ Výzva zní tentokrát drsně.
Dál mlčky pleje. Vítr jí čechrá vlasy. Opírá se do zad, do šátku. Chce ji vidět prostovlasou.
„Ty se nebojíš bouřky?“ skoro ječí muž. Ruce jako amplion přiložené k ústům.
„Ach, asi se nenarovnám. Jen ještě tenhle řádek,“ přemlouvá sama sebe. Nutí se do rychlosti.
„Tak mysli aspoň na volky. Už si potřebují odpočinout.“
„Však já také,“ hlesne.
Zahřmělo. Nebe ji hubuje. Radši tedy půjde.

Obrázek uživatele Blueberry Lady

Noční let

Fandom: 
Úvodní poznámka: 

Můj hodně oblíbený pán.

Drabble: 

Byla to láska a byla to posedlost. Jeho vášeň ho stála značnou část rodinného jmění a opakovaně ho stavěla do opozice nejprve proti matce, později proti snoubence. Obě ho vydíraly, každá po svém, ale on trval na svém. Paličatě a do roztrhání těla.
Kdo nebyl sám v tichu a tmě, kdo nesplynul se strojem, kdo se nevracel domů s krystalky mraků ve vlasech, kdo necítil mrazivý vítr ve tvářích a vlasech, kdo nebyl pánem nad životem a smrtí... kdo nikdy nelétal a nikdy nespadl, nepochopí.
Byl starý, starší než si mohl armádní pilot dovolit. Ale křivky Lightningu byly naprosto neodolatelné.

Závěrečná poznámka: 

Spisovatel Exupéry byl vášnivým letcem. Nebyl nijak dobrý pilot, ale byl tak paličatý, že si své místo v armádě doslova koupil. Snoubenka ho nakonec ve strachu o jeho život opustila. Chvíli na to se Exupéry vydal na rutinní let z Alžírska do Lyonu...

Častý návštěvník

Úvodní poznámka: 

Tentokrát se povedlo navázat. Odehrává se nějaký čas po minulém příběhu.

A třeba až dodnes, kdo ví. Možná AU, možná ne...

Drabble: 

Často, když shlížel z vrcholku Olympu do říše smrtelných, vzpomněl si.

To se pak většinou rozhodl nabrat podobu orla či racka, a sletěl blíž, přímo do srdce Frýgie, k údolí, obklopující hluboké jezero, a v jeho středu ostrůvek, na kterém kdysi stával skvostný chrám.

Léta ubíhala, chrám se pomalu měnil ve zříceniny, až zbylo jen několik sloupů.

Sletěl níž a usadil se, jako pokaždé, na jeden z nich. A jako pokaždé znovu a znovu užasl, když je oba spatřil.

Lípu a dub, rostoucí těsně vedle sebe, větve láskyplně vztažené, koruny propletené v záplavě smaragdového listí, ševelícího v poryvech Zefyrových prstů.

Obrázek uživatele Aries

Pro pomoc

Úvodní poznámka: 

Navazuje na Bělu

Drabble: 

Ankaba je nad její síly.
Běla se v zoufalé beznaději choulí u prahu jak hromádka neštěstí.
Konečně se trochu vzchopí.
Pryč odtud. Záhadný nepřítel může kdykoliv zaútočit.
Jde nazdařbůh, vítr strhává slzy z tváří.
Co si počne?
Kam se poděje?
Nikoho nezná.
Ale… Mates znal. Měl sestřenici, prý se vdala do Lysolaj.
Zkusí to.
Přemístí se. Po chvíli bloudění stane u omšelého plotu.
Asi dvanáctileté děvče kvapně sbírá prádlo.
Zápolí s čerstvým větrem, s plnou náručí se snaží zkrotit rozevláté vlasy.
Zvědavě pokukuje.
Běla ucítí zamrazení. Liščí pohled pozná každý, kdo se s ním setkal.
Sebere odvahu: „Hledám Xénii Fuchsovou.“

Závěrečná poznámka: 

Příště: V kuchyni

Obrázek uživatele Kleio

Náhlé vystřízlivění

Fandom: 
Drabble: 

Ellie zapomněla úžasem dýchat. Oněmělá hleděla na fantastickou krajinu pod sebou. Chtělo plakat, smát se, objímat všechny okolo sebe. Její sen rostl a žil všude kolem ní. Ian se trochu škodolibě pochechtával a Ellie si uvědomila, jak hloupě zírá a konečně zavřela ústa.
Váhavě udělala první krok, jako by čekala, že se kouzlo rozplyne.
"Tráva? Tráva není úplně..." Nedostala šanci dokončit větu, protože kolem se právě prohnalo asi dvacetičlenné stádo. Jeden z tvorů se maličko opožďoval za ostatními, pak se zvědavě otočil a prohlížel si návštěvníky.
Ellie od něj byla sotva metr. O chvíli později jí vlasy rozčíslo triceratopsovo říhnutí.

Neviditelný fandom: 
Obrázek uživatele neviathiel

Stopa

Úvodní poznámka: 
Drabble: 

Tabitha se bodne do prstu. Z červeně vlastní krve se jí zvedne žaludek. Nechá skanout kapku krve na zrcadlo. Zrcadlo patří k prázdnotě. Tabitha je prázdnota. Aleksandrův je oheň a ten má k prázdnotě blízko.
Kouzlí on. Tabitha šetří síly.

Ocitnou se u rozlehlého opuštěného domu se zašedlou omítkou, červenou doškovou střechu, spoustu arkýřů, hromadami štěrku, kamení a písku a polorozpadlým plotem se značkou Soukromý pozemek - zákaz vstupu.
Tabitha nebyla měsíce venku. Vítr jí cuchá vlasy a chladí tváře. Venku je podzim.
"Pojď. Nikdo nás neuvidí," zašeptá Aleksandr. Posunuté vnímání není zvukotěsné.
"Už jdu."
Opatrně se protáhnou dírou v plotě.

Závěrečná poznámka: 
Obrázek uživatele Urrsari

Two sides of the same gold piece?

Úvodní poznámka: 

BJB. Perhaps the last from my dnd series for a while, as not that much has happened in the campaign :D Note: A few sessions before, the party might have pissed off a young green dragon... and this drabble is the first one that does not stay faithful to the campaign.

Drabble: 

Sandra felt the wind mess up the hairdo Agatha gave her. She tried to poke at the braids to make the mischevious strands stick, but they just kept on sticking out. She felt like a scruffy mutt.
She did not enjoy this part of their journey. The great outdoors! Things can eat you, it's all dirt and either mud or dust, and she has nowhere to bath.
But as she squinted with her hair flowing around her face, she had no doubts that she looked majestic. Worth it then.

The wind is strangely hot.
She reaches back.
Are those scales?

Obrázek uživatele Rya

Pan Grenadin: Slečna Inkognita

Fandom: 
Úvodní poznámka: 

...tak nakonec přece jen trocha romantiky...

Drabble: 

Ten den se pan Grenadin promění ve vítr, protože potkal slečnu Inkognitu. Slečna nosí červené boty a dlouhé prsty má modré od inkoustu, kterým píše básně. Grenadin se uhnízdí Inkognitě ve vlasech jako plachý pták. Slečna Inkognita kráčí ulicemi a vlasy za ní vlají, ačkoliv je bezvětří. Noviny v kavárnách a staré tisky v antikvariátech se zvedají k nebi, černobílé stránky plují na modré obloze, než se opět plavně snesou k zemi. Slečna Inkognita se usmívá, protože o panu Grenadinovi ví. Těší se na šálek čaje, na báseň o větru, kterou večer napíše, na to, že bude brzo bláznivě zamilovaná.

Obrázek uživatele KattyV

Ilči ve vlasech

Fandom: 
Úvodní poznámka: 

Uvědomila jsem si, že zatím nevíme takřka nic o Rudovi. Takže, pátrání se odkládá.

Drabble: 

Osud mladšího bratra je těžký. Vždycky menší, slabší, pomalejší; vždycky pozadu. Ruda Jožku obdivoval, ale občas ho neuvěřitelně štval. Pak si přál být Vinnetou a mít za přítele ušlechtilého Old Shatterhanda, který bratry nekomanduje.
Jenže těžko být Vinnetouem s tím, co měl na hlavě. Oběma klukům tatínek zkracoval vlasy každý měsíc takřka do ztracena. Jožkovi to bylo fuk, ale Ruda si přál hřívu alespoň o chlup delší. Dokázal ji vydyndat jedině o prázdninách.
Když pak na houpačce zavěšené na staré jabloni létal až k oblakům, vítr mu hvízdal kolem uší a čechral odrůstajícího ježka, připadal si úplně jako náčelník Apačů.

Závěrečná poznámka: 

Pro méně znalé Vinnetoua podotýkám, že Ilči byl jeho věrný kůň a jméno v jazyce Apačů znamenalo, to vás možná překvapí, Vítr. :D

Další dílek zde

Obrázek uživatele tif.eret

Dnes

Fandom: 
Drabble: 

Pána jsme vídávali, když jezdil kolem našeho domu. Nejdřív jsem netušil, co ho k tomu vede, až se mi žena svěřila. Pán ji kdysi chtěl pro sebe, ale jí se podařilo uniknout a vzala si mě.
Poněkud mě to znepokojilo, ale nic zvláštního se nedělo.
Až dneska. Do domu vtrhli pánovi vojáci. Drží mě, ženu a naše dvě děti na dvoře. Co to má znamenat?
Přichází pán. Zastaví se před ženou, lehce se usmívá. „Vyber si. Tvoje děti, nebo tvůj muž.“ Vítr mu čechrá dlouhé vlasy. Má andělskou tvář, ale v duši…
Vojáci vytáhnou zbraně. Ženě tečou z očí slzy.

Obrázek uživatele Terda

Hon na lišku

Fandom: 
Úvodní poznámka: 

Varování: Násilí na zvířatech... a na lidech vlastně taky.

Drabble: 

V Cliftonově tváři se mihl zmatek.
„Tak jeďte!“
Průvodce se je pokusil zadržet. Byl příliš pomalý. Zvíře bez jezdce těžce dýchalo. Ostře stiskla boky koně. Klobouk zadupaný v prachu. Balancování na kraji pádu. Vlasy bičující tváře. Nesrozumitelný výkřik. Závod o život. Klapot. Supění. Lesk karabin. Uniformy. Třesk výstřelů. Zoufalá snaha unikout.

Rána od nikud. Kůň klopýtl. Ztratila rovnováhu. Krátký let a tvrdý pád. Bolest. Železa sklapla čelisti zrady. Dotek oceli. Sametový hlas.
„Statečný pokus. Musím vás požádat, abyste mi dala svůj meč.“
Bertrand! Protivník ze starých časů.
Skřivánek. Osten studu pod žebry.
Prchavá naděje.
Pan Keith ví, co má dělat...

Závěrečná poznámka: 

První co se mi při přečtení tématu vybavilo, byl cválající kůň s jezdcem. Snad je tedy zřejmé.

Obrázek uživatele Xantin

Rodina před účtováním

Fandom: 
Drabble: 

„Když Mojžíš vztáhne ruku nad Rudé moře,“ ví si rady Thea, „vane Hospodinův vítr po celou noc…“
„To musel být praotec řádně rozcuchaný!“ představuje si Sikar.
„V domě oběšencově,“ pohladí si Filcin pleš, „se o provaze…“
„Tatínku, provaz, respektive vlasy,“ praví laskavě Linkva, „jsou přímo předmětem tématu.“
„Děkuji za upozornění!“ děkuje otec, „Trpělivě přijímejme realitu, jak se na nás valí.“
Viktorka češe holohlavou panenku.
„Taky k Eliášovi,“ prokazuje duchaplnost Apolo, „mluvil Stvořitel ve větru…“
„Napsal jsi o tom básničku,“ připomene vlídně Taura, „svatý Eliáši, ať nejsme hlušší – na vánek jemný jako stín, v němž mluví Hospodin.“

Všichni mají před zpovědí.

Obrázek uživatele Lomeril

Závod

Fandom: 
Drabble: 

K Rykovi dolehl vzdálený smích, jak se čtyři koně jeden po druhém přehoupli přes padlý kmen a jako o závod se řítili směrem k potoku. Irena a děti závodili a on se k nim nemohl připojit. S jeho zmrzačenou nohou to nebylo možné.
Stýskalo se mu po větru ve vlasech. Chyběl mu ten pocit, jak zvíře pod ním napíná svaly. Stále miloval, když viděl jak se kůň raduje z pohybu.
Jenže prostou radost z rychlé jízdy mu sebrali v oradomském sklepení. Tvářil se, že mu to nevadí. A pokud mu podzimní vítr osušil jednu zbloudilou slzu, nikdo se to nedozvěděl.

Obrázek uživatele mila_jj

Jednou vlasy zase budou, ale teď...

Drabble: 

"Jsem soudní znalkyně v oboru kožešin a textilií," představila se sympatická žena. "Mám na vás doporučení. Dokážete najít výrobní vadu v této paruce? Patří onkologicky nemocné paní."
Mikroskopici se na sebe podívali.
"Musíte říci, co hledat."
"Paruka je z pravých vlasů zpevněných vrstvou silikonu, ta bývá popraskaná. Anebo jsou našity kořínkem od hlavy. Pak se paruka dreduje a třepí. Z optické mikroskopie mne poslali za vámi. Jste ochotni pracovat podle protokolu?"
Mikroskopička kývla a vytrhla si vlas i s kořínkem.
...
"Moc vám děkuji," loučila se spokojená paní. "Teď bude mít klientka novou paruku zdarma - než zase pocítí vítr ve vlasech."

Závěrečná poznámka: 

Ano, existují i takoví soudní znalci. Pro srovnání se fotil živý ženský vlas s kořenovým váčkem. Paní znalkyně to odhadla správně: vlasy byly pokryty příliš silnou vrstvou silikonu, takže se lámaly. Navíc byly našity do paruky obráceně, kořínky od hlavy, špičkou k hlavě. Podíváte-li se na strukturu vlasu (http://art-r.cz/maly-vlasovy-vyzkum/), je pokryt šupinkami, které rostou od kořínku ke špičce. V tomto směru je možné vlas česat. Pokud češete "proti srsti", šupiny se odlamují a vlasy se zachytávají jeden ke druhému. Reklamace tedy byla oprávněná a pacientka dostala náhradní paruku zdarma.

Obrázek uživatele Eillen

Prosba o pomoc (1741)

Úvodní poznámka: 

Předchozí část: http://sosaci.net/node/36601

Drabble: 

Vypravěč nerad vcházel do této doby. Bylo to jako vejít na dvůr samotné smrti. Roku 1741 se Rokycanami prohnala morová rána. Předchozím byly ušetřeny, ale tentokrát se jim neštěstí nevyhnulo.

Jemný jarní větřík ovíval Vypravěčovu tvář. Cítil, jak mu čechrá vlasy. Jindy by si něco takového užíval. Avšak teď stál v zamořeném vzduchu a hodlal tu strávit co nejkratší dobu.

„Pomozte mi někdo!“ vyrušil ho zoufalý hlas ze zamyšlení.

Vypravěč se otočil za hlasem a všiml si mladé ženy držící v náručí nakaženého starce.
Vypravěč se podíval do budoucnosti ženy a starce. Ani jeden žádnou neměl.
Přesto vyrazil na pomoc.

Závěrečná poznámka: 

Přiznám se, že netuším, zda morová rána dorazila do Rokycan roku 1741 na jaře nebo ne. Ale myslím, že to není zase tak podstatné...

Stránky

-A A +A