DMD č. 18. pro 18. 4. 2019. Téma: Nehlaste se všichni

Krmič dorazil druhý den za raného soumraku.
"Jídlo! Vstávat, nehlaste se všichni!"
No jo, trošku jsme včera slavili stěhování. Bicášek zamachroval a donesl asi sto dvacet nájmů.
Otevřel jsem jedno oko a vzápětí byl vytažen ven z hroznu netopýrů, krásy a dokonalosti na světlo boží. Bicáček nestihl ani začít nadávat a skončil na ruce vedle mě.
Vyměnili jsme si naštvané pohledy. Ucítili jsme cvrčky. Zapředl jsem radostí. Bicáček taky.
"Kazimíre, asi jsi přišel o zákazníky," prohlásil krmič. "Ti dva pitomci přišli k rozumu."
Vyměnil jsem si s bicáčkem nechápavý pohled. Jeden pitomec je jasně on, ale kdo je ten druhý?

„Říkáš, Papouši, že po výtažku z routy budeme my, lasičky, ještě víc bojovné a odvážné? Ne, že bychom to potřebovali, jsme z tvrdého těsta, nemám pravdu, Geraldinko?“

„Ano, Gervaisi, z tvrdého.“

„Měli bychom to vyzkoušet na veliteli stráží, ale co si našel na hlavě šedý chlup, je jako tělo bez duše, chudinka. Že?“

„Ano, Gervaisi, bez duše.“

„Jeho zástupce? Oh, ne, ten je jako bzdinka, našel v polévce mouchu a úplně ho to složilo.“

„Ano, Gervaisi, úplně.“

„Vypil bych to pochopitelně sám, ale... ááááá… můj heksnšús!"

„Tak Tě bere, Gervaisi?“

„Mučedník, Papouši, mučedník! Nejlepší bude, když to dáme ochutnat zahradníkovi.“

Prostetnik Vogon Jelc si povzechl tak zhluboka, až se mu ze stolu skutálelo těžítko. A to to vypadalo na skvělý týden. Vyhláška o implementaci hlášení o podání hlášení o implementaci se nádherně rozjížděla, tiskárny chrlily formuláře o sto šest, svorky na papír se leskly a nová razítka se ježila jako armáda. Fronty se prodloužily o celých dvacet procent a záchranné sítě pod okny se plnily zoufalci.

Nebýt těch slabochů z personálního, všechno by fungovalo.

Znechuceně kopl do hromady hlášení. Ruka, která z pod ní vyčnívala, se pořád ještě křečovitě svírala.

Ta dnešní mládež. Jeden sesuv hlášení a je po nich.

Účast na ředitelem naplánované osvětové besedě byla povinná, pozváni byli i učitelé z několika dalších škol.
„Soudruzi,“ začal přednášející, „a soudružky, samozřejmě. Ale hlavně soudruzi! Všichni víme, jak je důležitá práce pro republiku. Budujeme socialismus, soudruzi. K tomu potřebuje republika každýho jednoho z vás. Jak na vás koukám, je mezi váma spousta silnejch, zdravejch, mladejch chlapů. Soudruzi, vás je v tom školství strašná škoda! Vždyť to vaše učení klidně zastanou soudružky. Vás, chlapi, potřebujou doly, hutě, fabriky! Socialisticky se zavažte nastoupit do výroby!“
Ticho v sále přerušil Vilém Poděbradský: „Toho jsme si dost užili za Protektorátu.“

Ředitel mu to nezapomene.

Jakub poslal Nany s dětmi do prérie sbírat čipsy. Děti se neochotně loudají, dokonce ani jindy nadšené Márince se nechce. Jiřík ji mrzutě veze na trakaři.

Čipsy. Takové legrační slovo, jako čimčarání ptáčka. Ale co to může být? Možná nějaké amerikánské bobule...

„Poslyš, Jiříku, co jsou to čipsy?“
Chlapec zastaví vozík: „Krombožince.“
Cože? „Je to k jídlu?“
„Ne,“ rozesměje se Márinka.
„Tak k čemu?“
Kluk na ni hledí jako na slabomyslnou: „Na topení.“
No ovšem! Chrastí! Proto trakař!
Vtom si Nany všimne Márinky: „Fuj, nech to!“
Dítě objevilo v trávě zaschlé kravské lejno, šťourá do něj prstíkem.
„Tohle jsou čipsy!“

„Nechcete si to rozmyslet? Opravdu to není nutné. Dcerka je taková mladá, hezká …“
„Sexistické prase! Jmenuji se Martyria a svému jménu chci dostát.“
„Když myslíte. Vyplňte dotazník. Upozorňuji, že zvířata se zamlouvají nejméně měsíc dopředu, víte, všichni se hlásí, jsme plně vytíženi. Pokud si však objednáte balíček – třeba „pálení – odřezávání údů – zavěšení na strom“ a nakonec klasické stětí - to nezapomeňte, jinak bývá celý proces často neúčinný - můžeme vám nějaké to zvíře na chvilku zajistit. Koukám, popříští středu jsou tuleni volní. Dobře, píšu si vás. Kdyby někdo dříve odvolal, dám vědět. Ale to se bohužel moc nestává. A nezapomeňte informovaný souhlas!“

Albus Brumbál dopil čaj a znovu se zahleděl do inzerce v Denním Věštci.
Škola čar a kouzel v Bradavicích vyhlašuje výběrové řízení na pozici Učitel Obrany proti černé magii, stálo v rámečku opatřeném logem instituce. Přeložil noviny a vstal. Nemůže donekonečna sedět a fňukat. Potřebuje práci.

„Proč myslíte, že bychom měli zaměstnat právě vás?“ zeptal se ředitel školy Phineas Nigellus Black.
„Splňuji všechny požadavky. A… chtěl bych učit.“
„Počkejte chvíli venku.“

Albus čekal.

„Tak co myslíte? Vezmeme ho?“ otočil se Black na zástupce.
„Je dost mladý.“
„No, mladý je. Ale taky zatím jediný, kdo se přihlásil.“
„Dobrá. Dáme mu šanci.“

Z podřimování na verandě ji vyrušilo řinčení skla. Hned vyrazila po zvuku, ale na místě ji uvítalo jen rozbité okno pařeniště a tichá ves. Nicméně nepochybovala, že tuhle pohromu mají na svědomí místní děcka a jejich zaujetí husity. Její přesvědčení utvrdil pohled na vnoučata, která se doloudala až k večeři podezřele tichá. Zahájila výslech, ale setkala se jen s tichem a nevinnými pohledy.
„Přece jim musí být jasné, že jim na ty obličeje neskočím,“ mrmlala, když dvojčata s úlevou zmizela v podkroví.
„Ále, prosimtě,“ mávl rukou manžel. „Buď ráda, že nejsou žalobníčci. Zítra to opravíme a příště si dají bacha.“

Sebrala kamínek ze silnice, dýchla na něj a hodila ho do vody. Hladina se mírně zavlnila, pak se zdola vyvalily bublinky vzduchu. Ukázala na místo pod hrází.
"Kdo chce jít první?" zeptala se s úšklebkem. Jen na ni zírali.
"Nehlaste se všichni dva." odfrkla a zamyslela se.
"Matěji, ty první, pane Moravec, vy za ním."
"Jakože do vody?"
"Přesně tak, do vody. Skočte a potopte se na dno. Nic se vám nestane, věřte mi."
Poslechli, skočili. Skočila za nimi. Domek pod hrází se zelenal ve zkalené vodě, dveře otevřené. Vstoupili dovnitř, všichni rázem suší.
"Vedeš hosty, Verunko? Copak se posralo?"

Rozkazy se nesly od zádi se vzrušenou naléhavostí. Plachty se vzdouvaly. Museli zmizet. Pryč z dosahu přístavních baterií. Nepadnout do rukou nepříteli.
Vůně grogu štípala v nose.
„Všiml jste si, jaké měli ti muži uniformy?“
Otázka jako prásknutí bičem. Otřesené přikývnutí.
„Řekněte mi všecho.“

Pan Keith svolal posádku. Musel utišit doutnající zlobu. Najít řešení.
„Chlapi! Kapitána zajali.“
Pravda bodala do žeber.
„Byla to sprostá léčka. Musíme ji z té šlamastyky dostat. Hlásí se někdo jako dobrovolník?“
Pobouřené ticho křičelo.
„Pane, já půjdu.“
Pevný hlas zlomil pečeť mlčení. Slova bocmana byla hlasem posádky. Les rukou. Bzučení včelího úlu. Všechny postrádat nemohl.

„Dneska budem krmit tlustočervy. Řek bych, že si to vohromně užijete, protože je to moc fajnová prácička. Ale potřeboval bych tak dva tři dobrovolníky, kerý se vobětujou, a místo toho skliděj zbytek sena na horní louce. Před vyučováním sem to nestih dodělat a koukám, že se žene bouřka.
Vostatní počkejte tady, donesu krmení. Zatím si ty mazlíky můžete prohlídnout a po jednom rozebrat.“

Když se Hagrid po chvilce vrátil s rozměrným košem nevábně zahnívajících kořínků, překvapeně zíral na opuštěnou ohrádku s obrovskými tlustými červy.
„No todle? To sou ale hodný děcka! Sem nemyslel, že pudou na to seno ouplně všici…“

I slzné kanálky se časem unaví.
City a názory se zkroutí v žáru prchavých emocí.
Z bezmoci se stala touha vědět.
Všichni se chovají, jakoby byl její manžel mrtev, přesto je v oficiálních záznamech u jména kapitán Jarkalan Lostow uvedeno "Ztracen v akci".
Někdo musí znát odpovědi.
Admirál Ahart'adex, prý přítel, se omlouval, ale neřekl nic.
Dopis k Nejvyššímu velení námořních operací - "S lítostí vám oznamujeme, že vaši žádost musíme zamítnout, blablabla..."
Bývalí manželovi kolegové nekomunikují, nebo mlčí.
Polovina námořnických manželek, jindy tak ukecaných, neodpovídají na volání, klopí zrak když projdu kolem.
Já se ale nevzdám.
Nezapomenu.
Dlužíte mi odpověď!

„Já jsem vám, farnosti,“ přisedne hromotluk Starý k Jeronýmovi, „hrozně nešťastný člověk! Mě nikdo nemá rád!“
„Ale neříkejte,“ chlácholí lehce opivněný kněz, „co třeba vaše star… chci říct manželka?!“
„Tu nepočítám, ta mě nemá ráda pro moje chlapský tělo, ale že jsem prý citlivý…“
„To jste. A Pán vás má rád.“
„Taky vylučuju, protože neexistuje.“
„A panenka Marie?“
„To je to samý jako u manželky!“
„A co vaši pivní kamarádi? Počkejte, zeptáme se!“
Všechny paže vzhůru.
„Tak vidíte!“
„To neplatí, šéfe! Oni když slyší ten otázkový tón, zvedají ruku automaticky. Tady totiž padá jen jediný dotaz… Kdo si dá panáka?“

K průšvihům ses nerad hlásil,
"kdepak já, to jiný zprasil."
Když máš status dospěláka,
psaní stoslůvek tě láká.
Sníš o tom, jak oslovuješ davy něžnou intimitou,
identitu ale radši volíš opět lehce skrytou.
Každý den s napětím vyhlížíš téma
a pak se odvíjí podobné schéma.
Chorobné těšení vystřídá zděšení.
Ohryzáváš tužku nebo rovnou klávesnici
a říkáš si: "tohle téma je fakt na palici".
Pak to splodíš, na web hodíš
a co chvíli checknout chodíš.
Z refreshnutí stal se tik,
je to droga víc než zvyk.
Nehlaste se všichni slovy "čtu o sobě story",
hlavní roli ponechám si, za troufalost sorry.

Zač mě Pánbůh stále trestá?
Dnes k nám dorazilo úřední lejstro oznamující, že se k nám chystá na exkurzi bohatý mecenáš. Bude-li spokojen, věnuje stanici hezkou sumičku. Z toho by se už nějaká ta flaška navíc dala pořídit. Bůh ví, že toho mám zapotřebí.
Bude-li spokojen…
Svolal jsem osazenstvo Perníkové chaloupky.
„Přijede k nám důležitá návštěva.“
Ježibaba se začala ohlížet po lopatě, Vlk a Otesánek se významně olizovali, Santer škubal prsty a Sauron s Voldemortem napětím ztuhli.
„K té návštěvě je potřeba chovat se hezky. Hezky, rozumíte? Kdo si to vezme na starost?“
Dělali, že mě neslyší.
Vodka navíc nebude.