DMD č. 20. pro 20. 4. 2019. Téma: Osamocen v davu

Kráčím kostelní lodí k oltáři, na sobě bílé šaty. Kolem stojí svatební hosté a sledují mě radostnými pohledy. U oltáře na mě čeká on, můj ženich. Jak jsem se na tento den těšila!
Najednou je kolem jakýsi rozruch. Přibíhá několik mužů v černém a začíná střelba. Jako ve zpomaleném filmu vidím, jak hosté zmateně pobíhají a můj ženich se kácí k zemi.
Stojím ztuhle u oltáře, kolem plno naříkajících lidí, ale jako kdyby tam nikdo nebyl. Jako kdyby v celém kostele byl jen on, ležící mrtvý v kaluži krve, a já, zírající na něj, v bílých šatech s rudými skvrnami.

Stál uprostřed sálu. Oslava konce války.
Dav kolem oslavuje Harryho Pottera. Hnus. K zblití. Jsem snad jediný, kdo vidí, co je zač? Zbabělec, vrah, zrádce… Jsem sám, kdo vidí pravdu? Nenávidím ho, nenávidím. Měl chcípnout, když měl příležitost, a neobtěžovat svět svou přítomností. Válečný hrdina, držitel Merlinova řádu první třídy, zachránce kouzelnického světa… Skutečně k zblití.
Sakra, všimla si mě moderátorka. Nestihnu zmizet.
„Tady jste,“ vyhrkla nadšeně a chytla jej pod paží.
Vyvlekla jej na podium, posadila ho do křesla a sama usedla na moderátorskou židli.
„Vážené publikum,“ začala. „Prosím o potlesk pro Harryho Pottera, válečného hrdinu, držitele…“
K zblití.

Hopewell zavřel oči.
Paluba pod nohama se kolébala v přívětivém rytmu vln a vzduch voněl solí, čerstvým větrem a mnohoslibnými slovy, nikdy nevyřčenými. Před přídí lodi vyskakovaly do vzduchu létající ryby a vzadu se vzdalovaly prokleté břehy, mlčenlivé ve svém krvavém vítězství.
Cesta k domovu byla dlouhá, ale tohle byl první krok. Za ním přijdou další. Vždycky tomu tak bylo.
Kapitán otevřel oči. Neusmíval se.
"Pane?"
Nad palmami se rozlehlo volání, teskné zatroubení, které se neslo daleko přes vodu.
"Pane?"
Kapitán mlčel. Námořníci mu věnovali několik soucitných pohledů, on je ale nevnímal.
Poprvé za mnoho dnů byl svobodný.
A sám.

Stojí vyrovnaně jako sochy, když jim na hruď připínají další vyznamenání. Jsou speciálové, elita obrany Metra, a právě potlačili novou ideovou diverzi. Dav kleriků freneticky tleská, Vrchní mluví o zásluhách. Hovno, pomyslí si, stříleli jsme do lidí, kteří se neměli čím bránit, zabíjeli jsme sny a touhy, žádné nebezpečné zločince.
Později se na ubikacích bouřlivě slaví, chemkohol teče proudem.
Chvíli se dívá na svoje vojáky, pak si pečlivě odepne řády, svlékne uniformu, předpisově složí skříň a zapíše svůj odchod do knihy dozorčího.
A potom běží, běží tunely, pláče, křičí a taky zvrací.
Velitel 351 se stává Carterem.
Odteď a napořád.

Čtrnáctá denní hodina připadá ředitelce nekonečná. Stojí v nitru nejpodivnějšího místa ve škole a její podřízený vyskočil z okna přímo před jejíma očima. Strážný duch Siegfried jí navíc zabránil se z toho okna podívat.
Josefa se pod dohledem přísného ducha cítí nesvá. Siegfried to vycítí, proto začne vyprávět.
„Na našem panství byl jeden stařičký dědeček. Byl tak starý, že byl starý už, když se narodil můj děd. Staříček měl kozu Rózu a dlouhou faječku. Sedával na návsi pod lipou a Róza se pásala u rybníka opodál.“
Josefa poslouchá. Na okamžik zapomíná, že je sama uprostřed přízraků stahujících se stále blíž.

Dávat si pozor na jazyk, bavit se s ostatními o všedních záležitostech, nemyslet na to, že nikdo z nich netuší, s kým doopravdy mluví...
Věčně jen předstírat, pamatovat si pečlivě vykonstruovanou historii svého náhradního já, nezapomenout na Mnoholičný lektvar...
Nikdy, za žádných okolností nezapomenout na Mnoholičný lektvar!

Draca to zmáhalo. Den po dni víc a víc nesnášel všechny ty lži.
Den po dni si připadal osamělejší, i když měl kolem sebe spoustu lidí.

Draco ale tušil, že už se blíží konec. Protože už věděl, kdo je stejně opuštěný a kdo přišel o všechno.
Draco už totiž věděl, kdo je vrah.

Jeden. Dva. Tři. Deset. Sto. Tisíc.

Ani jeden pohled. Ani jeden dotek.
Ani jedno objetí. Ani jedno pohlazení.

Stojím uprostřed námestí, velkého jako díra v mém srdci.
Osamocen v davu. Počítám lidi. Vnímám lidi.
Cítí to samé, co já. Jsou osamocení v davu.
Jenom to ignorují. Kéž bych to uměl také.

Kdybych těd zmizel, všimnul by si to někdo?
Kdybych těd zmizel, pamatoval by si mě někdo?

Osamocen v davu. Lidi plují. Já stojím. Mám strach...

Křičím o pomoc. Nikdo neslyší. Možná proto, že křičím jenom v duchu.
Volám, vysílám signály. Doufám. Nikdo nepřichází...

Jdu domů. Tohle stejně nemá cenu.

Stojím nad nimi a oni to vědí.
Podřizují se mi. Je to pro ně bezpečnější. A bezpečí je láká.
Přicházejí. Sami nebo ve skupinách. Pokorně stanou u mých nohou.
Čekají. Jeden vedle druhého v pevně semknutém šiku.
Hledím vpřed a jejich masa temně hučí za mými zády. Padají slova zlostná. Padají slova odevzdaná. Ale sami se neodváží vyrazit.
Zmizím. Na chvíli. Na docela malou chvíli. Nedokážu to ovlivnit. Když se vrátím, jsem sám. Všichni, kdo za mnou stáli, jsou náhle na druhé straně ulice. Ale já zůstávám, věčně zaklet ve své nehybnosti.
My, červení panáčci na semaforu, máme těžký život.

Když se řekne sám, představíme si většinou jen částečnou samotu - možná bez kamarádů, možná bez partnera, možná bez příbuzných. Jenže… co když jste úplně sami?

Fatu takovou samotu zná, vždyť jediný, kdo jí na světě zbyl, je stárnoucí matka Nájin. Nikdy neměla kamarády, ale ani nepotkávala cizince.
Kdysi jí vyprávěli úžasné příběhy - o lásce, o partnerství, o Sudánovi. Jenže pak najednou přestali.
V davu chovatelů se cítí osamoceně, ale ještě pořád má své sny. Věří, že jednou ho potká.

Nikdo jí neřekl, že Sudán, poslední žijící samec severního bílého nosorožce, byl po prudkém zhoršení zdravotního stavu utracen 19. března 2018.

"Mám ráda menší muže," říkává Simone přítelkyním, "jsou mnohem úhlednější."
TIuX5, na Zemi známý jako Carl, se úhledně usmívá. Ve skutečnosti je velký přesně jako Simonin jehlový podpatek (12 centimetrů). Občas má chuť jí říct, že jeho lehce podprůměrně vysoké (ačkoliv dostatečně výkonné) tělo je celé umělé.
Ale mlčí. Mlčí často.
"Co jsi za člověka," vyčítá Simone.
"Nejsem člověk," neřekne TIuX5. "Jsem mimozemšťan na tajné misi".
Nechce Simone ztratit. Poskytla mu útočiště. Ulice, plné obrů (a psů s ohromnými mordami plnými zubů) ho děsí. Navzdory krytí se cítí malý a zranitelný.
Občas hledí TIuX5 ke hvězdám, plný stesku a touhy.

Sedí na bobku a plácá bábovičku.
"Proč si nehraješ s ostatními?"
"Nechci. Oni se na mě divně koukají."
...
Postává bokem ostatních. Nejraději by někam utekla, ale musí tu být.
"Pojď sem a zapoj se."
"Ale já radši sama."
"Všichni musí, tak ty taky."
...
"Proč jste to udělala? Přece je na světě něco, co vás drží. Něco co máte ráda."
"Já vím." potichoučku špitne. "Jen oni všichni říkali, že musím, musím. A já už nemohla. Chtěla jsem mít klid."
...
Je to dlouhá cesta za nalezením rovnováhy a stále hrozí, že se probudí.
Ten našeptávač, že máš jít, že jsi absolutní nic.

Žádné kroky neslyšet, žádná lidská silueta se nevynoří ze tmy.
Jen tiché bleskurychlé zašustění.
Síť se neúčinně zavlní a zmizí.
Past sklapla naprázdno. Něco nevyšlo.
Lišák vrhne kouzlo nazdařbůh a mine.
Výstražné zasyčení rozčísne noc jak ledová ocel.
Než Evžen stačí jedenkrát mrknout, ocitne se v obklíčení.
Sykot a svistot, hrozivé lesklé smyčky. Rozeklané jazyky a jehlové zuby plné smrtícího jedu.
Evžen zpanikaří, brání se kouzly i ostrými zuby, avšak pružná těla snadno unikají.
Zatím se mu daří vyváznout bez zranění, ale jak dlouho ještě?
„Přestaňte,“ pokusí se vyjednávat. „Co jste zač?“
Rozumí mu? Nerozumí?
Plazí kruh se neúprosně svírá.

Quintillovi nebylo do řeči, ani do žádné činnosti. Epria se stále snažila celou situací pokud možno odmítnout a chtěla se vrátit domů. Unavovalo ho ji neustále vysvětlovat, že to udělat nemůže. Nejen, že jí to nepožehná on, ale nepustí ji ani stráže.
A ještě si Caesonius dovolí mu říkat, jak by s ní měl jednat! Zrovna Caes, který nezvládá ani své vlastní sourozence!
Kdyby mu alespoň ráčil vrátit prsten... Měl rok na to, aby ho nalezl. Jak se asi může Quin zasnoubit bez svého prstenu?
Stál sám v tomhle blázinci plném sebestředných lidí a připadalo mu, že je vše marné.

Na všechno hleděl z větší výšky než ostatní.
Sedával výš, lehával výš a ve větší posteli.
Psával svým velikým brkem, velikými písmeny, ale na malé kousky pergamenu.
Jedl z malých talířů, malou lžící, ale mnohem víc, než všichni kolem.
Jen zvedl ruku, něco shodil, někoho uhodil.
Snažil se udělat opatrný krok, hned něco rozšlápl.
Připadal si jako v domečku přeplněném porcelánovými panenkami.
Často chodil do lesa. Tam bylo všechno přiměřené. Stromy byly obrovské, tráva nebyla křehká. Tam si našel kamarády, kterým nevadilo, že byl tak veliký. Kentaury a jednorožce. Tam objevil malé opuštěné vajíčko akromantule.
Prvňák v Bradavicích, Rubeus Hagrid.

„Na Velký pátek,“ zapýří se Thea, „úžasně příznačné téma!“
„Já to nechápu,“ povzdechne Apolo, „v davu přece nejseš sám, ne?“
„Theo?!“ zná svou skromnou sestru Sikar, „Nejsi-li ty vinna?“
Rozlícené pohledy ji izolují.
„Vždyť je to takové poetické…“ pípne.
„Pravda ovšem je,“ prolamuje hradbu Filcin, „že to úžasně sedí na naši věčně opuštěnou Viktorku!“
Hladový hněv se obratem přesune na patriarchu.
„Já se z tebe zvencnu,“ ujme se role mluvčí ostatních Taura, „jak může být osamělá, když má čtyři sourozence… Raději mlč!“
„Amu! Amu!“ odloží Viktorka leporelo.
„Tak vám teda pěkně děkuju,“ zavrčí otec, „jdu jí číst lovce Ani Muka…“