DMD č. 21. pro 21. 4. 2019. Téma: Jednou za sto let

"Jistě víte, proč jsem vás přišla navštívit, pane Rataji," usmála se na něj sladce. "Napadá mě mnoho důvodů. Poslední dobou jste tu často, slečnu Slánská."
"Ani jako mocného čaroděje vás nic nenapadá?"
"Narážíte na tu legendu, že jednou za sto let mohu někomu prodloužit život?" zeptal se.
"Vím moc dobře, že to legenda není, pane Rataji. Udělala jsem si své domácí úkoly. Nikoho jiného v životě nemáte. Rodina po smrti, přátelé za vámi nechodí, pouze já..."
"Obávám se, že jste se přepočítala, slečno Slánská. Někoho jsem již obdaroval."
"Cože? Kdo-"
Kouzelník významně pohlédl do rohu, kde se válel jeho kocour.

Sály jsou obložené zrcadly, aby každý mohl obdivovat magickou hru odrazů běžících do nekonečna, do nekonečna a někam dál.
Po parketu víří nádherné páry v nejdražších róbách, v těžkých špercích, ve fantastických účesech a řemeslně mistrovských střevících.
Hudebníci hrají za zástěnou, pohled do zrcadel, v nichž nevidí nikoho kromě sebe, by je zbytečně vyplašil. A hrůza ztrpčuje krev.
Ples upírů, jednou za sto let, neopakovatelný zážitek pro vyvolené.
Nemrtvá krása, přehlídka lovců, přehlídka nesmrtelnosti.
Čas neexistuje, dokud nezačne ubývat tanečníků.
Každých sto let jich pár zmizí, až nakonec zůstane jeden.
Kam vcházel jako král, vstupuje opatrně jako poslední z posledních.

Den po dni, rok po roce stojí na svém místě a neživýma očima hledí na náměstí.
Změnilo se k nepoznání od jeho časů, i on nyní vypadá jinak. Jenom jeho úděl zůstává stejný.
Stále pyká za svůj ohavný zločin a čeká na vykoupení.
Na jeho rukou lpí krev nebohé dívky, kterou v hněvu zabil, když ho odmítla.
Jen jednou za sto let se načas navrací k životu.
A jen tehdy se může dočkat osvobození. Může ho zachránit mladá nevinná dívka, taková, jako byla jeho oběť. Jenom taková může pronést slova odpuštění.
Jenže vzbuzuje strach a žádná není ochotná ho vyslechnout.

Další zájezd skončil, autobus spokojeně odpočívá v garáži a čeká na údržbu. Mladší Karel si bere dovolenou, staršího Karla čeká ráno další štace. Tentokrát do Českého Krumlova.
Ještě zkontrolovat síťky na sedadlech a přepočítat podšálky. Je jich přesně dvaapadesát, Karel si vzdychne: Schválně, kolik jich tu bude, až večer zase zaparkuju v depu.
Ale toho dne se děly věci. Všichni účastníci zájezdu přišli na čas. Každý čekal, až mu zavazadlo do kufru umístí pan Karel. Posedali si na místa bez hádání.
A večer bylo v autobuse dvaapadesát podšálků.
"Jednou za sto let, ti řikám," chlubil se za týden Karel Karlovi.

Rozhlížel se po táboře. Pak ji spatřil. A dva strážné. Na nic nečekal.
Běsnění boje ji probralo z neklidné dřímoty. Surové drapnutí za rameno.
„Zkus jen ceknout!“
Pokusila se vyškubnout. Železné sevření. Blýsknutí nože. Překvapené heknutí. Stisk povolil. Krev se vpíjela do látky. Druhý nepřežil o mnoho déle.
„Ludlow.“
Zabručení. Nikdy neplýtval důvěrnostmi. Pohled z minulosti.
Kdy ho viděla naposledy? Před lety. Připadalo jí to tak dávno. Pohled z jiného století. Prchavý okamžik rozbitý bitevní vřavou.
„Rychle!“
Přeřízl pouta.
Tesák strážného změnil majitele.
„Musíme zmizet.“
Ludlow kývl. Odvolat muže. Ztratit se ve tmě. Dostat se k člunu.
Ještě nemají vyhráno.

Doufal jsem, že Tomáše zastihneme včas, ale takové štěstí jsem neměl. Když jsme dorazili do jeskyní, našli jsme jen jeho spolužáka, jak stojí u zdi s loučí v ruce a celý se třese.

"Kde je!" vyhrkla na něj Nela. Nebyl schopný slova. Jen ukázal na zeď.

"Dostaň nás dovnitř. Tomáš potřebuje pomoc," prohlásil jsem hlasem nepřipouštějícím námitky.

"Dobrá," vydechl vyděšeně. "Musíte se mě držet," dodal. S Nelou jsme ho uchopili za ramena, Filip s Mirkem mu položili dlaně na záda.

Snažil jsem se nemyslet na to, jak jednou, třeba v dalším století, najdou novou jeskyni a v ní naše kosti.

Když jsem byla ještě mladá, vyrazila jsem na cestu. Na hodně dlouhou cestu. Na cestu kolem světa.
Hladké asfaltové silnice brzo vystřídaly hrbolaté prašné cesty, ale vždycky jsem je zdolala. Horší to bylo v poušti. Písek, písek a zase písek. A to vedro. Málem jsem umřela žízní. Myslela jsem, že dál už to nepůjde, ale šlo.
A pak byla cesta zase snazší. Později plavba přes oceán a cesta horami a pampami. Nebála jsem se, měla jsem svoje lidi.
Takoví šoféři jako Jirka a Mirek se narodí jednou za sto let. Kdoví jestli.
Všechno nejlepší k jubileu, Mirku!
Vaše Tatra 87

„Zase se tváříš tak…“ řekla mu dcera nabručeně. Rostla jako z vody a čím dál víc se podobala matce.
„Já vím,“ uznal a přestal vyhlížet na oblohu.
„Jak?“ zeptal se Petr. Anna mu říkala „Petrklíč“ a on si nebyl jistý, jestli se mu ta přezdívka líbí, nebo ne. Střídal postoj k ní se samozřejmostí šestiletého klučiny. Skoro sedmiletého, dodal v duchu velký Petr.
„Jako když čekám vzácného hosta,“ vysvětlil malému Petrovi.
„Který se ukáže jednou za sto let,“ ozvala se Anna.
To naštěstí ne. Jednou za sedm let.
Milovat labutí ženu má svá úskalí. Třeba to stále dokola zlomené srdce.

"Po stu latach" dnes nemusím brzy vstávat.
Protááááhnout - počkat - peřina??? Na peřině kočka. Taky se protahuje.
Nohy dolůůůů - pomalilinku zvedat - narovnat.
Tak, co dnes udělám, v duchu maluju plány na celý den.
Upeču beránka (včera jsme rajzovali po návštěvách, večer se mi nechtělo), trochu poklidím, než dojdou mladí.
KAFE!!! Jasně kafe bude jako první, neboj, jen co si umyješ zoubky, motivuji sama sebe.
Otevřu dveře do předsíně a...
A přede mnou stojí slepice, rovnou dvě slepice.
"Mááš, máááš? Dááš, dáááš?"
Jasně! Chlopek říkal "První dej slepicím."
Ale už neřekl, že nechá větrat barák.
Tak už se probojovaly až sem, delegátky.

"Kdybychom měli něco, cokoliv, co mu patřilo, mohli bychom se pokusit o speciální lokalizační kouzlo." vysvětlil Karl, když konečně prolomil mlčení po jeho předchozím prohlášení.
"Mám pár jeho vlasů, upadly z něj." řekl tiše Matěj a vytáhl z kapsy plastový sáček na důkazy.
"Výborně, Kopecký!" pochválila ho Veronika. Nadšení z ní přímo teklo proudem.
"Jen nepodléhejte nadšení. Bude to chvíli trvat - to kouzlo není žádná brnkačka - a taky nemusí vubec vyjít. Řekl bych, že se používá tak jednou za sto let. Možná ani to ne."
"Co budeš potřebovat, Karle?"
"Klid, vodu, papír a barvy. A taky vaši pomoc při zaklínání."

Když Lucretiu Demetriovi přišel sluha oznámit, že jej pán Florian očekává, vstupoval právě správce paláce do příjemně teplé vody v prostorném bazénu.
Mágovi se vůbec nechtělo vyslyšet pozvání, ale nedostal doopravdy na výběr. A tak nakonec seděli v bazénku oba. Hezky proti sobě přes celou šíř vodní plochy.
Kočkovali se. Jiskřilo to mezi nimi, i když si to mág odmítal připustit. A když už by mohl Florianus zkusit Luca políbit, vstoupili sovnitř princové Caesonius a Sekundus. Nedlouho poté se připojil i Quintillus…
„Jednou za sto let mám v lázni milou společnost a stane se tohle!“ povzdechl si Florian v duchu.

Oslava se konala v Bradavicích.
Na profesorském pódiu stál veliký stůl s obrovským dortem, na němž planula rovná stovka svíček. V jeho čele seděl Hagrid s hustou hřívou šedých vlasů, ale stále při síle. Kolem sebe měl celou svou rodinu. Olympu a dospělé děti Kuklíka, Puklíka a Dudlinku s rodinami a celkem devíti vnoučaty. Ostatní stoly zaplnili jeho přátelé.
Velká síň praskala ve švech.
Hagrid vstal a se šťastným úsměvem se po všech přítomných rozhlédl.
„Todle je teda něco! Moc vám děkuju, že ste si tudle moji trachtaci nenechali ujít. Protože podruhý v tomdle století už nic podobnýho pořádat nebudu.“

„Máš štěstí, holčičko.“ usmál se čaroděj.
Nechápala. Nevědela, kde je, a proč. Neznala tohoto pána...

„Ničeho se neboj. Neublížím ti.“ čaroděj pokleknul a dotknul se svojí holí Anežkina čela.
Jako by jí vrazil vroucí jehlu přímo do mozgu. A pak ní otočil.
Zamotala se jí hlava. Příšerná, krev zmrazujíci bolest. Kdyby mohla, řvala by z plných plic.

Čarodejův výraz stvrdul. Úsměv zmizel.
„Dostáva se ti velké cti, člověče. Nový mág je povolán pouze jednou za sto let.“

Trhla sebou a posadila se. „Jenom sen?“ lapala po dechu.
Potřebovala pít. Napřáhla ruku k stolku a z prstů ji vylétl...

~!Modrý blesk!~

„Ten, koho jsi viděla, jsem nebyl já, ale zlé dvojče bratrance švagra mého strýce,“ vysvětloval hlavní hrdina.
„To tedy znamená, že můj syn je ve skutečnosti zároveň můj dědeček!“ hořekovala hrdinka.
„Co to je za nesmysl?“ ozvalo se z hlediště.
„A za tohle jsem dal tři krejcary?“ přidal se další hlas. „Chci vrátit peníze!“
Na jeviště přilétl půllitr.
Herci se začali potácet s různými součástmi scény v rukou. „To je strašný vichr z hor,“ zvolal představitel hlavní role. „Vrací se jednou za sto let!“
„Spíš každých sto hodin,“ zabručel za oponou nápověda Standa Křeček, zatímco dál předával první kusy kulis.

Jeho pohled žhnul nenávistí. Zloba sršela z jeho postoje jako jiskry, které rozfoukal vítr pomsty. Její smrt zastínila veškerý rozum. Už to byl někdo úplně jiný. Začal čerpat energii slunce, které stálo nad obzorem. Zničehonic dokázal ohýbat jakýkoli zdroj tepla a světla, měnit jeho intenzitu a přesměrovat jej na různě velkou vzdálenost. Takovou nesmírnou sílu měli jen ti nejmocnější, kteří se rodili nanejvýš jednou za sto let.

Najednou z jeho dlaní vytryskly proudy ohně a zanedlouho se les proměnil v praskající peklo. Skupinu žoldnéřů před ním, která před chvílí chtěla popravit zbídačeného tuláka, pohltily plameny a zbroj se začala tavit.