„Nemáš tu být. Je to rouhání.“
Stála u památníku padlých. Šedovlasý mladík ji objal. Hlavou se mihly vzpomínky.
Šlechtic skláněl zbraň, dívka v chlapecké zbroji na něj mířila kuší. „Král ti nepoděkuje, když mě střelíš.“
Zkusila poodstoupit, ale chtěla, aby zůstal. Nenáviděla se za to.
„Zvrtla se Vám nožka," volal na ni. Utekla ze sálu.
Národ hrdých Čechů si vytrpěl mnohé, ale nedokázali ho zlomit.
Tělo měla samou modřinu. „Nechte ji, veliteli. O odboji neví." Nevydržela by už vzdorovat dlouho, byla mu vděčná.
Ustoupil. „Jednou mi odpustíš. Máme celé věky, čas nás spoutal dávno. Oba to víme, Šárko. Už nevzdoruj."