DMD č. 26. pro 26. 4. 2019. Téma: Mezi šesti očima

„Pšt, pojď sem! Musím ti říct něco mezi čtyřma očima!“
„Přesněji mezi šesti,“ dodal anděl, „nebo spíš osmi, abych nebyl sebestředný.“
„No jo, vůbec mi nedošlo, že on tu také není sám!“
„A cos myslel? Že jsi jediný trouba ve vesmíru, který potřebuje ochraňovat?“
„Když to řekneš takhle, zní to jako blbost, uznávám, ale vlastně jo, myslel.“
„Nu, to se stává, ale nejspíš by ses měl vrátit k tématu, možná jsi to měl nejdřív vysvětlit a až pak se se mnou vykecávat.“
Chlapec se ohlédl na bratra, který na něj zíral krajně znepokojeně.
„Proč u všech všudy mluvíš se stěnou?!“

Pokojem se rozléhají hluboké vzdechy. Dvě vlhká těla se o sebe třou v divoké vášni, jen bledé světlo z ulice vytváří na stěnách pohyblivé stíny.
Jen slabě zazní silnější ženský sten, když se objeví polštář a zdroj zvuku utiší.
"Pssst! Víš, že nesmíme být slyšet," zašeptá udýchaný mužský hlas.
Postel opět zavrže rytmem touhy a žena se zakousne do hřbetu ruky.
Jemně vrznou i dveře, když se zaklapnou. Nejspíš průvan.
Muž přirazí své tělo mezi rozevřená stehna, ona nevydrží a zakřičí.
...
Oba s výdechem odpadaji, zatímco žena zaostří ke dveřím, kde se rýsuje malá postavička.
"Taky máš zlý sen, maminko?"

Sibyla Trelawneyová si zasněně upravila brýle a ze záhybu hedvábného šátku vytáhla druhé. Nenosila je, samozřejmě! To nosí smůlu. Ale talismany jsou důležité - obzvlášť, když kolem obchází Smrtonoš.

Za sklem křišťálové koule, obklopen neproniknutelnou mlhou tajemství, existuje jasnovidecký svět. Všichni v něm pijí čaj a z jeho lístků určují spletité linie osudu.
Na obloze tam svítí slunce; to znamená radost a štěstí. Opodál stojí křivý kříž na znamení těžkostí.
"Máš krásné dlaně," říká mladík usměvavé dívce. "Vidím v nich celou budoucnost!"
Je to svět bez náhod a nejistoty, plný radosti a barevného porcelánu. Svět, kde by Sibyla strašně chtěla žít.

„Promluvme si,“ řekl Santer chraplavě.
„Není o čem!“ štěkl odsekl Voldemort.
„Si ze mě střílíš,“ zvedl Santer vášnivě obočí. Zakňučel ??
„Nikdy,“ zrudl Voldemort-...

*

Nejede wifi.
Vlk zkusil demonstrativně sežrat Ježibabu, načež pokrytecky tvrdil, že má bez wifiny relaps – a kdy to spraví.
Řekl jsem, že nevím.
Vyhlásil stávku a oslovuje mě Karkulko.
Taky vyžaduje Photoshop.

Santer s Voldemortem něco řešili v kanclu. Skoro mě vyhodili, že mluvěj mezi čtyřma očima. Povídám, že to holt bude mezi šesti, chci svůj kancl.

Pak se ozvalo chroupání. Ve dveřích stála (lehce oslintaná) Ježibaba.
Pozorovala nás a cpala se perníkovým popcornem*.
Jdu urgovat wifinu.

„Plánování v pěti lidech prostě nefunguje,“ shrnujeme po týdnu empirický poznatek. „Co kdyby každý den měli na povel dva lidi a ti řekli, co se bude dělat?“
„Jako že nejdřív domluva mezi čtyřma očima a pak tvrdá diktatura?“
„Spíš mezi šesti až osmi… No co, většina vás je brýlatých,“ zašklebím se. „Ale jinak v zásadě jo.“

Dlouhé zamyšlené ticho.

„Už vidím, jak se zrovna vy dvě podřizujete tomu, co někdo vymyslí,“ ozve se vzápětí odboj z očekávané strany.
„Co by ne, zkusme to.“
„Blbost!“
„Taky myslím, že to nebude fungovat.“

Neboli jsme se nedohodli ani na tom, že se nedohodneme…

"Takže, zahajuji dnešní sezení," pronese chlupatá koule. "Únik, který jsme vytvořili byl bohužel zabarikádován. Proto navrhuji prorazit hned vedle. Na toto místo je totiž z lidského pohledu nejméně vidět. Nezapomeňte, jsme v přísném utajení."
Dvě zbylé chlupaté hlavy přitakávají. Vtom se z chodby ozve klíč ve dveřích.
"Honem, zpátky na místa! Dvojko, žvýkat seno! Trojko, točit se v kolečku!"

"Ahoj, kolotočáři," oslovím své sladké osmáčky. Ty miláčky Satana. "Už makáte na nové díře?"
"Písk." (Překlad: nemám páru o čem to mluvíš.)
...

Uprostřed noci, když všichni spí, si jednička vytáhne metr schovaný za uchem a začne přeměřovat velikost první, zacpané díry...

„Kdy my tři se zas sejdem ve vichřici, v hromobití a plískanici?“ pomyslel si Antonius, dívaje se na kůru stromu. Poručil si další víno, pak si upravil spodní lem tuniky a vydal se zpět do domu.
V místnosti na něj stále čekali dva muži.
Muži.
Cucák a hlupák.
"Jsme rádi, že ses k nám opět připojil," řekl cucák.
Antonius ho přehlédl jak Pádskou nížinu a usedl.
Na stěně visela mapa rozdělená na tři díly.
"Napíšeme je tam oba?" zeptal se hlupák.
Než se Antonius stihl chopit slova, připsal cucák pod Ciceronovo jméno značku krát dva.
Víno bylo čím dál trpčí.

„Co se týče prospěchu, nemůžu si stěžovat, ale je tu problém s Tildinou výbušností. Hlavně s jejími sklony, řešit spory rvačkou.“
„Já za to nemůžu,“ brání se Tilda. „Nemají si začínat.“
„Začínat?“
„Pořád se navážejí do Péti.“
„Třeba posledně to ale nemohlo být tím,“ namítne paní učitelka. „Vždyť tu Petra ani nebyla.“
„To byli hnusní na Vildu.“
„Vilda se dovede bránit sám,“ krotí dceru Rebeka, ale Tildin výraz jasně říká, že nehodlá čekat, až se její flegmatický bratr rozhoupe.
„Ale Matyldo,“ ozve se paní učitelka. „Holčičky se přece nemůžou prát.“
Tilda k ní zdvihne pohled. „Proč ne?“ zeptá se překvapeně.

Česťa musel v duchu přiznat, že má Vypravěč pravdu. Kdyby tehdy, když umřel jeho syn, měl možnost jej zachránit, udělal by pro jeho záchranu cokoliv. A tak mlčky pozoroval Vypravěče, jak z jedné z kapes vytahuje papír s tužkou. Dokud psal, nerušil jej.

„Co tedy po mně chcete?“ zeptal se ve chvíli, kdy Vypravěč odložil tužku.

„Chci, abyste je odnesl do normálního světa,“ pronesl Vypravěč a podal Česťovi papír.

Písmo bylo drobné a tak si musel Česťa vzít brýle na čtení. Byl to seznam jmen. Zadíval se přes brýle na Vypravěče.

„Ať existuje alespoň jedna zmínka, že ti lidé žili.“

Dívala se, jak asistent vstoupil do pitevny s miskou v ruce. „Dobrý den, dnes se podíváme na smyslové orgány. Každému dám několik očí, můžete si je prohlédnout a pak i rozpitvat.“ Před každého z nich položil hrst očí, které nabral z misky. „Dostali jsme čerstvou várku z prasečích jatek, takže materiálu je dost.“
Stála u pitevního stolu a prohlížela si těch několik očí, které před ní ležely. Rohovky se už začínaly zakalovat. Ale co má být tohle?
Pitevnou se rozlehl její jekot. Asistent přiběhl a překvapením ztuhl. Mezi šesti očima leželo jedno, ze kterého se právě odloupla modrá kontaktní čočka.

Byl čas večeře. Olympa rozvážně nalévala polévku.
Hagrid bezradně těkal očima mezi třemi prázdnými židlemi, na kterých obvykle sedávala jejich trojčata, Puklík, Kuklík a Dudlinka, a dveřmi, za kterými se ozývaly duté rány a trojhlasý řev. „Já bysem už děcka zavolal k jídlu. Nevíš, proč tam dělají takovej kravál?“
„Samozřřejmě vím, a volat je rrozhodně nebudeme. Zase se strrašlivě poprrali kvůli nějakému hrroznému nesmyslu. Nedalo se to rrozsoudit. Tak jsem je zavřřela do pokoje a řřekla, že je ven nepustím dřřív, dokud si nesednou, a v klidu si o tom svém prroblému neprromluví. I kdyby měli jít spát bez večeřře.

„Zbytkáč je potvora, autobus byl dobrá rada!“ kymácí se Tomáš, „Občas jsem za volantem viděl dvakrát, co dvakrát, třikrát! Tři děti na přechodu, všechny paní Opatrné, co má jedináčka! Ale přilákal jste vy, prý umíte se vším poradit!“
„Spíš poslouchám…“
„Mezi náma,“ zalíhne Tomáš kabinu, „já bych i věřil! Panna matkou, proč ne? Ženský jsou divný. Vzkříšenej Lazar? S takovýmhle jménem to byl asi hypochondr, ne? Že Ježíšek vstal z hrobu? No, pankáč, tak co. Ale ten vidoucí slepej od narození, to je nebezpečný!“
„Proč?!“
„Kam by svět dospěl? Já jsem třeba alkáč, a kdybych najednou nepil? Všechny bych naštval!“

Když se v Tristu nemohli scházet v domku na stromě, scházeli se aspoň v zahradním altánu. Camilla se chystala ulovit si manžela a nemohla riskovat, že by ji někdo viděl přicházet nebo odcházet z pokoje Samuela nebo Ryka.
“Tak co, už máš na někoho políčeno?” zeptal se Samuel.
“Zůstane to jenom mezi námi třemi?” odpověděla Camilla.
Kluci se přisunuli blíž a přikývli. Camilla se opatrně rozhlédla, aby se ujistila, že je nikdo neposlouchá.
“Colin Gorlan,” zašeptala.
Samuelovi poklesla čelist. Ryko se zakuckal vínem.
“Víš, že je zaslíbený?”
Camilla jen pokrčila rameny, ale její výraz naznačoval, že to nemusí nic znamenat.

Zajatec odtrhne pohled od artefaktu. V jeho strnulé tváři se objeví nepatrný náznak rozrušení.
„Myslel jsem, že tě zabil,“ vydechne.
„Myslels, že mě zakletí ušetřil? Ale kdeže.“ Žena unaveně zavře oči. „Dlouho jsem tě toužila zničit. Teď už nechci. Pověz jim to.“
Muž vzhlédne k napjaté trojici.
„Náš příběh začal velmi dávno u dvora císaře Rudolfa. Ona, já a můj bratr jsme se jako mocní mágové z význačných rodů těšili nejvyšší přízni. Za cenu nejtemnějších intrik, zrad, vražd. Vyústily v nelítostnou válku na život a na smrt. Zbyli jsme jen my tři, nastala rozhodující bitva. Pak přišla porážka a trest.“

Žlutomodrý pohled na svět, širší zorné pole,
krátkozrakost nepředstíral, zemřel ranou hole.
Po psíkovi vyzkoušel si inkarnaci do včely,
stovky očí vjem poskládat do mozaiky uměly.
Pohybem či teplotou se řídil v kůži hadí,
schopnostmi, co slabozrakost jemu vynahradí.
Kočičíma krutovládce viděl, kterak potmě dřímá,
zelenou i modrou barvu mnohem výrazněji vnímá.
Dokonalý zrak... měl až coby pták,
viděl pole magnetické víc jak na kilák.
Mezi šesti očima si opět zvolil lidské
poučený změnil nejen vztahy mezilidské.
Tyranem kdys zvířat býval,
dokud se sám nepodíval -
díky kouzlu čaroděje - na svět jejich okem
a tomu se, milé děti, říká léčba šokem.