Vraždy z prestiže (historie)

„Jsme tam!“ zavýskne Václav, jakmile projedou pod zabezpečovací závorou, „Dokázali jsme to, kucíí!“
„Porazili jsme komouše!“ řehní se Milan, „Svoboda, volové, i pro cikány!“
„Před námi je tank!“ vřískne Robert.
S prvními výstřely se všichni tři únosci vrhnou pod sedačky. Řidič sebou trhne a zhroutí se na volant. Autobus jede dál, proti proudu hvízdající řeky.
Prudký náraz do transportéru na okamžik zastaví štěkání samopalů.
Z pneumatik probodených hřebíky uniká vzduch, sype se sklo. Práskne výfuk.
Jako na povel spustí kanonáda, zběsile mačkají spouště, dokud není i ten poslední z nejposlednějších zásobníků prázdný. Přes tisíc nábojů.
Zákeřní teroristé nevypálí ani jednou.

„Neobvyklost projednávané věci je v tom, že naše socialistická společnost už nezná takový projev nejbrutálnějšího vyjádření občanů ke společnosti,“ deklamuje prokurátor.
„Odsuzují se… Robert Bareš k trestu smrti a… Václav Bareš k 25 letům odnětí svobody nepodmíněně,“ vynáší rozsudek soudce.
„To je omyl! To je… podvod!“ křičí šokovaný Robert.

„… na obranu nespravedlivě stíhaných,“ řekne v bytě na Karlově náměstí Otka. „Musíme hledět i na všechny ty, kterých se zastáváme! Barešovi jsou na rozdíl od nich vinni, jen trest je nepřiměřený!“
„Aby z nás nebyli ohleduplní sobci!“ rozčílí se Věra, „nezapomínejme, že ti pitomí kluci se jen chtěli dostat za hranice!“

„Dost, stop!“ vykřikne nesmyslně velitel clony Komárek, když utichne poslední samopal. Došly náboje. „Vzdejte se, vyjděte s rukama nad hlavou!“
Autobus vklíněn pravým předkem do transportéru. Vysklený, s unikajícími dušemi. Když otevřou dveře na straně řidiče, vypadne jak cedník děravý Jan Novák. Po silnici od českého celniště se blíží tmavý vůz, až po něm sanitka.
„Přežil někdo?“ ptá se důstojník Státní bezpečnosti.
„Dva z nich. Ale to cikánské prase už si nezatancuje!“ snaží se Komárek.
„A řidič?“
„Toho museli zastřelit únosci!“
„Samozřejmě,“ stačí tajnému jediný pohled na dílo zkázy, „přebíráme v plném rozsahu vyšetřování! Pod naším dozorem proběhnou i pitvy!“

„Co se děje?“ ptá se rozespale Vilma, „Kdo to byl?“
Landmann, hlavní policejní komisař z Grenzpolizeipräsidium München, zavěsí sluchátko, přistoupí k lince a natočí si vodu.
„Volal Lang ze Schirndingu,“ řekne ustaraně, „z Československa se k nám prý snaží probít teroristé s autobusem plným rukojmích. Jestli komunistům vydáme únosce!“
„Tak to snad není těžké rozhodování!“ sekne žena, „Nebo je v tom nějaký zakopaný pes?“
„Právě že jo,“ mne si bradu muž, „nemůžeme jim věřit ani slovo! Nevíme, zda jsou to skuteční teroristé, skuteční rukojmí, ba i o autobusu musíme pochybovat… Instrukce velí jasně: vydání údajných zločinců probíhá vždy diplomatickou cestou.“

„Tvým úkolem,“ informuje velitel chebské brigády náčelníka pohraniční roty Pomezí, „je autobus na Západ nepustit, ať je v něm kdokoli!“
„Soudruhu,“ zalapá po dechu nadporučík, „to je proti čtrnáctsetsedmdesátce!“
„Příkaz shora,“ dí ustaraně major Charvát, „přímo od nejvyššího.“
„A máš to, Mirku, nějak písemně?“
„Kurvadrát, Pepo,“ vylítne nadřízený, „když poručí menstruovat, budeme menstruovat! Pošlou-li rozkazy k zvýšení naší porodnosti, splníme je! Tak to je, tečka. Nepotřebuješ papíry.“
„I když tam zůstanou děti?!“
„Šádek je vytáhne! Jede sem.“

Na silnici mezi zabezpečovací závorou a státní hranicí NSR tiše rozmisťují pohraničníci železné brány a prkna s hřebíky. Lesní cestou přijíždí obrněný transportér.

„Je mi strašně zle,“ přišourá se dopředu Denisa, když k závoře dorazí motorizovaná poplachová hlídka.
„Teď ne!“ zavrčí Robert. „Co se to tam ksakru děje?“
Nebe rozsvítí světlice, ticho roztrhá ratata automatu a pohřbí řvoucí siréna.
„Útočí na nás,“ vykřikne Václav, rozbije přední sklo autobusu a dvakrát vypálí směrem k pohraničníkům. Odpovědí je krátká dávka ze samopalu.
„Ne na ně!“ vystřelí Robert do země před vozem, „Nechceme se vzájemně pozabíjet, vole!“
„Já… já to dostala,“ hlesne za nimi Denisa.
„Holka nešťastná,“ lamentuje Milan, „co se sem sereš? Hej, volante, nemáš kouzelný proužky?“
„Cože?“ vysouká šokovaný řidič.
„Myslí obinadlo,“ upřesňuje Václav.

„Zelená tlama,“ hlásí Václav vyhlížející do lesa.
„Která?“
„Pohraniční!“
„Zastav,“ obrátí se Robert na řidiče.
„Další pán na holení,“ křikne k dětem Milan, „stejný vzkaz! Jsme vozbrojený a nebezpečný, hotový ďáblové, jasný?!“
„Puberťáci,“ krotí ho Václav, „už na čerty nevěří…“
„Bůhví zda někdy viděli cikána,“ zašklebí se snědý mladík, „slečinky…“
„Proč to děláte?“ zeptá se opatrně Jan, když chlapec opustí autobus.
„My sázíme na život, vole,“ poučuje malorážka, „ne jako voni, za smrťák metál! Nepotřebujeme – my ani ty! –, aby nás rozstříleli, ještě než začneme vyjednávat!“
„Nejsme žádný vypatlaný hovada, volante,“ připojuje cikán, „když unášíš, musíš bejt tak trochu ten psychyjatr!“

Zaparkují v lese. Jak se od autobusu odlepí učitelský dozor, vyrazí. Tři muži, tři zbraně; malorážka, brokovnice, kulobrokovnice.
„To je únos,“ vstoupí jedinými bočními dveřmi zprava. „Všichni dozadu!“
„My se nedáme!“ vykřikne kurážně Martin. Salva smíchu.
Robert se nakloní zpět ven a vystřelí do vzduchu.
Veselí utne, jako když sekáčkem oddělíš slepičí hlavu.
„Kluci,“ jako v mátohách vstává řidič, „vy jste se určitě zbláznili!“
„Seď, sakra,“ třese se Václav, „seď a jeď!“
„Hodím vás, kam chcete,“ vrací se za volant Jan, „jen dejte ty zbraně dolů a pusťte mládež!“
„Pěkný kulový, vole,“ neztrácí kuráž Milan, „děcka tu zůstanou!“
Dveře zafuní.

„Stoč to k té benzínce,“ vyhrkne Václav, „autobus tam bere naftu!“
Zastaví na přilehlém parkovišti a vysoukají se z trabantu. Robert otevře zadní dveře a vytahuje zbraně. Václav, kterému výstup ze zadního sedadla trvá o poznání déle, sykne:
„Kucíí, počkejte! Fízlové!“
Po hlavní projíždí žluto-bílá Lada.
Oba muži vzadu, s puškami v rukou, strnou jako sochy, pak se srazí rameny, jak se oba snaží sklonit do miniaturního zavazadlového prostoru.
„Dobrý,“ hlásí po minutce Václav, „jsou pryč!“
„Autobus startuje,“ napřimuje se Robert.
„Jak já je nenávidím,“ jak papiňák upouští cikán, „karanténu na ně až do smrti! Kam se vrtnou, všechno poserou!“

„Tak máme pět minut po. Jestli tam máme být včas,“ vrčí řidič, „musíme vyrazit!“
„Vydržte chviličku,“ prosí třídní třeťáků a majitelka trojek, „paní Skokanová ještě letěla pro bezinfekčnost… Malé, neškodné zdržení!“
„Vám se to řekne,“ mračí se Jan Novák, „ale já jsem zodpovědný za dopravu!“
Jedou necelé dvě hodiny, když zezadu k učitelskému dozoru doručkuje bledá studentka.
„Potřebuju na malou,“ šeptá Denisa, že slyší i volant, „nebo tady udělám velkou škodu!“
„Soudruhu řidiči,“ naklání se třídní.
„Slyšel jsem. Slečna musí vydržet. U nejbližší pumpy zastavím!“
Nakonec z toho je třicet minut, než se všechny holky vystřídají.
Pro Jana osudná půlhodina.

„Tady na tu polňačku odboč, odpočineme si. Akci provedeme vpodvečer.“
Na stráni u lesa si lehnou, Václav zamíří mezi stromy.
„Ty vole, volný nebe!“ žmoulá stéblo trávy Robert, „to mi v base chybělo!“
„Mně zas zpívání,“ přihodí Milan. „Dostávali jsme nakládačku, ale stálo to za to!“
„Vás bili za… zpěv na kobce?!“
„Dvě tři cely jsme se dohodli a pak po večerce hezky z paty spustili tu naši!“
Cikán se posadí a s chutí zapěje:
„Bachařova stará na nás píská,
jak se jí po flétně stýská!“

„Neřvěte tu!“ vrací se Václav s vykasanou košilí plnou hub, „Podívejte, co jsem našel!“

„Není to přesně to, co hledáme?“ zamne si ruce Robert se zálibným pohledem na lovecké zbraně na věšáku v osamělé hájence za Řevničovem.
„Ještě potřebujeme náboje,“ ušklíbne se Milan, „jdu se vychcat…“
„Počkej,“ nechápe Václav, „musíme co nejrychlejc vypadnout! A žádný stopy…“
„Naopak,“ značkuje snědý mladík kožešinu u krbu, „ať pěkně vědí, kdo to udělal!“
„Přestaň blbnout,“ zavrčí Robert, „a raději přines nějakou tašku. Našel jsem střelivo!“
Václav stáhne z ušáku deku a podá ji Robertovi, Milan přistoupí k jedinému zrcadlu v předsíňce, dýchne na něj a do zamlžení obtiskne ruku.
„Moje reklama,“ směje se, „ať se vztekaj, komouši zasraný!“

„Tady to je!“ hlásí nadšeně Václav.
„Nezastavuj!“ sykne rozčileně Milan.
Václav se zmateně ohlíží.
„Ale to jsme přejeli!“
„Zmerčil jsem hajnýho!“ drtí mezi bílými zuby snědý muž.
„A těch chatek okolo,“ zuřivě zatíná prsty do volantu Robert, „ty jsi fakt korunovanej vůl, Vašku! Potřebujeme něco o samotě!“
Zastaví, ztěžka se vyvalí z trabantu a zapalují si.
„Kucí,“ obrátí se na starší kumpány Václav, „neměli bychom to brát jako znamení shůry? Možná…“
„Co jako?“ naběhnou svaly pod ušima Milanovi, „Uvědomuješ si, že mě už dneska nahánějí chlupatý?“
„Zbraně potřebujeme,“ opatrně naváže Robert.
„Jedem k Řevničovu,“ utne pochyby cikán, „a řídím já!“

„Dnes má nástup, ten dacan,“ zavrčí nad pěnou Robert.
„No jo, máš pravdu,“ jeví se Václav, „proto tu není!“
„Ty seš fakt vymaštěnec, vždyť tady nežije!“
„Ale připít na zdraví bychom mu mohli, ne?“
Ťukli a pozvedli dvě umaštěné hořčičné sklínky, když vešel.
„Krim je možná úděl pro ženský nebo gádži, ale ne pro mě!“
„Já se z tebe zvencnu, co teď?“ objímá první Robert.
„Slyšeli jste toho autobusáka tenkrát, ne? Jak jsme bavili o tom unesenym letadle?“
„Že by letěl, kam by se mu zavelelo!“ vzpomíná Václav.
„Právě,“ má promyšleno Milan.
„Kde chceš, vole, sehnat letadlo?“
„Žádný letadlo. Autobus.“

Po pětapadesáti dnech věznění už sotva vnímal. Když začal Mario Moretti, šéf Rudé brigády, číst rozsudek, poznal ze strnule slavnostního tónu, že ho ministr vnitra Francesco Cossiga spolu s premiérem hodili přes palubu.
Výměna se nekoná, s teroristy nevyjednává. Možná je to jen záminka k zaříznutí jeho koncepce vlády národní solidarity, přizvání eurokomunistů k moci.
Nechali jej v kufru auta na via Caetani. S jedenácti kulkami v těle.
Aldo Moro už neslyší bzučení much ani necítí jejich sosáky ve své krvi.
Svět je teroristickým činem otřesen, v Československu zvažují, jak o něm referovat. Brigate Rosse pod patronací StB cvičila tady.