Jelizaveta a František zabrali stolek pro dva, jen na chvilku, než se budou muset jít připravovat – vždyť večer hrají v premiéře. Jelizaveta se směje, baví, koketuje. Pak jí, snad z otevřeného okna, padne do očí ostrý odraz světla. Prudce je zavře. Vzápětí se jí za víčky zhmotní Andrejova tvář, žárlivostí zrůzněná k nepoznání. Jdi pryč, pomyslí si, jdi pryč, já za to nemůžu. Věděl jsi, kdo jsem, znal jsi mě, žárlil jsi zbytečně, přece jsi věděl, že se vždycky vracím za tebou, jenom za tebou! Věděl jsi to, viď?! A rozhodl ses sám, slyšíš? Sám! Sám! To není moje vina!!!