nerealita

Dlho sme leteli všetci ako diví, keď sa pred nami zjavil krásny obrazec.Náš cieľ je tu. Najväčšia zábava bude ho zničiť. Premeniť na niečo iné. Roztancovať vôkoľ seba všetko, až kým sa úplne všetci nezničíme.
Tancujem, už horím. Nič iné neexistuje. Len ja. Tento moment. Žiara.
Kričím, že to bola krása a sme na rade. Dopadám, úlomky sa trieštia všade do okolia. Pre mňa to znamená koniec. Ako pomalinky chladnem, sledujem ostatných, ktorí letia atmosférou a dopadajú na povrch.
Či sa tento žúr a náš "obraz" vydaril, sa už nedozvieme. Osud všetkých meteoritov. Len vďaka nám je Mesiac krásny.

Aneta sledovala západ slunce s vědomím, že si musí, co nejrychleji najít nějaký přístřešek či ideálně hostinec. Netrvalo to dlouho a po pár kilometrech bloudění lesem narazila na hospodu u Ježka. Vypadala útulně a ceny vyvěšené před vchodem byly přívětivé, a tak se rozhodla vstoupit dovnitř. V interiéru byly vyvěšené všelijaké vonné tyčinky a zněla uklidňující mnišská hudba. Po několika minutách poslechu si Aneta znenadání všimla kachlíkových kamen, ze kterých se linula náramná vůně tvarohových buchet, alespoň podle jejího čichu. Popošla pár kroků, otevřela dvířka kamen a v tu ránu byla uklidňující atmosféra pryč. V peci byl totiž upečený ježek...

Země léta. Dny horké a líné, noci vonící dobrodružstvím.
Země tajuplných bytostí. Dvě jsem našel na mýtině. Jejich smích se mísil se sladkou vůní opia.
“Rád bych prošel,” řekl jsem.
“Za to se platí. Poutníku.” odpověděl první.
“Čím?”
Druhý natáhl ruku. “To záleží.”
Oba byli nazí. Milá místní tradice.
První si všiml kam se dívám.
“Šaty jsou přežitek,” poznamenal. “Neuznáváme je.”
Poutník musí zvyky přijímat s pokorou. A tak jsem se svlékl.
První naklonil hlavu.
“Nejdřív musíš projít skrze nás,” řekl. “Přelsti nás... nebo poraž.”
"Já umřel a přišel do nebe?" řekl jsem.
Druhý udělal krok kupředu.
"Ještě ne," řekl.