DMD č. 9. pro 9. 4. 2020. Téma: Držkopád

Pedro Rosquinho znuděně pohlédl na hodinky. Típnul cigárko. Bagetu od ženy uložil zpět do brašny.
„Nastupováááát!“
Spíše než lanovku, připomínal jeho vůz tramvaj. Pedro ji pojmenoval Igonda. Kdysi žlutá, nyní posprejovaná místní omladinou.
„Ding Ding!“
Igonda se dala do pohybu. Dřevěná konstrukce drnčela z kopce dolů úzkou uličkou pod šňůrami se sušícím se prádlem.
Náhle se v jeho zorném poli objevila postava muže. Vycházel zrovna z domu.
„Ding Ding!“
K. sebou trhnul. Zděšeně uskočil stranou. Nohy mu však ujely na strmém schodišti. A už se beznadějně řítil směrem ke spodní stanici lanovky.
"To je tento měsíc sedmý,“ povzdechl si Pedro.

Pjernarkrach v záři nočního lesa ztratil bludiččino světélko. V zoufalství, které zalilo jeho kamenné srdce, se rozběhl směrem k severu, doufaje, že tam nalezne svých přátel. Místo radostného shledání jej však potkal nečekaný pád. Uklouzl po plameni mrazivého ohně a poté ho přivítala do náruče nekonečná hlubina a temnota.
Probral se do praskajícího ticha a šera, srdce ho bolelo a tělo mu svíral pichlavý mráz. Kamenožrouti málokdy pociťují strach, ale Pjernarkrach se bál. Zjistil, že bolest ze samoty je rovna strachu z Nicoty.
A to ještě netušil, že za zády se mu rozprostírá Wodgabay - zkamenělý les - a všechny jeho nástrahy.

Co se života mého týče, jsem vlastně šťastné dítě.
Narozena v neděli, dostala jsem do vínku optimistickou náturu. Po světě chodím s úsměvem.
Jsem "jaksik taksik" trošičku naiva. Ne, že by mne držkopády a jiné životní nadělení obcházely, ale než mi to docvakne, je po všem a mě dojde velké "cink" a poučení do příště.
Tudíž si ty kotrmelce musím užít na vlastní hnátky.
A to pak doslova.
Nejčastěji svým letem z výše dvou a více metrů, v jedné ruce pilku a nohy zaplantané do žebříku (to, když se vrhnu na prořezávání stromů).
Ještě, že mou držtičku zachránil měkký krtinec.

Jsme důstojní pánové. Kdepak jeskyně. Bydlíme zásadně v hotelích. Vybrali jsme si k zimování jeden pětihvězdičkový.
Lidé zavolali zvířecí záchranku, která nás naložila a odvezla do záchranné stanice, přestože jsme zachránit nepotřebovali.
Tam jsme dostali večeři a pak nás i s ubikacemi odvezli na zimoviště.
Probudili nás brzy na jaře. Byli jsme hubení, a tak jsme skončili na týden u krmiče.
To bylo jídla! Baštili jsme a baštili.
Když nás vypouštěli, šel jsem k zemi jako hruška. Třikrát.
Kamarád to radši ani nezkoušel.
Prý asi brzy porodíme. Tsss.
Nedostali jsme už ani červíka.
Druhý večer se nám letělo mnohem lehčeji.

Výměnný obchod mezi sousedy měl tento týden podobu nákladního landspeederu, nacpaného k prasknutí. Gwen utáhla poslední vázací lano, mávla na hospodáře a rozjela se domů. Čekalo ji mnoho práce, všechno to hezky zpracovat...

"DĚLALA JSEM SE S TÍM NA UVÍTANOU!!! TU POLÍVKU PŘECE ZBOŽŇUJEŠ!!! CO SIS MYSLEL??? PROČ SI SE NEZEPTAL??? COPAK SEŠ MALEJ???" řvala na nebohého Bereka.
Z rokle opodál se vzneslo hejno místních vran.
Poručík nešťastně mlčel.
"Tak existují vodopády, ledopády a vod'ika chtěl vidět padat držkopád," pokusil se to odlehčit Mossi.

Hromada dole v rokli byla veliká. Půl hodiny se z ní Berek s Mossim hrabali ven.

"Soustřeďme se tedy na to, co s tím uděláme."
"Lídi."
"Cože?"
"Jdou sem nějáci lídi," prohlásil nevzrušeně Hydraščuk a ukázal rukou.
Alaemma nahlédla udaným směrem: "Vidím dva benefixáky, dva yabbaisty a nějakého asi vojáka."
"Někdo s nimi bude muset promluvit, hlavně ať sem nelezou, " Leydenforz pohlédl na Hydraščuka, pak na Alaemmu, " a ten někdo budu já."
Před pěticí tvořenou čtyřmi muži a jednou ženou se zničeho nic objevil mág v již poněkud ušpiněném rouchu.
Ten ve vojenském se lekl, zakopl a upadl.
Vypadalo to velmi komicky, nikdo se však nezasmál.
Leydenforz se chopil iniciativy: "Kdo jste, a proč sem jdete?"

Dobrý den, moji milí studenti. Těší mne, že vás dnes vidím v tak hojném počtu. Vaše přítomnost je velmi vítaná, zejména vás silných mladých mužů.
Dnes ráno se zde stal velmi nepříjemný incident s vaším profesorem angličtiny. Neuposlechl pravidel pohybu ve sbírkách. V důsledku toho se setkal s kostlivci a vypadl z okna.
Ano, byl to vskutku podařený držkopád. Bohužel kostlivci při incidentu strhli několik vitrín v oddělení trilobitů. Naším úkolem bude exempláře roztřídit a uložit do krabic.
Podívejte se zde. Krásný Ellipsocephalus hoffi, jeden z nejběžnějších českých trilobitů. Nalézt byste ho mohli na lokalitách v bývalém vojenském prostoru Brdy.

Mají témata souvztažnost k tomu, co se člověku ten den přihodí?
Nepochybně ne. Za moji dnešní eskapádu může jednak lenost, jednak lehkomyslnost.
Máme zahradu na opačném konci města, takže momentálně je nejlepší jet tam na kole.
Kdybych nebyla líná a nevzala si mnohem lepší bicykl své dcery (se člověk nenadře), nepotkala bych se zblízka z dlažbou Dolního náměstí... Anebo kdybych nebyla lehkomyslná a na náměstí lidí prostém to nepustila rychleji než záhodno.
Couvajícího auta všimla jsem si na poslední chvíli. To kolo brzdí fakt dobře!
Paní hned vystoupila a poděšeně se ptala: „Nestalo se TI nic?“
Ve čtyřiceti to potěší.

Prádlo se vybělí, ale co činy?
Jako prostěradla rozhozená na trávě,
na velké ploše rozhozené sny.
Slunce je spolehlivě vysuší.
Myšlenky pleskají jako pedes plani.
Rozum se podobá lani.
Ploché názory ho vytáčí.
Vývrtka prolétla hrdlem, míří k zemi.
Na svět se nedá dívat plošně.
Točí se ve spirále smrti.
I jeho myšlenky se točí ve spirále.
Motor škytá jako miminko promodralé chladem.
Čeká ho držkopád?
Obloha se točí.
Hlava se točí.
Selže-li motor, zatlačí mu oči.
Kola se zastaví.
Dal se na plochou dráhu.
Obdiv se zhroutil.
Zděšení cloumá davem.
Všichni ztuhli, ne však mrazem.
Rozpaky padají na zem.