Proč stvořil, když tak zastiňuje?
Bohorovný, velkolepý, úspěšný.
Ale skutečně lepší?
Netyje jen z vydobytého postavení, svých známostí a manýrů?!
Jako svěrací kazajka, pokoj bez oken, slunečník od obzoru k obzoru.
Jeho stín a pejsek odsouzen k mlčení, utajený levoboček, do kozelce svázaný, s roubíkem.
"Nemůžeš útočně, to se nesmí!"
Jinak vyvržen, vyštípán, jako malomocný vyhnán z vesnice.
Usedne do čela, nají se do syta, pije nežízniv.
Dobyl, panuje, času přehršle, práva první noci.
"Nezáviď a snaž se!" šklíbí se na něj.
Sedí pod stolem, čeká na drobky.
Roztočit a pustit!
Ale co dokáže? Vždycky druhý. Vždycky druhá. Druhá identita.