DMD

Největší hloupost by byla vylézt ven, když Butch nevěděl, s kým má tu čest.

Takže přesně to udělal.

"Co ode mě chceš?" zahučel, zatímco šel za cizincem. Viděl z něj jen záda oděná v dlouhém tmavém kabátě. Muž - jestli to byl muž - kráčel svižným krokem. Butch si ho pečlivě prohlédl. Nezdálo se, že by měl zbraň.

Proč ho to jen neuklidnilo?

"Brzy to pochopíš," odbyl ho neznámý. Začal si tiše prozpěvovat. Butch napínal sluch, ale tu melodii slyšel poprvé. Zněla podivně neharmonicky, asi jako když se poláme nějaké mechanické zařízení.

Zničehonic se zastavili.

"Jsi připravený na to čelit svému osudu?"

Muž s dredy však nebyl Sunkáčovým zachráncem. Ďábelsky se zašklebil a olízl si rty.
„Přece bys ho nejedl syrového. Klepni ho, Kryťák nám ho udělá s knedlíkem a se zelím.“
Sunkáč byl v neradostné situaci. Již podruhé tento den se ho chystali upéct! Zaťal ale zobák a rozhodl se prostřílet. A měl čím! Podivná pistole bez hlavně byla takřka na dosah křídla.
Máchl pravou zadní.
„Néééééé, to je skoro pravé hedvábí!“ černý muž se zhroutil v slzách k zemi.
Sunkáč se bleskovým pohybem vrhl na muže se zbraní. Stiskl zobákem zápěstí.
Vtom zazněl výstřel.
Zpoza stromu se vynořil Butch Káčidy.

Ovšem obstarat si zbraň to není jen tak. Obzvlášť jste-li obávaný a všude známý pistolník. To si nemůžete jen tak nakráčet do obchodu. Nebo na trh nebo dokonce do nákupního střediska. Někdo by vás totiž mohl poznat. A jak by zmerčili, že jste neozbrojení, hnedle by využili početní i váhové převahy a šoupli by vás do chládku. A to by bylo tak říkajíc z deště pod okap. Totiž z pekáče do ledničky. Tohle si uměl Sunkáč snadno spočítat. Naštěstí měl dobrého známého. Jednou mu pomohl s jistou nepříjemnou záležitostí. Určitě mu tu službičku rád oplatí. Ten známý se jmenoval Santer.

Ale Butchovi nebylo dopřáno užít si klidu u bylinkového thé. Ze snění o krásné Patrícii ho vytrhlo zabouchání na dveře.
Znělo zlověstně. Butch Káčidy vyskočil a pírka se mu naježila. Sunkáč Kid už byl dávno pryč a on zůstal na zlověstného nočního návštěvníka sám.
Pravým křídlem sevřel kolt a odložil hrnek s thé.
V hlavě zaplašil poslední vzpomínky na růžové podvlíkačky a oči přenádherné kačky.
„Kdo tam?“ zaburácel. Ať chtěl nebo ne, noční návštěvník ho vyděsil.
Ale nikdo se neozýval. Jen zase čtyři rytmická zabouchání na dveře.
Butch pevněji sevřel kolt.
A pak to zaznělo znovu.
Buch, buch, buch, buch!

"Jak je to možné? Ten proradný kojot ode mne dostal kulí do zad. Nechal jsem ho ležet uprostřed vyprahlé pouště jako potravu supům," zavrčel Sunkáč Kid.
Kdysi dávno byli on a Trpaslík jedna ruka. Partneři ve zločinu, pánové západu, postrach dostavníků a bank.
Jenže pak ho Trpaslík zradil. Chtěl víc. Pokusil se Sunkáče okrást - a takový prohřešek nelze odpustit.
Sunkáč v mysli stále viděl svíjejícího se Trpaslíka, prskajícího krev a nadávky.
"Já se vrátím, Sunkáči Kide! Vrátím se mocnější než dříve a ani tvůj rychlý kolt tě neochrání před mojí pomstou!"
Zahřmělo. Zdálo se, že Trpaslík nelhal. Ale... jak přežil?

...stojí nejrásnější káčanda divokého západu. Ve tváři však nemá výsměch, nýbrž strach. Úzkostlivě na Butche v růžovém jégrově spodním prádle zírá s roubíkem v ústech a ruk...křídly svázanými za zády, držena obávaným opičákem Apem. To, proč je tak obáváný je evidentní - má prsty.
Ach, jak je krásná, seňorita Patricia Pata Rodrigues. Kolikrát sedávál nalitý pod jejím oknem a poslouchal její líbezný kachní zpěv. Její kráse se nemohlo vyrovnat nic na světě, ani jejímu půvabu. Pověstná byla i svým kuchařským umem.

"Tancuj!" - vyvádí ho ze snění ve snu drsný opičí hlas - "Nebo tu teď z tohohle španělskýho ptáčka nadělám sekanou!"

Butch byl té noci neklidný. Snad za to mohla ta vypitá whiskey (ale proložená sklenicí mléka pro dobrý spánek!), snad to byla zlá předtucha.
Když v polospánku sestřelil sedmého netopýra, povzdechl a šel držet noční hlídku.
Sunkáč ho našel u vchodu do skrýše s koltem v pohotovosti tiše chrápat opřeného o oblíbený stalagmit. Z nitra skrýše přinesl kostkovanou deku, Butche starostlivě přikryl a sundal mu klobouk, aby ho Butch ve spánku nepomačkal. Sám se posadil vedle něj, dýchal čerstvý noční vzduch a hlídal.
K Butchově nechráněné hlavě se mezitím s neslyšným zlomyslným chichotáním od stropu jeskyně snášela divoká noční můra.

Butch Káčidy se vypotácel ze saloonu. Oslavoval tam svůj tísící padesátý druhý únik před Divokým Kačerem Hickokem, šerifem městečka. Dotlapkal ke svému koni a vyskočil na něj. No, aspoň se o to pokusil. Plivnul si pod nohy a zkusil to znovu. Bác. A zase. Bác.
Když se potřetí sbíral ze země, rozhodl se na koně raději vyletět.

Zanedlouho dojel ke svému doupěti. Jeho polohu nesdělil ani vypravěči tohoto příběhu, tudíž zůstane zahalena tajemstvím. Chvíli se marně snažil spočítat prsty na pravé ruce, pak si uvědomil, že má křídla, protočil oči v sloup a uložil se ke spánku. Tohle bude noc!

Píše se rok 2040. Před sedmi lety se auta hromadně zvedla do vzduchu a vzduch je začal taky pohánět. Po třetí světový lidem vůbec došlo, že ničit si planetu, když ta záložní nebude ještě dvaašedesát let obyvatelná, není nejlepší nápad.
Taky průměrná délka života je vyšší. Prej jsem staromódní, když se taky neomlazuju, ale mě už nezměníte. Jedinej můj ústupek pokroku jsou ty nový počítače. Je to těžký, ale chci s tím umět. Musím.
Obzvlášť dneska to potřebuju.
*
"Mami?"
"Ale, nech ji, není s ní řeč."
"Cože?"
"Je první duben, zapomnělas? Celej den aktualizuje a počítá kachničky, jako každej rok."

Jeden kousek její osobnosti nikdy nic nepsal; neuměl psát, natož mluvit. Kdykoli se pokusil proměnit ve slova, zůstala z něj obezřetná skořápka, která se snažila se zase hezky rychle schovat. Málokdy pípnul pár slabik, když si v něčí společnosti připadala dost bezpečně. Velmi, velmi vzácně.

Pročítala komentáře.
Jak to myslíš, kachničku se sebezapřením?! naježilo se Ego.
Pche. Nějakej, co nenapíše komentář bez politiky a vůbec...

Psát uměl. Měl smysl pro humor. Bídák.

Za pár týdnů si začali psát.

Náhodou se potkali online. Psali si do rána. Od šesti večer. V kuse.
Neměla problém mu napsat cokoli.
To nic neznamená!

Naivka.

2011

"Jé, věděl jsi, že existuje akce Duben měsíc drabble?"
Absolutní nezájem.
Bakalářka. To je ale blbá výmluva!

2012

"Letos v dubnu zase drabblím. Nechceš to zkusit taky?"
Pozvednuté obočí a dotaz na stravování.
Ty bys taky myslel jen na ten žvanec, přízemníku!

2013

"Je duben!" Výrazné mrknutí.
Povzdech.
Už bys mohl vědět, že já se nevzdávám.

2014

"Pojď to taky zkusit, prosím! Bude tě to bavit, vážně. Je tam i Top Gear!"
Oči v sloup.
Inženýrská diplomka, okej. To beru.

2015

"Letos je to můj pátý ročník, oslavme to tvou účastí!"
Bez reakce.
Příští rok už tě donutím, miláčku!

První tři roky, co jsem znala Envy, a co mě nabádala, abych se zúčastnila DMD, jsem byla ta, co nic nenapsala.
„Nemám čas,“ a jiné chabé výmluvy jsem pro to měla.

Až letos na skypu...

Envy: „Peggy, ty se absolutně musíš zúčastnit letošního DMD, Ray se jinak nemůže stát princeznou!“
Ray: „JOIN THE DMD, so I can become a princess.“
Envy: „Create the hell of assassin fanfictions! Nobody writes them there yet. We are lacking, only you can save us!“
Ray: „SAY YES!“
Peggy: „Yes.“

A po letošním zážitku už nikdy nechci být ta, co nic nenapíše. Jsem celá vaše.

Ten co nic nenapsal, usoudil, že Naděje umírá ráno, a když zaslechl Ten kouzelný zpěv, stvořil Na vlastní nebezpečí muzikál na téma Pravda je rodu ženského, protože je spíše krásná než praktická, čímž překročil Neznámé hranice a proto s Nohama na ramenou prchal Zpět na start bez čtyř tisíc. Masožravky mu byly Na stopě oděny v Tepláky a legíny.

„Pssst!“ špitl Slaměný vdovec. „Teď se nedívej.“ V bytě totiž vládla Totální anarchie a bylo to tam jak U snědeného krámu. Jeho Mlátička byla velmi Proměnná, Sladká očekávání se tentokrát nenaplnila. Tam ve tmě byla cítit Vůně vyprané kočky. „Nesnaž se, ukaž se!“ poručila a on si pomyslel: “Zítřek jsem prožil včera.“ Když byla vidět První úroda jeho snažení, dostal Deset deka salámu, to bylo salámu! „Nevidím zlo, neslyším zlo, nemluvím zlo,“ přesvědčoval sám sebe.

Duch jazyka použil Udělátko, aby vyškrabal Mozky z lebky těm, kteří ho prznili, protože Vigilantibus iura. Jeho přesvědčení, že „Nezáleží na tom, jestli věříte v reinkarnaci. Důležité je, jestli reinkarnace věří ve vás,“ bylo podrobeno zkoušce, když si uvědomil, že Třináctý život není. Začal tedy jíst Mrkev v zimě.

Ta naše stoslovka česká,
ta je tak hezká, tak hezká!
Jestli nám zahyne, všechno s ní pomine…

Navečer téhož dne se sv. Paulin prochází po rajské zahradě. Uslyší zpěv.

Sbor maličkých: Gloria, gloria, tutta la lingua canti,
                gloria, gloria al Signor!
                Gloria, gloria, cantino gli alti cieli,
                gloria, gloria al Signor!

Sv. Paulin: (recituje) Dobře děláte,
                mé milé hlásky,
                že tu zpíváte.

Sbor maličkých: To my tak – z lásky!
(zpívají)     Grand’è la potenza, la bontà...

Okleštěné sloveso: (mumlá) To bylo šest slov, abyste věděli...

Sbor maličkých: ... grand’è la giustizia del Signor, del Signor, del Signor,
                la clemenza del...

Okleštěné sloveso: (vykřikne) Nostro adiutor!

Ďáblík na výměnném pobytu: Tam ti vznikne elize.

Sbor maličkých: (recituje) Dostanem se do krize...

Ďáblík na výměnném pobytu: Navíc to máš latinsky.

Sbor maličkých: (recituje) Jdem na to moc dětinsky...

Souhláska s apostrofem: Oslavíme Paulina v další části, co říkáte?

Sv. Paulin zvědavě usedá na okraj praktikáblu kůru nebeského.

Sbor maličkých: (zpívá) Tutta la lingua in neggia al Paulin,
                tutta la lingua adori il Paulin,
                lodi cantiamo a te,
                o santo Paulin
                e Nostro Signor.

Ďáblík na výměnném pobytu: Neměli byste zpívat „Paulino“?

Sv. Paulin: (recituje) Neměly byste,
                mé milé hlásky,
                namáhat hlásky
                pro pouhého člověka...

Ligatura: Ale my tě máme rádi, Pauline...
                Jakpak máme zveršovat,
                že i malé hlásky
                umějí tě milovat?

„Co to je za téma? Třináctý život není?! Nechápu.“
„To je něco o kočkách, ne? Tořina lobby.“
„Ty maj max sedm životů, bych řek.“
„Sedm, nebo dvanáct, není to fuk?“
„Vyguglim. Ale co jako psát, abych vypadal starej?“
„O promarněných příležitostech…“
„Já si myslel na tu poslední scénu z Divoké bandy, jako…“
„To ať tě ani nenapadne!“
„Píšu to snad já, ne?“
„Ale ze mě jsi udělal svou dceru!“
„Virtuální fór, no.“
„Aby nám nepřerost přes hlavu…“
„Vezmeš mě na setkání.“
„Já ti nevím.“

Je o hlavu menší a vypadá o dvacet let mladší. Maminka, co si pletou se ségrou.