DMD č. 17. pro 17. 4. 2020. Téma: Splynutí uší

Milý deníčku, dnes se mi stalo splynutí uší, ne nechtěl jsem napsat duší, opravdu uší. Ráno jsem dostal esemesku od naší úči, bylo v ní, že jdeme na školní výlet do lesa a že si máme vzít nenápadné oblečení, aby se nás zvířata nebála...
Z domu jsem vycházel ve svítivě zelených šortkách a máminou růžovou halenou. Dorazil jsem tři minuty před odchodem, pančitelka stála v čele naší maskáčové výpravy, na hlavě připevněnou větev, už jsme se prodírali lesem hodinu a pořád nic, zvířata se asi urazila.
„Uááááááááááááááááááááááááááááááááááááááááááááááááááááá," všem nám splynuly uši, ůča našla zvíře...
Nechápu, mě se ten had líbil.

Dříve to bylo složitější. Musel se dát mikrofon do každého pokoje. Telefon se sice mohl odposlouchávat, ale většina sluchátek měla nefunkční mikrofon, když byla položena. Navíc se mikrofon mohl připojit jedině vedle nebo do zdroje elektřiny, což by mohlo být zjištěno při opravách a navyšovalo účet za elektřinu.
Dnes je vše jinak. Jednodušší je se napojit na mobilní telefon. Jeho mikrofon s pomocí potlačení funkce šumu bude předávat jen hlasy, což zjednoduší práci. Lepší je však se připojit na chytrý reproduktor. Všechny uši splývají do jednoho chytrého ucha, které dokonce rozpozná slova a samo pozná a nahlásí hledané téma hovoru.

„Pořád křičel, že ho ty rostliny slyší. Co si o tom myslíte?“ Hlas v telefonu zněl znepokojeně.
„Těžko říct. Nejspíš trpěl nějakými bludy,“ odpověděl doktor.
„Našli ho mrtvého ve skleníku, omotaného liánami,“ znělo z telefonu. „Teď si vzpomínám, taky mluvil o nějakém splynutí, že snad schopnost fotosyntézy nějak souvisí s vnímáním zvukových vln...“
„O tom pochybuji. Slyšení a fotosyntéza přece nemají stejnou podstatu. Jak by tohle mohlo funkčně splynout?“ podivil se doktor.
„Nevím, nejsem odborník. Prostě se mi to nezdá.“
Doktor se pro sebe usmál a přitom si za ucho zastrčil pramen vlasů. Opatrně, aby nepoškodil právě rašící zelené pupeny.

Celá chata byla jen jejich. Naštěstí stála trochu stranou, až na konci chatové osady, takže nehrozilo, že se rodiče Moniky dozví od sousedů, co se tu dělo, až se vrátí z francouzské riviéry.

Známá melodie ,,Žijeme len raz, právě tu a právě teraz" otřásala okenními tabulkami. Pivo i panáky tekly proudem. Osm teenagerů, někteří s cigaretou, se zmítalo v rytmu muziky.

S blížícím se svítáním jejich řady prořídly. Konkrétně dvě dvojice se vytratily do pokojů v podkroví.

,,Slyšíš to?" Zašeptala Monika Honzovi, který ji líbal na krk. ,,Vedle je Simča s Radkem?"

~~~~~~~~~~~~~~

,,Radku, slyšíš to? To je Monča s Honzou...?"

„Vezmeme tě na výlet na Moravu,“ navrhla Lucka. „Je tam hrad, jeskyně, dlouhatánská křížová cesta a…“
„Uši, uši!“ jásal Lukášek.
„Jaké uši?“ divila jsem se.
„Lád je papám,“ chlubil se.
Lucka spokojeně přikyvovala, já se vyděsila. Až do tohoto okamžiku jsem se domnívala, že už jsem se v české společnosti docela zorientovala. A oni pojídají uši.
„Prasečí?“ zkoumala jsem opatrně.
„Néé, uši Mongoláků. Mongoláků jako dalebáků, víš?“
„Místní pochoutka,“ doplnila Lucka. „Určitě ti budou chutnat.“
Lidské, oni jedí lidské uši!!! Uvažovala jsem o okamžitém přerušení styků.
Naštěstí mi to Lucka vysvětlila.
Jaká lahoda. Štramberské uši se jen rozplývaly na jazyku.

„Jak to, že jsi nikdy nedospěl?“ napadlo mě znenadání.
„A co to znamená dospět?“ odpověděl otázkou.
„To přesně nevím,“ připustil jsem, „ale dospělí se tolik neptají... tolik nediví.“
„A co zbývá než se divit, když slyšíš všechnu tu krásu?“ podivil se Malý princ.
„Jakou krásu?“
„No přece hvězdy. A písek a vodu...“
Ohlédl jsem se. Studna byla daleko za námi. Ale při pohledu na Princův upřímný údiv mi to nedalo. Napínal jsem sluch, co to šlo, a na kratičký okamžik, jako bych snad skutečně na pozadí dun zaslechl šepot písku a hvězd, a zase bylo ticho.
„Já bohužel nic neslyším.“

Krvavý hadr přistál v kádi, na hromadu znečištěných prostěradel, použité buničiny, roušek a rukavic. Věci ke spálení.
Tělo, které ještě před chvílí leželo na posteli, dopadlo na dno čerstvě vykopané jámy. Na hromadu jiných těl. Chladných, ztuhlých, bezkrevných.
Teď se o pozornost hlásí další – zmítaný horečkou, sužovaný mučivou bolestí. Třese se, kvílí, plive krev, močí pod sebe.
„Nestůj tam jak solný sloup a podej mi ten protihorečnatý lektvar!“
Clara stojí uprostřed místnosti, naplněné zkaženým vzduchem hniloby. Neslyší. Všechny zvuky, obrazy a pachy splývají v jeden příšerný ochromující vjem.
„Claro!“
Důvěrně známé ruce ji zachytí před pádem.
„Pojď ven. Potřebuješ pauzu.“

Sandrika okouzlila vůně linoucí se z kotlíku. Bezmyšlenkovitě se naklonil, aby se mohl zhluboka nadechnout té lahodné vůně. Ani si nevšiml, že se nad kotlíkem sklání mladá žena, aby zamíchala obsah. Dotkli se uchy a oba rozpačitě ustoupili.

Omlouval se jí, ale ona jeho jazyku nerozuměla.
Něco mu říkala, ale z jejího nářečí dokázal pochytit jen pár slov.
Po chvíli se mezi nimi rozhostilo trapné ticho.

Netrvalo však dlouho. Najednou se k nim přiřítil Robin a chrlil ze sebe jednu větu za druhou. Sandrik s obtížemi pochytil, co se mu přítel snaží říct.
Brett byl v nebezpečí a potřeboval pomoc.

Ben na levé ucho neslyšel od narození. Kde přišla o pravé ucho Bana, se nikdy nezeptal. Jizvy, které se jí táhly po tváři až k zátylku, nedávaly naději na nebolestivou odpověď.
Potkali se na jedné z mála bezpečných cest a rozhodli se pokračovat spolu. Skrývali se před zřídka projíždějící obrněnci. Ruku v ruce utíkali zvuku výstřelů. Vyhýbali se zbytkům měst, odkud k nim doléhaly výbuchy.
Nakonec dosáhli svého cíle.
Kontinent spálený válkou jim zůstal za zády a oni se posadili na mořské pobřeží. V objetí, hlavy pevně přitisknuté ucho na ucho, si, zaliti paprsky zapadajícího slunce, společně vychutnávali požehnané ticho.

Bývaly i lepší časy. Mnohem lepší. My si je dobře pamatujeme. Tehdy nám to ještě slušelo. Dva elegantní černé drátky spojující uši. Dokonale držící. A nezamotávali jsme se. Také nás všichni obdivovali.

Náš majitel nás měl moc rád. Procestovali jsme s ním kus světa. Jaký to byl pocit, když nás všude nosil! Ale taky se mu to šeredně vymstilo. My jsme ten vlak viděli, ale varovat jsme ho nemohli. Byla to hrozná tragédie.

No, a teď jsme rozbitá. Už nás nikdo nenosí. Ale nemůžeme si stěžovat, protože nás pořád ještě nevyhodili. Kupodivu si nás schovávají. I nefunkční. Proč? Nemáme ponětí.

Narodil se malý chlapec s čistou elfí duší,
chyběl mu jen drobný detail - dvě špičaté uši.

Byl výjimečný, zcela jiný než ostatní děti,
tropili si z něho žerty: "Pozor, ufoun letí!"

"Vidíte ty plachťáky, co odstávaj mu od hlavy?"
S každým dalším hloupým žertem sílily v něm obavy.

Drásala ho krutá slova, v nichž splývaly uši,
až uvěřil, že je "ucho" s bezvýznamnou duší.

Zjevila se dobrá víla, dala uši opravit,
především však v jeho duši nastolila mír a klid.

Promítal si její slova, ukryt kdesi v tajné skrýši:
"poklad nosíš ve svém srdci, klíč i dveře k elfí říši."

V Ankh-Morporku bylo přirozeně Igor víc. Třeba v Královské bance, v nemocnici Lady Sibyly... V nemocnici se totiž Igor hodí. Resucitace, rychlé šití, plastické operace, transplantace... Tento Igor, Igorův bratranec, jednoho večera zaklepal na dveře forenzního oddělení.
"Mhám phrobhlém."
"Jakej?"
Nemocniční Igor vytáhl z vaku velikou sklenici. Plaval v ní jeden objekt.
"Předh thřemi dny jihch tam bhylo čthyřhiceth. Hele,"
Igor vyndal z malé skleničky stejnou věc, přidal jí do velké sklenice a oba chvíli čekali. Pak se ty dvě věci prolnuly a splynuly v jednu.
"Máš splývavé uši," definoval problém seržant Igor.
"Cho s thím?"
"Skladuj je po jednom."

„Dobrý den, pane. Přišel jste kvůli mému inzerátu na spolubydlícího?“
Přikývnutí.
„To je dobře. Ještě pořád jsem nenašel nikoho vhodného. Bydleli bychom spolu. Byt je malý, ale útulný. Má krásné červené čalounění, udrží nás v teple po celý rok. Vařili bychom společně a na záchod chodili ven. Hygiena je důležitá. A teď něco o vás. Kouříte?“
Zavrtění hlavou.
„Máte rád dobrodružství?“
Přikývnutí.
„To je výtečné! A co takhle mrkvičku?“
Důrazné přikývnutí.
„Pane, to je skvělé! Myslím, že jsme stvoření jeden pro druhého. A cvičíte ráno?“
Bobek zavrtěl hlavou.
Bob se přesto usmál. „To nevadí. Do týdne si to jistě zamilujete.“

"Andulky, nerozhazujte to zrní!
Nedělejte tu nepořádek.
Slyšíte?!
Vám snad splynuly uši.
Pepíku, Honzíku, nedělejte nepořádek.
Jste snad hluší?!"
...
"Pepíku, Honzíku, necákejte tu vodu. Kdo to pak má uklízet?!
Babičko, asi se dostavilo splynutí uší.
Honzíku, jez ty zrníčka.
Pepíku, co jíš Honzíkova zrníčka?!
Pepíčku, běž se osušit.
Honzíku, co děláš suchý na bidýlku pro mokré anduláky?!"
"Oběd," ozvalo se.
...
Po obědě byla porada.
Andulkám se dostavilo splynutí uší.
Když nemají rozhazovat zrní, rozhazují ho.
Pepíček jí Honzíkovu stravu a Honzík je suchý na bidýlku pro mokré.
Pohrozíme jim zarachem.
Pohrozili jsme jim, nechali už toho.
To bylo ale dopoledne.

O kulturním rozhledu klonů nebylo pochyb. Díla světů známých i neznámých, památky literární, architektonické i jinak umělecké včetně oborů speciálních. Trávení času při přeletech mezi misemi bylo nasnadě. Jídelna se měnila v obrazárnu nebo v ní defilovaly stavby či podobně.
Z kajut se neslo jímavé zamyšlení, obdiv nebo tiché vytržení. Jen hudba ne. Zůstávala ve sluchátkách, zavřená co drahý poklad jednotlivců.
"Mě vždycky udiví, jak stejný máme vkus. Někdy mám pocit, že jsme jeden a tentýž," řekla Gwen a stulila se do Mimasova náručí.
Ten se usmál a zmáčkl 'play'. Kajutou se rozezněla Bachova Toccata a Fuga v D min.