DMD č. 26. pro 26. 4. 2020. Téma: Prasečí tanec

„Počkej,“ zarazil Fred Hermionu, která dělala, že odchází. „Co zajímavého?“
„Příští týden má Scamander třetí výročí zvolení ministrem. Chystá velkou oslavu. Pozváni budou všichni jeho skalní příznivci. Všichni, které podaroval svými medailony. I Lenčin táta. A Ron. Ještě, že jim George vyměnil ty očarované kamínky za neškodné.“
Fred se rozzářil. „Všichni? Všichni, kteří už tři roky spokojeně chrochtají u ministerských korýtek, budou tančit oslavné tanečky? A všichni najednou na jednom místě? Kalifornské víno tam nejspíš poteče proudem… Tohle je příležitost!
Pošli hned sovu Georgeovi a Lence. Americké prázdniny skončily. Mám takový nápad, ale nutně tady potřebuju mít svého živého brášku.“

Jedním pohybem svlékne kalhoty i slipy, až čertík vyskočí jako ze škatulky, a vykročí z jejich brejlovité dvourozměrnosti s hlavní pohlaví namířenou ku dveřím. Otevře je, osvětlena zezadu, tmavá a se svatozáří; sálá nahá Sára. Chce, on, překročit hráz, prosvítit tvář, smést nevinnost.
„Vepřík vrtí ocáskem!“ zalaškuje, ona, a někde vzadu v mozku se rozbzučí jak dotěrná moucha rozum, něco není v pořádku!, ale více v područí jiného orgánu a vnějších rukou; jak raka nasměrují k posteli za zády. Přitiskne se Nikolas vším a stoupá výš a nejvýš, když mu sirnatě zašeptá do ucha: „Na vlastní zabijačce tančí jen prase!“

Richard měl rád rodokmeny. Byly tak přehledné a dalo se v nich škrtat. Na zdi měl obrovský rodokmen se všemi příbuznými od Edwarda III. až ke svým malým synovcům, v tajné schránce jen náčrtek s přeživšími. Se zatím přežívajícími.
Svoji cestu k trůnu viděl jasně. Byl devátý v pořadí. Někdy stačí počkat, někdy intrikovat, někdy vraždit. Čekání neměl rád.

Přijel posel.
Bratr ho zval na slavnost, ale mezi řádky se skrývalo Radši nejezdi, tvůj temný vzhled i duše se nehodí ke hrám a slavnostem.

Jako prasata čekající na porážku. Tančete si ty svoje dvorské tanečky. Řezník už je na cestě.

Opět je to tady, práce stála dva týdny, a nyní je nutné, posunout se dál.
S velikým odporem se k tomu vracet, mě nakonec okolnosti donutí.
Zapínám svůj počítač a pokračuji v prasečí krasojízdě.
Je těžké být začínajícím vědcem v oblasti etologie zvířat.
Zkoumám úplně vše.
Kvičí hlasitě? Lehá si správně? Nejsou pod ní selátka?
Projevuje dostatečnou pozornost nad svým početným potomstvem?
(protože vrhy jsou opravdu velké!)

Ajaj.

Selátko pod matkou. A ta bez reakce.
To vypadá na špatný záznam, tohle je přesně to co nechci.

Ajaj.

Co ti dva prcci v rohu?
Zase si koušou ocásky!
Jasný pig-dance.

Poznamenám.

Lesovik, pán šumavských lesů. Havraní peří, kančí morda.
Tyčí se nade mnou, prastarý běs páchnoucí pižmem. Horečnaté pulzování jej obklopuje, žhaví střep v mé hlavě.

Víříme v divokém tanci, rytíři odráží lesní démony. Martin šikuje obranu.
Tlející listí odvanu severákem, šlahouny trní obsypou šípky. Strávila jsem nejmocnější čaroděje Šumavy - ani lesovik mě nepřekoná. Klesá.

„Čas oběti, vědmo,“ chrčí přes kly. „Odevzdej všechnu svou moc a uzdravíš les.“
Ohlížím se, zmatená. Karlův smutný úsměv – tak o tomhle mluvil?
Hlava pulzuje. Ne. Tohle jsem neslíbila.
Sklapnu ruce, krev lesa prýští.

Meč do mých zad vniká silou, která mi sráží věnec z hlavy.

Je podvečer, příjemný, teplý. Vzduch je prosycený vůní sena, včely bzučí. Ale med nikdo nesbírá.

Panstvo nepohodlně posedává na vyřezávaných židlích, u prostřených stolů, politých ubrusů, zbytků z hostiny.

Oslavují úspěch. Prodali všechny masové přebytky, všechna vejce, všechno obilí. Nikdo se již nevzpouzí. Krávy dávají mléko, slepice snáší, koně těžce pracují na poli.

"Tak, a teď tanec!" zavrávorá velitel.

Těžkopádně se točí dokola, kymácejí se, přepadávají ve svých parádních uniformách od bláta, šlapou po zbytcích z večeře, raději by žrali z koryt, raději by pili vodu, než víno. Ale takhle to lidé dělají.

A oni jsou jako lidé. Jenom rovnější.

„Tak, pánové, balíme,“ zavelel inspektor Lestrade. „Nerad to říkám, protože bez vražedné zbraně to Smithovi nedokážeme, ale prohledali jsme to tu už dvakrát odshora dolů a prostě tady není.“
„Ta zbraň tu někde je,“ trval na svém Sherlock. John ho popadl za paži a táhl ho ke schodům ve snaze ho vyvést do přízemí a z domu ven. Bohužel nad schody mu ujela noha, při snaze získat rovnováhu strhl Sherlocka a oba se skutáleli dolů.
Zatímco ležícímu Sherlockovi tančila před očima tyrkysová prasátka, John setrvačností proletěl dveřmi do kumbálu a hlavou prorazil falešnou sádrokartonovou stěnu do tajné skrýše.
“Mám ji!“

Odloučení má zhoubné účinky
Můj milý je to vážně tak
I když neumíme tancovat
Odloučení má zhoubné účinky

Po dvorku prasátko běhá
Taky tancovat neumí
Čtyři nožičky žádné ruce
Po dvorku prasátko běhá

Prasátko se rádo drbe
Za ušima na rypáčku
I Ty sis ho podrbal
Prasátko se rádo drbe

Děti někdy tančí se psy
Psi taky nemají dlaně
Přesto jsou objímáni
Děti někdy tančí se psy

Odloučení podporuje fantazii
Ale prase tančit nenaučí
Odhalí naše sny a touhy
Odloučení podporuje fantazii

Prasátko ve chlívku chrochtá
Fantazie naše nutí ho k tanci
Objímat však chce člověka
Prasátko ve chlívku chrochtá

Chvatný sestup úzkou průrvou nebere konce.
Skáčou, kloužou, sjíždějí po krkolomných klouzačkách.
Kamenné stěny se úzkostně třesou v rytmu stále silnějšího rachotu.
Se zemí spjatí mágové zřetelně vnímají strach. Rozeklaná skála jim neublíží – rozhodně ne víc, než se může zranit člověk, co v chabém světle sféry spěšně slézá po ostrých výčnělcích a nejistě hledá další oporu.
Co však může tam dole být tak strašlivého, že děsí i kámen?
Konečně volný prostor!
Třeskot odrážený mnoha ozvěnami připomíná hromobití v horách.
Sféra ozáří část neuvěřitelně rozlehlé jeskyně.
V dálce se pravidelně kývá něco těžko rozeznatelného.
Zdá se to obrovské, zavalité a... růžové?

Seděl v křesle na zahradě a pozoroval skvrny slunečního světla, procezené listím ořešáku. Vítr jimi pohyboval sem a tam.
"Konvoluce," zašeptal. "Při zatmění mají tvar srpků."
Tanec prasátek ukliďnoval...
"Tatíííí!!! Pokuuusss!"
...
"Zahrajeme si prasátkový pinec."
"Jůůů!!! Jak se hraje?"
"Dostanete zrcátka a vyzkoušíte si, kam odrážejí světlo... ne, mně do očí ne!"
...
"Vyzkoušeno, jdeme hrát. Ukážu vám, kam se prasátkem trefíte, a vy to uděláte, jo? Tam na zeď."
"První!"
"Taky mám!"
"Tak, a teď: ty pinkneš prasátko na bráchovo zrcátko a on teprve na zeď."
"To není vůbec snadné..."
Jo, kluci. Je to nejlepší způsob, jak pochopit zákon odrazu.

Dům postavený uprostřed hlubokého lesa sice byl na jednu stranu podezřelý, ale lidé bývají tak naivní! A když se rozezpívala, její čarovné melodie krotily nejen vlky a lvy z okolí, ale i lidská srdce.

Pak už to šlo ráz na ráz. Vyjevení námořníci se nestačili ani pořádně rozhlédnout, a už je s úsměvem vedla k hodovnímu stolu, posadila na měkké podušky, a zahrnula jídlem a pitím (víno vylepšené vlastní recepturou).

Ovšem Kirké nedomyslela jednu věc. Když se námořníci proměnili na stádo vepřů, začal tanec.

Než je Kirké dokázala všechny proutkem zahnat do chlívku, její hodovní síň ten chlívek připomínala také.

U rybníka Týnka není. Jen Adam, vlasy plné žabince a ponurý výraz. Na Dášin dotaz krčí rameny.
„Asi se tu mihla,“ připouští. „Ale k vodě nešla. Myslím, že zatočila k lesu.“
Dáša zbledne.
„Bachyně vyvádí mladé,“ špitne.
Má pravdu. Les je aktuálně nebezpečnější než místní louže.
***
„Kouzevnou byvinu,“ mumlá si zatím Týnka v hloubi hvozdu. Rybník zklamal. Byliny žádné, zato cosi, co neodbytně připomínalo vodníka. Nevadí, v lese určitě něco najde.
Týnka se protáhne dalším křoviskem a vykulí se na mýtinu. Vzápětí zapomene na byliny, princezny i čaroděje.
„Jé!“ zajásá nadšeně při pohledu na roztomilý taneček před sebou. „Pvuhovaný pvasátka!“

Přišly a padly.
„Myslela jsem, že jitrnice dostaneme, ne že si je budeme dělat,“ sténala Darja.
„A já? Víš co je to za hnus vyprat střeva? Voni pořád znovu, pořádně, votoč to… A to mám zrovna vegetariánské období!“ rozčilovala se Bibi.
„Mně míchat krev nevadilo,“ řekla zamyšleně Alex.
„Letos se jitrnice a tlačenky podařily!“ radovala se Maruška. „Pan Konopásek je skvělý řezník, doufám, že se mu povedou i jelítka. Jestli jim teda včas zhoustne ta krev. Alex, oni by ti trochu odlili, zkoušet v plných neckách, co udělá citrát s její srážlivostí, nebyl nejlepší nápad. Příště už nás asi nepozvou…“

Někdy si svině, co si žijou jako prasata v žitě, protože se včas dostali ke korýtku, chtějí trochu vyhodit z kopýtka.
Nejdřív si zajdou na nějakou prasárnu. Dobré prase všechno spase.
Pak se kouknou na pár čuňačinek v chlívku.
To je by je hned povzbudilo k dalším chlívárnám, kdyby ovšem nebyla tlustá jako prasata. A líná jako prasata. Kéž by tak viděla zlaté prasátko, hned by věděla, co si přát.
Horší je, když dojde na sviňárny.
Ovar by mohl vyprávět. Nebo Čune(ˇ)k.
Jenže na každou svini se někde vaří voda. To bude tanec.
Doufejme. V tom aby se prase vyznalo.

Grievous pádil chodbami svého doupěte teď plného nevyžádaných návštěvníků. Generál pevněji sevřel v rukách lightsabery a zrychlil. Elegantně zabočil do chodby, přeskočil schody a... vanilka?
Víc si pomyslet nestihl, protože mu podklouzly nohy a Grievous se nedůstojně zřítil na zem. Kluzkou. Bublinkatou. Vonící vanilkou.
Generál vztekle zachroptěl a pokusil se vstát.
Nohy mu klouzaly, chvíli to vypadalo jako moderní balet, pak zvítězila nepřítomnost tření a gravitace. Grievous zaťal do podlahy drápy, ale marně. Jeho taneční kreace trvaly asi dvacet minut, než nalezl pevnou zemi.
Dál v labyrintu se nad obrazovkou smíchy hroutily Republikové síly.
"Dávám deset bodů."
Další výbuch smíchu.