Originální

Možná byl blázen. Asi určitě byl. Určitě. Ale věděl, proč to dělá. Měl čas. Tolik času. Ne všechen čas na světě, ale hodně. A pořád doufal.
Na zahrádce pěstoval petrklíče. Měl jich vcelku dost. Vždycky, když za ní šel, jeden pohladil, uřízl a donesl jí ho. Pokaždé si ho vzala, poděkovala. Chvíli si povídali. Nakonec povzdechla, sklopila oči a zakroutila hlavou.
A on odešel. Aby příště přišel znovu. S petrklíčem. Klíčem k jaru, klíčem k jejímu srdci. Tak jí to vždy říkal. S každým jedním rozkvetlým petrklíčem. I když jí přinesl ten poslední. Když znovu zakroutila hlavou. Jako každý rok.

Petr otočil klíčem v neviditelném zámku a vešli s Lucií do svého lesa. Cesta na palouk byla zase delší a mrtvých stromů přibylo. A palouk se zmenšil. Co se děje, napadlo ho.

Blednu a umírám, odpověděl mu hlas lesa. Jsem váš Sen, a jsem starý a unavený. Chcete-li mě zachránit, zahoďte klíč. Odpočinu si a uzdravím se. Pak zase bude moci vejít někdo jiný.

Petr klíč upustil do trávy. Vzal Lucii za ruku a vyšli zpět na hlučnou a špinavou ulici. Nech sem jednou vejít naše dítě, poprosil les, když odcházeli.

Na místě, kam klíč dopadl, vyrostl drobný žlutý kvítek.

„Jsem zoufalá. Víš, jak přítel vždycky někam jednou za týden zmizel a pak měl v mikině dírky od nějakého odznáčku? Tak včera si ho zapomněl sundat.“
„A co to bylo?“
„Má tam jen nápis KREV. Vůbec nevím, co si o tom mám myslet.“
„Holka, aby to tak ještě byla nějaká sekta nebo pěstitelé marihuany.“
„No právě. Proboha, s kým to žiju?“

„Ahoj miláčku.“
„Já to vím.“
„Co víš?“
„Kam mizíš každý týden.“
„Fakt?“ překvapeně zvedl obočí.“
„Takže to nepopíráš?“
„Co?“
„No, že pěstuješ…“
„Jo, pěstuju a baví mě to. Mám i členskou kartu… Tady.“
„Ukaž. Cože??? Klub Rozmnožovatelů Ekologického Vřesu?“

Dal jsem jí přednost na schodech a byla zjevně potěšená. Byla to ale zištnost. Chtěl jsem se dívat na hezkej zadek před sebou. To, kdybych se cpal, to bych to chyt! Ale, ta druhá měla zase hezčí nohy, ale to bych koukat dolů a bolelo by mě za krkem. Eskalátor přede mnou vibroval a maso v džínách s ním! Bylo pěkné a chvělo se. Divadélkem jsem byl doslova uchvácen! Nádherná jízda!! Úžasnej zadek! Sochat, tu krásu před sebou! Eskalátor zajížděl odpočívat, sbírat nový síly na nový vibrace a krásné zadky, a já se zkrvavenej na konci schodů válel na zemi.

Tuto mávám na Galadiona a omlouvám se za shodný námět. Víc ze sebe už dneska nedostanu a bjb.

Některá místa patří k jeho oblíbeným. Prosluněné stezky podkožních kapilár, zalité narůžovělým světlem. Mys spojivky, odkud je na okamžik vidět celý svět. Hebké žírné pláně jater s jejich drobnými pravidelnými pohyby. Má místa, která by už radši nikdy neviděl. Rozšklebenou jámu ve škáře, kterou unikají tisíce bratří, než ji konečně zahradí destičky. Uzounká bludiště sklíčených ledvin. Má místa, na která nikdy nezapomene. Vroucí kotel topořivých tělísek, kde se tisknou jeden k druhému blíž a blíž a omámeně skandují v rytmu stále se zrychlujícího tepu. Ještě jednou by se tam rád vrátil. Dřív než se odebere zemřít na tiché pláně sleziny.

Předposlední...

Nizozemská flauta rychle klouzala po hladině. Za pár dní měla dorazit k Flushingu a vyložit náklad. A taky pár nečekaných přírůstků, které posádka zachránila z moře.
Liam dnem i nocí hlídal toho, který býval krásným chlapcem. Když ho prvně spatřil u hladiny, musel prosit ostatní námořníky, aby ho rovněž vytáhli z vody. Uzlíček masa a krve. Zcela jednoznačně bez života.
„Alespoň kvůli řádnému pohřbu,“ zašeptal Liam.
Potom se Robin nadechl. Liamovo srdce samou radostí málem vyskočilo z hrudi.
Od té doby se ovšem Robinův stav nelepšil. Spal. Liam bděl.
Když mu vtiskl polibek do vlasů, ucítil jemné sevření v dlani.

Tentokrát trošku z jiného soudku než obvykle, protože mě po přečtení tématu nechtěla tahle myšlenka opustit. Snad zaujme.

Od samého začátku věděl, že s Ním něco není v pořádku. Vábil ho k sobě svým vemlouvavým hlasem, líbivými slovy. V koutku duše se jeho vábení stále bránil. Ale vždycky Ho následoval jako ostatní. Nakonec se mu podařilo vzepřít se. To ta večeře, kdy je přiměl vypít Jeho krev, aby je mohl přeměnit. Nechtěl se stát tím čím On. Vyhledal lovce a dnes je přivedl sem do zahrady. Dali mu třicet stříbrných, aby je pro ně nechal roztavit na hroty šípů. Stříbro prý proti tvorům temnoty pomáhá. Lovci čekali na jeho znamení. Políbil Ho na tvář. Potom vypuklo učiněné peklo.

Srdce moje, jsi měkké a oblé. Chvěješ se. Jako list ve větru.
Jsi vřelé a zvoucí. Jako otevřená náruč.
Jenže, kdo chce přežít, musí zapřít sám sebe, musí se zatvrdit.
A ty chceš přežít, srdce moje, věř mi, protože smrt bolí.
Drž pevně boky. Je třeba chránit je. Nepřítel lstivě se plíží ve stínech, připraven útočit.
Zpevni si hřbet. Jen tak k unesení bude, co k unesení není. Nechceš se přece, pod tíhou světa, zastavit.
Ale nejpevnější musíš držet střed. Střez se srdce moje. Ten, koho do svého středu pustíš, dokáže ranit tak, že se ta bolest ani vypovědět nedá.

Poznámka: Celou cestu ze školy se těším, jak si napíšu o pevných bobcích, abych nakonec zjistila, že už nejsem originální. Tohle je taková nouzovka :o).

Nohy má jako z gumy, když si stoupá na váhu. A ruce zpocené.
Zavírá oči, počítá do pěti.
A potom… pohled.
70,01! Červeným písmem.
Srdce se jí na okamžik zastaví.
Váha spouští alarm.
„Já… já mám jenom těžký kosti,“ pípne.
„Spíš myslím, že za to mohl ten čokoládový dortíček,“ zapřede váha sladce.
Naprázdno otevře ústa.
„Budou tu za pět minut. Utíkej,“ poradí jí váha a zazubí se.
Vyklopýtá z domu.
Ví, že ji dietní policie nakonec chytí, ale třeba se jí do té doby podaří zhubnout.

Psal se rok 2020 a ministerstvo spokojenosti právě schválilo likvidační zákon proti tlustým lidem.

„Uf.“
„Ještě?“
„Jo, ještě.“
„Já myslím, že už to stačí.“
„Nestačí.“
„Vždyť vypadáš dobře.“
„Jenom dobře? Musí to být dokonalé. Potřebuji mít vosí pas a pevné boky. Nemůžu dovolit, aby mi někde vykoukl nějaký faldík.“
„Ale je rozumné k tomu používat korzet?“
„To je osvědčený způsob. A teď to ještě jednou utáhni.“

…

„Sluší ti to.“
„Děkuji. Moc se ti chci líbit.“
„No… v tom případě…“
„Co?“ Vyjekla skoro hystericky.
„Mohla bys… víš, jsi krásná, ale mohla bys trochu přibrat?“
„He??“
„Jen tak trošku, obalit ty tvoje kosti. Abys byla krásně měkoučká.“
„Aha…“ Zamrkala a usmála se. „Stačí rozvázat pár šňůrek.“

A/N: Obsahuje jeden expresivnější výraz. Vychází z jedné mé starší povídky, kterou naleznete zde: http://may-fowl.blog.cz/1204/uvnitr

„Přidáš si, Fanny?“
„Díky, nechci se přejíst.“
Musím se učit ale nejdřív svačina Copak to tu máme no fuj vůbec nemám chuť Kde je čokoláda není tu nic jen plná lednice uteč dokud můžeš Rychle rychle naposledy pak už nikdy nebudu jíst.
Ach Bože už zase co jsem to udělala já se tak nenávidím mám špeky na čele.
Žer na svět honem něčím ten hnus zajez nutella chleba se sýrem čokoláda na vaření jednu řádku druhou třetí tabulka v prdeli pomoc! ještě sousto a vrhnu to nesmím smrděla bych máma by měla starosti máma jde –
„Nechtěla ses učit?“
„Jo, chtěla.“

Téma: Červený a černý
Poznámka/upozornění: BJB, obávám se

Plameny tiše olizovaly kotlík, nebo spíš kotlíček.
Voda pobublávala, trochu líně, o to děsivěji.
Liya krájela podivnou rostlinu.
Nejprve na silnější plátky.
Pak na drobné kostičky.
Hodit do vody.
Promíchat.
Vařit.

Lektvar dostal žádoucí červenou barvu.

Liya se usmála.

Obrátila se zpět k misce na stole.
Bobule už se podle všeho rozpustily.
Důkazem jejich přidání bylo černé zbarvení tekutiny.

Teď už zbývalo málo.

Barva mohla působit děsivě u obou lektvarů.
Oba lektvary byly ovšem podobně nevinné.

Liya je oba slila dohromady.
Nevinnost obou dvou se vytratila.

Tichý, sebejistý úsměv.
Amali jistě najde způsob, jak tuhle věc dopravit do Giorových úst.

Pozn. Chcete pevné boky, máte je mít. Jaké téma...

Venku bylo zrovna poledne a v červí říši se odpočívalo.
„Co to máš? Snad ses nám najednou nedal na čtení? Nemáš nic lepšího na práci?“
„Náhodou, čtu odbornou literaturu. Jmenuje se to Zdechlina. Napsal to nějakej Bodlér. Ale je to na hovno, žádné tipy, jenom samé romantické žvásty.“
„Ukaž to. No fakt. Rozežrat, to je jasný, ale pořádné rady žádné.“
„A to nám ta kočka posledně dala fakt zabrat. Měla pěkně pevné boky. Napřed jsem vůbec nevěděl, jak na ně.“
„Jo, ta byla hrozná. Žádný tuk, maso jak sušené.“
„Zahoď ten papír. Radši dones nějaký návod, jak na pevné boky.“

Nahrazuji téma Rodinná podoba.

"Kdo si myslíš, že jsem?"

Otočíš se a tvé velké oči se rozšíří překvapením. Mé rty se v reakci na tvůj výraz zkroutí do pobaveného úšklebku.

"Bonjour, mon amie," pozdravím s lehkou úklonou. Když se narovnám, pozorně si tě prohlédnu.

Vypadáš jako já (geny se nezapřou), ale zde naše podoba končí. Tvé oči nesou stopy mládí, zářného a jasného, kdežto ty mé... škoda mluvit.

Natáhneš ke mně ruku a pak ji necháš klesnout. "Já..."

"Jsem právě udělala největší chybu ve svém životě," doplním chmurně.

To tě vzpamatuje a vrhneš na mě vzpurný pohled. "Ano? A jakou?"

"Začala jsi ho milovat."

“Co je psáno, to je dáno...” řekl s úsměvem.
“Jo tááák,” zněla odpověď. Protihráč sáhl do tašky a vytáhl štos papírů.
“Nenech se rušit,” pokračoval, zatímco se jimi probíral.
Tedy pokračoval. Rychlý, kradmý pohled - štěstí, soupeř se teatrálně zabýval papíry. Trochu si pomohl. Šlo o hodně.
“Zase klika,” řekl. Náhle se před ním objevil papír. S fotkou. Znejistěl. Ale šlo o hodně, tak pokračoval.
“Smůla, co?” dověděl se. “Já ti dám, se mnou si zahrávat nebudeš!”
Na kostkách byly samé šestky. Podíval se na další papír, který se před ním zhmotnil. Polkl.
“Smůla,” souhlasil. “Vyhráls - vem si teda moje sirky!”