DMD Bonus č. 7 pro 26. 4. 2020.

Le Le mrknul očkem na Ying Ying.
Nebyla ošklivá, ale kdovíjaká kráska taky ne. Přesto ji měl rád. Za těch deset let, co tu byli zavření, měli dost času se důvěrně poznat. Vlastně ji považoval za svou nejlepší kamarádku.
V tomhle směru o ní nikdy neuvažoval. Ale teď tady byla taková nuda. Bez lidí se moc nedalo ničím zabavit. Zbývala jediná činnost.
Pohledy Ying Ying a Le Lea se setkaly. Začali se k sobě přibližovat. Oba si navzájem četli v očích souhlas. Zvolna se dali do díla.
S trochou štěstí by se brzy mohlo v Hongkongské ZOO narodit malé panďátko.

Socha bola len pár metrov pred nami. Skoro sme rozoznávali detaily... Ledva sme spravili krok k nej, prepadol ma pocit akútneho nebezpečia. Sykol som a strhol Soňu dozadu. Zlostne na mňa pozrela, ale mlčala. Vyzerám strašne, keď sa sústredím.
Zobul som sa a hodil topánku pár metrov pred seba. Zo zeme vyletely kôly, zadunely o strop a zaliezli zase dolu, ako keby sa nič nestalo. Len topánka bola úplne rozbitá.
Milujem rozmanitosť mojej práce. Z plesu pod lis, no kto to má.
Najtažšia časť je zistiť, s čím sa dá pracovať.
Pozrel som sa na strop a usmial som sa.

Ve škole je pustoprázdno. Ticho
Nikdo nepřijde, nikdo nic nechce. Neslyším to, co obvykle:
„Katko, budu dělat plojekt o Olgojovi Cholchojovi, pomůžeš mi najít oblázek?“ (Jeden z našich prvňáčků sice sype projekt jeden za druhým a bravurně je prezentuje, ale R mu ještě dělá "ploblém".)
„Katko, řízla jsem se o papír, zalepíš mi prst?“ („Jasně, chceš náplast s obrázkem?“)
„Katko, já zase ztratil ten papír s básničkou, co recitujeme, můžeš mi ho vytisknout?“ („Roztrhnu tě jako hada, to už je potřetí!!!“)
„Katko, mám hotovou povídku na tvůrčí psaní, můžu ti ji přečíst?“ („Tak pojď, mám zrovna chvilku.“)

Děťátka, vraťte se!

Hůůů, hůůů.

Škrnk.

Haůůůůůůůůůůůůůůůů.

Temný noční les. Již tři hodiny ležím zahrabaný v bahně. Instrukce zněly jasně, dosáhnout kóty 211, počkat na posily a vydržet.

Na začátku cesty jsme ve skupině čtyři. Jenže cestou dostali nejříve Jindru. A pak i Ondru s Tomášem. Na kótu jsem dorazil sám až za tmy.

Jako správný pes tu ležím zakopaný, jen s myšlenkami a bahnem.

Najednou slyším zvuky.

To nezní jako naši.

Nepřítel!

Vrhám po nich vše co mám, ale stejně cítím ránu v zádech.

Je to tu, touto ranou končí má služba.

Odcházím za svými kamarády.

Zpátky na objekt na vyhodnocení bojovky.

Týdny tepající hlava, hučení zuřivého roje, probdělé noci. Samota. Z mého mládí už nikdo nezbyl.

„Marianno!“ Důrazný tón proniká mlhou, připomíná, že Karel hovořil. Zaostřím. Ještě on zbývá.
„Ducha lesa rozběsnila válka – kvůli nám.“ Vina je nezvyklé břemeno, ohýbá jeho čistou duši.
„Magie, která ho uklidní, jak jsem říkal... něco stojí.“ Horko těžko slepuji paměť. Moc. Oběť? Zeptat se nemůžu, divil by se...
„Marianno,“ chytá moje ruce, prolamuje hradbu mé odtažitosti, „prosím, slib, že ho nezahubíš. Šumava ho potřebuje.“

Pozřít moc lesovika. Byla bych neporazitelná, nevyzvatelná... ani moje ambice nesahá tak hluboko.
Stisknu mozolnatou dlaň. „Neboj se, Karle. Vyřeším to.“

Končil srpen, bylo krásně a hrdličky netopýra zval ku lásce hlas.
To znamená, že jsem se usadil v nejlepším pokoji svého bejváku, vystrčil hlavu ven a spustil.
Můj dvouletý spolubydlící, dříve periferní bicáček, má pokoj o trochu menší s otvorem na druhou stranu.
Ne že bychom si konkurovali - na to už máme dohodnutá pravidla. Takhle ale máme za prvé lepší pokrytí prostoru a za druhé se jeho postpubertální mečení nemísí s mým perfektním hlasem.
Blížilo se hejno samic.
Spustili jsme oba nejsilnějším hlasem.
Propojily se do dokonalého koncertu, zesílily se navzájem, rozechvěly naši budku.
Vzápětí díky rezonanci upadla přední stěna.

„Neexistuje snad záznam z kamer?“ zeptal se John inspektora Lestrada, kterého nepochopitelně rozhodila obyčejná bankovní loupež.
„Právě že existuje. Kvalitní.“
„Sem s tím,“ vybídl ho Sherlock.
Lestrade pustil video. Na záznamu se objevil první z pachatelů.
„To musí být náhodná podoba,“ odbyl to John.
„To jsme si nejdříve mysleli také,“ potvrdil Lestrade. „Ale biometrická analýza potvrdila stoprocentní shodu.“
„To není možné, Jean Marais už přece dávno nežije.“
„A to není všechno,“ pokračoval Lestrade a znovu spustil pozastavené video.
„To snad ne!“ vyhrkl John. „Louis de Funes?!“
„Vždyť je to primitivní,“ promluvil konečně Sherlock. „Lupiči před činem vyrabovali Fantomasův sklad masek.“