DMD č. 14. pro 14. 4. 2012. Téma: Červený a černý

Nebojte sa, vyhráme to. Naši beži sú najrýchlejší, naši vrhači skáču najďalej a pri skoku do výšky a do diaľky máme najlepšieho možného trénera. Možno ste videli, že niektorých našich športovcov trénovala skákať kobylka. Oni to videlí aj červení, ale to sme ich nechali vidieť. Chceli sme, aby sa nechali zmiasť a tiež sa nechali cvičiť kobylkou. Všetci vieme, ako pekne skáče, ale vydáva pri tom divné zvuky a máva krídlami. A my krídla nemáme. Našich skutočných skokanov do diaľky a skokanov do výšky trénuje vo veľmi prísnom utajení blcha. A zrejme nám to vyšlo. Červení pri skokoch smiešne frkajú.

Autorská poznámka: Napísané za päť minút dve minúty pred termínom.

A/N: Navazuje na drabble o nemrtvé princezně z loňska:
http://www.sosaci.net/test/?q=node/265&page=1
http://www.sosaci.net/test/?q=node/282#comments

Marně si princ opakoval, že kdyby je nevzbudil on, udělal by to jiný; a možná by jednou procitli i sami. Nepomáhalo to. Byl to on, kdo políbil zakletou, jeho vinou začala ta hrůza. Nevěděl ani, jestli jsou horší noci, kdy poslouchal křik obětí a nářek pozůstalých, nebo dny, kdy musel vedle své choti líhat.
V zoufalství nabídl bestii své hrdlo, výměnou za život aspoň jediného vesničana. Věděl, není to mnoho. Nenamlouval si, že tím snad něco odčiní. Jen netušil, jak jinak uniknout před pocitem viny.
Doufal však marně.
„Nemohu přece zabít toho, jenž mě...“ a nemrtvá se zle usmála, „vysvobodil.“

Varování: Může působit lehce nechutně!

Do jedné čajovny chodila jedna milá paní, vždy chvíli předtím než čajovna měla zavírat. Vždy takhle přišla a objednala si s úsměvem salep. Bylo vidět, že čajovníkovi přebírajícímu objednávku lehce cukly koutky úst. Bylo na něm poznat, že připravovat salep takhle navečer není jeho oblíbenou činností, jakkoliv se to snažil zakrýt.

Jednou tato milá paní přišla a tradičně si objednala svůj salep.

„Dneska je ho nějak méně než obvykle, ne?“ zeptala se, když jí ho čajovník donesl.

Čajovník se ušklíbl a prohlásil: „Černoch už nemoh!“

„A co je to červené na vrchu?“ vyděšeně se dotázala paní.

„Krev!“ vítězoslavně prohlásil čajovník.

A/N:
Mezi čajovníky se občas salepu vzhledem k jeho konzistenci a barvě (teplé, bílé, husté, lepkavé) přezdívá černochovo tajemství.
Salep je nadrcený kořen vstavače mužského povařený s mlékem (možná je tam ještě něco navíc, nevím).
Červená tekutina byla jakási arabská šťáva.
Nesoutěžní drabble.

Poznámka: Snad se vejdu do tématu.
---

Daniel von Drak stál přivázaný ke sloupu uprostřed téměř prázdného sálu. Nacházel se v kruhu ohraničeném úzkou stružkou, do které stékala krev z hlubokých ran na jeho těle. Po stranách byli u podobných sloupů Jaroslav s Markem, který v poutech spíše visel, neboť byl v bezvědomí.
Na mramorovém oltáři hned vedle leželo několik nožů z leštěného obsidiánu. Na černém povrchu se ve světle svící blyštěla jasně červená krev. Stejná krev, která se srážela v rýze u nohou zajatců.
„Dobré odpoledne, moji milí hosté. Připraveni na další malé soaré?“ ozval se sametový hlas zpoza sloupu. Černé oči přetékaly touhou po krvi.

Červená je barva vzteku a černá symbolizuje smutek. Alespoň v naší kultuře. Za určitých okolností.
Častokrát rudnu vzteky, když nedokážu pochopit příběh. Rýpu se v něm jako zahradník v zemi. Hledám, co zasadit, a zkoumám, jak to vypěstovat. Občas se mi nedaří. Bez ohledu na to, jak moc si zašpiním ruce. Občas se musím vzdát a nechat černou hlínu odpočinout. Země se prospí a možná, časem, z ní vzejde nový příběh.
Červená je barva vzteku nad bezmocí a černá symbolizuje smutek z mrtvého příběhu. Zelená je barva chlorofylu a naděje. Barva připomínající nám, že každý příběh se může znova narodit.

„Proč jsou ty barvy pomíchané?“ zeptala se Hermiona.
„Nejsou.“
„Ale vždyť tahle sedmička má modrá srdíčka a křížová desítka je růžová a křížová dvojka zelená…“
„To je správně,“ usmála se Lenka.
„Karty jsou přece jen červené a černé.“
„Vážně?“ Lenka vypadala překvapeně, „A líbí se ti víc?“
„Líbí? Karty jsou k hraní. Nemusí se líbit.“
„Proč?“ Lenka zvědavě zamrkala.
„Prostě… protože,“ Hermiona pokrčila rameny. Nevěděla.

„Tuhle si nech,“ Lenka jí podala srdcovou dámu, „růžová odhání škrkny.“
„Ale… vždyť ti bude chybět.“
„To si nemyslím. Růžové tu mám dost,“ odvětila vesele Lenka. „Dáš si puding?“
Hermiona jen udiveně kývla. Nic nechápala.

Poznámka: Předem se omlouvám, že to je v něčem, co se tváří jako angličtina. Česky mi to napsat nešlo. A taky se omlouvám za chyby, které tam jistě jsou.
---------------------------------------------------------------------------
“I do not see what the purpose of my existence is!”
“I know what you mean! What did they think making us like this?!”
“This is sure: green is glass, yellow is plastic, blue is paper. But I am black.”
“Is black not for all the rest?”
“No! It is the grey one!”
“This concept is most confusing. And what about me?
“You are red, maybe you are for tetrapaks.”
“Do not lie! Do not lie! The orange one is for tetrapaks!”
“Your discussion is irrelevant!” the supreme Dalek shouted in the most irritated voice. “You are made to exterminate!”
---------------------------------------------------------------------------
Pro ty, kdo nepoznali fandom: Doctor Who

Fandom: originální
Poznámka: V mém podání je to tedy spíš "Červený, černý a bílý", ale přesto doufám, že splňuji zadání :)

Tapety byly červené, stínítka na lampách krvavě rudá, podlaha z nádherného třešňového dřeva. Sálem zněl valčík, na parketě se míhaly páry v nejroztodivnějších odstínech královské barvy.
Návštěva obou delegací působila, řekněme, rušivě.
Jeden z rohů plamenné místnosti se ponořil do tmy, z níž jen občas probleskla tvář některého z vyslanců Černého císařství.
Druhé vyslanectvo se chovalo o mnoho domáčtěji, v mžiku se rozdělilo a navazovalo kontakty.
Generál Spojených Bílých vojsk se přátelsky zakřenil na Červenou královnu a vyzval ji k tanci. Stačila vteřina a mírová jednání byla v trapu. Vojevůdce Weiss šlápl královně Carmen na sličnou nožku.
„Tohle je válka!“
------------------------

Kdo pozná, kde jsem našla inspiraci? ;)

Fandom: Sanaelova flétna (originální fandom)

Když Lyra po úsvitu dorazila do přístavu, válely se mezi koráby velké chuchvalce ranní mlhy. Vála ale bríza a než Lyra došla k šestému molu, mlha se rozestoupila a před jejíma očima se objevila mohutná loď. Do očí udeřila záplava červené a černé – vysoké boky z černého dřeva, zábradlí a rámy oken kajut z krvomědi. A na přídi postava, rudá a bílá.
Lyra vydechla. O téhle části se jí jaksi zapomněli zmínit.
Sklouzla očima na název lodi, vyvedený velkými písmeny jen kus pod děsivou živou sochou na přídi. NEVINNOST.
Lyra se hořce usmála té ironii. Nevinnost ztratila už hodně dávno.

Houstnoucí tma zahaluje horské hřebeny.
V údolích plane tu i tam narudlá záře. Zapalují se ohně.
Je svatojánská noc, tajuplný čas, kdy působí divotvorné síly. Byliny získávají víc magické moci než kdy jindy, skály s poklady se otevírají, v lesích i na lukách a u vod lze spatřit víly, divé ženy a skřítky.
Noc čarovná a nebezpečná. Může přinést štěstí a sílu stejně jako záhubu.
I ti obyčejní o tom něco vědí. Dodržují zvyky, jejichž smysl zcela nechápou. Mají se na pozoru před čarodějnicemi, které tuto noc pořádají rejdy.
A nevědí, že s některými možná právě tančí kolem jednoho ohně.

Touching her drew blissful moans; you had worn silks and satins, but the most exquisite materials couldn't compare to her skin. The fragrance of her hair dizzied you; no perfume could ever be sweeter. Her lips - oh, her lips! Red and plump like sun-ripened cherries, their kisses made you believe in god - how else could such perfections be created?

Red was what she wore when she conducted rituals as heinous as she was lovely. For eternal beauty, she drank blood of the innocent. In all her luminescence, her heart was as black as the deepest night. My heart... was hers.

Mulder nesnášel lomy. Poslední vyšetřování ho zavedlo do jednoho z nich. Navíc se mu ztratila Scullyová a už ji pět minut hledal. Konečně v dálce zahlédl červenou hlavu a černý kabát. Rozeběhl se. Viděl ji, jak šplhá nahoru po stěně. Přeběhl blíže a chtěl se vyšplhat za ní, když najednou šplouch a byl politý slizem. Pohlédl nahoru. Na srázu ležel hubený týpek s kýblem a vedle něj zrzka v kabátě, kterou si předtím spletl se Scullyovou.
„Promiň kámo, já myslel, že seš to strašidlo,“ pozvedl chlapík omluvně kýbl.
„Já si myslel, že je Scullyová,“ povzdechl si Mulder ukazujíc na Donnu.

Volné pokračování drabblu Štěňátko
Varování: 15+

Jack a John spolu trávili třetí rok v časové smyčce a snažili se nějak zabavit.
"Červený!"
"Černý!"
"Jacku, nesnažíš se mne obehrát tou kartou v rukávu?"
"To by mne nikdy nenapadlo. Černý!"
"Jo, černý tu bude hodně, jen co zhasnu... Osmičku!"
"Trojku!"
"Jacku, na trojku zapomeň, jsme tu sami. Kříže!"
"Eso. Stojíš!"
"To už dlouho a ani sis nevšiml. A to jsem taková dobrá manželka. Dál?"
"Desítku!"
"To nemám. Tak dál."
"Sedmička, lízni si."
"Vyhrožuješ nebo mi dáváš naději?"
Jack shodil balíček karet na zem. "Johne, není divný hrát prší s kartama na žolíky?!"
"Jinak nemůžeš vyhrát Miss mokré tričko!"

Hltám.
Nemohu si pomoci, ta vůně a chuť mne ovládly přespříliš a já se nedokáži zastavit, přestože mi ta vzácná tekutina kape koutkem úst až na zem. Je nebývale dobrá. Vzácně.

Dnešní doba bývá horší. Víc chemie, víc znečištění. Brrr... A díky všem těm technickým udělátkům je skrývání našeho druhu mnohem obtížnější.
Čekal bych, že budu také hladovět, je tomu však téměř naopak. Jak ironické. Stačí několik náznaků a přijdou za mnou samy. Co dovede pár romantiků s duší a slabomyslných třpytivců mne udivuje.

Rudá loužička již téměř zčerná, než mrtvé tělo mé dnešní oběti dopadne na zem.

Hloupé jídlo.

„Pozdravuj babičku!“ zavolala ještě maminka ze dveří za Karkulkou.
„Jasně, mami,“ zabručela Karkulka. „To víš, že jo.“
Pohupovala košíčkem a spěchala do lesa. Ovšem za trochu jiným účelem. Sotva ji schovaly první stromy, sundala si ten pitomý červený čepeček, strhla si pláštěnku a trochu si uhladila černou minisukni. Pak vytáhla z košíčku kapesní zrcátko, tužku na oči a řasenku a začala s přípravami. Nakonec si nanesla na rty rudou rtěnku, vzala flašku vodky a košíček i se zbytkem obsahu, pláštěnkou a čepečkem schovala ve křoví.
„Dělej, už hraje předkapela,“ ozvalo se za ní.
„Už jdu, vole,“ odpověděla a zapálila si.