Historie

Alebo kacír

Fandom: 
Drabble: 

Každú noc vídaval ich tváre v snoch. Sokol. Krava. Levica.
Mal mnoho mien... A pod ním tiekla Rieka.
Obraz znovuzrodenia. Ten, ktorý upokojuje Obe zeme.
Horiace slnko, všade. Vyžarovalo z jeho kože. Páľava mu poskrúcala kosti.
Ten, čo pozdvihol koruny. Ten, ktorý zmieruje bohov.
Šepkali mu. Šakal. Žena. Pavián. Šepkali mu, že má napraviť chybu. Jeho otec privolal to slnko. On to má vrátiť späť. Posledný hrdina. Alebo druhý kacír. Šaleli v jeho hlave.
"Tutanchaton!"
Prebral sa tam, kde padol na zem. Nevládal vstať. Márne sa načahoval za barlou.
"Tutanchaton..." Anchesenpaaton ho hladkala po hlave.
"Tutanchamon," zašepkal. "Volaj ma Tutanchamon."

Závěrečná poznámka: 

Nie je isté, či bol Tutanchamon naozaj Achnatonov syn, ale berme to v tomto kontexte ako "dedič". Jeho prípadné telesné postihnutie je tiež predmetom diskusií (ale v prípade Achnatonovho otcovstva by asi nikoho neprekvapilo).
Vraví sa, že mladého kráľa k návratu k starej viere prinútili, no páči sa mi predstava, že šlo o jeho vlastné rozhodnutie.

Obrázek uživatele Tora

Výlet za babičkou

Fandom: 
Úvodní poznámka: 

NESOUTĚŽNÍ - BEZ NÁROKU NA BOD

Mannheim - Pforzheim, srpen 1888

Drabble: 

Mladá žena nenápadně vyklouzne z postele. Potichu probudí syny. Napíše na lístek vzkaz, že jedou za babičkou a všichni tři se potichu vkradou do garáže. Auto vytlačí a za rohem nastartují. Nesmí být chyceni, nedovolil by to…
Ujíždí jak o život.
Po pár kilometrech zastaví – motor se přehřívá. Ujedou další kus, přetrhne se řetěz. Ještě, že je poblíž kovář… Čerpadlo! Ucpalo se! Bertha neváhá, vytáhne z účesu sponku a vyčistí je.

Bertha Benzová, první člověk na světě, který kdy usedl za volant auta, nebyla žádný troškař.
Z Mannheimu do Pforzheimu ujela 105 kilometrů. Lepší reklamu si Karel Benz nemohl přát.

Závěrečná poznámka: 

Opravdu, první auto, které se kdy vydalo na silnici, řídila žena.
Karel Benz byl sice velmi úspěšný vynálezce, ale teké puntičkář, který svůj stroj - trojkolku poháněnou jednoválcovým petrolejovým motorem - neustále vylepšoval. Jenže zákazníci se mu nehrnuli, nebylo divu, Benz nebyl obchodník a pokud svému zboží nevěří sám výrobce, jak mu mají věřit zákazníci?
Bertha Benzová se rozhodla, že svému muži, jako už tolikrát, pomůže. Věděla, že manžel by její cestu neschválil, a tak se jednoho srpnového rána vytratila z domu spolu se svými dvěma syny, kterým v té době bylo čtrnáct a patnáct let. Dlouhou cestu i přes všechny peripetie zvládli. I problém s palivem - nádrž měla jen 4,5 litru, takže museli tankovat cestou. Ale kde, když neexistovaly žádné benzínové pumpy? Zastavili u lékárny ve Wieslochu, tam skoupili všechen ligroin (petrolejový éter), co byl v lékárně k dostání - celé dva litry! - a jeli dál.
Zpáteční cestu jeli po několika dnech jinou trasou - za obrovského zájmu přihlížejích lidí. Zájem o trojkolku byl naráz tak obrovský, že Karel Benz mohl zanedlouho rozjet výrobu. Bertha tedy nebyla jen první řidička auta na světě, ale i skvělá reklamní agentka v automobilovém průmyslu. Po čertech vynikající...

Obrázek uživatele Šmelda

Až do konce

Fandom: 
Drabble: 

Žil příběh jako z dobrodružného filmu. Hlavní postavy by byly členové malé skupinky vojáků, která na řídce obydleném tropickém ostrově bojovala proti ohromné přesile a nikdy se nevzdala.
Jeho spolubojovníci byli mrtví. Jeden po druhém padli v boji s nepřítelem.
On se nikdy nevzdá.
Nepřítel lhal o tom, že válka skončila.
Nevzdal se.
Zásoby docházely, ale měl pušku, nůž, a granáty.
Nevzdá se.
Dva roky po smrti posledního spolubojovníka byl sám. Když jeho úkryt našel jakýsi civilista, rád s ním promluvil i přes lži o konci války. Neuvěří nikomu, kromě svého nadřízeného.

Džunglí zaburácel hlas zesílený megafonem: "Poručík Onoda! Nástup!"

Závěrečná poznámka: 

Úvod je trochu patetický, a ne zcela přesný, jeden z Onodových spolubojovníků se vzdal už pět let po válce. Sám Hiro Onoda, japonský poručík a hlavní postava drabblu, se vzdal v roce 1974, na výzvu svého nadřízeného.
Dopisy od své rodiny odmítal jako lživé.
Zemřel v roce 2014.

Měl jsem docela problémy s tím označit Onodu jako hrdinu, koneckonců bojoval za tu zlou stranu, ale nemůžeme mu upřít vytrvalost a odvahu.

Obrázek uživatele Tora

Nový Leonidas

Fandom: 
Úvodní poznámka: 

NESOUTĚŽNÍ - BEZ NÁROKU NA BOD

9. září 1566, Szigetvár, Uhry

Drabble: 

„Řecký oheň! Hraběcí komnaty hoří!“
Vousatý muž zatíná pěsti. Je vítězem od Pešti, Somlyó, Baóczse. Dělá, co může, ale Turků je mnoho. Na vylepšení obranyschopnosti pevnosti nedostali peníze...
Zvedne hlavu. Nepobijí nás uvnitř jako krysy!
„Pojďme z tohoto místa v plamenech ven a postavme se nepřátelům. Kdo zemře, budiž s Bohem. Kdo přežij, budiž jeho jméno velebeno. Půjdu první a co udělám, udělejte též. Bůh je můj svědek, nikdy vás neopustím mí bratři, mí rytíři!“
Rachot otvírané brány. Výstřel z děla zmasakruje Turky, tlačící se na mostu.

Mikuláš Zrinský ze Serynu, beze zbroje, jen se štítem, jde do posledního útoku.

Závěrečná poznámka: 

Mikuláš Zrinský ze Serynu, který zahynul 9. září 1566 při obraně Szigetváru, si svou hrdinnou smrtí vysloužil nehynoucí slávu. Stal se chorvatským i maďarským národním hrdinou. Zvěsti o událostech v Szigetváru obletěly celou Evropu. Z původního počtu 2 300 členů posádky pevnosti přežilo padesát mužů. Turecké vítězství však bylo tvrdě zaplaceno. V bojích o Szigetvár, vedených od počátku srpna 1566, zahynulo postupně 7 000 janičářů a obléhání nepřežilo dalších 28 000 mužů. Rozhodnost a chrabrost obránců, vodní příkopy a nemožnost zaútočit na široké frontě vykonaly své. Vojáci však neumírali jen v bojích – mnozí zemřeli na úplavici, která propukla v ležení. Nejméně 3 000 mužů zemřely až po dobytí pevnosti, kdy vybuchlo skladiště prachu. Zrinský, kterému byl výsledek jeho útoku předem jasný, do něj nechal dovést dlouhou zápalnou šňůru. Zapálili ji ve chvíli útoku a skladiště prachu pak vyletělo do povětří ve chvíli, kdy hrad byl plný drancujících Turků.

Velitel Mehmed Paša ztratil nejen tisíce vojáků. V ležení se nacházel i mrtvý sultán Sülejman. Ten (již nemocný) ještě 5. září nabídl Zrinskému kapitulaci výměnou za vládu v celém Chorvatsku. Zrinský však na nabídku vůbec neodpověděl a nemocný sultán Sülejman Nádherný následujícího dne 6. září 1566 ve svém stanu po 46 letech vlády podlehl úplavici. Smrt sultána byla prostému vojsku utajena – věděli to jen jeho nejbližší pomocníci, včetně velkovezíra. Hned další den byly vedeny tři těžké utoky na pevnost, která hrdinně odolávala. Až zřícení jihozápadního nároží hradeb, doprovázené dalšími silnými útoky včetně použití řeckého ohně a dělostřeleckou palbou donutily obránce ustoupit do jádra pevnosti. Jakmile se Turkům podařilo zapálit i tuto poslední baštu, rozhodl se Mikuláš pro poslední zoufalý čin. Za jekotu tureckých trubek a silného bubnování hrabě Zrinský svou odvahou, rozhodností a hrdostí, hraničící se sebeobětováním vyvedl své muže do protiútoku, který zaplatil životem. Bylo mu 58 let...

Hořkou tečkou je skutečnost, že nejméně sedm mužů proniklo během obléhání obklíčením a dostali se až do císařova ležení s prosbou o pomoc. Císař byl tou dobou u Györu (Ráb), a součástí jeho vojska byla i česká hotovost pod vedením Viléma z Rožmberka. Bohužel, pro záchranu Szigetváru neudělal císař vůbec nic.

Tou dobou ujížděl na sever, do Čech, nenápadný kočár. Několik mužů jej střežilo jako oko v hlavě. V kočáru se vezla asi třicetiletá žena a malý dvouletý chlapec. Eva Rožmberská, hraběnka ze Serynu, se vracela zpět na rožmberská panství. Do poslední chvíle, kdy to bylo možné, dlela se svým manželem, Mikulášem Zrinským, v Szigetváru. Nakonec podlehla přemlouvání a s malým synem Janem odjela z pevnosti včas, dříve, než ji oblehla turecká záplava. Nerada opouštěla svého milovaného muže, s kterým strávila tak málo času, jen krátké dva roky... Chovala dítě na klíně a utěšovala se, že se určitě znovu setkají.
Netušila, že její manžel je již mrtvý a její syn bude jednou posledním dědicem velkého rožmberského panství. Bohužel, posledním. Petrem Vokem vymřel rožmberský rok po meči, Janem Zrinským po přeslici.

Obrázek uživatele Saphira

Plantážník

Drabble: 

Gerrit Steenhouwer sedí nad svými papíry a počítá.
Nákup, prodej, obrat, výdělek.
Obchod kávou vynáší, stoupá počet plantáží. Stejně tak stoupá počet nevolníků, které kolonizátoři využívají jako levnou pracovní sílu.
Už brzy připluje z Nizozemska jeho loď, která stojí za vším tím bohatstvím, kterého dosáhl.
Královna jeho hamižného srdce, královna moří, královna obchodních cest.
Připluje a on ji naloží dalším drahocenným nákladem voňavých kávových zrn, která levně získal a draho prodá.
„Pane,“ ozve se hlas vyděšeného domorodce.
Vztekle se otočí. Proč ho vyrušují?
„Pane, přišla zpráva, že... se vaše loď potopila.“
Gerrit Steenhouwer zbledne.
Jen drobný trest za jeho nenasytnost.

Obrázek uživatele Blueberry Lady

Il Milione

Fandom: 
Úvodní poznámka: 

Nathanelovi

NESOUTĚŽNÍ kousek.

Drabble: 

Když se vydali tři kupci z Benátek do Svaté země, měli před sebou vidinu zisku a obchodních příležitostí. Ale Bůh má vlastní plány, a tak se ocitli v Bagdádu, na křižovatce toho nejluxusnějšího zboží.
Mohli setrvat, ale hedvábí, koření a drahé kameny je nalákaly dál, až do náruče obávaného Kublaje. Nakonec to byl nejmladší z nich, malý Marco, který došel úplně nejdál. Viděl věci, které neviděl žádný Evropan před ním ani po něm, hory, pralesy i podivné domorodce, došel až na konec světa.
Vrátil se zpět domů až za dlouhá léta, vykonav cestu všech cest.
Lidé mu nevěřili jediné slovo.

Závěrečná poznámka: 

Doufám, že není třeba vám představovat kupce a cestovatele Marca Pola a jeho slavný cestopis Milion.
Že byl v Bagdádu, o tom není pochyb. Jak je to s jeho cestou do Číny, o to se dodnes vedou spory. Ale dělejme, že tam byl, hlavně proto, že je to krásné.

Obrázek uživatele Leon

Ta jediná správná

Drabble: 

Kubiš s Gabčíkem stáli na vrcholu Kirchmayerstrasse a shlíželi dolů na křižovatku ve tvaru písmene Y.
Jedna silnice vedla na libeňské předměstí, ta druhá k mostu přes Vltavu, který mercedes říšského protektora překonával každé ráno.
První cesta se rovnala a svažitá byla jen mírně. Ta druhá ovšem vedla z prudkého kopce a měla podobu ostré zatáčky. Tak ostré, že v jejím apexu auta téměř zastavovala.
„Tohle je přesně to, co potřebujeme!“ zajásal Kubiš.
„Nic perfektnějšího už být nemůže,“ přitakal Gabčík.
„Jediný problém by mohl být, kdyby pozměnil trasu.“
„On cestu nikdy nemění, Jendo. Což z něj už teď dělá mrtvolu.“

Prastará cesta

Fandom: 
Úvodní poznámka: 

...která jiná už by to mohla být?

Drabble: 

Vznikla dříve, než si Město dobylo slávu. Než se stalo místem, kam směřují všechny cesty.
Vedla na jih, nejprve do Capuy, později na samý cíp poloostrova, do přístavu Brundisium.
Pulsovala životem, ale podél ní vznikaly četné příbytky mrtvých.
Apoštol tudy opouštěl Město, kde mu hrozila jistá smrt. Spatřil však Mistra nesoucího kříž. Pochopil, že musí jít v jeho stopách.
V okolních katakombách spočinuly kosti jeho nesčetných následovníků.
Mnohokrát se změnilo Město i okolní svět. Ale cesta přetrvává. Dlouhé řady cypřišů a pinií, kameny, po nichž kráčelo tolik nohou a přejelo nespočet vozů. Olivové háje, prastaré ruiny.
Via Appia, královna cest.

Závěrečná poznámka: 

Dneska je tahle původní silnice nazývána Via Appia Antica (narozdíl od modernější Via Appia Nuova, která převzala její úlohu spojnice) a slouží turistům a cyklistům. Za římskou branou svatého Šebestiána začíná nejdřív jako obyčejný chodníček, ale dál už má původní ráz. Chodí se sem k nejznámějším římským katakombám (Kallixtovy, Šebestiánovy), ale samotná cesta je zajímavější až na dalším úseku.
Právě na Via Appia se odehrála slavná scéna, kdy se svatý Petr potkal s Kristem nesoucím kříž (Quo vadis, domine?). Tuto událost připomíná kostelík nedaleko brány.

Obrázek uživatele akai

Radostná zvěst

Fandom: 
Drabble: 

Setkali se ještě v uniformě, s nechápavými pohledy a nedůvěrou vepsanou ve tváři.
První pivo vypili na ex.
Druhé jim přistálo na stole.
Postarší pán u vedlejšího stolu hlasitě lamentoval. Opakovaně provolával slávu jejich zemi Československé, zemi medem oplývající, zemi posvátné-
Zemi, co zanedlouho přestane existovat, vmísil se do toho hořce mladík s dlouhými vlasy.
Vrhli se na sebe.
Ostatní je pasivně sledovali.
Tak, jak budou muset podle rozkazu sledovat obsazení vlastní země.
Objednali si třetí pivo.
A jakmile je vypili, s pevným odhodláním v srdci vstali od stolu.
Tři králové si beze slov slíbili, že se bez boje nevzdají.

Závěrečná poznámka: 

Spokojená úplně nejsem, obzvláště protože to nemá žádný pořádný historický základ, ale ono to po nich úplně volalo... Obzvláště když mám pro tyto naše Tři krále takovou slabost.

Obrázek uživatele Apatyka

Zemědělec

Drabble: 

Třiadvacet let kráčel po cestě plné výmolů. Šel se skolněnou hlavou. Potom se cesta změnila. Ze dne na den. Teď byla široká a prašná. Přesto se mu nelíbila. Po jejích okrajích se objevovaly praskliny od sucha, až popraskala celá. Potom se všiml malé úzké pěšiny. Odbočil a vydal se po ní do neznáma. Dlouhé týdny se prodíral bodláčím a ostružiním, až ji uviděl. Ležela před ním, čistá a svobodná. Rovná bílá silnice se táhla od obzoru k obzoru. Ruce přátel mu pomohly na ni vstoupit. Začal věřit. Netušil, že za pár desítek mil se lomí vlevo a barví rudou krví.

Závěrečná poznámka: 

Po bolševické recoluci z Ruska odešlo ohromné množství lidí. Asi 30 000 z nich hledalo, alespoň na krátkou dobu, azyl v Československu. Větší část z nich byli 'obyčejní lidé' - hlavně zemědělci. Po válce (a osvobození Rudou armádou) vtrhly nejen k nám jednotky KGB a NKVD se seznamy v rukou. Množství těchto lidí bylo buď zabito, buď odvedeno na Sibiř, buď celý život pronásledováno. Jen malé části se podařilo uprchnout dál - do Anglie, Ameriky, na Západ...
Cesta ke svobodě byla mnohdy trnitá, ale přesto si titul Královna cest zaslouží.

Obrázek uživatele Tora

Za dobrotu...

Fandom: 
Úvodní poznámka: 

NESOUTĚŽNÍ - BEZ NÁROKU NA BOD

Píše se rok 1540, ocitáme se u obce Hluboká. Jak psáno v Moravské kronice:
Jméno vsi jest asi odtud, že leží hluboko v lesích, neboť jinak jest na rovině vysočiny uprostřed lesa, jihovýchodně ve výši 520 m, poblíž říšské silnice do Brna. Domy jsou bez ladu a skladu sem tam roztroušeny, netvoří ani návsi ani ulice. Skoro všecky domy jsou stejné, o dvou světnicích (větší a menší) majíce stodoly uprostřed zahrad.

Drabble: 

„Mně se zaslíbila!“ Vysoký muž udeří pěstí do stolu.
Menší chlapík se zle usměje. „Správně. Slíby se mají dodržovat.“
„Pozor,“ přitáhne si vyšší muž menšího, „nevěstě se nesmí nic stát!“

Svatební průvod se blíží lesem domů, na Hlubokou. Zničehonic padne rána, druhá, sedmá… V tratolišti krve leží nevěsta, ženich, nevěstin otec, další čtyři lidé. Strůjce hrozné chvíle vyjeveně zírá na mrtvou nevěstu, pak obrací svou zbraň proti tomu, komu zaplatil pobít svatební průvod.
„Ona měla žít!“ křičí nepříčetně a tiskne spoušť.
Když si uvědomí, že svou milou už nikdy neobejme, obrátí zbraň proti sobě.

Kousek od Brna stojí devět křížů…

Závěrečná poznámka: 

Myslím, že jste téměř všichni poznali, že se jedná o příběh, připisovaný do míst, kudy nyní vede dálnice z Brna do Prahy a kde je známý motorest U devíti křížů.
Celé to proběhlo v kostce takto: Sedlák nalezl na cestě muže v bezvědomí. Zavezl ho k sobě domů, kde se o nemocného starala jeho krásná dcera. Když se muž - koňský handlíř - uzdravil, zamiloval se do své ošetřovatelky a ona do něj také. Dali si slovo, handlíř odešel "do světa" vydělat peníze s tím, že za rok se vrátí a vezme si dívku za ženu. Sedlákovi se to pranic nelíbilo a donutil dceru, aby si vzala jiného, syna bohatého sedláka ze sousedství. Zda se o tom handlíř dozvěděl náhodou nebo mu vzkázala sama nevěsta, to nikdo neví. Další průběh je popsán v drabbleti - handlíř s jeho pomocníkem postříleli svatební průvod, bohužel pomocník zastřelil i handlířovu milou. Zaplatil za to životem svým a sám handlíř, když si uvědomil, co všechno spáchal a stejně ničeho nedosáhl, zabil sám sebe také.
Od té doby, jak je psáno, stojí na místě tragédie devět vysokých křížů. Pod prostředním měla ležet nevěsta, vlevo a vpravo těsně vedle ní její ženichové a pak další svatebčané. K místu se samozřejmě začalo vázat spousta dalších pověstí, například, že levý kříž (kde leží vrah) uhnívá častěji, lidé tu vídali přízrak nevěsty, která se zjevuje těm, co mají něco společného se svatbou a dostanou se do blízkosti křížů.
V okolí se opravdu stalo několik nehod, při kterých svědci vypověděli, že viděli "ducha", bílou postavu. Jedna z nich je z roku 1989, kdy voják, který obdržel telegram, že jeho dívka čeká dítě a rodiny chystají svatbu, oslavoval toto ve Velké Bíteši. Při zpáteční cestě vyjelo jejich auto ze silnice a havarovalo - naštěstí vyvázli všichni jen s drobnými poraněními. Nejhůře dopadl řidič, který tvrdil, že uhýbal postavě v bílém. Vyhnout se jí však nedokázal a postava prošla jeho tělem. Od té chvíle měl voják pocit, že má "ducha" v sobě a nedokázal se uklidnit. Utekl do lesa a druhý den ho našli na nedaleké železniční trati, sraženého vlakem...

Podobnými historkami se internet jen hemží. Podle svědectví Ing. Ryšánka, starosty obce Hluboká v roce 2012, bylo místo, kde byly kříže původně, již několikrát překopáno a přeoráno. Kronika obce z té doby se nedochovala, pouze ústní pověsti. Pod kříži kdysi prý opravdu kosti byly, ale po staletích oprav a přemisťování schránek by bylo k potvrzení této pověsti zapotřebí důkladného archeologického průzkumu. Ten zatím proveden nebyl.

Při průjezdu kolem motorestu si vždy na tento příběh vzpomenu, ale ještě ani jednou jsem se tam nezastavila a nedošla se ke křížům podívat. Popravdě, moc mě to ani neláká...

Obrázek uživatele Blueberry Lady

Třetí triumvirát

Fandom: 
Úvodní poznámka: 

Letos prohlašuji tuto identitu druhou identitou, takže borůvky nemají nárok na ďoby. Tedy na body.

NESOUTĚŽNÍ!

Drabble: 

"Tři jsou rovnováha," prohlásil Pompeius tak vzletně, že by se to rovnou dalo tesat do kamene. Jenomže když se ze tří stali dva, Caesar si spočítal, co je třeba udělat. Občanská válka nesměla trvat moc dlouho. Ale ani jeho vláda neměla dlouhého trvání.
Když se o totéž pokusil jeho synovec Octavianus, byl poučen z předchozích chyb. Zbylí dva se musejí odstranit hned, než začnou dělat problémy. Kleopatřino loďstvo bylo sice tuhý kousek chleba, ale zdolal ho. Vládl neomezeně dlouhá léta.
Když se mladý Korsičan stal jedním ze tří konzulů, vzhlížel se v Augustově příkladu. Netušil, že nakonec skončí jako Caesar.

Obrázek uživatele Hippopotamie

Oheň a knihy

Úvodní poznámka: 

Tak jsem opět nacpala do drabblete dvě věci, místo abych si vybrala pořádně jednu ... ale snad to nebude vadit.
Zase o knihách.

Drabble: 

(Řím, šesté před)

„Tři stovky? Za devět knih? Navíc v takovém stavu! Umatlané, očtené, ještě k tomu řecky … dám maximálně padesát.“
Stařena se usmála a hodila tři knihy do ohně.
„Tři sta.“
„Pomátla ses? Za nekompletní řadu?“
V ohni skončily další tři.
„Tři sta.“
Král se chystal něco znovu namítnout, ale než otevřel pusu, raději se zamyslel.
„Beru! … Odneste knihy na Kapitol. Ustanovím jim několik vykladačů a strážců. A opatrně, ať je nepoškodíte!“

(Řím, 1600, vězení Tor di Nona)

Řekli mu, že se dnes budou pálit před Petrovou bazilikou jeho spisy.
Nu což, jak ukázala Sibylla, ohněm hodnota knihy roste.

Závěrečná poznámka: 

1) Sibylla kumská a Tarquinius Superbus; viz např. zde https://en.wikipedia.org/wiki/Sibylline_Books
(král byl zřejmě jinak mizera, ale je mi na něm sympatické, že taky neuměl smlouvat :)
2) opět Giordano Bruno.

Obrázek uživatele Leon

Tři králové

Drabble: 

Na začátku všeho byla láska k vlasti.
Jako jedna ze tří sudiček stála u jejich zrodu.
Josefu Balabánovi dala sílu mlčet i za cenu nesnesitelné bolesti.

Po vytvoření první, křehké agenturní sítě se objevil cílevědomý vzdor.
Jako druhá ze sudiček vytrvale kráčel po jejich boku.
Josefu Mašínovi vlil do žil sílu rvát se až do úplného konce.

První konfrontace s krutostí gestapa vyvolala touhu po odplatě.
Jako nejškodolibější ze sudiček je pobízela k čím dál riskantnějším operacím.
Václavu Morávkovi propůjčila odvahu hraničící téměř s šílenstvím.

Tři králové.
Tři jejich sudičky.
Tři oběti, na které by se nikdy nemělo zapomenout.

Nikdy.

Obrázek uživatele a.j.rimmer

Smrky

Fandom: 
Drabble: 

Západně od Smolenska stojí osamocený smrky porostlý vršek. V rovinaté krajině je z něj rozhled do všech stran: na vesničku Pečersk na severu, na bílé věžičky smolenských kostelů na východě, na modrou stuhu Dněpru vinoucí se krajinou od Smolenska na západ k vesničce Katyň a dál. Ty smrky tady stály už před osmasedmdesáti lety a byly dost vysoké, aby viděly na západ, ke Katyni. A stály tu i před osmi lety a viděly na sever, k Pečersku. Viděly obě rány, které tady Polákům osud uštědřil. Nebo na to Osud nebyl sám? Větve mají na znamení smutku svěšené, ale nic nepoví.

Závěrečná poznámka: 

Andělé na prahu zkázy

Fandom: 
Drabble: 

Brautius se užasle zastavil a hleděl na sochy dvou andělů, kteří jako němí svědci hleděli na všechnu tu zkázu.
"Zázrak boží," pokřižoval se Markus, stojící vedle něj.
Brautius potřásl hlavou a rozhlédl se. Nevěděl, proč barbaři anděly ušetřili, ale všechny ty doutnající domy a mrtvá těla v ulicích mu říkaly, že Bůh umírající Římskou říši opustil.
Někde dál ve městě se ozval ženský výkřik plný bolesti a žalu a Brautius jako by se probral z omráčení.
Otočil se ke svým mužům: "už nebojujeme za císaře, ale za Galii. Za domov."
V jejich tvářích viděl strach, který cítil ve svém srdci.

Obrázek uživatele Erendis

Tři souboje

Drabble: 

Sejdou se před svítáním. Vojáci.
Výstřel zraní Leeho do boku. Sekundanti – Alexander Hamilton a Evan Edwards – zakročí a souboj končí.
John Laurens zemře o čtyři roky později v potyčce, ačkoli válka už vlastně skončila.

Sejdou se před svítáním. Mladíčci.
Čas ubíhá. Jeden – chce tu trapnou chvíli ukončit – bez míření střílí. Philip Hamilton padá.
George Eacker zemře o dva roky později. Nachladí se při hašení požáru.

Sejdou se před svítáním. Muži.
Co přesně se stalo, nikdo neví. Jedna kulka skončí ve stromě. Druhá zasáhne Alexandra Hamiltona do podbřišku nad pravou kyčlí.
Aaron Burr zemře o dvaatřicet let později po několika mrtvicích.

Závěrečná poznámka: 

Téma nemusí být na první pohled patrné. Třikrát souboje, které se objevily v muzikálu Hamilton. Třikrát fakta, ve kterých se souboje v muzikálu lišily od těch skutečných. A třikrát zpráva o smrti střelce.

Obrázek uživatele Lejdynka

Ti, co psali by dějiny lepší, než vítězové

Fandom: 
Drabble: 

Šest nohou, očima je nepostihnete, odskočí, bodnou.
Neviditelné. Jen ti vězni, tam dole, o nich vědí.

Skotský rytíř, co u Stirlingu prapor zvedal.
Jeho pán, byl první, zároveň i šestý.
Anglický král rodového jména, dva dětští princi v černém.
Snílek s dokonalou zemí v srdci, a černou sutanou.
Královna několika let, královna, co přežila století.

...a tam stále, ty zdi, němé zdi, mlčící hradby, kruhový příkop, kosti v časech míru i války, řev vězněného lva, který ač hlas má, mluvit nemůže, a ony, ty malé, drobné, nepatrné, a vítr a slunce a mraky nad Towerem, mlčí historie, tihle psát neumí.

Obrázek uživatele TimeGirl

První den

Fandom: 
Drabble: 

Mlaďounká servírka přiběhla ke své starší nadřízené v slzách.

„Nemůžu za to, opravdu za to nemůžu!“ plakala a drobná ramena se jí třásla.

„Copak se stalo, děvenko?“ zeptala se jí. Než se jí však stihlo dostat odpovědi, uslyšela hádku z rohu hotelové restaurace.

„Neslýchané! Taková ostuda!“

„Pane, ale to-,“ jiný číšník se pokoušel muže uklidnit. Nebylo to ale nic platné.

„Dostal jsem chleba nakrájený na osm kousků. Osm! Osm! Výslovně jsem si přál, aby to bylo devět nebo tři! Všichni tady to vědí!“

„Z toho zákazníka si nic nedělej, děvče,“ poplácala vedoucí dívku po ramenou. „Brzy si na něj zvykneš.“

Závěrečná poznámka: 

Poznali jste, o jakou historickou osobnost se jedná? Tento fyzik, jak už jste nejspíš pochopili, byl posedlý číslem tři a jeho násobky. Ke konci svého života zachraňoval holuby a s jedním měl dokonce vztah jako s vlastní ženou. Stále nic?

Drabble je o Nikolu Teslovi.

Obrázek uživatele Šmelda

Kamenné ruce

Fandom: 
Drabble: 

Jmenoval se Dobrota, ze svého místa měl rozhled do šíře a do dáli. Stál s kamennýma rukama široce rozpaženýma, jakoby chtěl obejmout veškerou vodu v Labi, každý dům a jednoho posledního človíčka hluboko pod ním. Stál na svém místě dlouho a celou dobu se usmíval na všechno živé tam dole. Viděl časy dobré i zlé.
Pak přiletěla letadla. Každé z nich pod sebe nakreslilo tlustou čáru, která smazala domy i lidi a přinesla zkázu všemu, čeho se byť jen letmo dotkla. Hořely ohně a ječely sirény. Zůstalo jen Labe a Dobrota.
S kamennýma rukama široce rozhozenýma v údivu a zoufalství.

Nehybní a mlčenliví

Fandom: 
Drabble: 

Dávní lidé, navěky ustrnulí ve své poloze. Velcí i menší, sami nebo v páru.
Členové tajemného národa, který sehrál významnou úlohu, ale musel přepustit své místo jiným.
Nevytvořil velkou říši, jen kvetoucí města, rozsáhlé nekropole, dovedná umělecká díla. Převzal kulturu a písmo vyspělejších civilizací a předal je dalšímu, úspěšnějšímu lidu.
Dal jméno dvěma krajům a jednomu moři, přesto upadl téměř v zapomnění. Jeho řeč byla zaznamenávána, ale dlouho jí nikdo nerozuměl. Ani dnes nám mnoho nesděluje.
Známe jejich zvyklosti, výtvory, málo však víme o nich samých.
A ležící postavy na sarkofázích a urnách na nás dál hledí s nečitelným výrazem.

Závěrečná poznámka: 

Řeč je samozřejmě o Etruscích a jejich známých pohřebních sochách (pololežící postavy, od malých na nádobách na popel až k těm v životní velikosti na velkých sarkofázích). Etruskové už vlastně dávno nejsou tak tajemní jako dříve, o jejich společnosti se toho ví docela dost a jejich jazyk už není nesrozumitelný. Ale písemných pramenů zanechali málo a většinu toho o nich víme jen prostřednictvím Římanů nebo z archeologických nálezů.
Z latinského označení tohoto národa - Tusci - pochází pojmenování kraje Toskánsko a menší oblasti Tuscia v Latiu. Od jejich řeckého pojmenování je zase odvozeno jméno Tyrrhénského moře.

Obrázek uživatele Blueberry Lady

1812

Fandom: 
Úvodní poznámka: 

Letos prohlašuji tuto identitu druhou identitou, takže borůvky nemají nárok na ďoby. Tedy na body.

NESOUTĚŽNÍ!

Drabble: 

Pjotru Michailovičovi se na čele objevily hluboké vrásky. Kam jen oko dohlédlo, všude smrt a její stíny. Země byla nasáklá krví, z vesnice trosky, stopy francouzské armády ještě ani nestihl zavát čerstvý sníh. Před třemi měsíci zničil ten proklatý démon, co se dalo, před třemi dny se staženým ocasem utíkal domů po vlastních stopách.
Ale co já? Kdo zaseje, když Michail Petrovič padl? Kdo mi dá dalšího syna, když Nataše Fjodorovně puklo srdce žalem? Car i generálové slaví vítězství nad Francouzem. Lid získal zpět svou zem. Spálenou a mrtvou.
Vešel do trosek svého statku a rozplakal se.
Na jaře zaseje...

Obrázek uživatele Hippopotamie

"Vezmi tyto listiny ... a vlož je do hliněné nádoby, aby se uchovaly po mnoho dní"

Fandom: 
Úvodní poznámka: 

(Egypt, ? AD)

Drabble: 

Nevím, proč si bratr knihovník vybral právě mne. Asi proto, že jsem byl z mladých mnichů nejhloupější, nebo proto, že jsem nikdy na nikoho nežaloval.
Seděl s čadící lampičkou u hromady starých knih, přebíral je a kroutil hlavou.
Do jednoho kodexu jsem nahlédl a přečetl: ",To já jsem Bůh žárlivý, a není jiného boha, kromě mne.´ Když však to prohlásil, naznačil andělům, kteří byli s ním, že nějaký jiný Bůh existuje. Kdyby totiž žádného jiného nebylo, na koho by pak žárlil?"
Knihy jsme té noci uložili v jednom prázdném hrobě asi hodinu cesty od kláštera. Nazítří přijel na návštěvu biskup.

Závěrečná poznámka: 

Je to jedna z hypotéz o ukrytí tzv. rukopisů z Nag Hammádí, souboru kolem 50 textů raně křesťanské a gnostické literatury (2.-3. stol), který se našel ve 13 kodexech ze 4. století nedaleko starověkého Chénoboskia v Egyptě. Protože kousek od pravděpodobného místa nálezu byly dva Pachomiovské kláštery, předpokládá se, že kodexy byly součástí jejich knihovny (i když mniši gnostikové nebyli).
Citát je z Tajné knihy Janovy (NHC II 13,8-13), a výrok (srv. Ex 20,5; 34,14; Iz 45,5 aj.) pronáší starozákonní Bůh, který ale pro gnostiky nebyl nejvyšším, ale pouze nižším bohem Jaldabaóthem, stvořitelem světa.
Rukopisy byly objeveny až v roce 1945, byly tedy dlouho "němé". Bez nich bychom měli velmi omezenou představu o rozmanitosti raného křesťanství.
Navíc některé naghammádských traktáty jsou vlastně takové starověké "fanfiction" na knihu Genesis :)

citát v názvu: návod, jak zachovat knihy dle Jer 32,14.

Obrázek uživatele Tora

Není kulička jako kulička

Fandom: 
Úvodní poznámka: 

NESOUTĚŽNÍ - BEZ NÁROKU NA BOD

Jedna z vídeňských cukráren, 2018
a dávno před tím
Durynsko a okolí bavorského Coburgu, od roku 1769 do skončení první světové války

Drabble: 

Se zalíbením sledoval, jak se zakousla do Mozartovy kuličky.
„Výborná, viď?“
Přikývla.
„Jestlipak víš, proč má zrovna tenhle tvar?“
Zavrtěla hlavou.
„Je to na památku mramorových kuliček na hraní. Ty kdysi dávno proslavily Salcbursko. Nikdo nechápal, jak můžou být tak dokonale kulaté, když jsou z mramoru.“
Téma ji, téměř proti její vůli, zaujalo. „Jak to udělali?“
„Jednoduše,“ usmál se. „Měli na to speciální mlýny.“
„Fakt?“
„Jenže prvně museli nalámat kámen, potom jej rozbít na kousky a opracovat na malé kostičky. Teprve ty se dávaly do speciálních otáčecích sudů…“
Zájem v jejích očích pohasl. „Hm… teď bych si dala ještě sachr.“

Závěrečná poznámka: 

Já doufám, že váš zájem o mlýny na kuličky nepohasl tak rychle, jako slečně ve vídeňské cukrárně, a proto si dovolím přihodit ještě něco informaci.
Mramorové kuličky na hraní byly opravdu ve své době velmi žádaný artikl po celé Evropě. Ve svých nejlepších dobách (kolem roku 1880) se z durynských mlýnů vyvážely miliony kuliček do celého světa. Samozřejmě už ne pouze na hraní. Ve velkém byly používány v námořních válkách jako střelivo, zvané kartáče. Ty trhaly takeláže lodí až do doby, kdy díky zavedení parního motoru plachty zmizely. Také se dávaly jako zátěž do lodí, které pluly do indických a afrických kolonií – byly těžké, nezabraly moc prostoru a dobře se nakládaly. Na místě pak byly z lodě vyneseny a bylo naloženo nakoupené zboží - například koření či látky. Legendární obchody, kdy se kuličkami mělo platit za eben, slonovinu či otroky, nejsou nikterak doloženy a zůstávají jen domněnkou. Jak v Africe, tak i v Americe byly také kuličkami zdobeny domy – ukládaly se v pěkných vzorech do omítek.
Výroba – po vytěžení a nalámání kamene – byla pracná. Z rozbitých kamenů se musely vytesat malé rovnoměrné kostičky. Balily se do beden přesných rozměrů – tím se ulehčilo počítání. Zručný otesávač dokázal za den vyrobit devět až deset tisíc kostek. Plné bedny byly přepraveny do mlýna – malé budovy, kde byly zabudovány mlýnské kameny tak, aby postupně obrušovaly hrany. Na sedm set kostek se položilo na litinový kámen, opatřený drážkami, seshora se spustila hřídel z tvrdého bukového dřeva s dalším mlýnským kamenem a kola se začala otáčet. Jedno semletí trvalo asi třicet až čtyřicet minut. Počítaly se pomocí počítacích prken – v každém bylo sto prohlubní, na prkno se nasypaly kuličky, přebývající se smetly a stovka se vysypala do pytle.
Dnes jsou mlýny na kuličky už dávnou minulostí, kterou si můžeme připomenout buď pytlíkem dětských hliněných či skleněných kuliček, nebo právě proslavenými Mozartovými koulemi…

Zdroj: Michaela Vieser, Irmela Schautz - Mastičkáři, čichači kávy, brabenáři - aneb čím se živili naši předkové

Kamenná kráska

Drabble: 

Stojí a dívá se.
Stále štíhlá, stále hrdá, stále krásná.
Stojí a dívá se na trhy a jarmarky.
Na nepřátelské vojsko za hradbami.
Na císařský dvůr.
Na vztyčování Morového sloupu.
Naslouchá šumění řek, slibům novomanželů i nářku vdov a sirotků.
Naslouchá předčítání z první česky tištěné knihy i zpěvům nad korbelem piva.
Sleduje parádemarše svého regimentu, cvičení Sokolů i vztyčené pravice před haknkrajcem.
Sleduje tančící dívky v krojích i dělníky vyhazující busty papalášů z oken radnice.
Už víc jak sedm století hlídá spolu s andělíčky na mříži své město i lidičky.
Občas se zahledí do dáli.
Plzeňská věž převyšuje kopce…

Obrázek uživatele Azereth

Nic

Fandom: 
Úvodní poznámka: 

Doufám, že to tady ještě není. :)

Drabble: 

Stáli venku před domem, kde ještě nedávno tiskli ty nejlepší knihy a autory. Čapka, Gogola, Nezvala i Halase.
Teď sledovali, jak dopadají těžké krumpáče a kladiva předvoje dělnické třídy, každý jejich úder jako hluboký záškub srdce. Jako další zatlučený hřebík do rakve.
Drželi se za ruce a všichni plakali. I malý Karel, teprve čtyřletý.
Než mu tatínek řekl: "Nebreč, chlapi nebrečí."
Tak přestal. Před očima měl bílé rukavičky velitele a nespravedlnost.
Tiskárnu zničili, zbytek pak odvezli do šrotu. Nenechali vůbec nic.
A jejich známí, co k nim dříve chodili na pivo nebo bábovku, před nimi začali přecházet na druhý chodník.

Závěrečná poznámka: 

1949- V Kroměříži komunisté zničili tiskárnu rodiny Karla Kryla.

Obrázek uživatele Keneu

Naše, národní, neuspořádaná knihovna

Drabble: 

Hluk. Zpěv.
Dlouho jsme žily v tichu, nikdo pro nás nepřicházel, nedotýkal se zlehka našich hřbetů. Prý odjel do Paříže. Snad se tedy vrací...
Dusot kroků. Rány.
Rozletí se dveře.
„Podívejte! A všechny pro jediného náfuku.“
„Berte to všecko.“
Shrnují nás z regálů, halabala hážou do beden. Tlapy, co sotva držely kdy knihu, oči, co sotva přelouskají to jejich svoboda, rovnost, bratrství.
Jedeme do Paříže. Stovky vozů a ze všech koutů země.
*
„Tady to máte, šéfe.“
„Máme, nezapomínejte, na každou tu knihu máme všichni stejné právo.“
Když odejdou, rozhlédne se kolem.
„A já povinnost v tom zmatku najít nějaký řád.“

Závěrečná poznámka: 

Velká francouzská revoluce, konfiskace šlechtických a církevních knihoven, přejmenování Královské knihovny na Národní a dvanáctičlenný tým (v čele snad François-Urbain Domergue) mající za úkol se tím nějak prokousat a vytvořit smysluplnný fond.

Obrázek uživatele Rorico

Kam jdeme o Velikonocích

Fandom: 
Úvodní poznámka: 

Začneme zvolna a zlehka, protože tohle je téma, kdy mě napadlo tolik možností... No skutečně všechno nebo nic :)

Drabble: 

Krajinou putovali lidé, mnoho a mnoho lidí.
Šli pěšky, na koních, táhli káry, nebo jeli na vozech. Chudí i bohatí, odění v hadrech i v brokátu, vyzbrojeni ocelí, nebo jen vírou.
Když je papež vyzval, nadšení projevili. Ochotu vyrazit už méně. Přesto byla pro mnohé z nich tato cesta vysvobozením.
Z bezvýchodného života, z problémů s penězi, s rodinnou, se spravedlností,...
Věděli, že cesta bude dlouhá, nebezpečná, ale když už vyšli, vrátit se nemohli. Museli získat vše, nebo vůbec nic.
A i když jen pár ze čtvrt milionu poutníků znalo cestu, jméno cíle znali všichni.
Jeruzalém.
Byly Velikonoce roku 1096

Obrázek uživatele Evangelista biolog

Střípky

Úvodní poznámka: 

NESOUTĚŽNÍ! Bez nároku na bod.

Znalcům se předem omlouvám za historické nepřesnosti.

Varování: malinko slash (ale na 15+ to podle mě není ;) ) a taky SPOILER pro ty, kdo muzikál neznají.

Snad se bude líbit.

Drabble: 

„Na revoluci!“
John zvedl sklenku a objal ho. Alexander byl jeho nejlepší přítel. Vlastně nejen to. Byl jeho všechno.
...
Laurens si utřel slzy. Ale dopis oznamující Alexovo zasnoubení byl už stejně úplně rozmáčený. Nic už nemělo smysl.
...
Alkohol, horká noc, polibky. Bylo to jako ten nejkrásnější sen. Miluju tě zaznělo té noci dvakrát.
...
Jižní Karolína. Válka o nezávislost. Johnova poslední myšlenka na Alexandera Hamiltona.

Pak už jen výstřel.

Bolest.

A nic.
...
O dvaadvacet let později Alexander zamířil na oblohu. Burrův výstřel ho zasáhl přímo mezi žebra.

Bolest.

A nic.

...

Pak uviděl světlo. A Johna. Objali se.

Všechno zase bylo dokonalé.

Závěrečná poznámka: 

Ano, něco podobného jsem zveřejnila před několika hodinami.
I tak ale věřím, že tam je něco nového.
A že to za něco stojí.
A i to téma tam možná najdete.

Obrázek uživatele Effatha

Galéry

Fandom: 
Drabble: 

A víš co bude pak?
Nepotřebuji tvé stupidní scénáře! Mám jen jednu možnost.
Ba ne, máš dvě.
Vzdát to a zabijou nás. Bojovat a potopí nás. Prostě umřeme.
Získat nic nebo získat nic?
Zmiz šašku. Kapitán pozvedl dalekohled a znovu obhlédl královské galéry, na malou chvilku pocítil i něco jako pýchu, že kvůli němu vyslali takovou sílu. Co kdyby existovalo kouzlo, že zachovaná čest nás vykoupí ze smrti? Vždyť ale královští věří v lásku a soucit a stejně nás zabijou.
Chcete zmřít jako krysy na šňůře, anebo statečně klesnout s lodí ke dnu?
Potupa nikdy nebyla možnost. Všechno nebo nic!

Stránky

-A A +A