Historie

Byl to čas zrození, ale tady se umíralo.
Zajíček vyskočil a zavětřil. Cítil jaro. Někde tam bylo, ale přebíjel ho pach bahna, krve a smrti.
Vojín Atkins ho stáhl zpět do zákopu: "Ne, Ušáčku, mohli by tě trefit."
Vojín Atkins se bál. Maskot jednotky ne. Nebál se střelby ani minometné palby. Byl tak odvážný, že se před ním Atkins občas styděl.
Nejvíc se styděl tu noc potom, co Ušáček padl. Potom, co se všichni báli jít do dalšího útoku na turecké pozice až na toho zatraceného králíka!
Tu noc osvětloval rozbitou krajinu po bitvě obrovský měsíc.
Tak se zrodila Austrálie.

Splnit takový úkol se zdálo být téměř nemožné.
Nový produkt se musí vyrábět rychle, levně a hlavně jednoduše. Nic zbytečného, nic složitého. Ale současně musí mít slušný výkon.
A musí být nový a originální. Žádná kopie. Pro naše pracující jen to nejlepší!
Materiály? Tak to bude problém. Běžně užívaných materiálů je nedostatek. Musíte si nějak poradit, soudruzi, strana vám věří.
Třem inženýrům bylo vcelku jedno, jestli jim věří strana. Byli mladí, nadšení a plní ideálů. Vymýšleli, kreslili, počítali, upravovali, znovu počítali.
Aniž to tušili, stvořili nesmrtelný stroj, jehož šestadvacet divokých koní dodnes burácí na silnicích.
Stvořili legendu.
Zrodil se Trabant.

Vrznutí dveří, nejisté přešlápnutí. “Jene?” Tak vzdálené rozbouřeným vlnám koncilu.
“Chtěl jsem se ti vyzpovídat,” špitl Jan. Příboj emocí.
“Nechtěl jsem, aby to takhle skončilo,” přiznal Štěpán. Přesto za ten proud, který je oba strhává, každého jinam, může jen on.
Mlčeli.
Pak Jan znova promluvil: “Štěpáne, omlouvám se, jestliže jsem řekl nějaké hanlivé slovo, že jsem tě zval Vymýšlečem. Můžeš mi odpustit?”

Štěpán nevěděl, kdo z nich se rozplakal první, ale když se objali, bylo to jedno.
Štěpán se topil v záplavě slov. Nedokázal říct jediné.
Každý sám, mezi divokými vlnami.

Slzy druhého je oba pálí víc než ty vlastní.

Děj se odehrává v době, kdy se k službě teprve připravuje Jan Hus, a skutečná jsou v něm jen místa - Cimburk, z něhož se dodnes dochovalo málo, a nedaleké Zástřizly.
Důsledkem jednoho zlého činu byl radikální zásah do života mnoha lidí. Muž ztratil milovanou manželku a nadějného syna a ani se nedozvěděl, že se má stát znovu otcem. Žena přišla nejen o manžela a syna, ale i o paměť. Dívka se nikdy nedověděla nic o svém otci a bratru a mladému muži zůstaly jen útržky vzpomínek a nesnadný život chlapce odtrženého od rodiny.
Možná se dozvíme více v dubnu 2017.

„Ave, Imperator, morituri te salutant!“ ozval se hluboký hlas gladiátora, který nastupoval do arény. Dnes se konal souboj, ve kterém se jeden odsouzenec mohl pyšnit bohatou zbrojí, zatímco ten druhý byl rád, že měl alespoň meč.
Římský lid na tribunách kolem dokola jásal, vřískal a těšil se, až uvidí téct krev. Je zřejmě jasné, který gladiátor měl v tomto souboji štěstí. Lid palec nasměroval dolů, což znamenalo, že pobitý chudák mohl být dobit.
Vítěz se necítil nijak šťastně, jelikož zabil svého přítele.
Odšoural se do cely.
„A teď spát!“ ozvalo se podzemím.
„A čekat na vlastní smrt,“ zašeptal si gladiátor.

Jsem tady. Konečně u cíle své cesty. Byla to dlouhá léta války.
Mnoho a mnoho mužů zaplatilo svým životem. Mnoho mých známých padlo v této válce.
Viděl jsem smrt zblízka. Smrt si nevybírá. Otřesné věci se to děly.
Viděl jsem padnout celá města, hořet vesnice.
Viděl jsem mučení zajatců a několikrát byl i mučen.
Už mám toho dost. Na konci této hrozné války již nemám přátele. Všichni leží mrtví na stepích Ruska. Zahynuli v obraně své vlasti.
Nedali svůj život, svou zem, své ženy lacino.
K čemu to vlastně bylo?
Komu tohle pomohlo.
Už je čas.
Čas s tím skončit.

Když přišlo jaro, tak jsme se s maminkou a tatínkem všichni stěhovali. Říkali, že nás čeká velké dobrodružství, a taky jo!
Jeli jsme ke strýčkovi do takového zvláštního domu a bylo tam ještě plno jiných lidí a všichni byli na nás moc hodní. Někdy vypadali ustaraně a měli nějaké porady, ale to vůbec nevadilo, protože strýček si s námi občas hrál a dával nám čokoládu a taky jsme si hráli s jeho pejskem.
Jednou večer přišla maminka s panem doktorem a řekla, že se musíme očkovat.
Helga nechce, nevím, čeho se bojí.
„Tak a teď budete hezky spát,“ řekla maminka.

-Čím je to väčší katolík, tým viac ma nenávidí.
-Nečudo, si mohamedán.
-Ja nikomu neubližujem.
-Cirkev ťa neovláda, prekáža im to.
-Táto cirkev je banda mocichtivých klamárov.
-Vaša nie je?
-Nie. Neprikazujú nenávisť.
-Nič s tým nespravíme. Naše myšlienky nie sú zakotvené v žiadnych prastarých spisoch ako tie ich.
-O jednom by som vedel.
-Čo máš na mysli?
-De Tribus Impostoribus. O troch podvodníkoch.
-Ááá! To nie!
-Prečo sa toho všetci bojíte ako diabla?
-To je spis zla! Ak to u nás nájdu, umučia nás!
-Ukážeme im len vybraný úryvok, na prastarom papieri.
-Dobre, skúsime to zohnať.
-Kde?
Pokračovanie čoskoro.

End of story. Enough is enough.
My life has been very exhausting. Mastering all the arts of a good housewife.
And still not satisfied. Angel of the house, and nothing inside.
No. Never an angel. Nemesis, now.
Can I have my own life, please? "Christabel!" he cries pitifully.
I have no idea what to say. I am scared of him, of myself. I want to fight, though.
Please, let me go. Preaching freedom.
Alienation is not a way of life.
Three days. Three days left, then I will leave this house.
I will go.
On my own.
New life ahead.

To slovo za sebou hekatomby mrtvých.
Povstalo z prachu, do něhož uvrhalo.
Syčel je rozeklaný jazyk Svůdce.
Skvrníc početí, zakořeněno ve vyhnaných.
Starší než minulost, z níž sečena zkušenost, nikdy neoslyšeno.
Na standartách hord, v ústech tyranů, na čepeli gilotiny vanulo jazyky až do zazávojávání.

Definičním znakem netrpělivě vyhlížených slov bylo, že vždycky – ráno, dopoledne i večer – nejhorší. V propuknuvším zoufalství zároveň špetička bezprostřední naděje: může být hůř, neboť zítra bude.
Když ale v půli hrůza, co na konci?

A tak to přišlo, slovo zlé, špatně uchopitelné, podlost skrývající.
Je čas vzepřít se diktátu, osamostatnit do bezkachní samoty, napadlo ho.

Krčí se v blátě na zemi a třese se zimou. Nebo možná hladem.

Na krku má obojek z tvrdé kůže, který mu jeho vlastní kůži rozdírá do krve. Už ho přestaly bavit pokusy přetrhnout provaz, kterým je uvázán. I když má velkou sílu.

Okolo chodí lidé a prohlížejí si vystavené "zboží". Kupující jsou válečníci, obchodníci, i jarlové.

Náhle se před ním zastaví jeden muž, podle oděvu obchodník, s rudými vousy.

"Co umíš?" zeptá se velitelským hlasem.

"Všechno, když mě odtud dostaňte," zatíná otrok zuby.

"Vážně? Já potřebuju veslaře. Chci plout na konec světa," oznámí a napřáhne ruku. "Jsem Lief Eriksson."

Ve dnech vlády císaře Sakuramači, bydlel poblíž Otari starý muž, kterému říkali Masutākoronī.
V té oblasti žil také kupec Nemakačin.
Tomu se zalíbil sakurový sad a úly o které se stařec staral.
Vyslal tedy vraha, aby starce zabil.
Neuspěl.
Nemakačin se tedy rozhodl starce zabít sám.
Vydal se jednou večer setnout mu hlavu ve spánku.
Když však sekl čepelí své zbraně do starcova lůžka, zpod pokrývky vyletěl roj včel, těsně obklopil Nemakačina a vzplanul.
Od hořícího pohltily plameny i chýši a stromy.
Roj netknutý odletěl neznámo kam a starce již nikdy nespatřili.
K starcově památce se v Japonsku sadí sakury.

"Pane, hlásím se dobrovolně na úkol," salutoval Wissmann
"To je dobře, potřebujeme odvážného kapitána," odpověděl Donitz.
Oba pohlédli na mapu. Zatím nebylo jasné o co půjde.
Donitz nečekaně mapu posunul. Místo břehů Británie se objevilo pobřeží Ameriky.
Konkrétně Bellův ostrov a jeho okolí.
"To bude můj úkol?" ptal se Wissmann.
"Ticho, nebo vyberu Lassena!" zařval Donitz.
Wissmann ztichl a díval se na mapu. Nevěděl o co půjde. Jen doufal v železný kříž.
Byl to jeho jediný cíl.
Donitz začal ukazovat na mapu a zadávat úkoly.
Kapitánovi ponorky bylo jasné co je jeho úkolem.
Měl zasáhnout Ameriku u jejích vlastních břehů.

"Milovaný choti, myslíte vážně ten úkol, jímž mého bratra chcete pověřit?" Johana se na manžela dívala vyčítavým pohledem, který znával i od své matky.
"Johanko, nikomu jinému nevěřím tolik jako jemu. Jen tobě, ale ty se toho úkolu nemůžeš zhostit." Zaváhal. "Však zvládla bys ho, nepochybuji o tom."
Johana se nenechala hezkými slůvky omámiti. "Však zvážil jsi nebezpečenství, kterým ho vystavuješ? Jak pořídí ve Flandrech? A ve Frankách?"
"Chceš snad, abych ho na Turka poslal?" To už se trochu hněval. "Je moudrý, jazykůznalý. Jako sudí nejspolehlivější v království. Kdo jiný by mi měl vésti mírové poselstvo, nežli tvůj bratr Lev?"