Krčí se v blátě na zemi a třese se zimou. Nebo možná hladem.
Na krku má obojek z tvrdé kůže, který mu jeho vlastní kůži rozdírá do krve. Už ho přestaly bavit pokusy přetrhnout provaz, kterým je uvázán. I když má velkou sílu.
Okolo chodí lidé a prohlížejí si vystavené "zboží". Kupující jsou válečníci, obchodníci, i jarlové.
Náhle se před ním zastaví jeden muž, podle oděvu obchodník, s rudými vousy.
"Co umíš?" zeptá se velitelským hlasem.
"Všechno, když mě odtud dostaňte," zatíná otrok zuby.
"Vážně? Já potřebuju veslaře. Chci plout na konec světa," oznámí a napřáhne ruku. "Jsem Lief Eriksson."