DMD č. 17. pro 17. 4. 2012. Téma: Krev

Obrázek uživatele kopapaka

6) Ruce

Nesoutěžní. Varování: Drastické. 15+
Pokračování drabblete: Poslední polibek

Probíral se.
Chlad
Světlo.

Už zase.
Bez pout.
Nahý.

Místnost byla tmavší.
Chladnější.
Opuštěná.

Cítil se líp.
Ruka i hlava bez bolesti.
Uzdravené.
Musel spát dlouho.

Prohmatával stěny.
Hledal další dveře.
Našel jen spáry.
Masivní stěnu.

Na několika místech prohlubně.
Otisky rukou.
Vždy dva..

Jeden stiskl.
Lehce se rozzářil.
Jinak nic.

Znovu.
Na druhý nedosáhl.
Znovu.

První vždy zhasl dřív.
Před dotekem druhého.
Nechápal.

Zkusil všechny.
Pořád stejné.
Museli by být dva, aby...

Proč ho to nenapadlo hned?
Tak prosté.

Vyrazil k dveřím vedle.
Otevřel.
Vkročil.

Bolest ho srazila k zemi.
Krev.
Rozervaná noha.

Další kousnutí.
Ruka.
Bok.

Křik.

Tma.

Další

Obrázek uživatele kopapaka

4) Hrozný sen

Nesoutěžní. Varování: Drastické. 15+
Pokračování drabblete: Budeš hodný

Strašná bolest hlavy.
Co se to..?
Záblesk poznání.

Nebyl...
Nebyl na ni hodný.
Snad?

Ležel na podlaze.
Krev na zátylku.
Zlámanou ruku.

Občasnými záblesky se mu vše vracelo.
Pomalu.
Bolestivě.

Jak cítil...
Mravenčení po uvolnění pout.
Hlad a chuť.
Chtíč.

Viděl...
Jak začal sát.
Jak do ní pronikl.
Extázi.

Naštěstí byl pod dohledem.

Uslyšel kroky.
Ani se neohlížel.

"Bude v pořádku?"

Ticho.
Zvedla ho na stůl.
Nebrala ohled na křik.
Srovnala kosti.

"Už to nikdy nedělej současně."
"Sex a jídlo..."
"Nikdy."

Po dalších slovech se mu ulevilo.

"Pro ni to byl jen hrozný sen."
"Ráno jí to někdo vynahradí."

Věřil.

Další

Obrázek uživatele Blanca

Krev se pění

Navazuje na Říkám mu "Panic", platí tedy stejné varování: Nejíst, nepít, rating 15+ ;-)

"O tomhle mnoho výzkumů sociopatů nenajdeš," osvětloval Sherlock dál. "Zajímalo mě, jaké na mě bude mít účinky zaplavení mozku hormony a jeho kyslíková deprivace v důsledku přesměrování oběhu do jiných míst."
John cítil, jak mu rudnou uši, ale ptal se dál: "Proč ty nahrávky?"
"Pro pozdější rozbor, kdyby můj intelekt selhal."
Zavládlo ticho.
"Takže se Irene mýlila?"
Teprve teď se krev nahrnula do tváří i Sherlockovi.
"Nemýlila," přiznal tiše. "Ten výzkum jsem nedokončil, nenašel jsem vhodného partnera. Bez citové angažovanosti by výsledky byly zkreslené."
"Spal bys jen s někým, koho miluješ?"
Přikývnutí. Nepatrný náznak přiblížení.
Johnovi začalo neskutečně bušit srdce.

Fandom: 
Obrázek uživatele Amy

Červánky

Oba nehybně stojíme a já ti hledím do tváře, znovu po mnoha letech.

Nezapomínám však, že nemáme mnoho času. Úsvit se blíží.

Natáhnu k tobě ruku. Smutně se pousměješ a zavrtíš hlavou.

"Chápu," ušklíbnu se hořce. "Takže toto je odpověď na má přání? Pár minut do svítání, bez dotyků, beze slov... to jsem chtěla tak moc?"

Nemá ale cenu si stěžovat. Hovořím jako o překot, abych stihla říct vše, co je potřeba.

To nejdůležitější však stejně říct nestihnu. Obloha se zbarví do ruda, má vlastní krev ztuhne v led a než se stačím vzpamatovat, jsem znovu sama.

Na jak dlouho?

Fandom: 

Není krev jako KREV

„Jsem zoufalá. Víš, jak přítel vždycky někam jednou za týden zmizel a pak měl v mikině dírky od nějakého odznáčku? Tak včera si ho zapomněl sundat.“
„A co to bylo?“
„Má tam jen nápis KREV. Vůbec nevím, co si o tom mám myslet.“
„Holka, aby to tak ještě byla nějaká sekta nebo pěstitelé marihuany.“
„No právě. Proboha, s kým to žiju?“

„Ahoj miláčku.“
„Já to vím.“
„Co víš?“
„Kam mizíš každý týden.“
„Fakt?“ překvapeně zvedl obočí.“
„Takže to nepopíráš?“
„Co?“
„No, že pěstuješ…“
„Jo, pěstuju a baví mě to. Mám i členskou kartu… Tady.“
„Ukaž. Cože??? Klub Rozmnožovatelů Ekologického Vřesu?“

Fandom: 
Obrázek uživatele Quiquilla

Bolestné vzpomínky

Poznámka: Ještě jedno nesoutěžní dnes. Jde o slash, pár už tu jednou byl: Arthur Rimbaud a Paul Verlaine :)
__________________________________________
„Miluješ mě?“
„Ano, samozřejmě,“ zamumlal Paul. Arthura udeřil silný alkoholový odér.
„Tak polož ruku na stůl.“
Paul to udělal bez sebemenšího zaváhání.
„Dlaní vzhůru.“
Paul ji otočil. Arthur vzal nůž a jeho špičkou Paulovi obkresloval čáru života, hlavy, srdce i osudu, když zavadil o jeho snubní prsten.

Vztek, který ho v tu chvíli přepadl, by se dal nazvat šíleným.
Prudce se rozmáchl a nůž Paulovi zabodl do dlaně. Ta se zkroutila v bolestné křeči.

Na tuhle chvíli Paul vzpomínal ze všeho nejraději. Ne pro tu bolest, nýbrž proto, jak mu Arthur tehdy řekl: „Ty víš, že tě mám velmi rád.“

Obrázek uživatele Keneu

Lavabo manus meas

pozn.: BJB. Píšu ze spaní.

Už několikátou noc nemohl spát. Kdykoli zavřel oči, hleděl do těch jeho, mírných a smutných. Když se mu podařilo usnout, i v spánku ho pronásledovala jeho slova. Křik davu ho probudil a zbroceného potem nechal čelit temnotě noci a výčitkám svědomí. Stokrát změřil pokoj svými kroky, tisíckrát si opakoval, že nemohl cokoli změnit.
Sám to přece řekl!
Znaveně usedl a složil hlavu do dlaní. Do dlaní…
Jeho výkřik probudil otroka, který přispěchal, jako po všechny uplynulé noci se džbánem plným chladné vody. Snad tentokrát přinese úlevu rozvířeným myšlenkám. Snad tentokrát dokáže smýt tu krev ze svých rukou…
Nad Jeruzalémem svítalo.

pozn. 2: Lavabo manus meas. - Myji si ruce.

Fandom: 
Obrázek uživatele Tyto Alba

Odpolední poštou

Má nejdražší Sphinx,

děkuji za čokoládu. Vážně sis mojí nejoblíbenější zapamatovala a sehnala? Jsi zázračná. Mohla bys, prosím, konat zázraky častěji? Všechnu jsem už snědl.

Do Londýna přijedu snad až příští měsíc. Pokouším se psát. B. odjel. Kam, to nevím, možná do Francie. Začíná se příliš podobat svému otci. V tom spočívá jeho – i moje – největší tragédie. Všechno dobré, co v něm je, se utopí v krvi, otrávené dědičným šílenstvím. Vím, že to není jeho vina. Stejně ale také vím, že nikdo další už si to nemyslí, dokonce ani ty ne.

Brzy napiš – venkovských klepů mám dost, londýnské postrádám.

O.

Obrázek uživatele Luczaida

Otec bez mozku

"Justine, kam to jdeš?" Vyhrkl jeho otec a prudce za ním vyrazil.

"Nech ho, vždyť jde jen-.." Justinova máma to ani nestihla doříct.

"Ne, Jennifer! Já vím, kam jde. Zase se jde vtírat mezi ty starý teplouše!"

"Jo, jdu a co jako?!" Vyhrkl naštvaně Justin.

"To nedovolím, rozumíš! Máš domácí vězení. Půjdeš na vojenskou školu! Tam už tě naučí morálce.."

"No to teda nepůjdu! A ty mi nebudeš nic přikazovat!" Justin svému otci skoro prskal do obličeje jak byl rozlícený.

Hlava mu prudce odletěla do strany. Tvář ho brněla. V ústech cítil kovovou chuť krve...

"Takhle se mnou mluvit nebudeš!"

Fandom: 
Obrázek uživatele Sothis Blue

Znamení kříže

Jsem rytíř. Na štítě nosím znamení kříže. Střežím toto místo silou své cti a svých zbraní. Běda, jak se nějaký ničema pokouší bezectně proklouznout kolem. Ó kdepak, takové potemníky já rozmáčknu jako obtížný hmyz. Stůj, ty puchýřníku, ty mrchožroute, ty hovnivále, já už tě naučím! S tebou mluvím, nosatče! Postav se mi v čestném boji, bázlivče zbabělý!
Svou cestu jsem si nezvolil. Život ve zbrani je povinností šlechtice. My, co máme modrou krev, nedbáme o nepohodlí, nedbáme o nebezpečenství, dbáme jen o čest a slávu bojovníka.
Tu povinnost plním pokorně a vroucně. Ne nadarmo mne nazývají křižákem skvostným.
Hemocyanin zavazuje.

>(Entomologie)

Fandom: 
Obrázek uživatele Profesor

Korunovaný

Varování: Mučeníčko, mučení
Poznámka: Navazuje na drabble V zajetí

----

Čepel ze sopečného skla odrážela plameny voskovic. Jak se blížila k odhalené paži, odlesky se vytrácely. Pomalu, téměř laskavě se přivítala s bledou kůží. Prořízla ji stejně snadno jako předtím vzduch. Nechávala za sebou ránu s hladkými okraji a potůček temně rudé krve.
Když se první kapka Markovy krve dotkla okraje kamenné misky, Jaroslav sykl. Střelil pohledem po Danielově kamenné tváři zborcené pramínky krve z čela posetého ranami od čepelí koruny z žiletkového drátu. I on upíral své oči na bezvědomého druha ve zbrani.
Za bezvýraznou maskou muže korunovaného stejně jako před tisíciletími ukřižovaného Syna božího nyní rostla touha zabíjet.

Obrázek uživatele Samantha

Návrat

Čekala na něj. Jako už tolikrát. Schoulená v křesle, přikrytá dekou, vyděšená uvnitř až do morku kostí. Co když ho prohlédne? Co když se tentokrát nevrátí...? Otřásla se při té představě děsem. Přitáhla si deku blíže k tělu a strčila nohy pod sebe. A vzápětí zaslechla tu ránu. Značila jediné - vrátil se! Vběhla do vedlejšího pokoje a strnula. Pro samou krev neviděla jeho tvář. Přeběhla k němu, přivolala snad všechny léčivé lektvary, co jich tam bylo. A když ho ošetřila, jako už tolikrát vzala jeho hlavu do dlaní a něžně jej hladila po vlasech. "Severusi...". Slzy jí stékaly po tvářích.

Fandom: 
Obrázek uživatele Stevko

Po turnaji

Bruno sa vpotácal k Rollandovi do pracovne.
„Ty vyzeráš. Stoj tam, ani sa nehni, ešte mi to tu zakrvavíš.”
„Väčšina tej krvi je od mojich súperov. Mám šťastie, že ma otec tak tvrdo trénuje. Keby nie, museli by ma sem priniesť. Ak by ma ešte vôbec niesli sem.”
„Tie vaše turnaje. Jedného dňa sa pri tom zabiješ. Počkaj, hneď ti ju prinesiem. Už jej je málo, budeme musieť vyrobiť ďalšiu. Zajtra ťa tu čakám.”
„Vďaka.”
Bruno si zobral masť a odobral sa do svojej izby. Rana na ruke nebola príliš hlboká. Dôkladne ju vyumýval a natrel masťou. Pekelne to štípalo.

Autorská poznámka: Keď ma nič rozumné nenapadlo...
Kniha

Obrázek uživatele Ebženka

Cena vítězství

To není krev. Všechny ty hnědnoucí otisky na nástrojích, na materiálu, skvrna na koleni, znovu a znovu rudnoucí místa v dlani. To není krev. To je jenom moje zarytá paličatost. Chtěla jsem to mít, a chtěla jsem to mít hned. A taky že jsem to dokázala. Ty skvrny a šrámy a puchýře, to jsou jen místa, kterými se tvrdohlavost drala na povrch, když už jí bylo tolik, že se nevešla dovnitř.
Je potřeba je bolestivě vydezinfikovat, aby se dovnitř nedostala infekce, například pocit nedokonalosti nebo studu, a zalepit takovou spoustou náplasti, že na stole zbude oslavná mohyla z bílých útržků.

Toto je věrná reportáž z dnešního dopoledne. Police, kterou jsem chtěla vmontovat do skříně, byla o pět milimetrů delší, než měla být, a tak jsem ji musela ořezat a obrousit velmi primitivními nástroji, aby se vešla. A ne, nemohla jsem počkat, až pojedeme za tatínkem, a použít jeho profesionální hoblovku. Dala bych sem fotku své levé ruky, ale stydím se. Zřejmě přece jen došlo k infekci. :-)

Fandom: 
Obrázek uživatele kytka

Dluh krve

Měla jsem promyšlené jiné téma, ale hodně podobně ho zpracoval Galadion (zdravím). Tedy horkou jehlou, BJB

Sedí proti sobě, vzduch hutní rozpačitým tichem. Zavřela oči a dělá, že spí. Ale nespí, Joza si je jistý. Pozoruje její ruce. Jsou bílé a jemné. Drží je křečovitě, aby nebylo poznat, že se chvějí. Nebude tak sebevědomá, jak se tváří. Slečinka z města.
Vlak tiše drkotá k horám. Potřebuje se ztratit, říkal ten doktor s ustrašenýma roztěkanýma očima. A Joza ví, co je jeho povinnost. Dala mu život. V jeho žilách koluje její krev. A ten dluh musí Joza splatit. Dá jí všechno, co má. I svoje jméno. I když ona nebude chtít. Protože jinak by v horách nepřežila.

Obrázek uživatele Quiquilla

Těžkosti dospívající čarodějky

„Parvati?“ oslovila Hermiona spolužačku, „Něco bych potřebovala.“
„Co?“
„No… to je složitý,“ zamumlala. Nemyslela si, že se bude stydět zeptat.

Samozřejmě, že byla poučená. Věděla o ženských cyklech všechno - pokud šlo o mudly. Vůbec ji však nenapadlo, že v Bradavicích nekoupí vložky. Doufala, že je snad nějaký lektvar, kouzlo… nějak to přece čarodějky řešit musí!

„Kdo to je?“ vyhrkla Parvati, „Znám ho?“
„Nejsem zamilovaná!“ povzdechla si Hermiona.
„Tak co?“

Proč nikdo nenapsal knihu: ‚Rady dospívajícím čarodějkám‘? Slíbila si, že až to zjistí, sepíše ji sama.

„Dostala jsem to.“
Parvati jen protočila oči. „Tak si zajdi na ošetřovnu pro vložky,“ odvětila.

Fandom: 
Obrázek uživatele Doktor

Živoucí les

V dětské postýlce ležel Vyměněnec a lesní muž s jeho synem utíkal k okraji lesa. Richard vyběhl z domu a cestou strhl z hřebíku nabitou kuši. Přiložil ji k tváři a vystřelil. Lesní muž padl na zem.

Kolem šípu, zabodnutého pod jeho lopatkou, nebyla žádná krev. Richard vzal do náruče dítě a strnul.

Stromy se neuvěřitelně rychle přiblížily a natáhly k němu své větve. Dříve, než se stačil rozběhnout, se mu kolem krku obtočil zelený šlahoun.

Tentokrát se to bez krve neobejde, napadlo ho těsně poté, co mu ostrá větev probodla záda a těsně předtím, než mu oči zalila mlha.

Fandom: 
Obrázek uživatele Solast

Mlčenlivé knihy

Varování: Brutalita

Světlo žárovky bliklo. Jako když malá muška proletí proti slunci. Poprvé, podruhé. Vlákno párkrát zabzučelo, a pak oněmělo. Tma v mlčenlivých a vytrvalých krocích postupovala dál. V rohu čítárny seděla skrčená holčička a listovala knížkou. Stránkou za stránkou, obracela list za listem a pokaždé to vydalo ten tichý, tupý zvuk. Rezonoval po celé místnosti, protože tam nikdy jiný nebyl. "To je ale zvláštní, vždyť když jsem přišla, bylo tu tolik lidí." Najednou si toho všimla. Když jen koutkem oka zahlédnete, jak se stín za vámi pohnul, ztuhnete hrůzou.

Knihy ožily. Nezbylo po ní nic. Ani stín a ani kapka krve.

Fandom: 
Obrázek uživatele Birute

Lov

„Vydrž,“ povzbuzuje ji bráška a klekne si vedle ní. Je hrozně hodný, že má o ni starost a nejde dál sám, i když má rty rozpraskané žízní, chladem, hladem. „Půjdeme dál, až si odpočineš.“
Všude kolem vidí jen kopce a lesy bez konce.

Pro pohraničníky, kteří je objeví, jsou Hänsel und Gretel.
Bez cesty posypané drobky, beze jména, zato s příšerou v patách, ale pst, o té nikdo neví.

Deset let poté Anna pátrá po bratrovi. Kamínky a drobky chleba nejsou zapotřebí. Stačí sledovat jeho krvavou stopu: Heidelberg, Frankfurt, Mnichov, Praha... Je monstru v patách a je jím dychtivě očekávána.

Fandom: 

Blutritt

Poznámka: Jo, vymyslet něco na tohle "lehké téma" dalo zabrat.

Je pátek po Kristově nanebevzetí. Stoupající ranní slunce zahřívá veliký zástup čekajících poutníků před kostelem ve Weingartenu.
O sedmé hodině se rozhlaholí zvon. Dveře kostela se otvírají, za zvuku varhan vychází procesí. Kněz v bělostném rouchu a rudém plášti nese skvostný kříž zdobený drahokamy. Zraky všech věřících se k němu obracejí. Toto je kříž nesoucí relikvii posvátné Kristovy krve, krůpěje smíšené s hlínou, kterou zachytil svatý Longinus.
Všichni nasedají na koně. Muži jsou v černých oděvech a cylindrech, ženy jsou dle tradice oděny jako ministranti. Tisíce jezdců se před kostelem řadí do zástupu. Hraje slavnostní hudba.
Procesí Kristovy krve vyjíždí.

Vysvětlivka: Více k procesí Blutritt, které se každoročně koná v některých německých městech (nejproslulejší je právě v hornošvábském Weingartenu), např. zde http://de.wikipedia.org/wiki/Blutritt

Fandom: 

Krvavá příhoda z metra.

Dal jsem jí přednost na schodech a byla zjevně potěšená. Byla to ale zištnost. Chtěl jsem se dívat na hezkej zadek před sebou. To, kdybych se cpal, to bych to chyt! Ale, ta druhá měla zase hezčí nohy, ale to bych koukat dolů a bolelo by mě za krkem. Eskalátor přede mnou vibroval a maso v džínách s ním! Bylo pěkné a chvělo se. Divadélkem jsem byl doslova uchvácen! Nádherná jízda!! Úžasnej zadek! Sochat, tu krásu před sebou! Eskalátor zajížděl odpočívat, sbírat nový síly na nový vibrace a krásné zadky, a já se zkrvavenej na konci schodů válel na zemi.

Fandom: 
Obrázek uživatele Hedera

Velitelka a její voják

„Na tebe je těžké zapůsobit, Shepardová. Střílet lidi do kolen jsi mi tuhle zakázala. Kdybych byl krogan, mohl bych při přestřelkách s vojáky pronášet efektní výhružky, jako z tvýho ksichtu si udělám kamuflážovej vzor a tvojí krví si připiju u večeře… bohužel, jelikož jsem dextro, jejich krev by mě pravděpodobně zabila, a pointa by ztratila na vtipnosti… nehledě na to, že vtipná nebyla ani tak. Ani moje jizvy už netáhnou tolik jako dřív.“
„Máš splín, Garrusi?“
„Ne, jen jsem ti přišel říct, že vypadáš unaveně a měla by ses konečně vyspat. A nevím, jestli mám ve tvých očích dostatečnou autoritu.“

Fandom: 
Obrázek uživatele Innes

Síla reklamy

Televize vyhrávala na plné pecky.

Každý den, každý den,
k svačině jedině,
jedině Krvík-jogurt z Posázaví.
Chcete-li potěšit,
upíře k nevíře,
kupte mu Krvík pravý z Posázaví.

Střih.

V husté plazmě chuť ovocná,
Krvík zdravý Krvík chutná.
Destiček, krvinek plná šťáva,
všem nám chutná je zdravá.
(nyní nově s příchutí Manga a Aceroly)

Upíří omladina vtrhla do Sabebastianova pokoje. „My chceme Krvíka, My chceme Krvíka,“ skandovali.

„Máte tam krev!“ vyjel na ně Sebastian.

„Ale ta je hnusná!“
„Železitá!“
„A nemá potřebné minerály a uhlohydráty.“
„Jo!“
„Je nudně červená!“
„Navíc nevyrábí se s čokoládovou příchutí.“
„A vůbec, vždyť je v pylíku!“

Obrázek uživatele Sindual

Lež má krátké nohy

„Legolasi, mám dva! Kolik ty?“ hulákal Gimli z hradby
„Devatenáct!“ zvolal zpátky elfský princ, ohnal se mečem po dalším skřetovi a zvýšil své skóre na dvacet.

Bitva skončila až dalšího dne, a tak skóre mohlo dojít výrazné změny. Oba soupeři se poměřovali zkoumavým pohledem.
„Kolik?“ nevydržel nakonec Gimli.
„Dvě stě čtyřicet devět,“ odvětil elf.
„Cha! Já mám dvě stě padesát!“
Náhle se u nich objevil Aragorn, celý od krve. Gimli zbledl.
„Nic mi není,“ klidnil ho hraničář.
„Nesnášim pohled na krev,“ vyblekotal trpaslík a odběhl k blízkému křoví.
Legolas se zamračil. Měl pocit, že mu Gimli s počtem zabitých lhal.

Fandom: 
Obrázek uživatele may fowl

Radikální řešení

Za ta léta jsem po Londýně přepravoval řadu zajímavých bytostí včetně chrastící popelnice, samomluvného Santy v přestrojení a dvanácti ochočených prasátek. Ale i ti zdánlivě obyčejní pasažéři ve mně vždycky probouzeli zvědavost. Bavilo mě hádat, co se jim zrovna děje. Ten možná jede z flámu, té zase umřela kočka, jiného právě okradli…
Jednoho dne jsem to byl já, komu se něco dělo. V mozku mi bobtnalo aneurysma a já musel jezdit s taxíkem, jakoby nic.
Nastoupila dívčina s blaženým ruměncem na tváři a vnitřnostmi prožranými fenylethylaminem. Skoro jsem slyšel, jak jí žilami pulzuje život.
Rozhodl jsem se, že ji přežiju.

Fandom: 
Obrázek uživatele Erys

Co způsobují chvíle...

Natáhnout ruku. Nekolabovat.

Proboha, proč? Proč jsem to tehdy udělal?

Možná zavřít oči? Třeba to tak bude snazší.

Přece jsem věděl, k čemu to může vést.

Nevnímat ten tlak. Nepřemýšlet.

Ten stres a strach jsem si teda představit neuměl.

Nepředstavovat si, co se zrovna děje.
Ovšem, je utápění se v myšlenkách lepší?

Stejně by to nic nezměnilo.
Když člověk bláznivě miluje, dělá blbosti.
Nepřipouští si, jak to může dopadnout.

Otevřít oči. Červená tekutina. Odpověď. Zkusit nezkolabovat.
Ta divná věc. Přiložit, přitisknout.

Kdybych ji radši nikdy nepotkal...

Rozloučit se. Odejít.

Když opouštěl Dům Světla, věděl, že ho čeká hodně dlouhý týden.

----------

Poznámka: Dům Světla je jedno z míst, kde se provádějí HIV testy. Kdo chce, může hádat, jak dlouho se většinou čeká na výsledky.

Obrázek uživatele Gary Stu

Poslední večeře

“Udělej něco ty!” odsekla Bohova žena Božena.
Bůh vzteky praštil do stolu. Po tom všem má snad ještě sám vařit! To teda!
“Ale počkat,” zamyslel se. “Kam jsem to tehdy odhodil...” rozhlédl se. Hledání trvalo dlouho - v božském pokoji je opravdu nepořádek... Jen si představte jaký, když jsme tím obrazem. Zamyšleně se podíval na papírovou krabici od bot... teda její božský ekvivalent. Uvnitř bylo vlastně nic. Bůh v nic však viděl trochu víc.
“Tak copak to bude,” chvíli hleděl dovnitř a rozhodl se pro ten náš zapadlý kousek. “Ha, miluju prdelačku!” řekl si a rychle se vydal na vesnickou zabíjačku.

Fandom: 
Obrázek uživatele Brygmi

Její krev na jeho rukou

„Co tu zase děláš, Ethel? Směješ se mé rakovině?“

Rakovině?“ zasmála se.

Zatracená baba, nedá si pokoj ani jako mrtvá. Nejraději by ji poslal popravit podruhé, hnusnou komunistku. I s tím kloboukem.

„Vypadni!“

„Royi, Royi. Proč nemluvíš jednou pravdu, alespoň přede mnou. Ty i já dobře víme, že to není rakovina. Že je to důsledek tvých vládních zájmů. A že o nich všichni věděli.“

„Řekl jsem táhni!“

„Dobře víš, že se tomu říká AIDS. A že je ve tvém těle, tvém mozku, tvé krvi. A že tě zabije.“

Křik přivolal zdravotní sestru. Roy stále zíral na prázdné místo u okna.

Obrázek uživatele Danae

Erytrocyt

Tuto mávám na Galadiona a omlouvám se za shodný námět. Víc ze sebe už dneska nedostanu a bjb.

Některá místa patří k jeho oblíbeným. Prosluněné stezky podkožních kapilár, zalité narůžovělým světlem. Mys spojivky, odkud je na okamžik vidět celý svět. Hebké žírné pláně jater s jejich drobnými pravidelnými pohyby. Má místa, která by už radši nikdy neviděl. Rozšklebenou jámu ve škáře, kterou unikají tisíce bratří, než ji konečně zahradí destičky. Uzounká bludiště sklíčených ledvin. Má místa, na která nikdy nezapomene. Vroucí kotel topořivých tělísek, kde se tisknou jeden k druhému blíž a blíž a omámeně skandují v rytmu stále se zrychlujícího tepu. Ještě jednou by se tam rád vrátil. Dřív než se odebere zemřít na tiché pláně sleziny.

Fandom: 
Obrázek uživatele Wee-wees

Začátek konce

Fandom: Černé dřevo (originální fandom)

Bryně bylo šestnáct. Byl máj, vzduch voněl zeleně a ona měla plnou hlavu jara.
Udělala to, co vždycky. Vylezla na černý dub, největší ze tří, které patřili k jejich pozemku. Měl rozsochu, ve které se skvěle snilo.
Byla tak zamyšlená, že si nejdřív neuvědomila, co se děje. Až ji zastudila dlaň. Odtáhla ji od kmene – na kůře byl velký, mokvající vřed a vytékala z něj černá šťáva.
Ten dne znamenal začátek konce světa, jak ho Bryna znala. Až do konce svého dlouhého života si pamatovala ten den, kdy jí dlaň poznamenala krev jejího milovaného stromu.
Její srdce krvácelo s ním.

Brutálně osekáno z původních asi 150 slov a bohužel to asi dost utrpělo.

Fandom: 

Stránky

-A A +A