Běhá po trávě, jarem rozkvetlé,
tu níž – tu výš! A hrr na sněženky!
Pak pád! A smích! A hlavu chce si splést,
tu mihnou se dvě bílé noženky.
Ta drobná víla černý má svůj šat,
Vlas – zlatý háv a jasný slunce svit.
I list, i květ teď smí se na ni smát,
a v očích modrých zář svou utopit.
Hle, tu je snad i poslední petrklíč!
Ten vínek bude – ne, je! jako sen.
Tak rychle trhat, než uschne, bude pryč.
Ó, pěkné ráno! Překrásný je den!
Ne! To princ Hamlet! Či můj osud snad?
Musím mu přec ten věnec darovat!
****
A/N: Prvnímu člověku, který mi řekne, že Hamlet není napsán v sonetové formě (to vím taky!) a že tenhle sonet není napsán v iambickém pentametru (to taky vím), vyškrábu oči :) Protože největší challenge letošního DMD bylo vytvořit dvojjazyčný sonet tak, aby to mělo formu sonetu, aby se to rýmovalo a aby to mělo sto slov. Což v původní formě samozřejmě ani jedno nemělo. Jinak psáno podle Sonetu 66.