Sherlock BBC

„Jestli s tím trucováním ihned nepřestaneš, Sherlocku, budu doktoru Watsonovi vyprávět, jak to dopadlo, když jsi trucoval naposledy.“
„Posluž si.“
„Můj bratr, doktore, trucoval jednou tak dlouho a vydatně, že… prostě to nakonec nedoběhl.“
„Byly mi tři roky…“
„Ale bylo to pro tebe jistě poučné.“
„… a dveře jsi držel ty.“
„Nebo jak jsi jednou nevěděl, kdo je premiérem…“
„… Thajska. A to mi byly čtyři roky.“
„Doktore a tu historku o nočním bubákovi znáte?“
„Pro krista!“
„Můj bratr byl vždycky trochu… zaostalejší.“
„A přesto ten chytřejší z nás teď dělá poskoka na ministerstvu a ten hloupější je slavný detektiv. Watsone, pojďte!“

Levá noha, pravá noha, třetí noha. (Ve třetí třídě jsi brýlatému Tommymu Jenningsovi nadával do čtyřočka, protože ostatní kluci z týmu to dělali taky a okamžitě ses cítil provinile – ale karma na tebe stejně vzala hůl.
Zasmál by ses, ale tak nějak ti to nepřijde vtipné.)

Dva páry nohou běží nocí a rychle, rychle, protože po nich jdou a už se blíží, ale oni jsou rychlejší a dveře klapnou a oni se s trochu hysterickým smíchem zadýchaně opřou o zeď a dva páry očí se setkají a svět je úžasný.

Prší. Kráčíš směrem ze hřbitova a… nějak není, co dodat.

Hygienická kontrola v domácnosti slavného detektiva Sherlocka Holmese a jeho starého mládence Johna Watsona objevila krabici plnou Petriho misek, porostlých bakteriemi a plísněmi. V lednici se dále našel mozek prozatím neidentifikovaného primáta.
Některé ze vzorků mohou být infekční. To, jestli nedošlo k veřejnému ohrožení, bude nyní zkoumat policie.
„Jsem otřesena!“ říká paní Hudsonová, bytná tohoto soukromého očka. „Ti pánové z hygieny se mě ptali, jestli vím, že Sherlock v mém domě pěstuje bakterie. Kdyby to byly jen bakterie!“
Detektiv podle všeho do živných půd přidával želatinu, kterou mu obstarávala jeho bytná. Ta však tvrdí, že ji používala do vaječné tlačenky.

První. "Afghánistán, nebo Irák?"
Druhá. Černý kabát nepatřičně povlávající kolem růžového kufru.
Třetí. Sherlock s úsměvem a jiskřičkami v očích nesoucí mu zapomenutou hůl, kterou už John nikdy nebude potřebovat.
Čtvrtá. Zpětný náraz pistole a taxikář s prostřelenou hrudí.
Pátá. Vůně číny, kterou si dali po prvním případu v restauraci na rohu.
Desátá. Sherlock skloněný nad mikroskopem, neposedné vlasy padající mu do čela.
Dvacátá. Další honička ulicemi Londýna.
Padesátá. Táhlý zvuk houslí ve čtyři hodiny ráno.
Stá. Sherlock, roztažený na gauči, mumlající nesrozumitelná slova ze spaní.
Tisící. Vzduch pulzující napětím. Postava padající ze střechy.
A pak nic než černočerná tma.

"Říkám vám, byly to ty dvě obří krevety," sdělil jim muž v kostýmu mrkve.
John si výpověď poznamenal. Už vyslechli stolní lampu, obtloustlého Batmana a skládací hrad.
"Sherlocku, ty víš, kdo ukradl ten diamantový náhrdelník?"
"Přirozeně, Johne. Ty stopy pod oknem určitě patří těm dvěma."

...

"To... To není možné."
"Co, že jsi sledoval falešnou stopu a Greg zatím vyřešil ten případ dříve než ty? Obávám se, že je. Ale neobviňuj se. Kdo mohl tušit, že ta mrkev nerozezná krevetu od kraba? Prý korýš jako korýš."
Sherlock se ponuře zamračil.
"Je to poučení, Johne. Nikdy nevěř tomu, co ti řekne zelenina."

„Proč nás vlastně poslali do téhle díry?“

„Amity není úplná díra,“ odpověděl Sherlock. „A policie dostala za úkol vyšetřit, proč místní rybáři tady už týden nevytáhli z lovišť ani jednoho kraba. Prý zásadní otázka ekonomické stability státu New York. Naše pátrání začneme na pláži.“

* * *

„Co soudíte o tomto množství stop v písku, Joan?“

„Jsou to stopy velkého množství korýšů, přesněji řečeno čeledi Brachyura. Všechny směřují k té bílé budově na pobřeží.“

Na místě spatřili Holmes s Watsonovou velikou ceduli Restaurace U Křupavého Kraba a již ve dveřích je uvítala postava v kostýmu žluté mořské houby: „Ochutnejte náš vynikající krabí hambáč!“

„Rudé,“ pronesla bezvýrazně.
„Jako tvé rty,“ řekl obdivně.
Úsměv neoplatila. Bez pohnutí se mu upřeně zadívala do očí. Vyčkávala. Natažená ruka s kyticí klesla. Znervózněl. Vteřiny se vlekly a ona pobaveně sledovala, jak se začíná potit. Nepatrně pozvedla koutky úst. Poodstoupila ode dveří. Zasmál se, úlevou.
Zasmála se, jemu.

Švihla. Rudé plátky se mu rozlétly po zádech.
„Sexy, ale trnitá. Jako ta nejkrásnější růže,“ zafuněl.
Obrátila oči v sloup.
„Klišé,“ zamumlala.
„Miláčku?“
Miláčku? Dost. Odhodila květiny.
„Vypadni.“
„I-Irene?“
„Spím s tebou kvůli informacím o papínkovi.“
Ztuhl.
„Zbytečně! Tvoje žena věděla víc. Nakonec, spí s ním.“
Vrazil jí facku.
Nečekala to.

Dnes je speciální den. SH
Mám pro tebe překvapení. Chceš vědět jaké? SH
Když mi to prozradíš, nebude to překvapení. JW
Půjčil jsem si na večer speciální oděv. SH
Od Grega. SH
Mám se bát? JW

John odeslal sms a povzdechl si. Od eskapády se seznamkou mezi nimi panovalo citelné napětí, ovšem ani jeden z nich zatím neudělal první krok.

„Jsem doma,“ zavolal.
Žádná odpověď.
Prošel obývák, kuchyň, zbývala už jen ložnice. Opatrně otevřel dveře a strnul uprostřed pohybu.
Sherlock ležel na posteli a na sobě měl ocelová želízka. Pouze ocelová želízka.
Watson hlasitě polkl.
„Všechno nejlepší k narozeninám, Johne.“

Už dlouho jsem se neseznámil s nikým novým. Dokonce i starým přátelům a známým jsem se začal vyhýbat. Telefon se mi denně plnil zmeškanými hovory, na které jsem neodpovídal. Jediný čas, který jsem strávil konverzací, byly hodiny s mojí terapeutkou. Pokud tedy nepočítám ty světlé chvilky, kdy jsem si šel nakoupit.
Kdo by byl řekl, že zrovna Mike, na kterého jsem dnes náhodou narazil, tenhle stereotyp změní. Říkal, že bych si měl najít spolubydlícího. Možná i začít trochu žít. Prý mi představí svého známého.
Ten chlápek je cvok. Ale také je zvláštním způsobem okouzlující.
Přinejmenším nuda s ním rozhodně nebude.

hodinová ručička utíká tempus fugit vysmívá se, john je v nebezpečí, únos a papír stopa říká les náhod, ty NEVÍŠ, rána po vpichu nebolí, johne odpusť bílý komár pomáhá MYSLET ačkoliv jsi slíbil, tys slíbil přestat ale komár tě bodl nechal jsi ho tě bodnout lesná hod

Lesná. Ulice Lesná Ach.
Vyrazíš.

(„Brilantní!“ vykřikne později John. Tvé zorničky jsou úzké, ale on to nevidí, protože objímá Mary.
„Jen ze dvou slov…“
Neposloucháš, protože jsi nevyhrál ty, ale komár a nikdo si nevšiml a ty ses děsil, že si všimne, ale on se ani nedívá a místo úlevy cítíš jen prázdnotu.)

Poprvé spolu o samotě byli u popelníku na dvoře. Pokoušel se o konverzaci, to ještě netušil, že si na řeči u cigarety nepotrpí.
Od té doby se v oblaku kouře setkávali pravidelně a prohodili sotva dvacet slov. To na místě činu měl řečí spoustu. Obvykle předstíral, že je nestíhá sledovat. Věděl, jak mu to dělá dobře.
Mlčení s ním nakonec miloval nejvíc. Slova byla proměnnou, kterou bylo potřeba odstranit. Jejich první polibek se obešel bez komentářů. Ten poslední byl až příliš zatížený výčitkami.
Když si vzájemně předvedli nikotinové náplasti, připadal si jako idiot. A pochopil, že je definitivně po všem.

Sherlock kneels down next to a dead body.

Sherlock:
Look at the hands, look at the face.
Fascinating. He obviously came from outer space!

John suddenly appears.

John:
Amazing!

Sherlock:
There is no wound, no blood, no mess.
But there has to be something under his dress.

Sherlock starts to unbutton his shirt.

John:
Brilliant!

The man wakes up.

Man (sounds offended):
Hey, what are you doing? I’m not dead!
What are you caring inside of your head?

Dramatic music starts to play.

Sherlock (shouts):
Your heart wasn’t beating, you stupid alien!

Choir:
No, no, no, no, no.

Alien:
One of them wasn't. That may be true.
But thruth is not practical,
there are other things, too.

Sherlock seems to be more interested.

John:
But how is that possible? I’m a doctor-

Alien (interrupts him):
I’m the Doctor. Just come and see.

Takes Sherlock by the hand.

All the wonders from other worlds. Secrets of history.
(softly) Come.

Sherlock follows him into the TARDIS.

John (sadly):
Sherlock, are you leaving me?

Sherlock opens the door and winks at John.

John smiles and walks inside.

A man in a greatcoat with a cheeky smile appears.
He silently sneaks inside the TARDIS.

Na Baker street panovalo napjaté ticho, které rušilo jen Sherlockovo občasné ťuknutí do klávesnice Johnova notebooku.
"Jsi zjevně podrážděný, Johne. Stalo se něco?" zeptal se po chvíli, ale v jeho otázce moc zájmu nezaznělo.
"Samozřejmě, že jsem." vyštěkl John "už je to týden, co jsi řekl, že dáš pryč tu hlavu z ledničky a stejně tam na mě každé ráno zírá."
"Vigilantibus iura" odpověděl Sherlock nevzrušeně.
"Co?"
"Právo bdělým. Nemůžeš si stěžovat, protože ses až doteď nepřipomněl. To je zákon. Neboj, brzo se vrátí do márnice a ty se můžeš seznámit s novými nájemníky v podobě usekaných palců." ušklíbl se.

Thomas Hudson seděl na verandě a spokojeně hleděl do zapadajícího floridského slunce. Všechno šlo jako na drátkách. Martha si dnes poprvé postěžovala na slabou bolest na prsou, ale nevěnovala jí velkou pozornost. Jeho trpělivá práce s arzenikem, která ho už dvakrát dovedla k dědictví, se opět vyplácela. Životní pojistku na sebe měli převedenou již čtyři roky a platili za příkladný pár. Za dva tři měsíce Martha zemře na srdeční selhání a nikoho nic nenapadne.
Okno jejich mladého souseda se rozsvítilo, Martha mu už zase nesla ochutnat kus domácího koláče. Jak že se jen jmenuje… Sherlock?
Ráno bude Thomas Hudson zatčen.

"Mon ami, s vašimi metodami musím hrubě nesouhlasit!" prohlásil Ten-s-knírkem. "Svlékat mrtvého, jak odporně britské!"
"Zmizte, rušíte mě!" ohradil se Sexy-kabát. "Beztak jste nedojedl snídani a v hloubi duše toužíte po svém šálku Earl Greye." Nebo po Hastingsovi, whatever.
"Na rozdíl od vás, mon ami," který jste snídani ani neměl," odtušil suše. "Místo toho jste se opájel lihovinami se svým neschopným my-nejsme-spolu kumpánem!"
"Caramba! Teda colombo!" pronesl duchaplně Míň-sexy-kabát, zapálil si doutník, pohodlně se usadil a bavil se jako nikdy. "Takhle na to jméno nikdy nepřijdete."
"Mužští," povzdechla Slečna-v-klobouku, poopravila si účes a vytáhla mrtvému z kapsičky odhozené vesty vizitku.