Nesoutěžní drabble, věnované Andreji Gjuričovi a jeho krásné knížce. Těm, kdo nečetli, doporučuji.
Jsem okno, co vidí
do srdcí lidí,
co za ním žijí.
Ne proto, že slídím –
sami mi říkají
i to, co neznají.
Vezmu jejich obavy,
strachy a únavy,
čeho se bojí,
co se jim v hlavách rojí,
a pak to vyperu
světlem slunce a měsíce.
Těch věcí jsou tisíce
a já je skládám
a nit k niti spřádám
aby se vědělo
i to, co se říct nesmělo.
Všemu, co zapadlo,
nastavím zrcadlo,
a až tu skládanku složím,
zpět jim ji do myslí vložím,
aby se vrátilo
na svoje místo
co se kde ztratilo
a oni zas měli na stole čisto
