DMD č. 24. pro 24. 4. 2012. Téma: Sledují tě

Obrázek uživatele kopapaka

8) Oči

Nesoutěžní. Varování: Drastické. 15+
Pokračování drabblete: Ona

Díval se na ni.
Trochu vyděšeně.
Proč to nepoznal dřív?

Vycítila jeho pohled.
Oči se střetly.
Vyděšená.
Taky.

Povolila stisk.
Lehce to zabrnělo.
Rány se uzavřely.

Pomohla.
A teď.
Vypadala...
Odevzdaně.

Pokusil se zvednout.
Hučení v hlavě.
Mžitky před očima.

Naštěstí neomdlel.
A ona...
Byla u něj.

Nelogicky mu myslí šlehla představa proměny.

Přiklekla.
Vyděšené oči.
Její tělo.

Věděl co musí udělat.
Jako všichni.
Zabít.

Upřený pohled.
Nádherné oči.
Nedokázal to.
Ani ona.

Hluboký nádech.
A ona...

Lehla si.
Zavřela oči.
Nastavila krk.

Nechápal.
Zaváhal.
A poslechl.

Polibek.
Nečekaný.
Málem sykla.

Kousnutí.
Vzdychla.
Zuby pronikly kůží.

Sál opatrně.
Jako nikdy předtím...

Starosti hvězd

„Já už prostě nemůžu,“ povzdechla si.
„Co se děje?“
„Ta pozornost mě vyčerpává.“
„To je daň za slávu. Řešíme to všechny,“ řekla konejšivým hlasem.
„Ale já nemám chvilku soukromí. Došlo to tak daleko, že mě sledují tajně. Ve dne to ještě jakž takž jde, ale v noci… cítím na sobě ty jejich upřené pohledy,“ oklepala se. „A aby toho nebylo málo, tak mě fotí a ty fotky pak zveřejňují. Bez souhlasu! Chápeš to?“ povzdechla si nešťastně.
„Hele, jsme slavné a lidé k nám vzhlížejí. Musíme se podle toho zařídit.“
„Ale ty jejich lačné pohledy…“
„Polárko?“
„Hmm?“
„Zkus na to nemyslet.“

Fandom: 
Obrázek uživatele Blanca

Tanec

"...a máme tu pár číslo osm: Molly Hooper a Sherlock Holmes."
Vyvolaní vyběhli do záře reflektorů, zaujali postoj a čekali. Sálem se rozezněla hudba a oni se vznášeli po parketu v rytmu waltzu. Perfektně nacvičená sestava je nesla z jednoho okraje parketu na druhý a Molly se v Sherlockově náručí cítila jako opravdová královna. Vytočili pivotu a Sherlock ji vedl do záklonu, aby ji pyšně předvedl všem přihlížejícím...
Vtom hudbu přetrhl potlesk a smích a Molly zděšeně otevřela oči.
"Působivé vystoupení, slečno Hooperová," poznamenal suše její nadřízený, doktor McBride.
"Nyní však raději předveďte studentům tu pitvu, kvůli které sem přišli."

Fandom: 
Obrázek uživatele Kirsten

Pozorovatelé odjinud

Světlo, tma. Ráno jídlo, večer jídlo. Mezitím klid. Většinou. Někdy se objeví oni. Nedá se to odhadnout. Občas se neobjeví několik dnů. Pak jsou tam najednou dlouho, až už se zdá, že nikdy nezmizí. Obrovští. Všudypřítomní. Vyplní celý svět venku. Když jim chceme uniknout, schovat se, začne to bušení. Hluku se nedá uniknout. Bum, bum, bum. S každou ránou se otřese svět. Nárazy jsou někdy slabší, jindy tak silné, že všechny zmateně hledáme cestu do úkrytu, ale nemůžeme ji najít, bušení všechno přehluší. Oni se pak vždycky zvětší, přiblíží. Pozorují nás.

Neonka mávla ocasem a zmizela za řasami olepenou skalkou.

Fandom: 
Obrázek uživatele Charlie

Stát se démonu ďáblem

Do poradny pro duševní zdraví pohádkových bytosti přišel zbědovaný čaroděj. Vzhledem k jeho stavu byl přijat přednostně.
„Ahoj,“ usmál se lékař na pacienta, „tak copak tě trápí?“
„Copak? Ne, vy to nechápete. To oni mě trápí!“
„Oni? Asi ti zcela nerozumím,“ řekl zdvořile doktor.
„Teď! Támhle za květináčem, neviděl jste? Ne? Jsou všude, lepí se mi na paty, chtějí mě zničit!“ vysvětloval kouzelník.
„Takže ty tvrdíš, že tě někdo pronásleduje.“
„Ano!“ zakřičel čaroděj, „Ty malé modré bestie!“
„Gargameli, příteli, já myslím, že by ses měl postavit svým démonům čelem,“ usmál se doktor, „Uvidíš, že ti to pomůže.“
Nepomohlo. Vždycky zdrhli.

Fandom: 
Obrázek uživatele Erys

Dav čumilů

Poznámka/upozornění: Kdo mě naladil na tragickou notu?

Lidi se začínají shlukovat.
Dívají se před sebe, pozorují.
Jsou zvědaví, tak lidsky a tak nemístně zvědaví.

Sledují ji.
Jeho možná taky, i když ji víc.
Sledují ji.
Ona je vnímá a nevnímá zároveň.
Ztracená v sobě, ztracená ve svých pocitech.
Beznadějně ztracená v té chvíli.
Pohlcená událostí.
A oni sledují.

Sledují ji.
Sledují, jak zčásti kleká, zčásti padá na zem.
Sledují ji.
Zosobněnou zdrcenost.
Sledují ji.
Jak se vrhá k chlapci.
Jak ho hladí po vlasech.
Jak se rozpláče...

Policie rozhání dav čumilů.
Lidé odcházejí. Cestou pryč se ohlížejí.
Sledují ji.
Jak se k němu přitiskne.
Neunikne.
Sledují ji.

Fandom: 
Obrázek uživatele Danae

The Mouse Police Never Sleep

Téměř stejnojmenná píseň mi hrála už v noci v hlavě. Tak co jsem mohla dělat...

První, co seržant Wilfred uviděl, když se konečně probral, bylo lhostejné oko mrtvé krysy. Opodál ležela těla dalších dvou, které zabil. Ta zdánlivá podoba jen prohloubila jeho zoufalství. S desátníkem Rexem sloužil v Myší policii Smalltownu deset let. Liliput a mluvící polní myš nebyli pouhý jezdec a zvíře. Byli parťáci, dokonale secvičená, závratně rychlá a téměř neviditelná dvojice. Čas od času ideální špióni pro gullivery v New Yorku. Vždycky odvedli svou práci dokonale. Až dnes. Wilfred se jen ztěžka zvedal ze země zabahněné krví. Srdce ho bolelo tak, že si přál, aby nůž přibodl ke dveřím Modrovousova bytu raději jeho.

Na drabble navazuje Sedlo.

Obrázek uživatele Tyto Alba

Nedělní ráno

Probudíš se ještě před zvoněním budíku. V pokoji je pološero, nábytek se nejasně rýsuje na podkladu vytapetovaných zdí. Je to zvláštní – posadíš se v posteli a snažíš se zorientovat. Přehodíš přes sebe župan a nohama se neochotně dotkneš studené podlahy.

Nejsi v pokoji sám.

V koupelně pozoruješ svůj odraz v zrcadle. Náhle za tebou něco kmitne. Je to jen mžik – otočíš se a je pryč.

Jdeš do kuchyně a u té příležitosti zaslechneš na parketách cupání. Kolem kotníků se zavlní neslyšný pohyb. Z lednice vyndáš mléko, otevřeš ho – a pár medových očí, který tě celou dobu sledoval, napjatě rozšíří zorničky.

Obrázek uživatele Sothis Blue

Nahé nitro

Ať děláš, co děláš, neustále tě pozorují. Smějí se ti, slzí pro tebe, cítí s tebou, nenávidějí tě, ale nikdy na tebe nepřestanou upírat zrak. Osnuješ královraždu? Oni to vidí. Sháníš dohromady bandu vzbouřených psanců? Oni se dívají. Vyznáváš pod balkónem lásku své milované? Nebo se jí vzdáváš a pomáháš jinému ji získat? Oni hltají každé slovo, každý vzdech. Když přemítáš, jestli zahodit své žití, snaží se vysát nejhlubší záchvěvy tvé mysli. Chtějí vidět tvé nahé nitro.
Zraňuje tě to. Drásá ti to duši až na samu podstatu.
Ale stejně se znovu nalíčíš, nasadíš si klobouk a vyjdeš na jeviště.

>Divadlo

Fandom: 
Obrázek uživatele Ness

Tenkrát poprvé

Stiskneš kliku (co když tam nikdo nepřijde? A co hůř, co když tam někdo přijde?!) a vejdeš (jsou tu lidi! A dívají se na mě! Úplně všichni!!!). KLID!
Tu vlnu paniky musíš potlačit. Ne, nemůžeš vlézt pod stůl, krize se takhle neřeší! A navíc jsou tam stejně kabely.
Tvař se příjemně a uvolněně, pijánko. Uvolněně, povídám, ne jako retard!
Nervózně polykáš; sucho v krku se ale drží jako přilepené a srdce se ti podle všeho pokouší procpat ušima ven a zdrhnout. Chceš taky.
Nádech (klidklidhlavněklid), výdech (bože, proč já jsem sem lezla?!), jedem!

„Dobrý večer, vítám vás na své přednášce...“

Fandom: 
Obrázek uživatele Dangerous

Referát

Poznámka: Patří to k mému cyklu drabblů o Ondrovi a Danielovi, který vznikl na DMD2010. A.24/6 až Tulipán se odehrávaly v letním semestru druhého ročníku. Tato drabble je však ze začátku zimního semestru v prváku.

V malé místnosti, schované tam, kde by nikdo učebnu nehledal, zavládlo ticho. Ondra si urovnal všechny papíry. Na svůj první referát se pečlivě připravoval. Všechno důležité si zapsal. Určité nejasnosti si ověřil, aby uměl odpovědět na případné otázky. Když se však postavil před spolužáky, z nichž většinu ještě neznal ani od vidění, znervózněl. Vše pronášel jako ve snu. Začal si připadat hloupě, ruka se mu neznatelně roztřásla. Doufal, že se mu nezačne třást i hlas. Sledovali ho. Vnímali každý jeho pohyb. Poslouchali každé jeho slovo. Ze všechno nejhorší byl však pohled tmavovlasého mladíka, který vypadal, že ho to vážně zajímá.

Fandom: 
Obrázek uživatele Aveva

Sedmadvacátý

Ze sedmadvacátého schodu je nejlepší výhled.
Bože, cítím s tebou spřízněnost.
Ostatní se ode mě drží stranou. Sledují, kdy se blížím a opatrně ustoupí.
Bože, i tebe sledují, tvá podstata se chvěje na ostří nože a lačně čeká na krev.
Lidé jsou jen odpad. Až přestane téct krev, až vyjmou srdce, nezbude z toho ubožáka víc než položka k likvidaci.
Bože, v tuto chvíli patří tobě, ale pak bude patřit mně.
Já v Chrámu vládnu největší mocí. Všechny záležitosti končí v mých rukách.
I ti, co se mě štítí, vyhledávají místa úlevy.
Jen ten nejlepší se může starat o odpad.

Obrázek uživatele Neferet

Trpěliví

Běžím temnou ulicí.
Těžce se mi dýchá. Nohy se mi začínají plést. Stále otáčím hlavu, abych viděla za sebe.
Nesmím upadnout. Nesmím zpomalit. Nesmím zaváhat.
Jestli mně dostanou je po všem.
Cítím jejich pohled v zádech, a když se otočím, vidím jejich siluety na konci ulice.
Pak ten pocit zmizí.
Zastavím se. Dovolím si na chvilku oddechnout. Otočím se čelem do ulice, kterou jsem právě nechala za sebou.
Nikdo tam není.
Oddechnu si a otočím se zpět rozhodnutá pokračovat v útěku.
Srdce vynechá několik úderů. Krev se zastaví v žilách. Dech zadrhne v hrdle.
Stojí tam.
Nehnutě.
Vyčkávají.
Sledují mě.

Fandom: 
Obrázek uživatele Stevko

Stroj

Autorská poznámka: Nič moc, ale aj to sa stáva.

„Tak tímy, vašou úlohou je zostrojiť stroj, kde v každom kroku akcia spustí ďalší krok. Témou pre vaše stroje bude voda. My musíme odísť, ale našimi očami a ušami bude Charles, ktorý vám pomôže pri stavaní. O týždeň sa na vás prídeme pozrieť.”
Tímy sa rozišli do svojich priestorov vymýšľať, ako splnia zadanú úlohu.
----
Adam a Jamie sedeli pri počítači. Monitor zobrazoval tímy pri práci. Jeden tím sa práve neúspešne pokúsil ventilátorom odfúknuť loďku tak, aby nárazom rozkotúľala pneumatiku. Loďka sa ani nepohla. Jeden z členov zanadával.
„Myslíš, že sme im mali povedať, že ich budeme sledovať aj pri práci?”

Obrázek uživatele sigam

Ne vždy odvážnému štěstí přeje

Seděl strnule na židli a bál se pohnout. Srdce mu divoce bušilo a on věděl, že je ten protivný rytmický zvuk slyšitelný až na druhém konci místnosti. Zhluboka se nadechl a pak zase vydechl. Zavrtěl se, ale hrozně to zaskřípělo.
To ticho. Proč je tady takové ticho? Proč se nikdo ani nehne? Kde jsou šoupavé zvuky bot po podlaze, šepot a kašel všech uchrchlaných bacilonosičů?
Po zádech mu sjela kapka potu. Horko. Rychle zkontroloval hodiny. Už má jen deset minut. Teď a nebo nikdy. Rychlým pohybem zašmátral rukou pod lavicí a...
„Celou dobu tě sleduji, Tomáši. Myslím, že můžeš odevzdat.“

Fandom: 
Obrázek uživatele Sid

Rozhodnutí

Musí pryč. Tohle nemůže skončit dobře.
Od událostí s ďábelskou sousedkou u Mont Saint-Michel sice uběhlo několik klidných měsíců, ale nemohla si být jistá, jestli ji nesledují. Prolila jejich krev, to se nezapomíná. Hodní andělé a čerti existují jen v pohádkách. Pravděpodobnější bude, že čekají, až si najde něco, na čem jí záleží, a udeří pak. Čím citelnější ztráta, tím lepší odplata.
Samotnou ji to překvapí... Agnesin strýc. Alfa. Nemožný, uminutý... báječný chlap. Nesnesla by, kdyby mu ublížili. Srovnat účty a prchnout se zdá jako nejrozumnější řešení.
Ale jak se říká – člověk míní, vlk mění.
Podle toho to taky dopadne.

Zlatá studna

Poznámka: K námětu mě přivedla skvělá stoslovka Dům U červené sesle http://sosaci.net/node/2412
Podle pražských pověstí.

Kdesi v domě slabě zapraskalo.
Přikrčil se na schodech a roztřásl se. Neměl by zhasnout lucernu? Ale tmy se děsil.
Když kupoval dům, kde prý straší, myslel jen na ukrytý poklad.
Ani záhadných zvuků si nevšímal.
Ale pak je spatřil.
Muž a žena, skvostně odění šlechtici. Bezhlaví.
Hrozil se dalšího setkání. Měl zůstat v ložnici.
Jenže ve dne poklad nemohl najít…
Jdou po něm?
Skoro nedýchal. Nahoru už nemůže. Sestupoval stále hlouběji.
Prošel klenutou místností, druhou…
Lucerna ozářila – studnu. Tak přece!
Vzrušeně se nahnul přes roubení. Netřpytí se v černotě něco?
Šramot nablízku… Přicházejí. Je ztracen!
A hlubina ho pohltila.

Fandom: 
Obrázek uživatele Birute

Invaze

„Spanilá princezno,“ zadeklamoval muminek v pokleku, „chtěl bych vám vyjádřit svou...“ Jeho vroucí vyzvání přerušilo vykvíknutí slečny Ferky. Romantická zátočina byla v obležení hatifnatů, kteří dvojici upřeně sledovali.

„Maminko? Tohle bys měla vidět.“
„Copak, drahý? Dokončil jsi své stoslovné pojednání o tramvajích z mořské pěny?“
Muminkova maminka vyšla ven. Záhonky kolem domu lemovaly stovky bílých vykulených tvorečků.
„Copak mají za lubem? Snad se tu nechtějí usadit?“
„To doufám ne,“ odpověděla maminka. „Nikdy jsem nechtěla plot, ani hatifnatí ne.“

Hatifnatí pokus o vědecké pozorování podivných tvorů obývajících jejich svět nepřinesl valné výsledky, krom poznání, že jde o tvory zmatečné a zmatkující.

Fandom: 
Obrázek uživatele Julie

Anonymita

Nebylo to jednoduché. Podzemní hnutí jí sem propašovalo chytrý telefon, který ukradli jedné výstřední milionářce. Ani oni nesměli vědět, k čemu ho potřebuje.
K síti se připojila prostřednictvím devatenácti proxy serverů. Tři z nich byly v sousední dimenzi. Jeden nikdy neexistoval.
Neodvážila se nic psát na papír. Ťukala do dotykového displeje. Všechno trvalo strašně dlouho, ale postupně se zlepšovala.
Z mobilu pravidelně mazala paměť. Pofňukávala pokaždé, když zmáčkla delete. Neměla zálohy.
Telefon byl nastavený tak, aby se smazal, když někdo špatně zadá PIN.
Stejně ji jednou odhalí. Věděla to. Jenomže Vzora potřebovala novou identitu. Nedokázala psát, když ji všichni sledovali.

Obrázek uživatele Quiquilla

Tajemství

Varování: Trochu slashové romantiky a hodně vody. Nepřístupné pouze lidem s homofóbními sklony.
_____________________________________

Chodil tam každý den. Pozoroval ho. Jak se myje. Jak mu po těle stékají pramínky vody. Vzrušovalo ho to.

„Rone? To seš ty?“ zavolal Harry, „Jdeš se sprchovat? Klidně pojď, sprchy jsou volný.“
Ron měl co dělat, aby skryl svůj ruměnec.

Nachytal ho.

„Umyju ti záda,“ nabídl se Harry. Ron se zarazil. Jako děti si záda myli běžně, ale teď…

Odhalil ho?!

Jen mlčky přikývl. Nechal ho. Nedokázal odolat.
Ale pak ucítil něco zvláštního. Polibek?! Ne, to se mu určitě jen zdálo.
Stalo se to znovu. Otočil se.

Políbil ho.

Harry to věděl. Už dlouho.
Taky ho totiž nenápadně pozoroval.

Fandom: 
Obrázek uživatele eliade

Hvězda

Pořád na sobě cítila jejich pohledy. Nedívali se nepřátelsky, to ne. Ale dívali se. Před jejich očima se nedalo utéct. Sledovali ji při všech jejích činnostech – když si hrála, když jedla, když spala. Ať se pohnula kamkoli, šly jejich oči za ní.
Zpočátku se jí docela líbilo, že o ni má někdo takový zájem, a tak se před svými pozorovateli všelijak předváděla. Jak ale rostla, začali jí být protivní. Její maminka jí říkala, že ona už je ani nevnímá.
Když gorila Moja odjížděla do Španělska, doufala, že to tam bude jiné. Nebylo. A ještě ke všemu ji překřtili na Mojito.

A/N: Nevím, jestli už tu někdo podobný nápad neměl. Doufám, že ne. Kdyžtak se omlouvám, neměla jsem čas nic číst...

Fandom: 
Obrázek uživatele Rebelka

Maj to holt těžký

Narodíš se slepý a rozbolavěný.
Kdesi daleko slyšíš hučení krve. Ten zvuk tě uklidňuje a hýčká. To jediné v té černotě kolem tebe dává smysl.
Bojíš se tmy. Svírá tě, plaší myšlenky.
A když už si myslíš, že to nezvládneš, tak najednou…
„Oááách!“
Světlo! Sluníčko!
Zamrkáš na svět svým jediným bílým očkem a na pár okamžiků se máš skvěle.

Brzy si ale začneš připadat… nechtěný.
Cítíš na sobě jejich pohledy. Sledují tě. A nenávidí.
„Ještě chvíli a půjdeš,“ slyšíš jejich syčení.
Tak se rozluč se světem, kamaráde. Holt jsi se jednou narodil jako beďár a ti to maj prostě těžký.

Obrázek uživatele Wee-wees

Mít Tygra

Říkejte tomu paranoia, ale nemohla se zbavit dojmu, že ji všichni sledují - jako by věděli, že strávila zatraceně zajímavou noc někde úplně jinde, než původně zamýšlela. Metař, pejskaři, lidé na ostrůvku tramvaje.
...neskutečné, něco takového chovat ve městě...
...ti mladí dneska...
...myslíte, že je to cvičené?

Konečně přijela tramvaj. Teď se snad těch čumilů zbaví. Jenže místo odjezdu k ní zamířil rozčílený řidič.
„Dámo, nevím, co si sakra myslíte, že děláte, ale to zvíře musí mít náhubek. A jízdenku!“ ukázal za ni.
Otočila se. Velký černý panter si ležérně olízl přední packu a prohlásil: „Uajííí.“
Vlastně to asi měla čekat.

Obrázek uživatele Samantha

Sledují Tě

SS/HG <3

"Severusi, tohle je blbost. Jak by na nás mohli přijít?" ptala se se smíchem. Nevěřila jeho paranoie.
"Nevím jak, ale vím, že je to pravda. Musíš pryč, už se nebudeme vídat!" řekl možná ostřeji, než sám chtěl. Zarazila se.
"Jestli už mne nechceš vidět, nemusíš si kvůli tomu vymýšlet, že Tě sledují. Chápu, když nejsem vítaná a odejdu sama," popadla svoje věci, sebrala ze země kabát a zabouchla za sebou dveře dřív, než jí stihl říct sbohem. Vteřinu na to se ozvalo hlasité "PRÁSK" a krbem se přemístilo sedm Smrtijedů. Souboj, který se strhl, byl neskutečný. Pak nastalo hrobové ticho...

Fandom: 
Obrázek uživatele Ebženka

Chvilka ranního rozjímání

Lékař Ping se probudil z mrákotného spánku, sešel se osvěžit k potůčku a pak sledoval, jak malý Kay ohřívá ranní rýži. Jeho myšlenky byly neveselé. Toužil po chvilce rozjímání mezi deskami svých předků. Tušil, že jsou uloženy v bezpečí. Ale co to bylo platné, když podporu svých předků potřeboval právě teď?
A přece začínal krásný den. Stromy v údolí rozkvétaly, tráva byla po dešti šťavnatá. Zacvrlikal ptáček. A v kouři ohně přicházel pomalou, houpavou chůzí jeho otec.
"Tak tak, synku, zase budeš zdráv," řekl a rozplynul se ve slunečních paprscích.
Lékař Ping procitl a usmál se. Přece jsou s ním.

Oni

Stál pri okne, zboku, tesne pri stene, aby ho zvonka nebolo vidno, a opatrne sledoval trávnatú plochu pred domom.
„Poď sem.“
Zase ten výraz v očiach.
„Nie stredom izby, uvidia ťa!“
Poslušne sa nalepím na stenu. Kolená sa mi trasú a po chrbtici sa mi plazí bezmoc a zúfalstvo - úplne sebecky, lebo o mňa nejde.
Pridusený šepot.
„Neviem, čo odo mňa chcú, ale sledujú ma. Sú perfektne zorganizovaní. Vedia o nás všetko.“
Odmlka.
„Ja si to nevymýšľam, veríš mi?“
Viem, že si nevymýšľa. „Verím.“
„Pozri sa von. Opatrne. To sú oni.“
Vyzriem z okna.
Trávnik pred domom je úplne pustý.

Obrázek uživatele Gary Stu

Postrach

Každá škola má alespoň jednoho. Každá univerzita jich má mnohem více. Vypadají zcela nevinně. Navenek byste je nepoznali. Můžou vypadat jakkoli. Ale studenti o nich vědí. Vyprávějí o nich nejrůznější příběhy. Jakmile začne přednáška, všichni vytáhnou sešity a pera. Připraví se na další děsivou hodinu. Přednášející vstoupí, rozhlédne se po posluchárně a spustí. Přejde k tabuli, jednou rukou píše. V druhé drží houbu a vše ihned maže. Píše jednu věc, říká jinou a myslí si třetí. Tu jedinou správnou.
A pak ta zkouška...
“Sledují tě a poslouchají,” řekla jednou přednášejícímu jeho kolegyně. “Ale vůbec nikdo neví, o čem to mluvíš...”

Fandom: 
Obrázek uživatele Tess

Procitnutí

Fandom: Království ostrovů (originální fandom)
Varování: brutalita

Zdejší cvičení jsou nudná. Frustrující. Vyčerpávající.
Cvičitelé každému ukazují jeho slabé stránky.
Největší šok nikdy nezapomeneš. Tenkrát ti usekli ruku.
Poprvé.
Mají způsoby, jak ti ukázat, co zvládneš.
Trvalo den, než ti dorostla.
Teď to zvládáš během hodiny.
Není to příjemné, ale zranění už tě nezastaví. Když to zjistili, přestali.
Donutí tě čelit tomu, čemu nechceš.
Občas z někoho vytáhnou Bestii a zkoumají jeho chování.
Tváříš se neutrálně. Nenecháváš je číst ve své tváři.
Ostatní si asi neuvědomují, že jsou pozorováni.
Ty ale víš, že tam jsou, vždycky. Dívají se. Hodnotí.
Nezáleží na tom. Hlídáš se.
Svou Bestii zkrotíš.
Sama.

Královo oko

pozn. aut.: originální fandom; část jedné mojí povídky ze starověké Persie.

Královo oko je titul zvědů, kteří cestují zemí a zjišťují, je-li vše v pořádku. Sledují nás už od dob Kýrových. Já to vím nejlépe, protože jsem jeden z nich.
„Mluv tiše,“ šeptal Éthan. „Poslouchají nás.“
Vyhlédl jsem malým okénkem na jeruzalémské ulice a vážně přikývl.
„Už i tahle putyka se jmenuje Persepolis,“ dodal.
Záchvat nadšení nad Peršany, který mé krajany opustil stejně rychle, jako je chytil, se otiskl i zde. Ale přejmenování zpět na Šalomouna by Královo oko nepřipustilo.
Zaplatil jsem a vyšel na ulici.
U staveniště Chrámu mi došlo, že i Éthan je Královo oko.
Hlasitě jsem se rozesmál.

Show must go on!

Nemohla jsem si pomoct...
-------------------------------------

Sledují její pořady? V pořádku. Dělá svou práci dobře. Ostatně to se od programové ředitelky soukromé televize očekává. Je za to placená. Víc než dobře.
Sledovanost seriálu klesá. Nasadí novou postavu. Je to zrůdička, výborně. Humor seriálu chybí.
Nová hvězda seriálu je ve skutečnosti v programu na ochranu svědků a za jeho vizáž může plastika.
Náhle zrůdička zmizí. Kašle na popularitu, chce začít chodit s dívkou, kterou miluje. Nechá si vrátit původní podobu, i když vrah běhá na svobodě. Seriál tím končí. Co teď?
Reality show „Zabij si svého nepohodlného svědka.“
Víme, kdo bude první účinkující. Zase tě sledují, Emile!

Stránky

-A A +A