Historické RPF

Obrázek uživatele fleur_packyt

Krajinář

Úvodní poznámka: 

Pořád nevím, proč to dělám!

Update: Původní nápad byl takový vtip a hec. Rozhodně to nevzniklo za účelem vyzdvihování ideologie.

Drabble: 

„Namaluj mi svět,“ požádal jej tenkrát s očekáváním v očích.
Miloval, když maloval. Byla hanba, že se jeho milenec nedostal do Vídeňské školy. Koho zajímal Schiele a jeho obscénní kurvy? Nebyla tam žádná líbezná nevinnost krajinek, které tak miloval.
On sám nad těmi krajinami žasnul. Jak by nemohl?
Technika. Ty barvy!
Nikdo neviděl svět tak jako jeho nejoblíbenější malíř. Jeho vůdce. Vždyť jeho ideologie byla jistým způsobem umění. Musel ji následovat. Musel ji propagovat.
Kdysi jej požádal o malbu, ale jeho láska toužila přetvořit mapy Evropy a celé planety.
Tím, že jej Dolfi tenkrát políbil, přemaloval Josephu Goebbelsovi celý svět.

Obrázek uživatele fleur_packyt

Plnovous

Úvodní poznámka: 

Nevím, proč to dělám.

Drabble: 

Zbožňoval jeho plnovous.
Nikdo neměl nádhernější vousy než Karl. Občas se stalo, že v nich uvízl drobek jídla.
Nesměle se natáhl, aby ten ždibíček vytáhl – odolal pokušení sníst ho sám – nasměroval jej do úst budoucí legendy. Cítil letmý dotek jazyka na svých prstech, když ho krmil.
Projela jím vlna slasti. Udělal by pro něj cokoliv. Dělal pro něj cokoliv.
Možná byl Karl závislý na jeho finanční podpoře a jemu to dávalo pocit moci.
Nikdy nežádal víc, jen letmý dotek vousů.
Nemohl se nechat unést chtíčem. Chtěli spolu vybudovat lepší společnost. Lepší budoucnost.
Engels toužil s Marxem po svobodném duchu proletariátu.

Obrázek uživatele Keneu

Palais-Cardinal

Drabble: 

Tentokrát atlas nehodil Báru doprostřed řeky, ale doprostřed nádvoří.
Naštěstí byla hluboká noc.
Naneštěstí byl majitel paláce ještě vzhůru, stál na balkóně a zkoušel si nahlas deklamovat monolog ze své nové hry. Momentálně se mu vzpouzel král, protestanti i metrum, a tak prokládal umění nadávkami, které Bára neznala ani ze soukromých lekcí francouzštiny, ani od hraběnky von Katzenburg – a atlas jí je nepřetlumočil.
V Báře hrklo jak ve starých hodinách. Překládací obvod se zaseknul nebo francouzštinu nebude potřebovat nebo...
„Garçon que fais-tu là?“ přerušil přemety její mysli kardinál.
Tomuhle rozuměla až moc dobře. Záložní krizový systém si tentokrát zase mákne.

Obrázek uživatele fleur_packyt

Pohřeb

Úvodní poznámka: 

Jsem chtěla začít zvesela.

Drabble: 

Jejich vůdce zemřel. Teď byla řada na něm. Všichni si mysleli, že jako lepší sekretářka, ničeho nedosáhne. I s malou mocí se daly dělat zázraky. Světu teprve ukáže, co dokáže s velkou mocí, kterou si zasloužil a takřka svíral v dlani.
Lev ještě zaplatí za ten večer plný vodky, cigaret a skvělého sexu, po kterém pro něj neměl žádná slova kromě: „Buď zdráv, soudruhu.“ Jako kdyby to pro něj nic neznamenalo.
Konal se státní pohřeb s doprovodem fanfár. Bylo snadné ho takhle zdiskreditovat. Už troubějí, pomyslel si pomstychtivě. A Trockij tam nebyl.
Jenomže v srdci Josifa Vissarionoviče Stalina zůstával nadále.

Obrázek uživatele Saphira

Hmatatelná láska

Úvodní poznámka: 

Nahrazuji téma č. 27 - K pramenům

A protože si potřebuji nahradit ještě jedno téma, na které jsem už ale zaklínačké drabble napsala, rozhodla jsem se napsat i letos aspoň jedno vangoghovské, ať je tradici učiněno za dost :)

Hudební podkres následujte zde.

Kresba <3

Drabble: 

Do tmavé místnosti dopadalo světlo úzkým vysokým oknem a ozařovalo mladou ženu s dítětem v náručí. Něžně ho chovala na rukou, láskyplně na něj hleděla, zatímco ho kojila.
Kontrast mezi světlem a tmou, mezi ženou a nemluvnětem, mezi tíhou světa a čistou naivitou.
Sien si kostnatou rukou sáhla k prameni vlasů, zastrčila ho za ucho a smutně se na Vincenta usmála.
„Už zase mě kreslíš?“ zeptala se a vrátila se pohledem zpět k holčičce.
Zvážněla. Zasmušila se. Najednou byl celý svět jen mezi ní a jejím miminkem, které tak hladově hltalo mateřské mléko.
Láska proudící mezi nimi byla doslova hmatatelná.

Obrázek uživatele may fowl

Leonard & Virginia

Úvodní poznámka: 

Londýn, prosinec 1922

Drabble: 

Když se Virginia vrátila domů, Leonard četl a pokuřoval v křesle, jak bylo jeho zvykem.
A jak bylo zvykem Virginiiným, zatvářila se překvapeně, že ho zastihla vzhůru.
“Jaká byla večeře?” zeptal se Leonard.
Virginia si rozvázala šátek, tváře zrůžovělé, v očích lesk.
“Rozjívenější, než bych si přála,” zasmála se.
“Nic jiného jsem od Vitina večírku nečekal."
“Celý večer obcházela kolem jako šelma a brousila si na mě zuby. Snad se jí zastesklo po skandálech."
Leonard přes okraj rozečteného manuskriptu pozoroval svou ženu. Nevěřil na žárlivost, věřil ve Virginiin talent. A talent nejvíc rozkvétal, když bylo jeho nositeli dobře.
Pousmál se.

Závěrečná poznámka: 

Vždycky mi přišlo, že Leonard Woolf musel mít svatou trpělivost. Jeho žena Virginia se v životě hodně natrápila a (duševně) nastonala, zatímco on se jí vždy snažil být oporou, byť to občas s tou starostlivostí trochu přeháněl. Teprve nedávno jsem se ale dozvěděla víc o Virginiině aféře s Vitou Sackwille-West. Leonardův osud mi přijde o to víc hořkosladký – aféra, nebo spíš vztah, nebyla žádným tajemstvím, a Virginiin román "Orlando", inspirovaný Vitou, je nazýván nejdelším milostným dopisem v literatuře. Manželství Leonarda a Virginie to ustálo.
Drabble se odehrává předtím, než aféra vypukla.
A kdybyste rádi více, dejte si film Vita & Virginia:
https://www.imdb.com/title/tt5859882/reviews?ref_=tt_urv

Obrázek uživatele Profesor

Večerní úvahy maminky Markéty

Úvodní poznámka: 

Dnes jedno salesiánské drable. Do příběhu, kde jsou všechny postavy muži, fanynku totiž nenacpu. Naštěstí měl sv. Jan Bosco maminku, která mu moc pomáhala.

Drabble: 

Jestli zbohatneš, nepřekročím práh tvého domu. Při vzpomínce na slova, která pronesla ke svému synovi na počátku jeho kněžské kariéry, se Markéta usměje. Vzhlédne od necek, v nichž pere skromné svršky Janových hochů, a spočine očima na muži u stolu. Ve světle lampy sepisuje další knížku z Lidového čtení.
Její syn je všechno, jen ne bohatý velebníček. Kleriku má prošoupanou, zašívanou tolikrát, že by to Markéta ani nespočítala. Nezbohatl a ona s ním zůstala.
Markétin syn vzhlédne od psaní. Promne si unavené oči a usměje se na matku. Ve své lásce byla tou největší lidskou oporou, jakou si mohl přát.

Obrázek uživatele ef77

Indián v Praze, L.P. 1908

Drabble: 

Věci jsou tu jinak.
Chatrče se staví jedna na druhou, voda v zimě ztvrdne, že se po ní dá chodit, o strom zvaný dub ztupíš každý tomahawk, ale taky je tu lék, který uzdraví všechny neduhy, protože vyžene červa z břicha.
A když je toho prostě moc, oblečeš si správný kroj, tělo ozdobíš peřím a hlinkou, to divné tvrdé dřevo hodíš na (stejně divné) ohniště ze železa, díváš se do plamenů a víš, že kouř poletí přes Velkou vodu, až tam, kde každý pozná, že Čerwuiš Piošád Mendoza, statečný bojovník a největší cestovatel svého kmene, po větru posílá pozdrav domů.

Závěrečná poznámka: 

Dub tam je a červ dokonce 2x, ale pochopím, když to bude bez bodu. Jenže mě prostě k červíkovi napadl Čerwuiš a už jsem se nedokázala posunout někam jinam :).

Obrázek uživatele Saphira

Žlutá

Úvodní poznámka: 

Pojala jsem bonusové zadání doslovně, protože jsem potřebovala napsat něco šťastného, pozitivního. A moc mi to pomohlo :)
Slunečnice, 1888, Arles.

Drabble: 

Žlutá je barva štěstí.
Je tak zářivá jako pšeničná pole v létě, hřejivá jako první dny zamilování, veselá jako smích nevinného batolete.
Je to barva slunečnic.
Vincent jich v euforii natrhal na zahradě domu patnáct a pak jejich zvědavé hlavy naaranžoval do vázy a postavil je na stůl před připravené plátno.
Byl šťastný, když je maloval. Radostné obličeje květin, které se nakláněly jedna k druhé a šeptaly si tajemství říše přírody.
Ty dny byly naplněny čirým štěstím. Nemyslel na nic, na potíže, na bolest, na chudobu.
Jen na to, že za krátko bude mít Gauguin jeho slunečnice pověšené v ložnici.

Obrázek uživatele Kitsune&#039;s Sun

Modrovous

Úvodní poznámka: 

Varování: jde o historicky popsaný zločin, takže to není pro slabší povahy.

Drabble: 

Gilles de Rais byl vzrušením stále bez sebe. Právě znásilnil malého kluka a usekl mu vlastnoručně hlavu. Prelati si může vzít, co uzná za vhodné, zamyslel se – mluvil o srdci a játrech jako o nezbytných ingrediencích pro satanský rituál.

Potřísněn krví položil hlavičku k ostatním seřazeným na stole.

„A pak budu mít hrsti zlata, abych dokončil mé veledílo!“ zvolal nahlas.

Utřel si špinavé ruce a jal se přepracovávat jednu ze scén obléhání Orleánsu.

Když vtom vrazila do místnosti ozbrojená eskorta. Bylo mu sděleno, že je zatčen. Dva muži ho obstoupili z každé strany, zahákli paže pod podpaždím a odvlekli pryč.

Závěrečná poznámka: 

Baron Gilles de Rais bojoval po boku Johanky z Arku, a dokonce se ji snažil vykoupit, když ji zajali. Po jejím upálení u něj došlo k rozpadu osobnosti a převládly temnější pudy.

Zážitky z boje chtěl promítnout do gigantické divadelní produkce líčící vítězství u Orleánsu. Aby měl diváky, tak představení spojil s opulentními hostinami. Byť byl jedním z nejbohatších lidí v Evropě, tak brzy zbankrotoval a byl nucen odprodávat svůj majetek.

I když se mučení dětí, hlavně chlapců, věnoval už dříve, tak celé vraždění nabralo na obrátkách ve chvíli, kdy mu jeho věrný kněz Eustache Blanchet přivedl do sídla duchovního Françoisa Prelatiho, který se věnoval černé magii a okultním vědám. Ten baronovy slabosti využil a žádal po několika neúspěšných pokusech dětské oběti a ingredience z jejich těl. De Rais se snažil vymanit z dluhů paktem s ďáblem, který mu měl vyčarovat zlato, jež by sloužilo na produkci divadla a základní výdaje.

Maršál se dále věnoval přepisu své výpravné hry a rozmlouval údajně s hlavičkami nejhezčích chlapců, které si nechával.

De Rais byl nakonec zatčen, souzen a oběšen. V dnešní době se historici přou, jestli zvěrstva nebyla vykonstruována kvůli jeho bohatství, podobně jako tomu snad bylo i u Alžběty Báthory na Slovensku. Důkazy o zvěrstvech se doposud totiž žádné nenašly - čerpá se pouze z dobových svědectví a soudních přepisů.

Sloužil jako námět pro drastickou pohádku o Modrovousovi.

Obrázek uživatele Kitsune&#039;s Sun

Smrt za život

Úvodní poznámka: 

Dneska BJB z mé strany pro nedostatek nápadů, i když téma není špatné

Drabble: 

Ležím tady celá staletí ponořen ve tmě, nevida světla tam nahoře. Nad slatinou se prohání vítr a ukolébá mě na mém věčném odpočinku.

Přinesl jsem oběť pro můj lid, aby se jim žilo lépe, aby se jich neštěstí pustilo a zavládl blahobyt. Kaše jako poslední jídlo. Oděn v kožené kápi na nahém těle převázané opaskem. Uprostřed severské tuhé zimy, kdy jsem kráčel po sněhem pokrytých pláních, ale já se netřásl chladem, ni strachem. Oprátka na krku. A smrt za usmíření bohů. To byl můj úděl. To byla má čest.

Měl bych snad chtít být nalezen? Měl bych snad být zapomenut?

Závěrečná poznámka: 

Inspirováno objevením takzvaného Tollundského muže v dánských slatinách při těžbě rašeliny. Podle posledních domněnek byl muž patrně obětován oběšením, což byla v té době pocta, a v modlící poloze ponechán v močálech, které tělo dokonale zakonzervovaly. Dokonce v jeho případě šlo o tak zachovalé ostatky, že to nejdříve vyšetřovali jako novodobou vraždu. Muž byl oholen s pěstěnými nehty, takže patřil ke společenské elitě. Před smrtí bylo bádáním skutečně zjištěno, že jako poslední jídlo měl kaši ze směsi různých obilovin. Není sám a podobný úděl mělo více lidí, které občas naleznou.

Obrázek uživatele Aplír

Zajatkyně

Úvodní poznámka: 

Inspirováno obrazem od Jaroslava Čermáka: Zajatkyně
http://sbirky.ngprague.cz/dielo/CZE:NG.O_2617/zoom

Drabble: 

„Poslechni, se mi líbíš,“ říká osmanský voják stojící pobledlé ženě. „Proč nic neříkáš? Nerozumíš?“

„Ale rozumím,“ myslí si. Strach jí sevřel ústa i žaludek. Bojí se pohnout. Kdoví, co se zrodí tomu chlapovi v hlavě. Vždyť bašibozuk znamená pomotaná hlava. Ví, čeho jsou tihle surovci schopní. Jen plení, znásilňují. Bojí se o chvějící sestřičku. Její obavy a bezradnost zahalil pléd, ale před chladem neuchránil. Tak mladičká. Má právo být násilníky zapomenuta.

Tak se usměj, ne? zvyšuje hlas trýznitel.
Usmát? Vždyť sotva zadržuje pláč. Provaz se zařezává do rukou, už je necítí. Má hlad.

„Bůh s námi,“ modlí se třetí zajatkyně.

Obrázek uživatele Kitsune&#039;s Sun

Vzdálený nektar

Drabble: 

Měli jsme je tady pod našimi okny, v Marseille – zkrachovalé lidské existence, které nechaly kosy, krumpáče a pole býti, aby se vydaly na stovky kilometrů dlouhý pochod ve znaku kříže. Byli mezi nimi rolníci věřící v lepší život, chromí nuzáci, kteří lačnili po uzdravení, obyčejní vandráci a budižkničemové, kteří toužili být živeni božským nektarem Jeruzaléma, a mezi nimi vypečení lapkové a kapsáři, jež si během každého zastavení přišli k pěknému výdělku okrádáním jiných.

Karavana bídáků po mnoho dnů hledala lodě, které by je přeplavily do Svaté Země. Spása podle nich přišla právě dnes, kdy se štěstí na ně konečně usmálo…

Závěrečná poznámka: 

Popis je inspirován legendami o dětských křížových výpravách, primárně v Německu a ve Francii v roce 1212. Podle historiků se však jedná o špatnou interpretaci textu během překladu. Význam latinského slova „pueri“ staří kronikáři v 13. století přeložili jako "děti"/"chlapci", namísto toho, aby rozeznali slangově používaného označení pro vandráky. Já ponechal tedy realističtější obraz této události.

Drabble se zaměřuje na výpravu francouzskou, kdy desetitisíce bosých a hladových poutníků dorazí do Marseille po cestě dlouhé přes 820 kilometrů. Na čele podle legendy stojí chlapec Štěpán a z jeho výpravy dojde do přístavu necelá třetina. Většina těch, co nedorazí, podlehne po cestě nemocem a vyčerpání. Na břehu se modlí, aby se moře biblicky rozestoupilo a dostali se tak suchou nohou do vysněného Jeruzaléma, ale to se nestane, a tak hledají lodě, které by je do Svaté Země dopravily. Po dnech hledání najdou někoho, kdo je ochoten je na své lodě vzít. Nejedná se však o žádné milé lidi, ale o bandity vedené Vilémem Prasetem a Hugem Železem. Nakonec se legenda rozdvojuje ve dva možné konce - v jednom se lodě dostanou do bouře a ztroskotají i s dětmi (realističtěji s chudými poutníky), ve druhé děti prodají do otroctví v Tunisku.

Obrázek uživatele ef77

Léto ve Spillville

Úvodní poznámka: 

Velmi inspirováno mou milovanou knihou Scherzo capriccioso od Josefa Škvoreckého.

Drabble: 

Slunce žhnulo, den horký k padnutí. Přesto měl místo nohou křídla, když spěchal do Mistrova domu, za ní.
V salonku místo milované seděla jen její mladší sestra s mísou sladkostí.
„Otyla má arest,“ informovalo ho dítě a nacpalo si do pusy cukrkandl.
„Viela chem vách vchea uak chte che líbai.“
„C..cože?“
„Nikomu to neřeknu, když mi dáš kvótr.“
„A..ale,“ zakoktal podruhé.
„Arest má, protože psala Sukovi, o Vás taťka neví,“ šedé Mistrovy oči v dívčí tváři se zabodly do jeho. Jako ve snách upustil čtvrťák do upatlané ručky.
Slunce žhnulo, v hrudi měl mráz a nohy z olova.

Závěrečná poznámka: 

Mistr je Antonín Dvořák, Otyla je jeho dcera Otýlie. Vybrala si Suka.

Obrázek uživatele Saphira

Obyčejný život

Úvodní poznámka: 

Dneska odbočím od potterovských drabblat, jsem ve skluzu se čtením a pomalu i se psaním a tohle téma si u mě o Vincenta vyloženě říkalo.

Drabble: 

Stará vrásčitá ruka bere do ruky tkadlec a proplétá ho mezi napnutými vlákny. Rytmický pohyb, tam a zpátky – pod tou choreografií rukou a dřevěného stroje pomalu vzniká nová tkanina.
Tkalcova družka a další ženy z vesnice předou ze lnu ve vedlejší světnici na kolovrátku bílé příze. Je to prastaré umění, které si přadleny předávají z generace na generaci a které dovedly k mistrovství.
Prostý život soustředěný do velkého stroje v příliš malé místnosti. Prostý život obyčejných lidí, kteří žijí, aby v chudobě tvořili pro jiné.
Fascinuje ho to a přesto – maluje je v tmavých barvách, které odrážejí bezútěšnost jejich bytí.

Závěrečná poznámka: 

Obrazový doprovod zde a celé období v Nuenenu zde.

Obrázek uživatele ef77

U dvora Jakuba I. Stuarta

Drabble: 

Co tady dělám? pomyslel si Charles Bonatiere, mistr tkalcovský, posté. Proč jsem opustil Lyon, víno a madame Bonatierovou? Zatoužil jsem, hlupák stará, po lesku královského dvora a teď musím snášet močopudné pivo a dvorského podržtašku, co každou otázku doplní laškovným zamrkáním.

„Vašeho nádherného hedvábí se dotýkají jen něžné, mladé ručky, že?“ Mrk, mrk.

„Jistě.“

Ne, hňupe, dobré šičky a vyšívačky jsou staré, ohyzdné baby. Jen léta zkušeností dají rukám fortel. Kdybys je viděl, znečistil by sis spodky.

„Král by rád založil sad… Chápete?“ Mrk, mrk.

„Jistě. Zasaďte černé moruše.“

A já se s madame Bonatierovou přestěhuji do Milána. Pro jistotu.

Závěrečná poznámka: 

Král Jakub I. ve snaze založit v Anglii hedvábné imperium nechal přivézt a zasadit tisíce morušovníků. Bohužel, chybka se vloudila, byly to moruše černé - a bourec má raději ty bílé :). Housenky sice vyprodukují vlákno, když jsou nasazeny na černé morušovníky, ale není tak kvalitní. Nakonec celý projekt ztroskotal. Zlé jazyky tvrdí, že takto poradili královým mužům Francouzi, kterým se při výrobě přírodního hedvábí nadmíru dařilo a které požádal dvůr o konzultace s výsadbou.
Všechno zlé je k něčemu dobré, morušová zahrada byla léta ozdobou Buckinghamského paláce a dodnes se prodává černý morušovník zvaný King James, který byl z původních stromů nařízkován.
Zeptám se: Je v rukách starých, zkušených šiček a vyšívaček vidět téma? Nebo se mi ztratilo v hedvábných záhybech?

Obrázek uživatele Scully

Montmartre

Drabble: 

Na Place du Tertre ležérně posedávali v pouličních kavárnách umělci a vesele klábosili, trhovkyně nabízely ve stáncích své zboží okolojdoucím lidem a vzduch provoněly šeříky a palačinky s cukrem.
Vincent se šťastně rozhlédl kolem sebe. Prošel malým trhem a vkročil do stínu katedrály Sacre-Coeur. Jen pár kroků dál po kočičích hlavách a měl celé město jako na dlani.
Zhluboka se nadechl. Jeho nitro zaplavil pocit svobody a naplnění. Konečně měl směr, cíl, důvod. A věděl, že tentokrát je to to pravé.
Viděl pod sebou Paříž a představoval si, jak by ji namaloval. V pastelových tónech ranního světla, ospalou, bezstarostnou, oduševnělou.

Obrázek uživatele Scully

Životní dráha

Úvodní poznámka: 

"&" počítám jako slovo (počítadlo bohužel ne).

Drabble: 

Rodiče chtěli, aby se vypracoval u strýčka Centa v obchodě uměním Goupil & Cie. Zpočátku ho to bavilo, pak zůstával už jen kvůli rodičům.
Haag, Londýn, Paříž. Chtěl se zavděčit všem, ale čím dál víc cítil, jak ho tento osud tlačí. Prodávat krásné umění hloupým lidem, které nezajímá…
Do obchodu chodil s čím dál větším odporem. Byl otrávený, protivný, neurvalý. Nakonec ho propustili a Vincent najednou čelil skutečnosti, že sobecky zklame rodinu.
Ale Paříž byla tak zajímavá… plná skutečných umělců, se kterými mohl hodiny rozprávět o současných dílech. V jeho srdci to zaselo semínko, které o roky později plně vykvetlo.

Závěrečná poznámka: 

Než se Vincent vydal na dráhu umělce, čekala ho ještě těžká cesta. Nejprve se chtěl věnovat duchovní kariéře (jeho otec byl protestantský kněz) a pustil se do studia teologie, ale byl z něj vyloučen. Poté se vydal jako laický kazatel do hornické osady Borinage. Až později se začal plně věnovat malířství (včetně dalšího pokusu o studium v Paříži, ze kterého byl opět vyloučen).

Obrázek uživatele Rorico

Co je mi po nějakým Husovi

Drabble: 

Banda lapků Matěje Vůdce se v hostinci u Prachatic nalévala pivem a okusovala skromnou jehněčí pečínky.

Po dvou týdnech, kdy je pronásledovali zbrojnoši Rožmberka, byli rádi, že se můžou konečně usušit a užít si trochu hospodské zábavy.

Navíc v hospodě potkali známé kumpány, družinu Sokola z Lemberka a teď se předháněli ve vyprávění o svých výpravách.

"A to jste slyšeli o tom Husovi?" zeptal se Votava. Připojil se k bandě Sokola teprve před pár týdny a pocházel z Prahy.

"Hus? Tfuj!" vyplivl Jan Jednookej kousek kosti. "Podle jména by chutnal rozhodně líp jak tadyto vyžle. Ten mě nikdá zajímat nebude.

Obrázek uživatele Saphira

Obyčejný život

Úvodní poznámka: 

Nahrazuji téma č. 19 - Rekonstrukce

Drabble: 

Čeledníci na poli, snopy obilí, zlatá, azurová, světle modrá, radost z dobře odvedené práce, odpočinek. On a ona, v jednotě, spolu. V pozadí koně ve zlaté záplavě, vpředu dřeváky a dva srpy. Vincent maluje obraz podle Milleta, fascinován obyčejným životem a jeho zářivými barvami. Rekonstruuje výjev, který sám neviděl, ale přesto do něj dává něco ze sebe.
Milletovy obrazy maloval, když si ještě sám netroufal na vlastní kompozici, učil se na nich, obdivoval je pro jejich jednoduchost. Umění věrně zobrazující skutečnost. Teď ale maloval podle oblíbeného mistra z čisté radosti, že to dokáže. Věřil sám v sebe jako nikdy dřív.

Obrázek uživatele Scully

Bez času na starosti

Drabble: 

Ještě když měl v hlavě ideu komunity malířů žijících v jeho Žlutém domě, horečně obstarával všechno, aby se na příjezd umělců z Paříže připravil. V první řadě neustále psal Gauguinovi. Ten odpovídal sporadicky, ale čím méně od něj dopisy chodily, tím více jich Vincent napsal.
V druhé řadě pořizoval nábytek, který bylo potřeba opravit, vybavoval pokoje, uklízel, do toho stále intenzivně maloval. Skoro nevařil, jen se odbýval kusem chleba, jeho žaludek proti pestřejší stravě protestoval.
Činorodé naplnění dne ho uspokojovalo. Cítil se šťastný a tak lehký, jako kdyby všechny starosti světa odletěly pryč.
A na stůl postavil vázu se slunečnicemi.

Obrázek uživatele Scully

Bolestí zapomenout na bolest

Drabble: 

Někdy ho to tak přepadlo, ani nevěděl jak, ten záblesk šílenství, co přinášel jen zkázu. V koncertu slov chrlících se z jeho hrtanu pozoroval v němém úžasu, jak Gauguin vrtí hlavou a s rozzlobeným výrazem odchází.
Temno před očima ho ohlušilo, slepě se potácel zahradou utopenou v měsíčním světle a doklopýtal na ulici. Nevnímal nic, jen mu v hlavě zněla Paulova slova doprovázená protirytmem jeho odchodu. Je pryč, je pryč, je pryč.
Prázdno, kterému nemohl uvěřit, ale stejně mu rozdíralo nitro. Není to pravda.
Ale ruka, která pak sahala po břitvě na nočním stolku, ta věděla, že je to tak.

Obrázek uživatele neviathiel

Došly okurky

Drabble: 

"Ke sledovačce je třeba zakusovat, Jardo."
"Sakra. Máme jen tři okurky."
Skutečně je tomu tak.
Ministr Obzina ještě vytáhne balíček sušenek a předem otevře flašku slivovice.
"Tak jdeme na to. Klíčové slovo: Honza."

Díl Případů Majora Zemana Studna se sice týkat událostí současných, byl však shledán politicky velmi nezávadným, hlavně díky zmínce o spasitelské invazi vojsk varšavské smlouvy.
Pouze věta "V dubnu, ještě tam budou" by měla být nahrazena větou "Duben, ještě tam budem".
Jiří Procházka scénář upravil a oddechl si. Záložní scénáře nebude muset rozpracovávat.
Zatím.

Sušenky byly panem ministrem shledány jako naprosto nevhodné zakusovadlo, jakmile se ráno vzpamatoval.

Neviditelný fandom: 
Obrázek uživatele Rorico

Shrňme si to

Drabble: 

V hospodě u piva proti sobě sedí dva muži, tiše hovoří a snaží se nevnímat hlasatele v rádiu hovořícího protivnou němčinou.

"Tak co říkáš? Půjdeš s námi?

"Rád bych si to shrnul. Mohu?"

"Povídej"

"Když půjdu s vámi a chytí nás na hranicích, tak nás zastřelí. Když to ale zvládneme a dostaneme se až do Záhřebu, tak budeme pokračovat do Francie a pak budeme bojovat a to asi taky nepřežijeme..."

"Jsi přeci voják."

"Ještě jsem nedokončil. Když tu ale zůstanu, určitě mě zatknou a to jistě nepřežiji.

"Takže?"

"Samozřejmě, že jdu s vámi. To je alespoň nějaká šance na život.

Závěrečná poznámka: 

Rokem 1938 bylo mnoho vojáků (a nejen těch) postaveno před velmi nezáviděníhodnou volbu. Je větší šance na přežití doma, ať už v aktivním odboji, či v roli pasivního občana, nebo odejít do exilu a čelit nepříteli v cizině? Pro vojáky první republiky v mnoha případech strach o život nebyl rozhodující činitel v této volbě, spíš jejich oddanost vlasti, ale i přesto bylo nutno šance na přežití do tohoto kalkulu zahrnout.
A přiznejme si, ani jedno z toho nebyly příliš lákavé vyhlídky ani z perspektivy, která v počátcích druhé světové války převládala, a sice, že válka bude krátká a nepřítel bude brzy poražen. Nikdo neočekával že se bude jednat o 6 let se vlekoucí nejhorší konflikt v lidských dějinách.

Obrázek uživatele Rorico

Znamení ohně

Drabble: 

"Otto, vydrž," stiskl Joachim svému druhovi rameno a podal mu píku.

"My už je neodrazíme, viď?" pohlédl mladý voják na svého druha. Oči měl plné strachu a beznaděje.

"Stačí je zdržet. Král Jan s vojskem už brzy přijde."

Joachim se vydal dál obchůzkou bastionu. Nechtěl to přiznávat, ale Otta měl pravdu. Pokud se Sobiesky neukáže dnes, minéři Osmanů zřejmě odpálí hradby a Vídeň padne. Ze zvyku pohlédl ke kopcům na severu.

A srdce se mu málem zastavilo, když uviděl velké množství dýmu z nespočtu ohňů.

Všichni ve Vídni i před Vídní věděli co to znamená.

Jan Sobiesky přichází na pomoc.

Závěrečná poznámka: 

Tzv. Druhé obléhání Vídně probíhalo v létě roku 1683 od 14. července do 12. září. Osmanský vojevůdce Kara Mustafa se pokusil dobýt město s 200 000 muži a 300 děly, přičemž tato armáda k Vídni pochodovala přes 1 600 km. Naproti tomu Vídeň měla k dispozici cca 40 000 obránců včetně jezdectva a 92 děl. Její obraně velel Ernst Rüdiger von Starhemberg, zástupcem mu byl český šlechtic Zdeněk Kašpar Kaplíř ze Sulevic.
Vídeň tvrdě odolávala obléhatelům, ale i přes veškerou snahu byla porážka otázkou času. Osmanům je podařilo vyhodit do povětří hlavní bránu vnějšího opevnění a jeden z revelinů, čímž vytvořili průlom do města. Jejich útok byl ale vytlačen ven a průlom v hradbách obránci zahradili.
Když se Kara Mustafa doslechl, že se na pomoc městu blíží polský král Jan Sobiesky, rozhodl se rozdělit armádu na dvě části, přičemž jedna měla finálním útokem za pomoci podzemních min dobít město a druhé zdržet pomocné vojsko. Obráncům se nicméně podařilo na poslední chvíli minu zneškodnit a tím odvrátili rozhodující útok a dost jistě i porážku Vídně.
Mezitím se vojsko krále Jana vrhlo ve třech proudech na obléhatele. Bitva trvala dva dny, 11. a 12. 9. a její součástí byl největší útok jezdectva v dějinách lidstva. 18 000 polských, litevských a německých jezdců udeřilo na osmanské jezdectvo a spolu s ním obrátilo na útěk celé vojsko včetně Kary Mustafy, který ze svého stanu utekl na poslední chvíli.

Pro dotvoření atmosféry doporučuji následující dvě videa:

https://www.youtube.com/watch?v=eWkrQQly6xU

https://www.televizeseznam.cz/video/slavnedny/den-kdy-se-viden-ubranila-...

Obrázek uživatele Rorico

40 dní

Úvodní poznámka: 

Tak ještě jedno historické okénko. Ty témata se prostě hodí :)

Drabble: 

Dubrovník L.P. 1340

"Tak co ti řekli?" zeptal se Nicolo svého kapitána Flavia.
"Že máme zakotvit támhle u ostrůvku a počkat," odvětil kapitán lodi Bella signora.
"Počkat? A jak dlouho?" zaprskal Nicolo.
"Čtyřicet dní," odplivl si Flavio do moře.
"Cože?! Čtyřicet dní? Dyť propásnem dobrej vítr do Benátek!"
"Myslíš, že to nevím?" okřikl kapitán námořníka.
"A proč tady vůbec musíme čekat?"
"Nemoc," odtušil Flavio. "Lodě z Krymu mají občas nemocný námořníky a oni se bojí, že bychom to zavlekli do města."
"Pche, taková blbost!" nadával Nicolo dál a mimoděk chytil do prstů blechu, která ho právě kousla do krku.

Závěrečná poznámka: 

Jedno z možných míst, odkud se dostala morová rána 14. století do Evropy, byl Krym, který právě v té době obléhali mongolští nájezdníci. Ti nemoc zvanou později černá smrt zřejmě přinesli ze střední Asie, nebo z Indie.
Lodě italských a benátských obchodníků, které pluly nejen do Malé Asie, ale také právě na zmíněný Krym pak před cestou do domovských přístavů v Itálii často kotvili i v Dubrovníku, kde se poprvé setkáváme s nápadem nutného zakotvení připlouvajících lodí mimo hlavní přístav, aby se prokázalo, zda na lodi není někdo nakažený novou, neznámou nemocí. Doba, po kterou musely tyto lodi setrvat v izolaci, byla nejprve třicet dní, později navýšena na čtyřicet. A právě z italského slova pro číslo čtyřicet - quaranta dal název karanténě.

Obrázek uživatele Saphira

V polích

Drabble: 

Každý den utíkal do plenéru. Mezi zlatá pole a nazelenalou oblohu, do bouřlivých mistrálů a pod žhnoucí slunce. Pryč od lidí. Od lidí, kteří mu stejně nerozuměli, kteří ho nechápali, snad ani nechtěli.
Jeho malby pro ně byly projevy blázna. Možná mají pravdu, myslel si Vincent.
Vrány se shlukovaly mezi klasy pšenice a umocňovaly jeho samotu. Zlověstné krákání a blížící se čerň na nebi. Maloval výjev před sebou a maloval svoje osamění.
Každý den potkával v malém městě ty stejné lidi, zdravili ho, ale nic víc. Pár přátelských pohledů, ale Vincent se jim vzdaloval. Sám a sám, dál a dál.

Závěrečná poznámka: 

Doufám, že téma je dost patrné v té sebeizolaci - není to karanténa jako taková, ale spíše přenesená.

Obrázek uživatele Scully

Dopis

Drabble: 

Milý Theo,

píšu ti až po pár dnech, doktor mi nařídil odpočinek, nemohl jsem ani malovat. Ty dny prázdnoty byly dlouhé a chladné, ale cítím, že mi pomohly. Venku už zase sálá léto a teplo mi proudí do těla a zdá se, jako kdyby se v něm objevovala nová energie. I na duchu je mi mnohem lépe. Za pár dní, pokud doktor povolí, půjdu malovat do zahrady. Letní Slunce vytváří oStré stíny a zahradu vykresluje v dalších pohledech. Cypřiše voní intenzivně i v noci. MySlím na tebe a tvou rodinu. Těším se, až se zase znovu uvidíme.

S láskou, Vincent

Závěrečná poznámka: 

V šifře ve vyznačených písmenech je ukryt název místa, kde si Vincent nakonec vzal život.
Auvers-sur-Oise

Obrázek uživatele Rorico

Ďáblové v boží noci

Úvodní poznámka: 

Tak si dáme ještě jedno historické okénko :)

Drabble: 

Martina probudili rámus. Vylezl z postele,zapálil lucernu, u dveří popadl sekeru a vyšel z chalupy na náves.
I jeho sousedé vycházeli z okolních stavení do noci a při svitu loučí a lamp se snažili zjistit co ruší noc.

Pak to uviděli.

Přes náves se ze tmy blížili lidé, nesli zbraně, svítili si plameny na cestu a byli... nazí. Dočista nazí.

Martinovi zatrnulo. Věděl dobře kdo to je.

Adamité! Kacíři.

Rychtář k nim vykročil s rukou napřaženou v gestu, aby zůstali stát. Ale jen se dostal na dosah prvního z naháčů, dotyčný mu zarazil sekeru do hlavy.

Rozpoutalo se peklo.

Závěrečná poznámka: 

Adamité vznikli jako radikální křídlo husitů na Táboř. Poté, co se v roce 1420 nesplnily očekávání konce světa, každý se s touto skutečností vypořádável po svém. Skupina lidí, vedených Martinem Húskou, začala v reakci na tuto skutečnost pořádat poněkud „jiné“ bohoslužby vyznačující se odmítáním eucharistie a příležitostnými orgiemi.
To se pochopitelně nepozdávalo zbytku Táborského obyvatelstva a po neshodách skupina Martina Húsky z Tábora odešla a usadila se v Příběnicích. Zde se do vedení skupiny dostává Petr Kaniš, a také se zde dochází k prvním projevům adamitství – odhazování šatů. Tito sektaři totiž věřili, že náleží do doby po Adamově pádu a chtěli se svou nahotou více přiblížit původní čistotě lidí v Ráji.
Na tyto sektaře měl však velmi spadeno Jan Žižka. Proto obyvatelé Tábora provedli na přelomu března a dubna 1421 výpad na Přiběnice a adamity rozehnali. Část adamitů byla polapena a ve vsi Klokoty upálena, část utekla do lesů, kde dál rozvíjeli a praktikovali své učení. Zbytek adamitů se shromáždil na ostrově na řece Nežárce u Veselí nad Lužnicí. Odtud činili výpady na okolní usedlosti a obce, přičemž vypálili i Kardašovu Řečici.
Přepočítali se však když podnikli výpad proti Soběslavi. Jan Žižka shromáždil vojsko a vytáhl na jejich ostrov na Nežárce, kde došlo v říjnu 1421 k rozhodujícímu střetu. Během něj byla naprostá většina Adamitů pobita, zbytek zajat u následně popraven.

Obrázek uživatele Rorico

Šifra, mistře Leonardo?

Úvodní poznámka: 

Pardon, špatně jsem si přečetl zadání tématu, takže bude nesoutěžní.

Drabble: 

1498

Mistr hleděl na své dílo a hodnotil jej.

Ano, byl spokojen. Freska znázorňující třináct lidí sedící za stolem, kteří spolu živě diskutují a večeří, mu zabrala hodně času a práce, ale byl rád, že mu pan Sforza tuto práci zadal. Popustit zde uzdu své představivosti a do postav, jejich gest, tváří a rozsazení ukrýt mnoho detailů, které budou každého nutit k zamyšlení a udrží pozornost u díla.

Ano, byl rozhodně spokojen. A kdo ví pomyslel si, co všechno při tom pohledu lidi napadne.

2001
Dan Brown hledí na známou fresku Poslední večeře. Tak pane Leonardo, je tam Vaše šifra?

Závěrečná poznámka: 

Mám tu knížku i film prostě moc rád :)

Stránky

-A A +A