Evžen Oněgin

Obrázek uživatele LeVirgo

Kdo pozdě chodí....

Úvodní poznámka: 

Nejposlednější z posledních mých letošních drabblů je právě tento.

Pojďte se mnou na chvíli do pozlaceného Ruska.

Drabble: 

"Proč? Proč teď?" pláče mladá dáma, která ještě před několika lety byla nezávislou dívkou s hlavou v oblacích.

"Protože Vás miluji. Proto jsem za Vámi přišel." klečí před ní a zoufale zadržuje slzy.
Jejich pohledy mluví za vše, ta láska tam byla již od prvního momentu.

Ta láska byla větší než palác, ve kterém ona žila.
Ta láska byla delší než všechny cesty do světa, kterými on šel.

A nyní se opět setkali. V Petrohradě.

Svíral její ruce a očima doufal.
"Jdete pozdě. Nemohu. Nemohu mu to udělat." lapá po dechu žena.

On odchází.

První a zároveň její poslední láska.

Závěrečná poznámka: 

Inspirace mou nejoblíbenější knihou - Evžen Oněgin.
Pokaždé je to dojemné a mohla bych to číst neustále...
Jak mě bodá u srdce ten tragický konec příběhu.
A naopak by mě měla hřát odvážná čest Taťány, která i přes lásku ve svém srdci, odolala muži, kterého celou dobu milovala.
On byl typickým mužem, ...poprvé chyboval, poté pak litoval.
Nejposlednější z posledních byl ten Evžen (lovec žen).

Je n'ai plus rien

Fandom: 
Úvodní poznámka: 

Org.: nebodovat

Archivní drabble.

Drabble: 

Když nemohla svůj úděl snésti,
když lákaly ji jeho svody,
tu nalila si stakan tresti
a jen pár kapek horké vody –
pak zamyšleně upíjejíc
smočila v kalamáři pero;
snad touhou, snad se chladem chvějíc
psala, zatímco houstlo šero.
U ruky slovník francouzštiny,
zavařenina na talířku,
tehdy ještě své duše stíny
tu neváhala svěřit zítřku.

Však básník, jenž jí verše radil,
ten nakonec ji trpce zradil.
Teď čaj jí dosti neuleví
a co si počít, studem neví,
když dostalo se všudy světu,
co psala tehdy na papír:
«Je vous écris; voilà. C’est tout.
Et je n’ai plus rien à vous dire.»

Neviditelný fandom: 
Závěrečná poznámka: 

Čajové obřady, 2011

Obrázek uživatele Saphira

Bez odpovědi

Úvodní poznámka: 

Díky za všechno, za komentáře, kachničky a KaTužce s Nifredil za to, že to s náma zase zvládly :)

Drabble: 

Taťána rozechvělými prsty zapečetila dopis. Poslíčkovi vtiskla do rukou minci, aby ho doručil. Nitro jí svírala nervozita, celá se třásla. Musela čekat.
Celý den sotva jedla. Chodila z jedné místnosti do druhé, vyhlížela z okna, jestli neběží poslíček s odpovědí. Při každém zazvonění se vylekala.
Nitro jí zžíraly pochybnosti. Jednu chvíli litovala, že dopis napsala, v další se přesvědčovala, že to bylo správné. Karty jsou na stole.
Po pár dnech propadla beznaději. Srdce ji bolelo, plakala, až všechny slzy vyschly a ona jen prázdně zírala na krajinu z okna.
Zlomil jí srdce. Evžen Oněgin jí na její dopis nikdy neodpověděl.

Obrázek uživatele eliade

Druhý dopis

Úvodní poznámka: 

Nějak mě ta slova dnes neposlouchají, buďte prosím shovívaví...

Drabble: 

Píšu Vám – píšu Vám tak jako kdysi,
v snaze vplést do sítě vět,
co raděj než do slov, za popisy,
skrývá se v hrudi uprostřed.

Váš list vzbudil to, co spalo zachumlané
v pokrývkách času. Pak se tu náhle ukážete.
„Teď ne. Teď se prosím nedívejte, pane“
přeji si říci. „Tohle Vy spatřit nemůžete.“

Viděl jste trosky mých obranných valů,
postavených kolem prázdna z cihel žalu,
v nich mou lásku, jež nezměněna plane.
K večeru však nevzkřísíte ráno, pane.

Buďte sbohem. A už jděte,
snad v světě štěstí naleznete.
Nikdy na Vás myslet nepřestanu.
Vy však prosím zapomeňte na Taťjanu…

Obrázek uživatele Carmen

Drobné rozšíření klasického díla

Fandom: 
Drabble: 

Píši Vám – co víc? Píšu já Vám.
Netřeba žvanit na úvod.
Snad jsem vám, pane, přec jen znám.
Přišel jsem tuhle Vám nevhod,
vpravdě se trochu obávám.
Došel jsem domů, hladov, znaven
- ani jsem nesvlík kabát na ven!
když co to vidí oko mé?
Uslyším boty, klapyklap.
Ze dveří vyšel cizí chlap!
Místo ženy, dobře známé,
cizák bez slůvka pozdravu.
Nehledám k zášti potravu.
V naději, a třebas malé,
na vhodný kousek úcty,
že nevládnete ústy,
raději já soudím, pane.
Řekla Tánička: „Splet si dům.“
Nu, to se může snadno stát.
Přesto však Vašim ctěným rtům
vzkážu: Pozdravit mají znát!

Závěrečná poznámka: 

Zbožňuju tu knihu, vážně, nicméně při spatření tohoto zadání jsem si jednoduše nemohla pomoci...
První věta je samozřejmě první větou Taťjanina dopisu, konkr. v překladu Olgy Maškové.

Neviditelný fandom: 
Evžen Oněgin
Obrázek uživatele Samantha

Sníh pod nohama...

Úvodní poznámka: 

Tuto procházku jim Puškin nenapsal. Já ano ;)
Jeho dílo je jedna z nejkouzelnějších věcí, co jsem kdy četla, tak snad jej zde moc "neprzním"...

Drabble: 

Typicky ruský den, sníh je ledový, běloskvoucí, Petrohrad plný lidí, veselí, z nebe se sypou třpytivé vločky a všichni chodí zachumlaní v kožešinách.
A pak je tu Oněgin. Nevšímající si ničeho z krás. Znuděný zbohatlík.
A Tatiana. Vnímající každou vločku. A svou osamělost vedle muže, který ji nikdy nebude milovat. Sníh jim křupe pod nohama.

...Křup...

Hledí si do očí. Na krátký okamžik vidí záblesk alternativního vesmíru, ve kterém román končí happyendem. Ve kterém Evžen odpovídá:

"S Vámi jedině, Tatiano,
chci zažít každou noc i ráno
s Vámi ode dnes chci být
s Vámi až na věky tu žít."

...Křup...

Obrázek uživatele eliade

Setkání v aleji

A/N: Věty kurzívou jsou citací Puškina.
Nahrazuji téma: Tenký led

Když Taťjana spatřila Evžena v aleji, pochopila, že prohrála. Věděla to ještě dřív, než padlo jediné slovo.
Nechtěla plakat, ač ji hrůza zcela pohltila.
Rozhodla se uzavřít své srdce do ocelově pevných pout a své city pohřbít pod ledem pohrdání.
Ticho trvalo chvíli – a přeci nekonečně dlouho.
„Psala jste mi… ano. Nezapírejte.“
Chtěla něco říct, bránit se, že to bylo jen poblouznění, co už pominulo. Místo toho mlčela.
Obranný val, co si narychlo vystavěla, začal praskat.
„Zradily vás city studánkově čisté…“
V tu chvíli ta falešná hradba ledového klidu náhle rozpustila.
Roztála na slzy stejně studánkové, jako byly Taťjaniny city.

Je n’ai plus rien

Když nemohla svůj úděl snésti,
když lákaly ji jeho svody,
tu nalila si stakan tresti
a jen pár kapek horké vody –
pak zamyšleně upíjejíc
smočila v kalamáři pero;
snad touhou, snad se chladem chvějíc
psala, zatímco houstlo šero.
U ruky slovník francouzštiny,
zavařenina na talířku,
tehdy ještě své duše stíny
tu neváhala svěřit zítřku.

Však básník, jenž jí verše radil,
ten nakonec ji trpce zradil.
Teď čaj jí dosti neuleví
a co si počít, studem neví,
když dostalo se všudy světu,
co psala tehdy na papír:
«Je vous écris; voilà. C’est tout.
Et je n’ai plus rien à vous dire.»

> (Evžen Oněgin) 

Rok: 
2011
Obrázek uživatele eliade

Můj mrtvý sen

Snila jsem. Doufala jsem, že jednou svůj sen budu i žít.
Jako oheň jsem v sobě živila naději. Málem jsem uhořela.
Všechny své úspory jsem vsadila na jedinou kartu. Na tu Tvou. Prohrála jsem.
Doufala jsem, že bys mě mohl milovat. Že by ses to naučil. Ty ses učit nechtěl.
Věřila jsem, že jednou budu šťastná. Ale Ty jsi všechny moje sny zpřetrhal, zbořil jsi je v okamžiku jako domeček z karet.
Celé své srdce jsem obětovala Tobě, Oněgine. V Tebe jsem vložila všechny naděje. Moje oběť zůstala někde na půli cesty. Řekni, jen řekni, že nebyla zbytečná. Víc nežádám.

Rok: 
2010
Obrázek uživatele Birute

Mé tajemství

Kousl se do rtu a dal se do psaní. Volil slova pečlivě navzdory svým pocitům, které se odrazily v nepokojné křivce hřbetu písmen jejího jména na obálce, v nejistém propojení linek či nebo v tečce, která jako by váhala, jestli bude sama nebo ve trojici.
Já tuším vše:
Řádek za řádkem. Byla to tak trochu poezie, vyznání, možná přiznání, a láska. Láska určitě. Nikdy předtím si nebyl ničím tak jistý.
Jste má paní, vzdávám se svému osudu.

Ty dopisy byly den ode dne obsáhlejší. Pro Taťánu bylo čím dál těžší předstírat, že jeho list v záplavě bílých obálek jaksi přehlédla.

Rok: 
2010
-A A +A